Mluvčí 1
Vítám vás u další epizody podcastu Úspěšní. Dnes tady mám hosta, který je výraznou osobností české mediální scény. Je to novinář, dramaturg, moderátor a podcaster, jehož jméno je už roky spojené s rozhovory, které jdou do hloubky. Možná ho znáte z pořadu Prostor X, který získal ocenění Podcast roku, a možná z jeho současné tvorby, kde si sám razí cestu a buduje vlastní značku založenou na otevřenosti, zvědavosti a odvaze. Na Čestmírovi obdivuji to, že nejde jen po povrchu, ale snaží se porozumět lidem, jejich hodnotám, jejich příběhům. Jeho rozhovory inspirují desetitisíce posluchačů a zároveň ukazují, že poctivá novinářská práce má v dnešní době pořád velkou hodnotu. Dnes s ním budeme mluvit nejenom o médiích, ale také o úspěchu, mindsetu a návycích, které z něj dělají to, čím je. A podle mě je ze všeho nejvíc Čestmírem Strakatým. Dobrý den, Čestmíre, vítejte v podcastu.
Mluvčí 2
Dobrý den, děkuju za pozvání a za ten krásný úvod, to bych si měl nechat někam vytesat nebo něco podobného, moc děkuju.
Mluvčí 1
Budeme to mít nahrané teď.
Mluvčí 2
Dobře, můžu si to poslouchat před spaním.
Mluvčí 1
Čestmíre, co vás přivedlo k rozhovorům a k médiím? Chtěl jste být novinářem už někdy od dítěte?
Mluvčí 2
Náhoda, můj život je vlastně náhoda za náhodou, mám pocit. No a tak nějak mi to vyhovuje, že já jsem nikdy neměl žádný jako velký sen být novinář, nebo a vlastně ani teď nemám žádný jako velký sen, za kterým bych šel. Mně vždycky pro mě fungoval takový ten přístup brát věci jak jsou, tak nějak přirozeně, když se objeví nějaká výzva, tak čím dál víc ji třeba využít a snažit se najít nový směr a nějak se jako inovovat, ale ne nutně tak, že bych jednou měl tam nevím něco, chci být prezident nebo něco podobného, tak plácám. Takže já jsem rozhodně nechtěl být novinář a ani mě to nikdy nějak jako nelákalo, ta práce. Vždycky jsem se nějak jako zajímal o dění, to je pravda, byl jsem takový jako zvídavý, přichytralý dítě, člověk, ale ale vlastně do do médií jsem se dostal fakt jako náhodou v určitou chvíli, kdy jsem vlastně trochu nevěděl, co se sebou. Pracoval jsem v advokátní kanceláři, studoval jsem práva, ale mě to nebavilo, a objevila se možnost jít do České televize. Šel jsem do České televize, od té chvíle se objevila možnost jít někam dál do událostí komentářů, pak do DVTV, a pak najednou v určitou chvíli fakt úplně náhodou jsem začal moderovat ze dne na den, v podstatě bez nějakých jako hlubších zkušeností před kamerou. No a teď jsem tady, no a teď jste četl ten úvod, takže je to práce.
Mluvčí 1
Práce dobře, že jo.
Mluvčí 2
Jo, jo, jo, ale náhoda je důležitá.
Mluvčí 1
Kdy jste poprvé, nebo kdy vám došlo, že tohle je vaše cesta?
Mluvčí 2
To je vlastně zajímavá otázka, protože já vlastně nevím, no asi už před nějakou dobou, ale zároveň, že bych si třeba z kraje toho, kdy jsem začal dělat rozhovory, říkal: "Ty jo, tohle bude jako kariéra," to vlastně si nemyslím. Já jsem hodně let, jsem je předtím, než jsem začal moderovat, tak jsem je jako připravoval pro jiné lidi, ta DVTV nebo ještě jinde, a vlastně takže to jsem viděl, že je něco, co mě baví, a já no baví do nějaké míry, ono to tak člověka taky přestane bavit, ale co mi jde a čemu nějak jako rozumím. A ten vývoj je asi přirozený, ale zároveň myslím si, že to, že to je nějaká moje cesta a že to je něco, v čem jsem se nějak asi našel, což se asi stalo v určitou fázi, tak to myslím, že vlastně možná přišlo i s tím podcastem. No tak asi bych to řekl, jako už předtím určitě jsem věděl: "Jo, baví mě to," a tak dále, ale jakmile to začalo být na moje jméno, jakmile to začalo být velmi osobní, jakmile jsem se začal, myslím si, že i víc vnímat nějaký vývoj toho obsahu a sebe v nějakém jako růstu profesním, řekněme, té práce, kterou dělám, tak to vlastně přichází. To jsou třeba poslední tři roky, no tak nějak bych řekl, že tam někde bych dokázal říct: "Jo, tady tady jsem prostě na nějaké cestě, která nevím, jestli někam vede, ale ale ale minimálně ji vnímám jako svojí."
Mluvčí 1
A naopak, byla tam nějaká chvíle, kdy jste ztratil smysl v tom, kdy jste to chtěl vzdát a zaměřit se někam jinam třeba?
Mluvčí 2
Tak takových chvílí asi byla vlastně celá řada. Já mám pocit, že já jsem měl docela štěstí v tom, že vlastně vždycky předtím, když jsem se posunul dál, tak vlastně tam byla ta moje nějakého jako váhání nebo nějakého zmaru nebo vnímání nějaké vyprázdněnosti, trošku vyhoření možná v jednu chvíli, kdy jsme pracovali poměrně jakoby hodně, a já jsem v tom trošku ztratil smysl. No to je pravda, ale moje štěstí bylo, že vlastně paradoxně skoro vždycky v tu chvíli přišla ta věc, která mě posunula dál, ať už to bylo odchod z DVTV a šance do CNC, kde jsem chvíli vlastně začal nový pořad, ne můj, ještě pro někoho jiného, a vedl jsem tam videoobsah. Chvíli to byl úplný fail, mimochodem, můj z mojí strany, protože to je jedno. A pak právě i předtím, než jsem začal moderovat, tak to bylo přesně, že jsem si byl trošku vyprázdněný, trošku jako jsme narazili tam na nějaké i prostě problémy jiné, a já jsem se fakt jako potřeboval vlastně posunout dál, akorát jsem to možná ještě nevěděl, a v tu chvíli přišla ta nabídka, po které ne, že bych po ní skočil, řekl jsem si: "No tak jako co, no tak zkusím moderování, co se mi může horšího stát?" A to mě zase posunulo někam dál a zase mi to dalo nový impuls, nový smysl, a to se myslím vlastně stalo i s tím podcastem, když jsem šel na sebe a na Hero Hero, tak vlastně to byla podobná doba, vlastně podobné jako váhání, podobná nějaká křižovatka, a pak nějaká idea a jdeme dál. No tak to se vlastně děje asi furt v mém životě, mám pocit.
Mluvčí 1
Co pomáhá tady v těch chvílích? Dokážeme z toho udělat nějaký obecný princip?
Mluvčí 2
Já myslím, že u mě to ani není obecný princip, že to jsou fakt jako náhody, a mně rozhodně pomáhá, a zjistil jsem to v určitou chvíli taky, je jako nebát se prostě vykročit mimo nějakou komfortní zónu, a mimo to, co vím, že umím, někam, kde to třeba neumím. Ono to podobně je teď, i když jsem prostě ve Zrácích, to je jedno, ale ve spojitosti s tím jsme začali dělat takový pořad pro Primu, pro televizi, která vlastně jde po Zrácích, jmenuje se to After Show, a je to vlastně něco, co je velmi televizní a velmi jiné, než co já jsem doteď dělal. Je to vlastně úplně něco jiného, je to furt, to jsou jako nějaká talk show, je to jako něco, co umím, já umím v tom být, umím to jakoby vést, ale ten setting je úplně jiný, a celé vlastně to pro mě ze začátku zejména bylo jako velmi vykročení z komfortní zóny, ale vlastně je to něco, co já jsem si v určitou chvíli řekl, že jakoby musím dělat, a souvisí to třeba i s moderováním, souvisí to i s živými akcemi a tak dále, že to nebát se využít příležitosti, i když třeba ten začátek je pak složitý a těžký, a všechny moje začátky vlastně byly těžké. Jo, když jsem začal moderovat, tak to bylo vlastně asi ne příšerné, já jsem to jakoby uměl teoreticky, ale neuměl jsem to prakticky, a vlastně to nebylo dobré. No takže člověk má to všechno, to má nějakou učící křivku, a a a a nebát se vlastně jít přes tu bolest trošku, jako ne, že by to fyzicky bolelo, ale hele, někdy možná taky, zvlášť diváky. Tak to je asi ten princip, který tam je, a který vlastně já si z toho možná i možná i beru, když se nad tím místy v dlouhých chvílích hlouběji zamyslím, že že vlastně to je něco, co jsem se co jsem se postupem času během let naučil, prostě přijímat ty výzvy a a neutíkat od nich, protože to bylo taky jednu dobu moje strategie.
Mluvčí 1
Já tam vidím ještě, já nevím, jestli je to princip, ale zkusím to pojmenovat. Vidím tam práci s pozorností, v tom smyslu, že prostě jako dokážete zaměřit pozornost na to nové, na to, co přichází, a tak nějak odpoutáváte postupně pozornost od toho, co co vlastně odchází nebo nefunguje, ale je to jenom moje domněnka.
Mluvčí 2
Hele, to tam asi je, ale to je možná taky něco takového, že člověk se nadchne pro něco nového, a co ho třeba začne víc bavit, a proto staré to staré je pro něj už prostě staré, ale zároveň ta práce je vlastně do nějaké míry pořád stejná. Já vlastně, byť se to nemusí zdát, tak já vlastně už třeba ty jo 10 let dělám v podstatě to samé, sice teď už i před kamerou, a vlastně ty rozhovory jsou jiné, a já k tomu přistupuju jinak, a vedu je jinak, a jste se mi jako jiný člověk do značné míry, jo, ale ta práce je vlastně v mnoha ohledech podobná. Takže tohle bych tak úplně neřekl, tečka.
Mluvčí 1
Proto jsem říkal, že to je jenom jako domněnka nebo podnět. O co se opíráte, když stojíte před nějakou novou výzvou?
Mluvčí 2
O nic, o sebe. Já jsem v určitou chvíli jsem, ono to vlastně zní strašně jako neprofesionálně, jo, ale já prostě ty věci dělám.
Mluvčí 1
To myslím, že je dokonalé.
Mluvčí 2
Ty věci je důležité dělat, a jako extra se nebát, a někdy to vyjde líp, někdy hůř, a vlastně to, čeho já se držím, je, že já vlastně vím, že to vždycky nějak jako dopadne, a že to jako většinou přežiju, a že se jako zlepším, a že se posunu dopředu, a že i ta zkušenost, která třeba je vlastně ve výsledku, při pohledu zpět vlastně řeknu si: "Tak to se mi moc nepovedlo," nebo "Tohle bylo horší," nebo tak, jako že se z toho dokážu poučit a dokážu se posunout dopředu. Takže to, čeho já se teď už držím, ale znovu, to je proces, a já jsem vlastně v jeho nějakém jako průběhu už poměrně daleko, jo, takže určitě bych to neřekl třeba před třemi roky, jo, ale teď už můžu říct, že třeba když přicházím do nějakých podobných situací, které zmiňujete, a pro mě to třeba hodně bylo souviselo s tím živým moderováním jako před lidmi, protože já jsem introvertní člověk vesměs, který prostě neměl nikdy rád, a vlastně nemá to rád jako doteď, ale umí v tom líp fungovat, a vlastně to v určitou chvíli, kdy já jsem si řekl: "Hele, ty to prostě musíš dělat, protože to prostě musíš jako zlomit, ty to prostě musíš dělat, protože to prostě potřebuješ dělat, je to důležité, abys to dělal, protože, protože, protože," a jediné, jak to zvládneš, je, že si prostě uvědomíš, že to je pro tebe jako nějaká znovu nějaká learning curve, po které jdeš, a a znovu nemusí se to všechno povést skvěle, ale je důležité to dělat, a tak jako jenom furt v tu chvíli jsem si prostě řekl: "Hele, prostě to musíš dělat."
Mluvčí 1
Já takhle nějak přemýšlím o profesionalitě.
Mluvčí 2
Jo, jo, jo, asi jo, a možná že to je profesionalita, nevím.
Mluvčí 1
Co vám daly zkušenosti z reflexu DVTV nebo České televize?
Mluvčí 2
No, strašně moc vlastně, to je prostě 16 let nějaké mediální kariéry, kterou jste tam teď tak jako vyčetl, a každá z těch stací byla dost jiná, ale každá mě naučila to, v čem byla specifická. To znamená, že ten úplný začátek, ty veřejnoprávní média, to byla všechny ty hodnoty, na kterých ta televize stojí, které v sobě mám pořád dodnes, ale věci musí být včas, věci musí být správně, konzistentnost, preciznost, a tyhle věci, které vlastně ta televize, já ji teď zas jako moc nesleduju, ale myslím si, že tím byla vždycky jako do nějaké míry proslulá, rozhodně v té době, kdy jsme tam byli, tak opravdu se tam na to dbalo, a to je jako to je neocenitelná lekce vlastně, kterou tam dostanete. DVTV vedle toho naopak jako zase kreativita, a naopak to hledání, to už je byznys, že jo, takže už musíte přemýšlet trošku jinak, a zase vás to naučí přemýšlet víc jako pro, a kdybych byl jako v nějakém byznysu, tak bych řekl jako pro klientsky, jo, nebo jít víc za tím divákem, za tím, co je něco, co vás v České televizi vůbec zajímat nemusí, jo, ale najednou musíte. A znovu, jako to slovo, které je pro mě pro celou tu moji kariéru, a kterou jsem se naučil vůbec nejvíc, je vlastně konzistentnost, protože to je vlastně ta největší lekce, kterou jsem z těch tří míst dostal, a kterou si sám odnáším i z toho podcastu teď, je, že prostě ty věci musíte dělat furt dál, že jako není důležité, že se vám povede jeden rozhovor, protože další, a když se pak ty další, tak už je to jako jedno. Je důležité být tam každý týden, být tam dvakrát týdně, to je jedno, jak máte nastavené ty prostě svoji pravidelnost, to je úplně jedno, ale furt jako dodávat ten obsah, tu věc, která je v nějaké kvalitě, ideálně se posouvat dopředu, jasně, ale musíte si prostě držet to svoje, a myslím si, že tím se vyznačovala DVTV, tím se vyznačovala pak ta moje práce moderátorská, a myslím si, že vlastně to je to, co je za tím mým úspěchem, jako je tam spousta různých věcí, je tam určitě spousty věcí, které ani jako nejdou moc pojmenovat, ale ta konzistentnost, a to, že vlastně dokážete, já to dělám fakt vlastně docela dlouho, ale to, co mě vlastně oddělilo v určitou chvíli od nějakých jako jiných, ale to je jedno, jako do jaké míry, bylo to, že já jsem tam prostě byl každý týden, a každý týden to třeba bylo dobré, nebo nějak dobré.
Mluvčí 1
Jak se změnil váš přístup k vedení těch rozhovorů v tom v průběhu toho času?
Mluvčí 2
No, absolutně, já vlastně už bych to nikdy nevedl tak, jako jsem to vedl i možná před těmi třemi lety, když jsem začínal ten podcast. Já mám pocit, že pro mě je fakt jako strašně důležité neustále se jako nějak evolvovat a posouvat, já to vnímám jako dopředu, to je samozřejmě trošku subjektivní, protože lidi mají různá měřítka na to, co se jim jako líbí, ale já to vnímám jako dopředu, a je to cesta k nějaké uvolněnosti, k nějaké jako intuitivnosti, k většímu prostoru pro reakci a pro poslouchání a pro tyhle věci, daleko víc než k nějaké fakt až jako striktní, takové jako německé preciznosti, a tomu, co jsem si třeba myslel, že je důležité před, ty jo, já nevím, kolik už, devíti lety, když jsem začínal vlastně v reflexu, jo, a myslím si, že to je jako zase taky součást toho úspěchu, že jasně, jedna věc je konzistence, to konzistentnost, to znamená, že být tam jako furt a furt v nějaké kvalitě, ale druhá věc je zároveň prostě nebát se opustit nějakou formuli a jít formuli jinou, jako nacházet si třeba svoji vlastní cestu. Já jsem, já bych řekl, že jsem do nějaké míry našel jako něco jako svůj hlas vlastně, no, postupem času, a že vlastně to je to, co mě taky odděluje, no, že to vlastně není nějaká jako formule, která třeba funguje, jo, protože já vlastně ani nevím, jaká formule funguje, jo, ale že to je vlastně něco, co se neustále vyvíjí a vlastně neustále mění, protože já se měním a kontext se mění, a myslím si, že to je důležité, no, takže asi takhle já bych to popsal.
Mluvčí 1
Většinou jsou aspoň trošku stabilní hodnoty a mindset, ze kterých člověk vychází, i když samozřejmě ten se taky mění v závislosti na tom prostředí. Co jsou ty vaše hodnoty a váš mindset, se kterým jdete do té práce, a přestože mluvíme o konzistentnosti, tak zároveň mluvíme o tom, že se to vyvíjí?
Mluvčí 2
To jsou pro mě dost jako složité pojmy, jo, protože hodnoty, já vlastně vůbec nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Já mám nějaké jako svoje hodnoty, ať už lidské nebo jiné, ale vlastně přemýšlím, jak si propisuju do toho obsahu, a mám pocit, že vlastně moc ne, a vlastně ten mindset, já vlastně taky nevím, jo, já jako od té doby, co jsem začal dělat ten podcast, začal jsem ten obsah vlastně dělat na svoje jméno, tak určitě daleko víc přemýšlím o tom, jak ty věci fungují. Je pro mě daleko důležitější, než bylo dřív, přemýšlet ještě znovu, ještě víc, ještě víc, ještě víc o té byznysové části, o tom, jak to udělat co nejlíp, jak najít nového člověka, jak oslovit tyhle další lidi, ale zároveň moje gró je pořád ten kvalitní rozhovor, a to je možná mindset, jako jo, to je vlastně možná mindset, jo. Já vlastně furt zůstávám v tom, že mě zajímají ty příběhy těch lidí, že se snažím přinášet zajímavé věci, ale nebýt úplně extra bulvární, že se snažím jít do citlivých témat a být jako empatický, ale zároveň ne jako ždímavý příliš, jo, a to je taková jako tenká linie, po které člověk tancuje, občas překročí, to se stane taky a občas ne, a myslím si, že tohle je vlastně možná mindset, se kterým do toho jdu, ale všechno je to samozřejmě zaobalené tím, že to prostě je něco, co je už vlastně samo o sobě nějaký prostě byznys, je to byznys, který musí fungovat, a který bych byl rád, aby tady byl za rok, za dva, a tak dál, no, takže asi tak nějak.
Mluvčí 1
Je ve vás něco, co vám brání dělat kompromisy?
Mluvčí 2
Já myslím, že dělám kompromisy, já myslím, že člověk musí dělat kompromisy, a v něčem, v něčem, a já jsem poměrně nekompromisní v tom, že jsem moc vlastně, a to je trošku v kontrastu s tím, co jsem teda říkal teď, jo, ale já zároveň se nebojím moc dělat věci, u kterých vím, že třeba nebudou populární pro moje odběratele, nebo že o kterých vím, že mě třeba potenciálně i poškodí, když si myslím, že to je pro mě důležité, nebo že to je důležité pro, nevím, společnost. Tak. Nadneseně.
Mluvčí 1
Já tam vlastně trošku mířím, protože mě zajímá, jak přistupujete ke kontroverzním tématům.
Mluvčí 2
Hele, je to strašně vlastně individuální, protože si myslím, že jsou kontroverzní témata, které je dobré otevřít a o kterých je nutné mluvit, a zvlášť třeba s těmi lidmi, kteří se týkají přímo, a nebo ne přímo, jo, ale myslím si, že to je o to, je to vždycky lepší. No a pak jsou kontroverzní témata, která jsou jako za nějakou hranou, která je, já použiju slovo bulvární, ale bulvární, vlastně jeden moudrý člověk, se kterým jsem dřív pracoval, řekl, že nejsou bulvární témata, ale bulvární zpracování, bulvární přístup, jakoby, jo, a já s tím souhlasím, ale zároveň je potřeba počítat s nějakou reakcí publika, a někdy to za to stojí, a někdy je nutné do toho jít, a někdy já to vnímám jako nějakou svoji jako i třeba jako povinnost, otevřít něco kontroverzního, a jindy zase víš, víte, že to za to nestojí, a že to je třeba i za nějakou mojí hodnotovou hranou, a těch věcí, které jsou za nějakou mojí hodnotovou hranou, je vlastně překvapivě docela dost, no, takže to je fakt strašně individuální, a já k tomu nemám univerzální přístup, protože si myslím, že univerzální přístup vlastně nefunguje, a taky se i můj pohled na tohle se mění v čase, no, možná, že jsem teď paradoxně opatrnější, než jsem byl třeba před dvěma lety.
Mluvčí 1
Já myslím, že to je univerzální přístup, nemít univerzální přístup.
Mluvčí 2
Já myslím, že to je ale nutný přístup, že v mojí práci, když má člověk příliš univerzální přístup, tak se prostě ochuzuje, a nebo ztrácí jako pestrost, a pestrost je strašně důležitá, no, a jako nevím, dělal jsem teď rozhovor s Ornellou Koktovou, což je vlastně nějakým způsobem prostě kontroverzní osoba, ale já si nemyslím, že to zpracování, to, jak jsme to udělali bulvární, pro mě to je vlastně přínosné, někomu se to nelíbí, jasně, někdo řekne, jo, jsi cool, ale jako já si vlastně myslím, že ne, no, a pak jsou věci, které bych, já jsem třeba před nějakou dobou udělal prostě rozhovor, který bych dneska už třeba neudělal, a asi bych ho vnímal jakože za nějakou jako hranou nějaké nutnosti, a to byl rozhovor s Bohušem Matušem, je kontroverzní člověk a kontroverzní téma, a podle mě to vlastně zpětně možná byla chyba, no, ale nevím, někomu někdo taky řekne, že třeba ne, takže to jsou takové jako věci, prostě pohled se mění, no, a kontext se taky mění.
Mluvčí 1
Já bych chvilku teď se chtěl zaměřit na jazyk a slova, protože v managementu říkáme, že vlastně ten jazyk formuje tu naši realitu, respektive když pracujeme s lidmi okolo nás v nějakých sociálních systémech, tak že je to právě to, jak se dá ovlivňovat to, jak to ti lidé okolo nás vnímají. Jak přemýšlíte nad výběrem slov, když kladete otázky v těch vašich rozhovorech?
Mluvčí 2
Poměrně málo.
Mluvčí 1
Prostě to jede.
Mluvčí 2
No, já když jsem zmínil, že je pro mě čím dál důležitější být jako intuitivní a reaktivní, tak s tím vede, s tím jde ruku v ruce v to, že to je vlastně, že to je vlastně freestyle, jo, že já vlastně reaguji na místě, a já velmi často se mi stává, a stává se mi to teď v podstatě vždycky, že já mám nějaké napsané otázky, nějakou přípravu, a z ní použiju třeba dvě otázky, nebo jednu, klidně jenom první, nebo ani tu první nepoužiju, a vlastně v tom průběhu rozhovoru to odložím, protože třeba se bavíme i o těch tématech, které jsme si připravili, které jsem si připravil, a o těch věcech, ale vlastně klademe to jinak, protože ten rozhovor se vyvíjí jinak, a podle mě je strašně důležité, a znovu je to, myslím si, že jedna z těch věcí, která mě, která je součástí nějakého prostě úspěchu, nebát se prostě oprostit od toho, a jít jako s tou jako flow, když použiju tohle ohrané slovo už, toho rozhovoru, a nechat se tím jako někam vést, protože to vás to často zavede na zajímavější věci a místa, než jaké jste si třeba vůbec myslel, že by šlo s tím člověkem jít. No, to se mi stalo zrovna včera, jsem točil rozhovor s psychiatrem a strašně zajímavým člověkem, Jiřím Horáčkem, a měl jsem něco připraveného, a on mi něco řekl před rozhovorem, a já jsem vlastně to úplně změnil, a vlastně vrátil jsem se jenom k jedné jediné větě z té přípravy, a jinak všechno ostatní vlastně bylo v podstatě úplně jiné, než jsem měl připravené. Jako něčeho jsme se dotkli drobně, ale z většiny ne, a myslím si, že to bylo jako pro dobro, že to vlastně díky tomu bylo lepší.
Mluvčí 1
Tomuhle rozumím, tohle já umím ve výuce, protože možná to je o té vyblovenosti toho moderátora.
Mluvčí 2
Ale to přichází jedině se zkušenostmi, já to dělám tak dlouho, a mám za sebou fakt jako tisíce a tisíce rozhovorů, že tohle to je sebevědomí, které získáte, a nějaký jako nadhled, a nějaké to, že víte, že v určitou chvíli se na sám na sebe můžete spolehnout, že vždycky na ten konec jako dojdete, a to jsem neuměl před, to jsem do nějaké míry uměl na začátku toho podcastu před třemi lety, ale hůř než dnes, a už vůbec jsem to neuměl na úplném začátku, jsem to neměl vůbec, a to je fakt něco, co získáváte až s praxí, a sám jako získáváte ty, znovu sebevědomí je asi dobré slovo tady v tomhle tom případě, že to prostě zvládnete, no, a že takhle můžete fungovat, a podle mě je to fakt, nebo pro mě, neříkám podle mě, protože to není univerzální, tohle to není univerzální, ale pro mě je to to, nebo aspoň minimálně v tuhle chvíli ten nejlepší způsob fungování.
Mluvčí 1
Je něco, co vám o člověku prozradí jeho slovník, nebo fráze, které používá?
Mluvčí 2
Asi jo, asi jo, ale zároveň já vlastně myslím, že i ta práce mě naučila otevřenost mysli, a nepřeceňovat zvlášť věci, které se zdají být zjevné na první pohled, nebo jakoby třeba z médií, nebo z nějakého mediálního obrazu, a tak dále. Samozřejmě, když je někdo vulgární, a když je někdo, nevím, úsečný, a když je někdo zjevně demagogický v tom, co říká, tak určitě to je vypovídající, ale zároveň často se stává, že lidé prostě nějak mluví, a přitom jsou třeba jiní, než by se mohlo zdát. Jo, to, co mě ta práce do nějaké míry naučila, je, že vlastně lidé vás dokážou velmi často překvapit, že lidé velmi často jsou jiní, než jste si třeba mysleli, a že vlastně to skvělé na té práci je, že neustále potkáváte zajímavé lidi, když teda máte to štěstí, a ti lidé jsou zajímaví, ne všichni jsou samozřejmě zajímaví, ale většina jich je zajímavá, a ti lidé vás skoro vždycky překvapí něčím, jakože jsou třeba jako nepřijdou vždycky v dobré náladě. Samozřejmě, všichni máme dny jako dobré a špatné, a někdo se špatně vyspí, a pak třeba přijde v něčem, ale většinou to je tak, že i v průběhu toho rozhovoru se třeba dokážou nějak jako otevřít, a vy je třeba dokážete ne poznat. To je, já nejsem jako zas tak naivní, abych si myslel, že v hodinovém rozhovoru jako poznáte člověka, ale něco poznáte, něco málo, a já skoro vždycky odchází člověk jako obohacený o to, že se třeba něco dozvěděl, že třeba nacítil toho člověka nějak, a že to vlastně bylo přínosné.
Mluvčí 1
Jak se moderátorsky vypořádat s momentem překvapení?
Mluvčí 2
To hodně souvisí s tou zkušeností, a hodně to souvisí s tím sebevědomím, protože byla doba, kdy já jsem to určitě neuměl, a teď je to něco, co vlastně chci, co vlastně hledám v tom, co je vlastně to, k čemu chci dojít. Chci dojít k tomu momentu překvapení, a chci na něj zareagovat, a chci ho rozvést, si z toho udělat třeba jedno z těch témat, jedno z těch gró toho rozhovoru. No, a je to o flexibilitě, je to hodně o intuici, je to o tom, co si můžete dovolit v nějakých reakcích říct, to samozřejmě, ale je to prostě o tom sebevědomí. No, je to o tom důvěřovat si, a podobně. Já vlastně přemýšlím, jak by na tohle to odpověděl třeba nějaký Libor Bouček, to by mě vlastně zajímalo, co by vám na to řekl.
Mluvčí 1
Já si ho zkusím pozvat.
Mluvčí 2
Pozvěte si ho, jako někdo, kdo je fakt jako top moderátor, ale ne moderátor, jako jsem já. Já jsem fakt víc jako ten jako podcaster, jo, než abych byl, a když jsem před lidmi, a pak přijde nějaké překvapení, jakože třeba nevím, přestane svítit světlo, nebo není něco na obraze, co tam být má, jo, takovéhle ty překvapení, tak to já se s tím vyrovnat nějak už jako umím taky, ale třeba daleko hůř než třeba tenhle typ člověka, jako je třeba Ondřej Sokol, nebo Libor, nebo ještě někdo jiný, ale zase moc dobře umím, což třeba tihle lidé třeba umí trochu hůř, udělat z toho přínos pro ten rozhovor, a vlastně přetvořit díky tomu třeba ten rozhovor v něco lepšího. No, takže to jsou asi taky trošku různé skill sety.
Mluvčí 1
Co když nepřichází inspirace? Stane se to někdy vůbec?
Mluvčí 2
Hele, to je strašně zajímavá otázka. No, já tím, že fakt to dělám nějakou dobu, a já jsem mnohokrát vlastně měl pocit, že nemám kam sahat inspirativně, inspiračně, že se jako vykrádám, a že vlastně už jako nevím, kudy dopředu, a já většinou v tu dobu dělám nějaké rozhodnutí, které tohle to má rozbít. To znamená, že naposledy jsem třeba přijal jednu kolegyni, která mě měla jakoby v tomhle tom ohledu nějak jako občerstvit, občerstvit rozhled, nebo prostě přemýšlení, a to se stalo, a myslím si, že je důležité si to uvědomit. No, jako myslím si, že se to může stát každému. Já rozhodně nejsem nevyčerpatelná studna, byť jako ono by to asi šlo. Ono to spousta těch věcí vlastně funguje samospádem dost, ale nejsem nevyčerpatelná studna, a je důležité snažit se obohatit. A pro mě je vlastně důležité mít druhý mozek, třetí mozek, nechat se inspirovat od lidí, od mladších lidí, od kolegů. Já se mě strašně inspiruje, nevím, sociální sítě, ale ne nutně tak, že bych šel za tím, o kom se mluví, nebo šel za tím, koho náhodou vidím, když takhle prostě dům scrolluju jako na Instagramu, ale třeba vás to někam navede, třeba vás to inspiruje k nějakému tématu, a pak si vyberete někoho jiného, a nebo někdo jiný je lepší, že jo, a podobné věci. No, a to je zase to, vás hodně naučí ta práce, když ji děláte. No, takže myslím si, že to je téma, je to důležité téma, snažit se jako nevyprázdnit, a neopakovat příliš, a neustále se posouvat dopředu i v tom vlastně, s kým mluvit, a jak mluvit, a o čem mluvit. Ale já se snažím nějak preemptivně ty věci, pokud možno, možná že kdybych byl k sobě kritický, tak bych řekl, že už jako postemptivně, ale je to jedno, nějak tomu předcházet, a nějak ty věci řešit.
Mluvčí 1
Jak se připravujete na rozhovor?
Mluvčí 2
Je to různé, jak u koho, a jedna věc jsou politici, a politici jsou specifičtí, a tam jsou věci, které tam být musí, a byť já se snažím i ty politiky dělat trochu po svém, tak to přece jenom má nějaké jako nějaké nutnosti pro ten obsah, které tam být musí, a které nemůžou být tak intuitivní. Druhá věc je, když jsou to herci, osobnosti, a tak dále, lidi, na které je dobré se nacítit, a nesnažit se opakovat to, co už bylo stokrát řečeno, ale naopak třeba vyjít nějakou cestou, která je jakoby nová, což je vlastně těžké, protože často, když si uděláte na někoho rešerši, tak řeknete: "Tak on mluví o tomhle, o tomhle, o tomhle, a kde je teda jako, kde je ten rozhovor?" Protože tohle všechno už jako zjevně řekli, tak jako kde my to uděláme jako nově, jinak, zajímavě, a tak dále. Jo, a tam je dobré ty lidi poslouchat, a snažit se nacházet v jejich třeba rozhovorech, projevech, a tak dále, nějaké nevyužité potenciály, které tam, když jsou vždycky, vždycky tam jsou, a vždycky je z čeho vycházet. Takže to je jeden tip. No, a pak samozřejmě jsou věci, které jsou vysloveně takové, že třeba vy jste ten Jirka Horáček včera, to je člověk, kterého já už trošku znám, už si trošku rozumíme, a já prostě vím, že když začneme spolu jako mluvit, tak že to bude fungovat, a že když si dáme nějaká témata, a já nepřijdu úplně prázdný, což si já nechodím, protože příprava je strašně důležitá, ale že prostě vím, že to půjde. Takže paradoxně není tak důležité, co si napíšu, je důležité jako vědět a znát, a já ho znám už dobře, já znám jeho názory, já znám to, co dělá, ale pak to může být fakt velmi jako volnostylové. No, je to strašně různorodé, někdy je to na hodinu, někdy je to na 6 hodin, někdy je to na 10 minut, jako je to jak co.
Mluvčí 1
Jak se připravujete jako Čestmír? Teď to byl profík podcaster, jak se připravuje Čestmír? Máte nějaké rituály?
Mluvčí 2
Já vlastně nevím, ty jo, já jsem třeba dneska zjistil, když jsem dneska měl dělat rozhovor, nebo včera to bylo už, teď jsem v tom trošku zmatený, ale to je jedno, tak vlastně mě něco rozhodilo před tím rozhovorem, nějaké jako řešení okolo něčeho, co vlastně nesouviselo s prací, souviselo to ani ne s rodinou, ale bylo to, to je jako jedno, a já jsem pak byl na oba ty rozhovory, které jsem měl, jsem byl na rozhovory, a oba ty rozhovory jsem byl jako rozhozený, takže Čestmír se zjevně musí připravovat tak, že tohle nebude jako vůbec řešit, a je to strašně důležité, protože v té reaktivnosti a v té intuitivnosti, kterou jako já provozuju hodně, je důležité nenechat se jako odvádět, neztrácet pozornost, a nenechat si utéct nějaké třeba větičky, protože zrovna přemýšlíte nad tím, že tak co teď, co já mu zavolám, nebo kam mi jako napíšu, a podobné jako věci. Jo, a to je jedna z věcí, která je opravdu strašně důležitá, a zároveň mně funguje docela dobře cvičit ráno, a pak jít dělat ten rozhovor, protože člověk má nějaký svůj čas, kde stejně pracuje a něco dělá, ale jako najede si nějaké tempo, a vlastně do toho už přijde takový jako rozehřátý, a já mám pocit, že pro mě to je vlastně dobré. To rozehřátí je prostě v uvozovkách, ne že bych se jako protahoval, jo, před rozhovorem, ale je to vlastně důležité. No, a zároveň já tam mám čas zase znovu třeba poslouchat ještě znovu, nebo ještě líp, ještě jinak ty lidi v podcastech, nebo něco, a tak. No, a myslím si, že je pro mě důležité i mít nějaké ovny, a není pro moje soustředění dělat příliš moc rozhovorů v jeden den, například jako dva jsou maximum. Když dělám tři, tak už vím, že to bude na úkor toho obsahu, protože to už je prostě strašně těžké dělat jeden na jeden, na jeden v tom, jak já to dělám, a tak.
Mluvčí 1
To mě napadá, jak teda vypadá běžný pracovní den, případně týden, nebo měsíc, tam, kde se prostě jako opakuje nějaký rytmus cvičení a další věci?
Mluvčí 2
To cvičení je můj rytmus, zároveň já mám malé dítě, takže to hodně udává můj rytmus taky, protože to se někdy budí a někdy chodí spát, a protože já uspávám, tak to je vlastně můj rytmus. Ona je můj rytmus, ale vedle toho já samozřejmě díky bohu mám tu možnost dělat ty věci, které potřebuju, ale můj den je vlastně strašně variabilní. Já někdy točím dva rozhovory, někdy netočím žádný, někdy mám čas, se někdy se chci přepřipravovat přes den, někdy se připravuju večer, někdy mám ten čas, někdy jsem s dcerou a nemůžu, a je to vlastně, já vlastně nejsem moc, kromě toho cvičení, které je takový jako bod, který tam je, a je pravidelný, a je vlastně důležitý, tak tam vlastně není moc pravidelných bodů, a není tam moc věcí, které bych řekl: "Jo, ve středu odpoledne dělám tohle," protože já někdy točím v pondělí, někdy úplně je to vlastně úplně každý týden úplně jinak, a mě to vlastně baví takhle. Já myslím, že to je lepší.
Mluvčí 1
Stalo se něco s příchodem dcery v tom smyslu, že člověk vidí svět jinak?
Mluvčí 2
100%.
Mluvčí 1
Pracovně nebo životně?
Mluvčí 2
Pracovně nevím, možná že víc vnímá důležitost toho, aby to fungovalo, protože přece jenom někdo bude chtít určitě někdy jít na nějakou školu a vysokou školu, a tak dále, a někdo to bude muset platit, ale já mám pocit, že to ne, že v tomhle tom ohledu ne. Jako určitě se změnila nějaká citlivost moje na nějaká témata, jo, určitě se víc bavím s lidmi o rodičovství, než jsem se s nimi bavil, a spíš takovým tím prožívaným, než že bych se ptal jako na tipy, že se víc dostávám k tomuhle tématu. Určitě jsem víc nacítěný na strasti a podobně rodičů, a zvlášť třeba samorodičů, to je úplně prostě šílené pro mě, představa, že prostě nějaká samoživitelka zvládá prostě dítě a práci, vlastně vlastně klobouk dolů, jo, znovu to říkám, a ale daleko víc se mění moje citlivost na nějaká témata, která jsou vlastně venkovní. To znamená, že jak bude moje dcera žít za 10 let, co věk technologií, abychom měli inteligenci, a tohle udělá s jejím dětstvím, s jejím dospíváním, s jejím životem obecně, a jestli tady bude válka například, což je věc, která mě asi trápila vždycky, ale rozhodně mě trápí víc teď, než mě trápila třeba před třemi lety, když jsem to dítě ještě neměl, a viděl jsem to tak jako: "Sedneme do auta a pojedeme pryč," nebo nevím, nebo jako: "Tak co, tak zas se nic tak strašného nejede, neděje, kdybych náhodou nevím na frontu," nebo něco, ale teď najednou člověk přemýšlí ještě úplně jinak. No, takže jako pro mě se změnil ten, pro mě se změnil život poměrně zásadně, jako nebo spousta těch hodnotových otázek určitě.
Mluvčí 1
Když jsme u těch změn, mění se i mediální prostředí?
Mluvčí 2
Z jednoho na den asi ne, z týdne na týden taky ne, z měsíce na měsíc už myslím si, že jo. No, z roku na rok to už je, já myslím, že letošní mediální prostředí je jiné, než bylo loňské, a loňské bylo jiné, než bylo předloňské, jo, že vlastně ten vývoj je poměrně prudký, a teď znovu můžeme znovu zmínit tu umělou inteligenci, která to ještě dále bude měnit, která už přepisuje to, jak lidi prostě vyhledávají, že jo, místo Googlu už vlastně je jenom ten prompt, jakoby první, a ten Gemini už vám tam něco vyjede.
Mluvčí 1
Zbytek je rozhovor?
Mluvčí 2
Zbytek je rozhovor, ano, doufejme, že o věcech, které jsou pravdivé, a ne o věcech, které nejsou pravdivé, to je ale jedno, a mediální prostředí se tomuhle nějak přizpůsobuje. Zároveň vidíme čím dál víc, a já jsem toho trochu příkladem, ale ty věci se vlastně dějí stále víc, jo, že lidi daleko víc zajímají jednotliví tvůrci, daleko víc se zajímají osobnosti, daleko víc se zajímají tváře a jména, než značky a korporace, a že daleko víc věří, nebo ne nutně věří, ale vyhledávají informace, a jsou pro ně, jsou pro ně jako ten první zdroj, sociální sítě, přátelé, a třeba i ty podcasty, a tak dále, vlastně víc než ty mediální domény. No, takže mediální prostředí je úplně jiné, a myslím si, že lidi si pomalu zvykají na nějaké placení za obsah, byť jako to nejde zdaleka tak rychle, jak bychom si možná my, kteří se tím živíme, přáli, a myslím si, že narážíme taky na nějaké stropy, které jsou možná níž, než jsme si mysleli, bývali, ale ale tohle to se vlastně taky nějak mění jako dobrým směrem, takže, nebo dobrým, to je samozřejmě ale taky otázka, jo, ale eh, no, a já jsem vlastně strašně zvědavý, já jsem strašně zvědavý, jak do jaké míry bude únosné to, že každý, a teď nic proti vám.
Mluvčí 1
Taky prodáváme obsah.
Mluvčí 2
Že každý má svůj obsah, každý má svůj podcast, každý prostě monetizuje svoje myšlenky, svoje věci, svoje nevím co, know-how, a protože si myslím, že to má někde jako nějakou hranici, a myslím si, že ta hranice, nevím, jestli na ní jsme, nevím, kde je, nevím, jestli je daleko, blízko, ale myslím si, že někde je, a myslím si, že až na ni narazíme, tak může přijít zpětná vlna, která naopak důsledkem jejíž bude to, že lidi budou čím dál víc otrávení a čím dál víc přesycení, a budou naopak jako říkat: "Hele, tak když mám platit 100 lidí, tak já nebudu platit nikoho, protože mě všichni serete, omlouvám se," a no, tak toho se trošku obávám. No, ale ten vývoj je raketový, já vlastně myslím si, že mediální domy, které to sledují teď někde, tak jako si říkají: "Támhle nám ujíždí loďka," a je mi jich vlastně ne líto, protože oni můžou s tím ještě mnoho věcí dělat, jo, ale ale že vlastně vidíme, jak ztrácí relevanci.
Mluvčí 1
Co z vás dělají obavy? Aktivují vás, nebo dělají něco jiného?
Mluvčí 2
To je zajímavá otázka taky. Tak paradoxně jsou pro mě tím tématem často. Asi mě i aktivují, asi jo, nejsem člověk, který by moc jako propadal, nejsem ten typ člověka, který by se hroutil z toho, co může přijít, nebo podobně. A je pravda, že mi třeba v tom, v tom, v tom, v té otázce práce, tak rozhodně ty obavy vedou k nějaké jako inovaci, nebo k nějaké snaze o zlepšení, nebo o snaze o posun, a myslím si, že obecně mě teď vedou všechny obavy k hledání řešení. No, to asi to asi taky přišlo s tou dcerou, myslím, že už není čas na jak je to, ale prostě si třeba ty věci řešit.
Mluvčí 1
My žijeme v prostředí, kde je velmi jednoduché kritizovat práci někoho.
Mluvčí 2
To ano.
Mluvčí 1
Jak se vyrovnáváte s tímhle? A vlastně k tomu není ani potřeba, aby v tom ten člověk byl odborníkem, když už se teda dopouští nějaké kritiky, naopak většinou.
Mluvčí 2
To je skoro na škodu, myslím. No, hele, jak se s tím vyrovnávám? No, vyrovnám se s tím líp, než jsem se s tím vyrovnával, ale taky myslím, že je třeba jako rozdělovat. Jo, já dělám hodně práce, která má poměrně velké zásahy, a nebo poměrně jako fakt jako relativně, jo, nejsem, nevím, to je jedno, ale eh, člověk samozřejmě se setkává s kritikou, kterou musí přijímat, protože jinak to nejde, protože se s ní nejde nesetkávat, a je kritika, která je konstruktivní, a za tu je třeba člověk i rád, byť je třeba trošku egoista a narcis, a myslí si, že to dělá skvěle, tak jako je tu třeba přijímat, a za tuhle kritiku jsem rád. Pak je spousta kritiky, která je nekonstruktivní, ale je třeba neosobní, a tu není problém přejít, a pak je spousta kritiky, která je osobní, a je vlastně spíš agresivní, a ta je třeba někdy složitá. No, záleží na tom, od koho přichází, a v jaké náladě člověka zastihne, protože někdy jsem úplně obrněn a všechno je mi jedno, někdy jsou věci, které mě rozhází, třeba i iracionálně, nebo jako bez zjevného důvodu, a já to moc neumím ani předpovídat, co bude co, takže je to takové jako jak kdy, jak co.
Mluvčí 1
To se lidem stává.
Mluvčí 2
No, hele, já jsem zrovna, a pro mě to je paradoxně zrovna téma teď, jo, protože já jsem se zrovna teď s takovými věcmi jako setkal, i od člověka, kdy mě to vlastně jako až překvapilo, a bylo to takové, a nebyla to kritika, byla to spíš jako agresivní útok, až jako podivný, jo, a to jsou věci, kde se člověk fakt jako zamyslí a říká si: "Ty jo, nevím, tak doba je hodně taková, jakože lidi jsou jako jednak, lidi jsou od přirozenosti často zlí, někde to tak je, a doba je vybízí k tomu, aby si to navzájem psali a lajkovali." No, tak to je těžké.
Mluvčí 1
Ano, máme k tomu spousty nástrojů.
Mluvčí 2
Bohužel.
Mluvčí 1
Vzpomenete si na nějakou chybu, která vás, nebo omyl, který vás potom jako výrazně posunul dopředu?
Mluvčí 2
No, určitě tam jsou, myslím, že si nevzpomenu.
Mluvčí 1
Jenom na ně nemyslím.
Mluvčí 2
Výhoda mého nastavení, já nemám moc dobrou paměť, jo, jako fakt nemám moc dobrou paměť, a která je v mojí paměti výrazně selektivní, a myslím si, že se mi daří jako zapomínat na věci, které jsou třeba negativní, ale nejsou podstatné. Samozřejmě, že člověk občas lpí naopak iracionálně na jiné, a to je, ale to je, myslím, že jako vlastně u mě dost marginální, a že naopak vlastně tohle je na té špatné paměti to pozitivní, že já jako nelpím moc na třeba věcech, které se nepovedly, nebo na nějakých, že nežiju jako v minulosti a nereji puse, a tak dále. Jo, ruku v ruce s tím jde to, že byť já jsem si jistý, že jsem dělal chyby, které mě povedly, které mě posunuly dopředu, tak já si je moc prostě nepamatuju. No, tak se omlouvám, ale já jsem za to vlastně rád, protože si myslím, že to je konstruktivní pro to, co člověk dělá.
Mluvčí 1
Rozhodně, tenhle podcast se jmenuje Úspěšný, takže se nemůžu nezeptat, co znamená úspěch pro vás?
Mluvčí 2
Já vlastně nevím, co to pro mě znamená. No, ke mně úspěch vlastně přišel, nebo úspěch, já furt nevím, jestli o tom tak můžu mluvit.
Mluvčí 1
Můžu ještě to opravit? Považujete se za úspěšného?
Mluvčí 2
Asi jsem objektivně úspěšný, protože ty čísla jsou dohledatelné.
Mluvčí 1
To jsem rád, že jsme ve shodě.
Mluvčí 2
Ty čísla jsou dohledatelné a zjevně něco znamenají, a jsem za tak označovaný, takže asi jo. Já nevím, do jaké míry bych se tak sám považoval, protože vlastně pro mě, mně vlastně strašně záleží na tom, aby ten jako obsah byl dobrý, abych já si za ním stál, abych já z něj měl radost, protože mě to pořád baví, ta práce, mě ta práce pořád strašně baví, a aby to bavilo ty lidi. A když samozřejmě pak je tam prostě 10 000 lidí, kteří vám jako dávají tu validaci toho, že tam furt jsou, a píšou, a platí samozřejmě taky, ale dávají vám i tu zpětnou vazbu, tak to je jako skvělé. A jasně, jedna věc jsou peníze, a jedna věc jsou nějaké jako věci, které můžete prostě spočítat, ukázat, a tak dále, a máte nějaký respekt díky nim, a to asi je úspěch, ale zároveň pro mě to vlastně je i, jsou pro mě to vlastně hodně, jsou to, že ta moje práce, za kterou si vlastně stojím, a která mi dělá radost, má nějakou relevanci a má nějaký jako dosah, a že třeba něco znamená pro ty lidi, kteří to poslouchají. To pro mě vlastně je úspěch. No, je to dost asi nízká laťka, možná, a zároveň si myslím, že ne, jako vlastně to není nízká laťka, to jsem řekl špatně.
Mluvčí 1
Má to nějaké milníky?
Mluvčí 2
Nemám.
Mluvčí 1
Za těch posledních pár let nějaké momenty?
Mluvčí 2
Taky mohly být, jako jo, jo, už chápu. Tak pro mě určitě byl milník, když jsem začal dělat ten poslední podcast, který je vlastně na těch platformách, na Hero, a tak dále, tak to byl určitě milník. Byl milník, když tam bylo 1 000 lidí, byl milník, když tam bylo 5 000 lidí, byl milník, když tam bylo, nevím, 10 000 lidí, tak to jsou milníky. No, ale to jsou věci, u kterých se, ke kterým se, já třeba, já jsem nedávno přeskočil 100 000 lidí na YouTube, což je taky takový jako milník, byť vlastně nic neznamená. Ono to vlastně je úplně jako irelevantní a vůbec to neznamená, že vás bude tolik lidí poslouchat, čím dál míň, jo, ale taky. No, jako milníky tam jsou, ale já vlastně nevím, jestli jsou až tak důležité. Myslím si, že jsou psychicky ty čísla, některé z nich, a tím, že to je hodně veřejné, tak jsou možná důležitější pro lidi zvenku než pro mě, ale zároveň asi taky, asi taky, jo, asi taky to pro mě je vlastně důležité.
Mluvčí 1
Jsou nějaké nové projekty, které vás teď čekají?
Mluvčí 2
A já teď hodně žiju věcmi okolo zrádců, a tím, že jsem se tam nějak jako ocitl, a lidi to docela baví, a to, co okolo toho děláme, ať už jde o podcast s Danielou Mrzobohatou, a nebo prostě nějakou after show, která děláme pro tu Primu, tu už jsem zmiňoval, tak to je tohle. A já se vlastně chystám na nějakou malou sérii o OnlyFans, o to je na základě zase nějakého dokumentu, tak to jsou takovéhle věci. No, a já vlastně znovu, možná to je jako chyba, jo, ale já moc nepřemýšlím jako dlouho dopředu. Já jsem hodně jako reaktivní, intuitivní i v tomhle, čili a objeví se příležitost, já po ní jdu, nebo nejdu, jo, já doufám, že půjdu, ale spíš se snažím, mně vlastně strašně záleží na té udržitelnosti toho, co dělám, a na tom, aby to gró, to, co je jako podstatné, a to, co dělá ten, to všechno, na čem vlastně, a díky čemuž tady i dneska jsem, aby to jako bylo dobré daleko víc než nové, nové, nové dál. Jako pro mě je daleko důležitější brousit ten diamant a třeba občas si někam odskočit, občas něco dělat vedle toho, ale ten základ jako musí být pevný. No, a tak to je pro mě asi důležitější.
Mluvčí 1
Kam si chodíte pro inspiraci?
Mluvčí 2
Já vlastně nevím, já čerpám, moje práce je v tomhle dobrá, že čerpám inspiraci vlastně všude. No, někoho potkáte, někoho vidíte, něco slyšíte, něco vás zaujme, něco vás napadne, někdo vám něco řekne.
Mluvčí 1
A odhad, jak bude vypadat budoucnost podcastů a rozhovorů?
Mluvčí 2
Ty jo, no, to je taky zajímavé, protože zrovna teď jsi mluvil o tom s někým, do jaké míry nás třeba nahradí umělá inteligence, a ten člověk byl optimistický. Já jsem vlastně taky, že si myslíme, že ještě aspoň nějakou dobu bude lidem záležet na tom, aby tam někde nějaký člověk jako byl, aby to nebyly jenom hlasy, které spolu mluví, a i když je to třeba zajímavé, ale aby to byli ty lidi a jejich nějaké jako autentické reakce a myšlenky, a tak dál. No, ale myslím si, že to nebude ten široký trend, že ten široký trend bohužel půjde asi tou syntetičností, a obávám se, že my to naštěstí u nás ještě tolik nevidíme. Ale já jsem třeba teď vyhledával nějaké věci a viděl jsem, kolik vlastně vzniklo AI podcastů okolo toho, že byl Jimmy Kimmel, americký moderátor, komik, a tak dále, byl na chvíli vyhozen ze své late show, a pak se vrátil, a tak dále. A okolo toho, když byl vyhozen, tak vzniklo několik prostě celých pořadů, a celé to bylo AI, životopis, příběh, co se stalo, a tak dále. A to je vlastně fascinující, a je to jako děsivé, protože to vlastně může dělat člověk bez jakékoliv kreativity, a ne invence, protože to je invence, a možná, že to je i kreativita vlastně, já vlastně nevím, ale může to prostě dělat jeden člověk jako od stolu. Ale no, a myslím si, že to bude ještě chvíli tady trvat, naštěstí, ale myslím si, že ten lidský prvek tam bude důležitý. No, čekám ještě víc paywallů, čekám ještě víc lidí, kteří půjdou na sebe, čekám, že to vlastně lidi strašně srát, a jsem zvědavý, co se stane potom.
Mluvčí 1
Já taky, já tvrdím, že nejvyšší forma vzdělávání je sezení v kruhu okolo ohně a sdílení zážitků prostě.
Mluvčí 2
A tak to my do nějaké míry děláme, že jo.
Mluvčí 1
Že tam, no právě, no, že tam jako vzniká moudrost, a myslím, že vlastně jako moudrost vzniká nějakým jako zvědomováním si věcí, které člověk prožívá, a vlastně rozbitím těch univerzálních principů, že ty jako, já mám umělou inteligenci moc rád, ale jako vlastně jenom jako v tom rozdílu mezi motykou a pluhem, že prostě jako zvládá spoustu rutinních úkonů, a na druhé straně nám dává možnost vlastně kultivovat člověčinu a hledat ty věci, kde jsou lidé nenahraditelní, protože si myslím, že tam je vlastně jako cesta k těm budoucím nějakým konkurenčním výhodám. Kdybyste měl vybrat jednu myšlenku, kterou byste si přál poslat našim posluchačům, studentům, co by to bylo?
Mluvčí 2
To je nejtěžší otázka, kterou jste minul.
Mluvčí 1
Děkuju.
Mluvčí 2
Ne, to nevím, jestli je pochvala.
Mluvčí 1
Pro mě jo.
Mluvčí 2
Nevím, nevzdávejte to a pokračujte, protože to je vlastně něco, co jsem zjistil až po letech, až za nějakou dobu, že vlastně bylo to, co byl nějaký jako můj, ne motor, ale vlastně to, díky čemu já jsem tam, kde jsem. No, že jsem vlastně nevzdával a neustále jako pokračoval, a tak asi to.
Mluvčí 1
A je nějaká otázka, která vám ještě nikdy nebyla položená, a přesto byste si na ni přál odpovědět?
Mluvčí 2
Nevím, jestli přál, ale já mám pocit, že já mám totiž nejradši, a to souvisí s tou intuitivností a s tou reaktivností v těch rozhovorech. Jo, já mám nejradši, když ty věci prostě jako vyplynou, že ne, že když si někdo připraví: "Tohle to je chytrá otázka, tu ještě určitě nedostal, protože je pravděpodobné, že jsem ji dostal, a pokud jsem ji nedostal, tak možná není tak chytrá, jak si myslíte ve skutečnosti, ten, kdo to píše." Jo, ale já mám rád takové ty otázky, které třeba jako vzniknou z toho plynutí toho rozhovoru, a najednou jsou v určitou chvíli fakt jako geniální, akorát že nikoho by nenapadla předtím, protože reaguje na něco, kdo a někdo reaguje na něco, a tak dále. Je to prostě kontext, je to prostě vlastně gejzír kreativity, a to mám nejradši. No, takže já myslím, že tady taky padly otázky, které jsem ještě nedostal, mimochodem, ale nejradši mám, já byl bych nejradši, kdyby ty lidi, kteří ke mně přijdou, byli rádi za to, že vlastně ty otázky, které ode mě dostanou, často jsou takové, ale je to díky tomu, že vlastně vyplynuly z toho momentu.
Mluvčí 1
Ano, myslím, že vím, které to byly, a taky nebyly připravené.
Mluvčí 2
Super.
Mluvčí 1
Takže tím roste i mé moderátorské sebevědomí.
Mluvčí 2
Jen dobře.
Mluvčí 1
Čestmíre, já moc děkuju, že jste přijal pozvání a sdílel s námi svoji cestu.
Mluvčí 2
Já děkuju za pozvání, bylo to moc zajímavé.
Mluvčí 1
A já se těším na setkání s dalšími zajímavými hosty v příštích dílech.
