Psychologické bezpečí není o „pohodě“, ale o odvážné kultuře a výsledcích

NEWTON University opět ožila mezinárodním setkáváním. V rámci letošního International Weeku rezonovalo téma psychologického bezpečí. Proč je tento koncept klíčem k inovacím a proč by lídři měli vítat chyby jako cenná data? Odpovídaly Barbora Bělová a Simona Dosedělová.

Psychologické bezpečí (PS) bývá často mylně zaměňováno za milé prostředí, kde se všichni neustále usmívají. Ve skutečnosti jde o týmové klima, ve kterém lidé věří, že mohou podstoupit interpersonální riziko: ptát se, nesouhlasit, přiznat chybu nebo pojmenovat problém, aniž by se museli bát ponížení či trestu.

Tam, kde lidé mlčí, vzniká „informační slepota“. Chyby se skrývají, rizika se nehlásí a rozhodnutí se dělají s neúplnými daty. O tom, jak toto bezpečí budovat nejen v akademickém prostředí, hovořily lektorky workshopu Barbora Bělová a Simona Dosedělová.

Co si pod pojmem psychologické bezpečí vlastně představit a proč o něm ve společnosti mluvit?

Barbora Bělová: Je to sdílené přesvědčení členů týmu, že mohou být maximálně otevření. V dnešním složitém světě je to klíčový předpoklad pro učení, inovace a včasné hlášení chyb. Bez něj lidé místo práce na společném cíli investují energii do toho, aby se bránili. Představte si, že vás kolega na schůzce přeruší slovy: „To je blbost.“ Budete mít příště chuť se ozvat?

Simona Dosedělová: Pro mě je to známka kvality sociálního prostředí. Jde o to, zda je pro člověka „bezpečné“ být vidět jako lidská bytost, nejen jako pracovní role. Na workshopu se nám to propojilo s pojmy autenticita a integrita. Autenticita neznamená říkat vše, co mě napadne, ale schopnost být opravdový při zachování seberegulace a respektu. Integrita zase umožňuje zůstat věrný svým hodnotám i pod tlakem – dokázat říct „tohle je za hranou“, aniž by člověk popřel sám sebe.

Považujete psychologické bezpečí za základní kámen moderního akademického prostředí?

Barbora Bělová: Rozhodně. V akademickém světě je cílem rozvoj kritického myšlení. K tomu potřebujete umět se na svět dívat jinak, klást otázky a sdílet i „přehmaty“. Psychologické bezpečí podporuje inkluzi a ochotu podstupovat intelektuální riziko, což zásadně ovlivňuje studijní výsledky i kvalitu vědecké spolupráce.

Simona Dosedělová: Ano, protože v akademii existuje řada faktorů, které zvyšují pravděpodobnost obranného mlčení: reputační riziko (chyba může být vnímána jako nekompetence), asymetrie moci (tituly, autorita) a evaluační tlak. Proto je důležité o bezpečí dbát i ve strategii a při změnách. Instituce potřebuje relevantní informace, i ty nepříjemné.

foto: Barbora Bělová

Co může udělat lídr nebo pedagog pro to, aby se lidé v týmu přestali bát dělat chyby?

Simona Dosedělová: Sám může reagovat na chybu jako na data pro učení, ne jako na důkaz selhání. Místo moralizování se ptá: „Co se stalo? Co nám to říká o procesu? Co příště uděláme jinak?“ Tím vytváří zkušenost, že otevřenost vede k lepšímu rozhodování, nikoliv k ponížení.

Barbora Bělová: Lídr musí být „role model“ – ukázat lidskost a zranitelnost. Měl by mít jasný etický kodex (code of conduct) a o chybách mluvit otevřeně jako o příležitostech. Důležité je pochopit, že psychologické bezpečí neznamená „pohodu“. Je to prostředí, které vás neohrožuje, abyste se mohli rozvíjet.

Jaký je rozdíl mezi pocitem bezpečí a „učící se zónou“, která vyžaduje vysoký výkon?

Barbora Bělová: Student v bezpečí má pocit přijetí a důvěru. Clarkův model to popisuje ve fázích: od inkluze přes učení až po schopnost zpochybňovat status quo. „Učící se zóna“ (podle Amy Edmondson) pak kombinuje toto bezpečí s vysokou náročností. Studenti jsou vyzýváni k výkonu a dostávají přímou, férovou zpětnou vazbu, protože vědí, že jim nehrozí výsměch.

Simona Dosedělová: V učící se zóně jsou chyby zdrojem informací. V zóně výkonu (např. při operaci) už minimalizujeme rizika a aplikujeme ověřené postupy. Ale i tam je psychologické bezpečí klíčové – odborník musí mít možnost říct: „Stop, nejsem si jistý, nebudu pokračovat,“ aniž by ztratil tvář.

znaky psychologického bezpečí v týmu

• Vysoké bezpečí: Konstruktivní nesouhlas, sdílení odlišných názorů, žádost o pomoc, otevřené hlášení chyb, respekt k prostoru druhých.
• Nízké bezpečí: Ticho a přikyvování (konformita), skrývání chyb, pasivní agresivita, úniky z porad, vyčerpání.

foto: Simona Dosedělová

Proč je toto téma kriticky důležité pro mezinárodní týmy?

Barbora Bělová: V mezinárodních týmech se potkávají různé kultury, jazyky a zvyklosti. To zvyšuje riziko nedorozumění a pocitu izolace. Bezpečí zde stojí na zvídavosti. Když se cítím respektována ve své jinakosti, snižuje se stres a riziko vyhoření nebo tzv. „quiet quittingu“ (tichého odpojení).

Simona Dosedělová: Kulturní rozdíly často vedou k domněnkám. Bez důvěry lidé raději mlčí a hlídají si reputaci. Naopak důvěra vytváří prostor pro vyjasňování implicitních norem (např. míra přímosti, humor, skákání do řeči). Je to energeticky mnohem udržitelnější způsob práce.

Jakou jednu věc by si měli účastníci z workshopu odnést?

Simona Dosedělová: Že psychologické bezpečí nezavedete nařízením. Není to „policy“, ale vlastnost klimatu, která vzniká z opakovaných mikro-interakcí. Jakmile se z něj stane jen slogan bez konzistentního chování, vyvolá to cynismus.

Barbora Bělová: I když dělám to nejlepší, mohu udělat chybu – a je to v pořádku. Rozdílné názory nemusí vést ke konfliktu, ale k inovacím, pokud hledáme cestu společně. Ticho může signalizovat, že je něco v nepořádku. Odvaha ozvat se je to, co kultivuje naše prostředí.

O autorkách

Simona Dosedělová

Lektorka, certifikovaná koučka a trenérka. Ve své praxi propojuje manažerskou psychologii s mediačními technikami a existenciálním přístupem. Soustředí se na to, jak lidé uvažují a co jim pomáhá podávat nejlepší výkon při zachování lidské důstojnosti. Spolupracuje také s nadací DofE.

Barbora Bělová

Expertka na leadership s více než 25letou praxí v mezinárodním korporátním prostředí. Působí jako Customer Advocate, koučka (členka EMCC) a lektorka na NEWTON University. Zaměřuje se na autentické příběhy, kreativitu a well-being v managementu.

Zajímá vás, co dalšího se dělo na International Weeku?

Přečtěte si další reportáže a články, nebo se podívejte na krátkou reportáž na YouTube.