Bezpečnost neexistuje. Existuje jen pocit bezpečí

Na několik okamžiků utichnou výstřely. Nad korunami stromů přestanou být slyšet drony. Člověk stojí uprostřed neznámého lesa, daleko od domova, a přesto se po dlouhé době cítí bezpečně. Pro někoho jiného by přitom právě tento les představoval místo plné nejistoty a možných hrozeb.

autorka foto: Magda BOBINIE Wodecká

Stejné prostředí. Stejný okamžik. Dva naprosto odlišné pocity.

Bezpečí totiž není pouze otázkou toho, v jakém prostředí se nacházíme anebo co nás chrání. Záleží také na tom, co jsme prožili, s čím danou situaci porovnáváme a jaké nebezpečí jsme se naučili považovat za běžné.

Bezpečnost můžeme měřit. Pocit bezpečí nikoliv

Bezpečnost lze do určité míry objektivně posuzovat. Můžeme analyzovat pravděpodobnost útoku, počet rizikových faktorů, dostupnost pomoci nebo připravenost člověka na krizovou situaci. Absolutní bezpečnost však neexistuje. Riziko nikdy nelze zcela odstranit – můžeme je pouze rozpoznávat, snižovat a řídit.

Pocit bezpečí je ještě složitější. Vychází z našich zkušeností, vztahů, důvěry, možnosti ovlivnit situaci i schopnosti předvídat, co bude následovat. Člověk se proto může cítit ohrožený na místě, které je objektivně relativně bezpečné. A naopak může prožívat úlevu v prostředí, které je stále mimořádně nebezpečné – jen proto, že předchozí situace byla ještě horší.

Bezpečí tedy není pouze vlastností určitého místa. Je vztahem mezi člověkem, prostředím a jeho dosavadní zkušeností.

Rodina jako první obraz bezpečí

Zvláštním zdrojem bezpečí je rodina. Pro většinu lidí představuje první prostředí, ve kterém poznávají důvěru, blízkost, předvídatelnost a přijetí. Právě doma se často učíme, co znamená být chráněný, komu můžeme věřit a kam se můžeme vrátit, když se svět kolem nás stane příliš náročným.

Rodina přitom neposkytuje pouze fyzickou ochranu. Nabízí také bezpečí emocionální. Jistotu, že můžeme projevit strach, udělat chybu nebo požádat o pomoc, aniž bychom byli poníženi či potrestáni.

Co se ale stane, když se právě domov promění v místo, před kterým se člověk musí chránit?

Když se násilí stane měřítkem klidu

Od roku 2009 pomáhám obětem domácího násilí, v roce 2021 jsem založil vlastní neziskovou organizaci Neodkládej to. Zkušenosti s účastníky (nejen s oběťmi, ale také s násilnými osobami anebo svědky domácího násilí) mi vytvořili možná trochu odlišný pohled na vnímané bezpečí. U domácího násilí se relativita pocitu bezpečí ukazuje velmi výrazně. Oběť, která byla fyzicky napadána několikrát týdně, může období, kdy k útoku dochází „jen“ jednou týdně, vnímat jako klidnější a bezpečnější. Neznamená to, že je skutečně v bezpečí nebo že násilí přijala. Její vnímání se pouze přizpůsobilo dlouhodobému ohrožení.

Jiný člověk může jako zásadní narušení bezpečí vnímat jediný případ psychického či emocionálního násilí za měsíc. Ani jeden z těchto lidí nereaguje přehnaně nebo nedostatečně. Každý pouze porovnává současnou situaci s vlastní zkušeností a hranicí toho, co se naučil považovat za normální.

Právě v tom spočívá jedna z největších pastí domácího násilí. Nenormální prostředí se může postupně stát běžným. Násilná osoba střídá útoky s obdobími klidu, omluvami, sliby nebo projevy náklonnosti. Oběť pak může za bezpečí považovat už samotnou nepřítomnost útoku.

Násilí přitom není bezpečné při žádné intenzitě ani četnosti. Fyzický útok jednou týdně není přijatelnější než útok každý den. Stejně tak psychické, emocionální, ekonomické či sociální násilí není méně závažné jen proto, že nezanechává viditelné modřiny.

Proto bychom se obětí neměli ptát: „Proč jste neodešli?“ Mnohem důležitější otázka zní: „Co potřebujete, abyste se mohli dostat do skutečného bezpečí?“ anebo „Kdyby se mohla změnit u vás doma jediná věc, která by to byla?“

Bezpečnost má mnoho vrstev

Bezpečnost není jen schopnost ubránit se fyzickému útoku. Zahrnuje bezpečnost psychologickou, emocionální, právní, ekonomickou, informační, kybernetickou i zdravotní. Týká se našich vztahů, pohybu ve veřejném prostoru, cestování, bydlení, práce s technologiemi i rozhodování v krizových situacích.

Jednotlivé oblasti se navíc vzájemně ovlivňují. Člověk může být fyzicky mimo dosah násilné osoby, ale stále se nemusí cítit bezpečně kvůli výhrůžkám, ekonomické závislosti nebo strachu o své děti. Nestačí proto odstranit pouze bezprostřední hrozbu. Je nutné porozumět celému kontextu života člověka.

Co mě o bezpečí naučila praxe

Během své policejní kariéry jsem se setkával s bezpečností v mnoha podobách – od každodenních situací až po zahraniční misi v tehdejší Makedonii. Právě tam jsem si ještě silněji uvědomil, že samotná přítomnost ozbrojeného policisty nemusí automaticky přinášet pocit bezpečí. Zejména děti často nerozuměly tomu, proč je kontrolují lidé se samopaly. Vedle fyzické bezpečnosti proto bylo nutné vytvářet také bezpečí emocionální.

Později jsem se jako metodik profesního vzdělávání věnoval přípravě policistů a dnes zkušenosti předávám studentům NEWTON University. Zároveň jako předseda organizace Neodkládej to pracuji s tématem domácího násilí a dlouhodobě se věnuji jeho prevenci.

Zkušenosti mě naučily, že bezpečnost není jednorázové opatření ani soubor naučených obranných technik. Je to způsob uvažování, který člověku pomáhá včas rozpoznat riziko, správně vyhodnotit situaci a rozhodnout se pod tlakem.

Bezpečnost, kterou lze přenést do vlastního života

Právě interdisciplinárnímu pojetí bezpečnosti se věnujeme také v postgraduálním programu MSc. Strategie osobní bezpečnosti na NEWTON University, jehož jsem garantem.

Program propojuje osobní ochranu, bezpečnostní management, krizové řízení, právo, sebeobranu, informační bezpečnost, psychickou odolnost a záchranné postupy. Cílem není vytvářet iluzi nezranitelnosti. Studenti se učí rozpoznávat rizika dříve, než přerostou v reálný problém, zachovat klidnou hlavu a postupně si vytvořit vlastní strategii osobní bezpečnosti využitelnou v profesním i soukromém životě.

Protože skutečné bezpečí nevzniká tím, že přesvědčíme sami sebe, že se nic nemůže stát. Vzniká tehdy, když dokážeme rizika vnímat, připravit se na ně a víme, jak jednat ve chvíli, kdy se objeví.

Bezpečnost možná nikdy nebude absolutní. Můžeme však udělat mnoho pro to, aby nebyla pouhým pocitem.

Autor článku: 

PhDr. Ing. Vladimír Borský, PhD., LL.M., MBA, MSc. je policejní veterán, vedoucí Centra rozvoje kompetencí na NEWTON University, vysokoškolský pedagog a garant programu MSc. Strategie osobní bezpečnosti. Působí také jako předseda neziskové organizace Neodkládej to, která se věnuje pomoci účastníkům domácího násilí a jeho prevenci a preventista projetku E-Bezpečí.