Proč vydlážděná cesta nevychovává leadery

Žijeme v době, která nám slibuje pohodlí, rychlost a co nejméně námahy. Jenže právě tím možná přicházíme o něco podstatného – schopnost zvládat překážky a nepohodlí.

Profesní zaměření Business Leadership je v tomto kontextu metaforou pro schopnost obstát ve chvíli, kdy cesta přestane být rovná.

Zajímavé zrcadlo tomuto tématu nastavují myšlenky Mnislav Zelený-Atapana, který se dlouhodobě věnuje životu indiánských kmenů Amazonie a desítky let za nimi jezdí do Jižní Ameriky. Jeho zkušenost není turistická ani romantická. Je to zkušenost člověka, který se opakovaně setkával s jiným způsobem života, jiným pojetím svobody, stáří, rituálů, bolesti i odpovědnosti. A právě jeho myšlenky nutí přemýšlet.

Ne proto, že bychom měli začít napodobovat život indiánských kmenů. To by bylo naivní a vlastně i neuctivé. Ale proto, že nám ukazují, jak moc jsme si zvykli na svět, ve kterém se překážky odstraňují dřív, než se s nimi člověk vůbec potká. Jak často zametáme cestu dětem, studentům, mladým lidem – a pak se divíme, že první větší kámen na cestě působí jako katastrofa.

Pohodlí není problém. Problém je, když se stane cílem

Moderní společnost umí mnoho věcí zjednodušit. A díky tomu žijeme déle, bezpečněji a pohodlněji. To není málo. Jenže pohodlí má jednu nenápadnou past: když se z něj stane hlavní hodnota, začneme považovat každé nepohodlí za chybu systému.

Čekání je problém. Námaha je problém. Nejistota je problém. Neúspěch je problém. Kritika je problém. Ticho je problém. Všechno je problém.

Výchova a vzdělávání se pak často mění v dobře míněnou ochrannou bublinu. Studenta chceme motivovat, podporovat, povzbuzovat. To je v pořádku. Ale pokud mu současně nedáme možnost zažít náročnost, odpovědnost a důsledky vlastního rozhodování, připravujeme ho spíš na komfortní prezentace než na skutečný život.

Když překážka není chyba systému

Jedna z myšlenek Mnislav Zelený-Atapana je, že dítě nemá být vychováváno tak, aby nikdy nezakoplo. Má být připravováno na život takový, jaký skutečně je – někdy laskavý, někdy nečekaný, někdy tvrdší, někdy komplikovanější.

Nejde o obhajobu tvrdosti, necitlivosti nebo zbytečné bolesti. Jde spíše o připomenutí, že některé schopnosti se prostě nerozvíjejí v dokonale chráněném prostředí. Potřebují zkušenost, přiměřenou zátěž a možnost potkat se s realitou takovou, jaká v daném okamžiku je.

Odolnost se nedá plně pochopit z přednášek a prezentací. Odpovědnost se nedá natrénovat jen v bezpečné debatě. Sebedůvěra nevzniká z pochvaly, ale ze zkušenosti.

Něco bylo těžké. Nevěděl jsem si rady. Udělal jsem chybu. Ale zůstal jsem stát a šel dál.

To je pro přípravu mladých lidí, potenciálních leaderů, zásadní. Pokud má student jednou vést lidi, projekty nebo vlastní podnikání, potřebuje se učit nejen analytické nástroje, strategii a komunikaci. Potřebuje se učit rozvíjet i vnitřní stabilitu. Schopnost unést frustraci. Pracovat s nejistotou. Vydržet moment, kdy se věci nevyvíjejí podle plánu.

A právě zde se otevírá další téma dnešní doby: prostředí, ve kterém je mnoho podnětů okamžitých, rychlých a snadno dostupných. Sociální sítě nám nabízejí rychlou odměnu, krátké dopaminové záblesky pozornosti, uznání nebo rozptýlení. Jenže čím více si zvykáme na okamžité uspokojení, tím hůře někdy snášíme pomalost, ticho, čekání, frustraci nebo obyčejnou námahu.

K tomu se přidává paradox digitální propojenosti: jsme neustále online, ale často méně skutečně spolu. Ubývá fyzických setkání, společného prožívání, přirozeného tření i obyčejné zkušenosti být s druhými tváří v tvář. A právě v těchto situacích se rodí sociální odolnost, empatie, schopnost domluvit se, ustát konflikt a nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za vztahy a tým.

Rituály nejsou přežitek. Jsou kotva

Další myšlenka Mnislav Zelený-Atapana se týká rituálů. V západní společnosti je často vnímáme jako něco archaického, možná trochu exotického, možná zbytečného. Jenže rituál nemusí znamenat složitý obřad.

Rituál je opakování, kterému dáme význam. Něco, co nás drží v rytmu a připomíná nám, kým jsme a kam patříme.

V životě mladého člověka má rituál obrovskou hodnotu. Pomáhá označit přechod. Už nejsem jen pasivní účastník. Už nejsem jen ten, kdo čeká na zadání. Přijímám roli. Přijímám odpovědnost. Vstupuji do prostoru, kde se ode mě něco očekává.

Právě proto mají ve vzdělávání smysl okamžiky, které lze vnímat jako iniciační, přechodové nebo uzavírací. Student potřebuje cítit a prožít: tady se něco uzavírá, tady se něco potvrzuje, tady už nejde jen o splnění úkolu, ale o můj vlastní posun.

Například Business Leadership Fórum, slavnostní uzavření každého ročníku studia profesního programu Business Leadership, v tomto smyslu není jen další akcí v harmonogramu. Je rituálem uznání práce, odvahy a vývoje. Místem, kde student pojmenuje, co se naučil, co s ním zkušenost udělala a jaký další krok si z ní bere do života. V pravém slova smyslu jde o moderní přechodový rituál.

Úcta ke starším jako úcta ke zkušenosti

Mnislav Zelený-Atapana připomíná také téma stáří. V naší kultuře často obdivujeme mládí, výkon, rychlost a schopnost být neustále „aktuální“. Staří lidé bývají někdy vnímáni jako ti, kteří už nejsou dost pružní, dost výkonní, dost digitální.

Jenže v tradičních kulturách může stáří znamenat něco úplně jiného: důkaz, že člověk prošel životem, přežil jeho nástrahy a nese zkušenost, kterou nelze stáhnout jako aplikaci.

Toto je důležitá myšlenka i pro leadership. Mladý člověk potřebuje odvahu, energii a chuť měnit svět. Ale pokud nemá kontakt se zkušeností těch, kteří už něco prožili, snadno zamění rychlost a sebevědomí za moudrost a kompetenci.

Úcta ke starším neznamená nekriticky přebírat jejich názory ani zahodit jejich zkušenost jen proto, že nevypadá moderně. Znamená učit se z příběhů, chyb, rozhodnutí a životních cest lidí, kteří už měli čas poznat, promýšlet a reflektovat, jak se jejich volby promítly do života.

Klikatá cesta ke štěstí

Z pohádek víme, že cesta ke štěstí bývá klikatá. Nevede přímo, často se ztrácí v lese, občas bolí nohy a někdy člověk ani přesně neví, jestli jde správně. Právě v tom je ale její síla.

Vede přes rozhodnutí, která nejsou pohodlná. Přes zkušenosti, které bychom si dobrovolně nevybrali. Přes chvíle, kdy zjistíme, že svět se nepřizpůsobí našim očekáváním – a právě tehdy se učíme měnit vlastní nastavení, hledat nové úhly pohledu, objevovat další cesty a přitom neztratit sami sebe.

Vydlážděná cesta možná vypadá lákavě. Je rovná, pohodlná a bez bláta. Ale pokud po ní člověk jde příliš dlouho, může se stát, že už nejde za něčím, ale jen pokračuje. Plní, vykonává, odškrtává. Nehledá, netvoří, neptá se.

A právě tím se z pohodlí může nenápadně stát past. Člověk sice postupuje vpřed, ale přestává být autorem vlastního směru.

A to je možná jedna z nejdůležitějších lekcí pro všechny: život ve vlastních rukou nezačíná tím, že odstraníme všechny překážky. Začíná tím, že se naučíme některé překážky nést, některé překročit a některé pochopit jako součást vlastního zrání.

Profesní zaměření Business Leadership na NEWTON University nechce studentům pouze předávat znalosti o leadershipu, strategii nebo podnikavosti. Vytváří prostředí, ve kterém se studenti učí přemýšlet, rozhodovat, spolupracovat, reflektovat vlastní zkušenost a postupně přebírat odpovědnost za svůj osobní i profesní život.

Kvalita leadershipu se nerodí z pohodlí, ale ze schopnosti potkat se s realitou, unést ji a vědomě na ni odpovědět. To není zkratka ke snadnějšímu životu. To je příprava na život, který chceme mít skutečně ve vlastních rukou.