Leone, na NEWTONu učíš studenty hledat efektivní cesty. Byl jsi i ty ten typ studenta, který přesně věděl, co chce?
Pamatuji si, jak mi v páté třídě došlo, proč mě vlastně baví chodit do školy – kvůli zdokonalování znalostí. Ale zároveň mě pronásledovaly předměty, které potlačovaly mé silné stránky. Skoro jsem je nemohl „rozdýchat”. Ne proto, že by mi nešly, ale protože potlačovali mé silné stránky. Schopnost zacílit na to, co nám doopravdy jde místo toho, abychom dřeli do nekonečna nad něčím přesně podporuje podstatu rozdílů mezi hard working a smart working. Já jsem již od střední školy výhradně vybíral smart working.
Prošel jsi různými rolemi. Od technologií, projektového řízení až po business procesy. Jak moc tě tyto „technické“ základy ze začátku kariéry ovlivnily v tom, jak se dnes díváš na efektivitu firem?
Každá technologická změna, či znalost byla a stále je pro mě jako počítačová hra, něco jako Super Mario - je tam Leon, který přeskakuje kostičky a snaží se dostat k cíli. Prizmatem change managementu lze říct, že jak řízení změn, tak efektivita firem stojí na třech základních kamenech úspěchu: technologiích, procesech a lidech. Je to o nalezení optimálního výkonu mezi těmito prvky. Každý z nich nese svou důležitou váhu za úspěch těch dalších dvou. Nejde je izolovat a těžce se propojují. Každá jednotlivá firma od těch malých, středních či velkých je v neustálém koloběhu hledání optimálního rozvržení.
„Řízení změn i efektivita firem stojí na třech základních kamenech úspěchu: technologiích, procesech a lidech. Je to o nalezení optimálního výkonu mezi těmito prvky.“
Kdo je Leonid Kushnir?
- Jediný certifikovaný trenér školitelů metody LEGO® SERIOUS PLAY® v ČR a SR pod záštitou spoluautora metody prof. Johana S. Roose.
- Expert na change management a procesní transformace.
- Zaměřuje se na zefektivňování technologií, procesů a týmů napříč hospodářskými sektory v globálním měřítku
Mnoho studentů má dnes pocit, že se musí hned rozhodnout pro jeden směr a v něm zůstat. Ty jsi vystřídal několik rolí. Byla to z tvého pohledu strategická cesta, nebo ses prostě neustále snažil věci kolem sebe dělat lépe?
Podle mě nemusí zvolit jeden směr, naopak. Já jsem příznivcem, aby si vyzkoušeli co nejvíce různorodých věcí. Při studiu jsem vždy kladl důraz na multidisciplinární obory a znalosti. Jeden semestr jsem se zabýval historií a uměním, další ekonomikou a inovacemi k tomu jsem to prokládat skládáním origami či studiem čínštiny nebo hebrejštiny. Ne pro, abych se stal sinologem, ale abych nasbíral různé pohledy a perspektivy mnohdy dokonce i na to samé téma. Každá z mých rolí se dodnes pevně opírá o nabyté znalosti z předchozích. Takže bych řekl, že sice je tam různorodost pohledů ale na druhou stranu jasná červená linka nadstavby, která se prolíná v čase a pozicích.
Jak se tvá profesní cesta protnula s NEWTON University? Co byl ten hlavní impuls, díky kterému ses rozhodl
spojit své jméno právě s touto školou a začít tu předávat své zkušenosti?
Chtěl jsem nabyté znalosti předávat dál a ukázat, že i skrze praxi i studium se dají dělat neobvyklé inovativní věci už při škole. S NEWTONem jsem se náramně propojil a když jsem si vyzkoušel pár seminářů, které získaly nadstandardní ohlasy, už nebylo cesty zpět.
Kdy u tebe nastal zlom, že ses z experta na „tvrdé“ procesy začal profilovat jako někdo, kdo sází na metodu LEGO® SERIOUS PLAY®?
V rámci technologických procesů a transformací jsem vždy zastával myšlenku, že jsme především lidé a pracujeme s lidmi. Během řízení implementace nákupních procesů a souvisejících systémů napříč 13 zeměmi jsem se po úspěšném spuštění v sedmé zemi rozhodl opustit zajeté šablony. Ne proto, že by nastavený proces nefungoval. Naopak, běžel perfektně. Jen pro mě byl daný postup jednotvárný. Hledal jsem proto způsob, jak celý proces ještě více zrychlit, zefektivnit a zlepšit vzájemné fungování týmů. Danou metodu jsem sledoval z povzdálí přes dva roky, dokud nepřišel ten správný moment. Tehdy jsem si řekl, že je čas vykročit směrem k něčemu, co bylo (a dle mého názoru stále je) v Česku a na Slovensku podceňované a zdaleka ne tak rozšířené.
„Hledal jsem způsob, jak celý proces ještě více zrychlit, zefektivnit a zlepšit vzájemné fungování týmů. Tehdy jsem si řekl, že je čas vykročit směrem k něčemu, co bylo v Česku a na Slovensku podceňované.“
Jsi jediným certifikovaným trenérem školitelů metody Lego Serious Play v ČR a SK, kterého posvětil přímo spoluautor metody profesor Johan S. Roos. Jak náročné bylo získat takové uznání a co to pro tebe osobně znamená?
Stát se facilitátorem LSP není, pomineme-li časovou a finanční investici, až tak náročné. Stát se však oficiálním trenérem školitelů, to už taková legrace není. Kromě „běžných″ dvou kol pohovorů, motivačního dopisu a business plánu pro rozvoj metody v daném regionu je totiž zapotřebí doložit minimálně 100 odškolených workshopů s reálnými klienty a poskytnout desítky referencí. Člověk musí prokázat schopnost designovat workshopy na různá témata – od strategie přes týmovou dynamiku až po řízení změn. Vrcholem je pak týdenní speciální školení pro trenéry přímo v dánském Billundu, kde své dovednosti obhajujete za osobní účasti Johana Roose. Pro mě osobně to znamená být strážcem kvality a nést odpovědnost za rozvoj kolegů, které v rámci svého teritoria školím.
Jak reagují top manažeři, když před ně vysypeš na stůl tisíce kostiček? Musíš je někdy přemlouvat, aby si „začali hrát“?
Za ty roky jsem se naučil jednu zásadní věc: nikoho nepřemlouvat. Jakmile běží workshop, žádné přesvědčování není potřeba. Stačí jen důvěřovat procesu a vše se začne dít tak nějak „samo”. Základním pilířem správného rozhodnutí je poskytnutí informací ještě před začátkem. Už při seznámení totiž poznáte, zda mluvíte s člověkem, který chce skutečně inovovat, nebo s někým, kdo o tom jen mluví a pak čeká, že „hra s kostičkami” sama o sobě změní chod jeho businessu. LSP rozhodně otevírá nové pohledy a směry, ale pokud klient nemá zodpovězenou prostou otázku „co mi to přinese?”, bývá to složité, nikoliv však nemožné. Právě v tom tkví pravda o metodě LSP: jejím prostřednictvím odemykáme skrytý potenciál v každém z nás.
Můžeš nám laicky vysvětlit, proč „přemýšlení rukama“ funguje lépe než dvě hodiny diskuse v zasedačce? Co se v tu chvíli děje v mozku jinak?
Běžná zasedací místnost nás často nutí zapojit pouze analytickou část mozku a bojovat se sociálním stresem. Naproti tomu ‚přemýšlení rukama‘ z člověka tento pomyslný tlak snímá, aktivuje celou nervovou soustavu a pomáhá vytáhnout z hlavy řešení dřív, než si vůbec stihneme uvědomit, že je známe.
Když jen sedíme a posloucháme, náš mozek běží v ‚úsporném režimu‘. Jakmile ale začneme něco fyzicky skládat z kostek, aktivujeme obrovské množství nervových spojení. Zvýší se průtok krve v mozku a doslova jej probudíme. Tomuto jevu se odborně říká konstrukcionismus – teorie, podle níž tím, že stavíme něco ve fyzickém světě, zároveň budujeme nové vědomosti ve vlastní mysli.
Propojení mezi rukama a podvědomím je natolik rychlé, že ruce začnou tvořit dřív, než mozek stihne výsledek cenzurovat. Často tak zjistíte, že jste z Lega postavili něco, o čem jste dopředu vůbec nepřemýšleli. Teprve pohled na hotový model přináší onen ‚aha moment‘: ‚Aha, tohle vlastně celou dobu vím, jen jsem to neuměl pojmenovat.
„Propojení mezi rukama a podvědomím je natolik rychlé, že ruce začnou tvořit dřív, než mozek stihne výsledek cenzurovat.“
Dnes se hodně mluví o digitalizaci a transformaci firem. Jak může fyzické stavění modelů pomoci manažerům s něčím tak nehmotným, jako je nastavení digitálních procesů nebo firemní vize?
LSP je především vizualizací celku, jehož jsme nedílnou součástí. Každý má právo být slyšen a každý dostává stejný prostor se vyjádřit. Jedna věc je strohý zápis z meetingu, druhá věc je osobní odpovědnost za ‚stavbu‘, na které se přímo podílím, a kterou spoluvytvářím s kolegy. V ten moment už nejde o pouhý slogan, ale o skutečnou emocionální angažovanost od začátku až do konce.
Slova jsou ze své podstaty abstraktní. Když řeknete: ‚Potřebujeme lepší strategii,‘ každý si pod tímto pojmem představí něco úplně jiného. Jakmile ale tým společně postaví fyzický model své vize, dají abstraktní myšlence konkrétní 3D tvar, barvu a strukturu. Paměťová centra v mozku si takto ukotvenou informaci uloží mnohem hlouběji a kvalitněji.
Jsi člověk orientovaný na výsledky? Jak v kontextu tak kreativní metody měříš, že workshop skutečně doručil to, co firma potřebovala pro svůj růst?
Závisí to hodně na tom na čem se domluvíme se zadavatelem. Jestli má na mysli konkrétní KPI nebo je pro něj důležité si jasně vydefinovat směr, kam bude po workshopu směřovat. LSP se běžně nepoužívá na témata, kde jsou jasně dané odpovědi již před začátkem workshopu, jelikož nikdy nevíme, kam se celá skupina posune a s čím přijdou. Nicméně po každém workshopu sbíráme celkový sentiment spokojenosti, porozumění tématu a hlavně každý workshop končí jasnými akčními kroky, které po něm budou směřovat.
V čem vidíš největší rozdíl mezi přístupem k řešení problémů u nás a v zahraničí, kde jsi také čerpal zkušenosti?
Toto je až moc obsáhla otázka, která je zcela kulturně podbarvená. Jedna věc je vést dynamicky workshop v USA, naprosto jiný druh workshopu bude v Japonsku. Nerad bych se pouštěl do high level předsudků. V rámci LSP se stejně přihlásíme ke stejnému jmenovateli, že každý z nás chce být slyšen a každý chce mít prostor se vyjádřit - jen respekt a způsob se bude lišit v závislosti na kontextu workshopu.
Změna ve firmě často bolí. Jak tvoje facilitace pomáhá lidem, aby tu změnu přestali vnímat jako hrozbu a začali ji sami tvořit?
Je to aganžovaností, bezpečným prostorem a jasnými mantinely, které platí jak pro CEO společnosti, tak pro stážistu, který se může vyjádřit a být slyšen. Hierarchie a zaběhlé struktury se naprosto rozpadají díky externalizaci vnímaných prvků a jejich stavění. Najednou i introverti mají čas se vyjádřit popřemýšlet a posunout se kupředu a extroverti jim dávají dostatek prostoru. Je to tak trochu o rovnováze mezi procesem a lidmi, kteří získávají odpověď na otázku, co je tam pro mě.
„Hierarchie a zaběhlé struktury se naprosto rozpadají díky externalizaci vnímaných prvků a jejich stavění. Najednou i introverti mají čas se vyjádřit a být uslyšen.“
Na NEWTONu potkáváš spoustu ambiciózních studentů. Co je ta jedna klíčová dovednost, kterou by si měl podle tebe osvojit každý, kdo chce v dnešním zrychleném světě uspět?
Možná to bude znít banálně, ale jde zejména o schopnost se neutrálně dotazovat, a díky tomu získávat potřebné odpovědi za mnohem kratší časový úsek. Díky této dovednosti studenti mohou najednou pilovat další dovednosti 21. století o kterých se všude teď mluví: kreativita, komunikace, zvědavost, kritické myšlení, spolupráce.
Kdyby ses měl dnes rozhodovat o své kariéře znovu, udělal bys něco jinak, nebo tě právě ty „odbočky“ do různých oborů dovedly k unikátní expertíze, kterou máš dnes?
Odjakživa žiju s velice konkrétním nastavením, kdy nikdy nelituji svých kroků, protože jsem udělal vždy to nejlepší rozhodnutí za daných okolností a shromážděných znalostí. Pevně věřím, že i další kroky povedou k zajímavým zkušenostem, které budou rozšiřovat můj pohled a znalosti.
Kdybys měl z Lega postavit symbol NEWTON University a toho, co pro tebe znamená, jak by ten model vypadal?
Představte si stoupající schodiště, které vede k transparentní věži znalostí. Je to místo, na které může dosáhnout úplně každý. Stačí vystoupat vzhůru a osvojit si široké spektrum dovedností. Najdete zde znalosti technické, symbolizované ozubeným kolem, i ty zaměřené na udržitelnost, reprezentované zeleným listem. Celý tento proces zastřešuje ‚široká škola‘, kterou symbolizuje transparentní deštník – pomyslná anténa, jež citlivě přijímá podněty z okolí a propojuje je v jeden smysluplný celek.
