Aktuálně pracujete v communication departmentu pro Louis Vuitton, kde se věnujete visual merchandisingu. Pomáhá vám strategické a manažerské myšlení z vysoké školy?
Rozhodně ano, o všechny své dosavadní znalosti se každý den opírám. Pomáhají mi zachovat si klid i v prostředí tak dynamické mezinárodní společnosti.
Pracuji přímo v jejich flagship boutique na milánské luxusní nákupní ulici Via Montenapoleone. Obchod má více než 4 500 metrů čtverečních a jeho součástí je navíc kavárna a restaurace. Kromě komunikace jsem tedy denně obklopena i prodejem a řízením takto rozsáhlého retailového prostoru. Jen na této pobočce nás pracuje 150 a já jsem součástí sedmičlenného visual týmu.
Během jednoho z prvních školení mi řekli, že jsem vlastně „silent client advisor“ (tichý nákupní poradce). Moje práce totiž přímo podporuje prodej, i když nejsem v přímém kontaktu se zákazníkem. Proto bych řekla, že visual merchandising je kombinací obojího.
Je visual merchandising spíše umění, nebo čistá psychologie prodeje?
Během nočních směn, kdy instalujeme nové kolekce, vytváříme výlohy nebo měníme expozice, se z toho stává spíše forma umění. Ve firmě této velikosti se sice řídíme velmi detailními guidelines z centrály v Paříži, kam musíme každou změnu nafotit a poslat ke schválení, ale i tak v těchto situacích nacházím prostor pro vlastní kreativitu. Nejvíce mě baví tvorba accessories walls (stěny s doplňky) a textile & jewellery counters (pulty s textilem a šperky). Právě tam mohu pracovat s detaily, které jsou mi blízké mnohem více než například velké stěny s kabelkami nebo ready-to-wear kolekcemi.
Svět vysoké módy se dynamicky mění. Jak dnešní generace definuje „luxus“? Stačí jim exkluzivita a historie brandu, nebo vyžadují spíše udržitelnost a digitální inovace?
Myslím si, že dnešní luxus už není o nedosažitelné exkluzivitě. Naopak. Na vlastní kůži vidím, jak důležité je být welcoming (vítající), inclusive (inkluzivní) a schopný vytvářet komunitu kolem značky.
Součástí našeho obchodu je již zmíněná Louis Vuitton Café. I během klidných dnů, kdy je samotný obchod téměř prázdný, bývá kavárna plná a často se před ní tvoří fronta. Je to způsob, jak mohou lidé zažít svět značky a stát se jeho součástí, aniž by museli utrácet tisíce eur za produkty. Co se týče historie a udržitelnosti – myslím si, že je to spíše o tom, jakým způsobem je značka komunikuje. Pokud je to zábavnou a angažovanou formou, dnešní generace to přijme.
Na NEWTONu se hodně sází na podnikatelské prostředí a networking. Pomohla vám tato komunita formovat dravost a odvahu posílat životopisy do top světových módních domů?
Já jsem se nikdy nebála jít si za tím, co jsem chtěla a chci. Nejhorší, co se může stát, je, že vás odmítnou. NEWTON mě v tomto přesvědčení jen utvrdil a ukázal mi, že mířit vysoko není sobecké ani naivní. Naopak, často je to jediný způsob, jak skutečně uspět.
Co byste poradila studentům, kteří mají před sebou svou bakalářku a možná ještě úplně netuší, jak obrovským odrazovým můstkem může jejich závěrečná práce být?
Pište o tom, o čem přemýšlíte i ve svých volných chvílích. Nechci používat klasické klišé, že byste se měli zabývat tím, co vám nedá spát. Ale opravdu pište o tom, nad čím přemýšlíte, když si ráno čistíte zuby nebo když vaříte.
Mně osobně to pomohlo objevit nové otázky, souvislosti a směry, kterým se můžu věnovat i po dokončení školy. Na spoustu aspektů života se dnes dívám optikou budování značky – asi už je to profesní deformace. Když ale budete psát o něčem, co vás skutečně baví, stane se ta práce přirozenou součástí vás samotných.
