Bezpečnost nezačíná sebeobranou. Začíná pozorností.

Rizika, která ještě před několika lety působila pro velkou část společnosti vzdáleně a abstraktně, dnes získávají stále konkrétnější obrysy. Geopolitické tlaky, ekonomická nejistota, společenské napětí, kybernetické a informační hrozby nebo narušení běžně fungujících systémů už nejsou jen tématy strategických dokumentů – stále častěji vstupují do našeho pracovního, rodinného i osobního života. V důsledku této reality vznikl program Strategie osobní bezpečnosti: jako cesta k větší připravenosti, orientaci a odpovědnosti.

Když se řekne osobní bezpečnost, většina lidí si představí sebeobranu, pepřový sprej, zbraň nebo přežití v přírodě.

Jenže nebezpečné situace zpravidla nezačínají ve chvíli, kdy se musíme fyzicky bránit. Začínají mnohem dříve – přehlédnutým signálem, špatně vyhodnoceným rizikem, ztrátou pozornosti nebo rozhodnutím, které jsme neudělali v klidu a včas.

Osobní bezpečnost je téma, o kterém má nějakou představu téměř každý. Většinou ale pouze do chvíle, než se začne ptát konkrétně.

Co skutečně udělám, když se situace začne vyvíjet jinak, než jsem očekával? Dokážu včas poznat, že se něco mění? Zachovám si pod tlakem dostatečně širokou pozornost? Dokážu ustoupit, aniž by do rozhodování vstoupilo moje ego? Co se změní, když nejsem sám a nesu odpovědnost také za partnera, dítě, kolegu nebo celý tým? A pokud už nebude možné odejít, budu schopný adekvátně jednat?

Právě mezi teoretickou odpovědí a reálným jednáním existuje prostor, kterému se v programu Strategie osobní bezpečnosti věnujeme.

Program vznikl jako odpověď na rostoucí potřebu

Program nevznikl od zeleného stolu ani proto, že bezpečnost zní jako atraktivní téma.

Vznikl jako odpověď na rostoucí poptávku po schopnosti lépe se orientovat ve světě, který je méně předvídatelný, než na jaký jsme byli dlouho zvyklí.

Bezpečnostní strategie České republiky (2023) otevřeně reaguje na výrazné zhoršení mezinárodního bezpečnostního prostředí a na nové hrozby spojené například s ozbrojenými konflikty, kyberprostorem, informačním působením nebo strategickými závislostmi.

To ale neznamená, že bychom měli začít považovat své okolí za permanentně nebezpečné nebo se na každého člověka dívat jako na potenciální hrozbu.

Takový přístup by nebyl připraveností. Byl by pouze jinou podobou ztráty kontroly.

Znamená to však, že řada situací, které jsme dříve vnímali jako vzdálené nebo čistě teoretické, je dnes pro nás představitelnější. Válka v Evropě, výpadky kritické infrastruktury, informační manipulace, narušení dodavatelských řetězců, ekonomické otřesy, násilné incidenty na veřejných místech, přesuny obyvatelstva nebo mimořádné události už nejsou jen materiálem pro krizové štáby.

Jejich důsledky se mohou promítnout do fungování firem, komunit i rodin.

A právě zde se ukazuje rozdíl mezi strachem a připraveností.

Strach hledá jistotu, že se nic nestane.

Připravenost přijímá, že absolutní jistota neexistuje, a ptá se: Co mohu udělat už dnes, abych se v případné krizové situaci dokázal lépe orientovat, rozhodovat a jednat?

Většina konfliktů nezačíná útokem

Když se bezpečnost zúží pouze na fyzickou obranu, začínáme celý příběh vyprávět příliš pozdě.

Konfliktům často předchází drobné změny v prostředí, chování lidí, situační atmosféře nebo našem vlastním prožívání. Něčeho jsme si nevšimli. Něco jsme podcenili. Nechtěli jsme si připustit, že se situace změnila. Nebo jsme první varovné signály zaznamenali, ale nedokázali jsme je správně interpretovat nebo na ně včas reagovat.

Proto považuji pozornost za jeden ze základních nástrojů osobní bezpečnosti.

Nejde přitom o úzkostlivé kontrolování každého člověka na ulici ani o život v permanentní ostražitosti. Jde o schopnost být skutečně přítomný v prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímat prostor, ostatní osoby i vlastní tělo. Zachytit změnu a dát jí správný význam.

Bezpečnost nezačíná silou. Začíná včasností.

Vědět nestačí

Čtrnáct let ve vrcholovém sportu a sedmnáct let v manažerských rolích mě naučilo jednu nepříjemnou, ale důležitou věc: pod tlakem se lidé nechovají podle toho, co by si přáli udělat. Chovají se podle toho, co mají skutečně zpracované, dostupné a natrénované.

Můžeme znát zásady krizové komunikace. Můžeme vědět, že bychom v krizi měli zachovat klid. Můžeme mít nastudováno, jak vyhodnotit riziko nebo poskytnout první pomoc.

Otázkou ale je, zda se k těmto znalostem dostaneme také ve chvíli, kdy se zvýší tepová frekvence, zúží pozornost a organismus začne hledat nejrychlejší možné řešení.

Stres není pouze nepříjemný pocit. Mění způsob, jakým vnímáme situaci, zpracováváme informace a rozhodujeme se. Někoho tlačí k překotnému jednání, jiného zastaví. Někdo začne přebírat kontrolu nad vším kolem sebe, jiný odpovědnost nevědomky odevzdá.

Ani jedna z těchto reakcí sama o sobě nevypovídá o slabosti člověka. Vypovídá o tom, jak jeho systém reaguje na zátěž. Právě proto nelze osobní bezpečnost učit pouze prostřednictvím přednášek.

Teorie je však nezbytná. Vytváří mapu, pojmenovává principy a pomáhá porozumět souvislostem. Musí ji ale doplnit sebezkušenost, ve které si člověk ověří, jak se skutečně chová ve chvíli nejistoty.

Program není součtem jednotlivých disciplín

Když jsme začali program Strategie osobní bezpečnosti stavět, nebylo nejtěžším úkolem najít kvalitní odborníky.

Skutečnou výzvou bylo propojit jejich expertizu tak, aby nevzniklo osm zajímavých, ale navzájem izolovaných předmětů nebo, chcete-li, soustředění.

Můžete vedle sebe postavit špičkového bezpečnostního experta, psychologa, právníka, specialistu na sebeobranu, informační bezpečnost, krizovou medicínu nebo přežití. Pokud ale každý předá pouze svůj díl skládačky, student si sice odnese řadu užitečných nástrojů, ale nemusí vědět, kdy, proč a v jakém pořadí je použít.

Jako manažer programu proto hlídám především jeho vnitřní architekturu.

Jednotlivá témata musí vytvářet cestu:

Všimnout si. Vyhodnotit. Regulovat sebe. Rozhodnout se. Jednat. Chránit druhé. Převzít odpovědnost. Zkušenost převést do vlastního systému.

Proto studenti programu Strategie osobní bezpečnosti nezačínají u fyzického konfliktu nebo krizového scénáře. Nejprve pracují s bezpečnostním mindsetem, prevencí, vnímáním rizik a schopností číst prostředí.

Následně vstupují do témat komunikace, agrese, manipulace, psychologické zátěže, městské bezpečnosti či ochrany sebe i blízkých.

Neméně důležitá je také znalost právních souvislostí, majetková a finanční bezpečnost.

A nesmíme opomenout také stále častěji se objevující informační hrozby, rizika spojená s cestováním, schopnost práce se zbraněmi nebo různé způsoby záchrany života.

Cílem programu není, aby se každý stal specialistou ve všech těchto oborech.

Cílem je, aby každý absolvent dokázal jednotlivé principy propojit a vytvořit z nich funkční rozhodovací rámec pro vlastní život.

Jednotlivec, člen týmu a leader

Důležitý metodický vhled do tvorby programu přinesl PhDr. Ing. Vratislav Pokorný, MBA. Hlavní metodik NEWTON University, psycholog s dlouholetou zkušeností z rezortu obrany, práce se zátěží a přípravy lidí pro náročné podmínky.

Upozornil nás, že osobní bezpečnost nelze chápat pouze jako vztah člověka k sobě samému. Tentýž člověk se totiž v různých situacích pohybuje na několika úrovních odpovědnosti.

Na první úrovni je samostatným jednotlivcem. V Pokorného terminologii bojovníkem, který musí být schopen orientovat se, rozhodovat a jednat sám za sebe.

Na druhé úrovni je členem týmu nebo jiného sociálního systému. Může jít o rodinu, pracovní skupinu, komunitu nebo skupinu lidí v krizové situaci. Jeho rozhodování už neovlivňuje pouze jeho vlastní bezpečí, ale také fungování a bezpečnost ostatních.

Na třetí úrovni se stává leaderem. Člověkem, který odpovídá za vedení týmu a současně navenek za průběh a výsledek společného úkolu či mise.

A právě zde se osobní bezpečnost propojuje s leadershipem.

Jiná je situace, když se člověk pohybuje sám v neznámém městě. Jiná, když má vedle sebe partnera nebo dítě. A zcela jiná, když vede tým, organizuje hromadnou akci, řídí firmu nebo nese odpovědnost za lidi během mimořádné události.

Nejde pouze o větší množství odpovědnosti. Mění se samotná logika rozhodování.

Jako jednotlivec mohu zvolit nejrychlejší cestu k vlastnímu bezpečí.

Jako člen týmu musím své jednání koordinovat s ostatními.

Jako leader nemohu přemýšlet pouze o sobě. Musím vnímat stav lidí, dostupné zdroje, rozdílné schopnosti jednotlivých členů, vývoj situace, komunikaci s okolím i důsledky vlastních rozhodnutí.

Pro dosažení bezpečnosti proto nestačí trénovat pouze otázku: „Co udělám já?“

Musíme přidat také otázky: Co uděláme společně? Co ode mě v této chvíli potřebují ostatní? A za co nesu odpovědnost, přestože to nemám plně pod kontrolou?

Tento víceúrovňový pohled je jedním z důvodů, proč je program relevantní nejen pro jednotlivce, kteří chtějí lépe chránit sebe a svou rodinu, ale také pro manažery, podnikatele, vedoucí týmů a lidi odpovědné za druhé.

Práce s limity jako bezpečnostní kompetence

V programu zároveň působím jako lektor témat spojených s adaptačním potenciálem, prací s limity, vnitřními bariérami a pozorností.

Na první pohled se může zdát, že mentální výzvy stojí mimo oblast osobní bezpečnosti. Ve skutečnosti nám ale poskytují velmi přesné zrcadlo.

Kam člověk zaměří pozornost? Jakým způsobem k sobě mluví? Dokáže odlišit reálné nebezpečí od automatické obavy? Začne situaci přetlačovat silou? Nechá se strhnout skupinou? Nebo dokáže zůstat v kontaktu se sebou, prostředím a vlastním rozhodnutím?

Práce s limity přitom neznamená bezhlavě překonávat všechno, co stojí v cestě. To by nebyla odolnost, ale nedostatek úsudku.

Dospělá práce s limity znamená umět rozlišit, kdy je určitá hranice důležitým ochranným mechanismem a kdy jde pouze o naučenou bariéru, která už neodpovídá realitě.

Někdy je správné udělat krok vpřed. Jindy je známkou kompetence právě schopnost zastavit se.

A totéž platí v osobní bezpečnosti. Nejde o to reagovat za každou cenu. Jde o schopnost zvolit přiměřenou reakci.

Otevřená pozornost místo tunelového vidění

Jedním z témat, kterým se dlouhodobě věnuji, je otevřená pozornost.

V běžném životě máme tendenci zaměřovat se na jeden úkol, jednu osobu nebo jeden problém. Tato schopnost je užitečná, protože nám umožňuje soustředit se. V nepřehledné nebo rychle se měnící situaci se ale může stát omezením.

Pozornost se přilepí k nejvýraznějšímu podnětu a my přestaneme vnímat zbytek prostoru.

Vidíme agresivního člověka, ale nevšimneme si jeho okolí. Soustředíme se na konflikt, ale přehlédneme možnost odchodu. Řešíme vlastní stres a nezaznamenáme reakce partnera, dítěte nebo kolegy. Upneme se na jeden předem připravený postup, přestože situace už vyžaduje něco jiného.

Otevřená pozornost znamená schopnost udržet širší pole vnímání. Vnímat hlavní dění, periferní prostor, vlastní stav i dostupné možnosti.

Schopnost práce s pozorností je praktická kompetence, která podporuje orientaci, adaptaci a rozhodování. Lze ji trénovat při meditaci, pohybu, práci s dechem i prostřednictvím scénářů, ve kterých se situace postupně mění.

V krizové chvíli totiž často nerozhoduje množství informací, které máme. Rozhoduje, zda jsme si všimli těch podstatných pro vytvoření či zachování bezpečí.

Připravenost bez paranoie

Při diskusích o osobní bezpečnosti se často pohybujeme mezi dvěma extrémy.

První říká: „Mně se nic nestane. Kdyby něco přišlo, nějak si poradím.“

Druhý vidí nebezpečí téměř všude a snaží se kontrolovat každou možnou proměnnou.

Ani jeden přístup nepovažuji za skutečnou připravenost.

První stojí na iluzi, že improvizace nahradí zkušenost, dovednosti a plánování. Druhý může člověka uzavřít do neustálého napětí a podezřívavosti. Bezpečnost se pak paradoxně začne stávat zdrojem strachu.

Zdravá připravenost znamená vidět realitu bez jejího podceňování i bez zbytečné dramatizace.

Někdy je správným rozhodnutím odejít. Někdy deeskalovat konflikt. Někdy požádat o pomoc. Někdy chránit druhého. A někdy je nutné jednat rychle, důrazně a bez dlouhého přemýšlení.

Bezpečný člověk není ten, kdo je vždy připravený bojovat. Je to člověk, který má více možností než jen bojovat.

Osobní strategie místo univerzálního návodu

Neexistuje jeden bezpečnostní postup použitelný pro všechny lidi a všechny situace.

Jinak bude ke své bezpečnosti přistupovat rodič malých dětí, jinak člověk, který často cestuje, majitel firmy, zdravotník, pracovník v terénu nebo někdo, kdo pečuje o zranitelného člena rodiny.

Liší se prostředí, odpovědnost, fyzické možnosti, zkušenosti, majetek i rizika.

Proto studenti v průběhu programu nevytvářejí obecný manuál. Postupně skládají vlastní strategii osobní bezpečnosti.

Mapují své prostředí, rutiny a zranitelná místa. Přemýšlejí nad ochranou blízkých, majetku i informací. Vytvářejí rozhodovací rámce pro konfliktní, krizové a nepřehledné situace. Ověřují, co dokážou použít pod tlakem a ve kterých oblastech se potřebují dále rozvíjet.

Závěrečná práce tak nemá být akademickým dokumentem, který po obhajobě skončí v zásuvce. Má se stát živou a specifickou osobní metodikou pro reálný život.

Převzít odpovědnost dříve, než přijde problém

Jako manažer programu chci, aby jednotlivé disciplíny vytvořily jeden srozumitelný a použitelný celek.

Jako lektor chci, aby studenti poznali nejen konkrétní postupy, ale také sami sebe ve chvíli, kdy se objeví nejistota, tlak nebo strach.

A jako člověk s dlouholetou manažerskou zkušeností vím, že odpovědnost nezačíná až v okamžiku krize. Začíná mnohem dříve – způsobem, jakým se připravujeme, jak přemýšlíme o možných scénářích, jak pracujeme s lidmi a zda jsme ochotni připustit si také vlastní slabá místa.

Schopnost chránit sebe a druhé nezačíná odvahou ani silou.

Začíná ochotou vnímat realitu, připustit si vlastní zranitelnost a převzít odpovědnost za to, co mohu ovlivnit.

MSc. program Strategie osobní bezpečnosti proto nevznikl, aby z lidí dělal bojovníky, survivalisty nebo bezpečnostní profesionály.

Vznikl proto, aby se dokázali lépe orientovat, rozhodovat a jednat ve světě, který není vždy předvídatelný.

Samostatně. Jako součást týmu. A v případě potřeby také jako ti, kteří dokážou převzít odpovědnost a vedení.