DANUŠE NERUDOVÁ

Mluvčí 1

Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty probíráme jejich principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Mým dnešním hostem je Danuše Nerudová, eh, která je českou ekonomkou, vysokoškolskou profesorkou a také mámou dvou dětí. Eh, v letech 2018 až 2022 působila jako rektorka Mendelovy univerzity v Brně, kde se stala první ženou a nejmladší rektorkou v historii této univerzity. V roce 2023 kandidovala na prezidentku České republiky a od července 2024 působí jako poslankyně Evropského parlamentu za hnutí STAN. Danuše, vítejte v podcastu. 

Mluvčí 2

Dobrý den, díky za pozvání. 

Mluvčí 1

Eh, všech se na úvod ptám, co jim v posledních dnech udělalo největší radost, tak co to bylo u vás? 

Mluvčí 2

No, u mě to, eh, kupodivu asi byly Vánoce a to, že se opět podařilo zkoncentrovat celou rodinu, eh, u nás doma na Štědrý den. Eh, já jsem ráda, vždycky když má máma obrovský stůl, a já jsem ráda, když ho mám plný, že že všechny židle jsou obsazený, to se mi letos podařilo, takže to bylo úplně úžasný a měli jsme krásnej Štědrej den. 

Mluvčí 1

Mhm, rodina je vždycky takový nabíječ energie. 

Mluvčí 2

Přesně tak. 

Mluvčí 1

Eh, pojďme se prosím podívat na začátek vaší kariéry, protože teď působíte ve velké politice, řekněme, ale eh, ta vaše kariéra byla asi převážně akademická. Eh, co vás přivedlo ke studiu ekonomie a financí? 

Mluvčí 2

No, paradoxně to byli moji rodiče, kteří hnedka v 90. letech, eh, vybudovali eh, v podstatě firmu, která se zabývala ekonomickým daňovým poradenstvím, a já už jsem vlastně na gymnáziu v té firmě pracovala, bavily mě vždycky čísla, a tak nějak tak plynule eh, ten můj sen pokračovat v tom oboru se potom promítl do toho, že jsem se eh, dostala na VŠE, ale já jsem na VŠE nechtěla, já jsem chtěla zůstat právě v Brně kvůli eh, kvůli eh, tomu, abych rodičům v té firmě mohla pomáhat, takže jsem se potom přihlásila na provozně ekonomickou fakultu, která jako jedna z mála tehdy eh, měla eh, obor finance. Já jsem vlastně eh, člověk, který byl ten první ročník toho nového studijního oboru, a pak jsem i pokračovala, že jsem byla eh, první v navazujícím a první v doktorském studijním programu tady tohoto oboru, tak to je to, co mě přivezlo, přivedlo eh, ke studiu eh, daní, daňové politiky a eh, ekonomie. 

Mluvčí 1

Až jste se postupně stala rektorkou. 

Mluvčí 2

Až jsem se postupně stala rektorkou. 

Mluvčí 1

Eh, je tam ještě kromě vašich rodičů někdo další, kdo vás ovlivnil při tom studiu jako vzor nebo inspirace? 

Mluvčí 2

No, já musím říct, že mě velmi ovlivnilo eh, téma eh, diplomové práce, které jsem si zvolila. To bylo v době, kdy jsme ještě nebyli členy Evropské unie. Já jsem si zvolila eh, harmonizaci daňových systémů zemí Evropské unie a mě to naprosto vlastně uchválilo, uchvátilo, okouzlilo, a protože už na gymnáziu jsem měla mezinárodní certifikát z angličtiny, tak mi to vlastně umožnilo eh, studovat všechny zahraniční prameny, a tak jsem si díky studiu té literatury vytřídila takový hvězdný trojlístek profesorů, eh, který zjevně v tom tématu v Evropské unii eh, udával směr, a to byly osoby, které mě velmi inspirovaly i potom zůstat na doktorském studiu, a dokonce se mi podařilo potom eh, se stát Research Fellow u jednoho tady toho eh, pana profesora. Řekla bych, že jemu vlastně vděčím i za to, že jsem potom já se stala profesorkou. 

Mluvčí 1

Mhm, takže jste prošla celou tu, řekněme, akademickou kaskádu, eh, stala jste se doktorkou, docentkou, profesorkou. Eh, je něco z té akademické kariéry, tady z tohoto typu té akademické kariéry, kdy opravdu profesně postupujete, eh, něco z toho, co jste si odnesla do té další kariéry? 

Mluvčí 2

Hm, eh, a myslím si, že to velmi odlišuje eh, zahraniční akademické prostředí od českého, že v té akademii je člověk členem týmu, že se nenosí takový ten individualismus, a pokud člověk chce něco dosáhnout, tak skutečně musí budovat tým a musí být členem týmu, a to je to, co jsem si odnesla, eh, protože eh, ty politiky, které vidíte, eh, dělá ten tým, eh, který mají kolem sebe, o to víc to platí v Evropském parlamentu. To jsou naprosto klíčoví lidé, na které se musíte stoprocentně eh, spolehnout, musí být naprosto kompetentní, eh, a kdo má skvělý tým, tak potom má samozřejmě skvělé výsledky. Takže eh, věda, akademie je týmová disciplína. U nás na to velmi neradi slyšíme, ale je týmová disciplína, eh, je to týmová disciplína. A proč dosahují zahraniční týmy špičkových výsledků? Protože pracují v týmech. 

Mluvčí 1

Jako týmy, eh, v Čechách se tohle zatím ještě nenosí, to máte, to máte pravdu, a eh, odlišuje to ty, ty opravdu jako výjimečné lidi, přesně to, že za nimi je tým. 

Mluvčí 2

K tomu mám takovou úsměvnou historku. Když jsem vlastně měla profesorské řízení na VŠE, tak jsem na vědecké radě dostala otázku, proč nemám publikace samostatně, a mně to včera tehdy přišlo, nebo mně to tehdy přišlo úplně absurdní, že se někdo na takovou věc ptá. Vždyť je přece normální na těch věcech spolupracovat a věci dělat v týmu, protože to vede k vyšší efektivitě. 

Mluvčí 1

Ano, eh, když jste se stala rektorkou, jaké byly ty priority, se kterýma jste šla do toho mandátu rektorského? 

Mluvčí 2

Eh, moje priorita bylo otevřít eh, univerzitu a udělat z ní instituci, která bude eh, více flexibilní. Takže já jsem v podstatě eh, byla v roli trošku krizového manažera, který musel udělat procesní audit a zabývat se velmi výrazně efektivitou chodu toho samotného univerzitního aparátu, ale na druhé straně mít otevřenou mysl a sledovat trendy, co se děje eh, kolem nás. Tady jsem vlastně nesmírně hrdá na to, že eh, mně vždycky ležela na mysli otázka participace žen v akademii, ve veřejném prostoru. No a pod mým vedením vlastně Mendelova univerzita byla první česká univerzita, která získala takzvaný HR Award, což je ocenění Evropské unie, že vytváří rovné pracovní příležitosti ve vztahu především k ženám a že nikoho nediskriminuje. Musím říct, že to mě velmi výrazně i formovalo v tom, jak se prosazují věci, jak se vyjednává, protože v konzervativním prostředí to nebylo vůbec jednoduché něčeho takového dosáhnout. 

Mluvčí 1

Teď stojím na křižovatce. Jednak se chci zeptat na to konzervativní prostředí a na to, jak se v něm daří prosazovat změny, a samozřejmě ta druhá otázka, která navazuje na roli žen ve vedení vysokých škol. Tak si vyberte, čím začne. 

Mluvčí 2

Oni se dají spojit. 

Mluvčí 1

Anebo je spojíme, jasně. 

Mluvčí 2

Eh, no, role žen ve vedení eh, vysokých škol. Já jsem se vždycky snažila eh, mít vyvážený kolektiv a vyvážený tým, protože já věřím v diverzitu a myslím si, že vidíme věci jinak a že je potřeba mít nejrůznější eh, perspektivy, náhledů, perspektivy, pohledů na věc, protože to člověkovi umožňuje potom přijmout eh, to správné eh, rozhodnutí nebo to nejmíň špatné rozhodnutí, protože vrcholný manažer má samozřejmě situace, kdy má vedle sebe tři špatné rozhodnutí a musí zvolit to, které je nejmíň špatné. To je ten, to je ta zásadní message, kterou bych ráda dala, že to v životě nechodí tak, že má, že že máte dobré a špatné rozhodnutí. Mnohdy máte tři špatné, musíte jedno z nich eh, vybrat. Ale eh, já jsem se tehdy rozhodla, eh, já jsem vždycky člověk, který má vize, tak já jsem se rozhodla jít úplně jinou cestou a vlastně jsem si do svého týmu vzala mladé lidi, kteří nikdy nebyli v žádných funkcích, a vzala jsem si dvě mladé ženy a dva mladé muže. A věděla jsem, že to bude náročné, je to samozřejmě náročné, protože ty lidi musíte s nimi pracovat, musíte je vychovávat, a já jsem věděla, že i je, že i to je jeden jakoby z odkazů, když v té akademické sféře člověk eh, pomůže takhle dvěma ženám a zanechá tam silné lídryně. A to se podařilo. Já musím říct, že bylo velmi jakoby úsměvné, jak na začátku se mě vždycky chodili ptát, jak bych to rozhodla. No a na konci mého mandátu už jsme vedli takové docela fakt diskuze, někdy až do krve, jak oni by rozhodli, že už, že už vlastně měli ten svůj vlastní eh, utvořený názor pevný, který si byli schopni i vyargumentovat a eh, obhájit. A musím říct, že eh, se mě ptala celá řada třeba HR ředitelů, protože to je problém, kterému nejenom čelí akademické prostředí, ale čelí tomu i byznysové entity, vlastně nedostatku žen, nedostatku eh, partnerek, řídících partnerek, nedostatek ženských členů boardu a tak dále. Já jsem jim vždycky říkala, to je HR příležitostí. Vy prostě, když děláte nábor těch lidí, tak vy musíte vidět dál a vy jim musíte dávat příležitost. Je jasné, že když budete chtít ženu na tu funkci, mnohdy nenajdete s takovou zkušeností, protože nikdy jí nikdo nedal příležitost, ale vy můžete být zrovna ten, který jí tu příležitost dá a máte možnost ji ovlivnit a vytvarovat si ji. A ano, je to náročnější cesta, ale ty výsledky jsou potom samozřejmě daleko lepší. No a dělání změn v akademickém prostředí je to velmi bolestivé. Můžou to dělat jenom ti, kteří mají obrovskou odvahu, eh, nést tím všechno, co je spojeno. A nejčastější slovo, se kterým se samozřejmě setkáváte, není to jenom v akademickém prostředí. Já vždycky, když jsem přicházela s nějakými změnami, tak ta automatická odpověď byla: "To nejde." A já jsem přistoupila k tomu, že vždycky, když někdo řekl: "To nejde," tak to dostal za úkol, aby zjistil, že to jde. A po určité době ti lidé zjistili, že je lepší říkat: "Neříkat, že to nejde." 

Mluvčí 1

Mhm, kde berete energii k tomu, abyste se posouvala dopředu? 

Mluvčí 2

No, já musím říct, že to je pro mě můj muž. My jsme se vždycky vzájemně podporovali. My už jsme nějakých 25 nebo 27 let spolu a vzájemně se jakoby inspirujeme, vzájemně si dodáváme energie. To jsou takové životní etapy, kdy se to střídá, že vždycky jednou je na vrcholu jeden, pak je na vrcholu eh, druhý. Eh, čerpáme od sebe navzájem a nějakým způsobem to funguje. 

Mluvčí 1

Já musím říct, že to začíná být jako fenomenální záležitost a že budeme muset udělat, natočit speciální díl podcastu takhle s úspěšnými páry, protože eh, je to vidět, když lidé mají to silné zázemí prostě v podobě toho partnera. Eh, máte nějaký rituál nebo návyk, který eh, si každodenně neodpustíte? 

Mluvčí 2

No, teď poslední dva roky mám rituál a návyk, abych se úplně nezbláznila, že ráno brzo vstanu a a jdu běžet. A mimochodem, k tomu mě dovedl můj muž, protože on běhá roky a začal vstávat o půl šesté ráno. A prostě, čím je člověk starší, tak už už k tomu ránu už má lehčí spánek, takže mě vlastně budil. A já jsem už nikdy potom neusnula a měla jsem spoustu času a pak jsem si říkala: "Dobře, tak já začnu běhat teda taky." 

Mluvčí 1

Máte nějaký rituál, který pomáhá zlepšovat vaše profesní dovednosti? 

Mluvčí 2

Rituál, který zlepšuje profesní dovednosti? No, musím říct, že teď mám teda takový rituál, že se mě každý ptá, jak zvládáte to cestování, a já k tomu přistupuju velmi pozitivně. Říkám, beru to jako čas pro sebe se zdokonalovat ve svých profesních dovednostech, takže teď aktuálně ten čas věnuju studiu francouzštiny. 

Mluvčí 1

Mhm, protože Evropská unie a protože, nebo má to jiné důvody? 

Mluvčí 2

Protože byste neřekl, ale francouzština v Evropském parlamentu otvírá dveře, protože každý považuje za standard, že umíte anglicky. Ale pokud promluvíte francouzsky, tak najednou jsou úsměvy, roztávají ledy a opravdu to otvírá dveře. 

Mluvčí 1

Mhm, co vás inspirovalo k tomu rozhodnout se kandidovat na prezidentku? 

Mluvčí 2

To je strašně dlouhý příběh, který já jsem odtajnila vlastně až po prezidentské volbě. Já jsem se dlouho věnovala vlastně zapojení žen. I ta moje kandidatura na na rektorku univerzity bylo něco jakoby, když člověk pořád říká, že je někde něčeho málo, tak musí jít sám osobním příkladem. A to stejné se v podstatě odehrávalo s prezidentkou, protože my jsme založili spolek, který měl podporovat ženy ve veřejném prostoru v České republice. Jeho předsedkyní byla Magda Vášarejová. Řekli jsme si, že budeme rok hledat někoho, kdo by mohl kandidovat. No a za ten rok jsme nikoho nenašli a pak jsme spolu seděli a Magda seděla naproti mně a říká: "Ale našli." Já říkám: "Ne, nenašli, nikdo nebyl." Ona říká: "Našli tebe." A já jsem se hrozně smála. Říkám: "Ne, Magdo, to nemyslíš vážně." No, ale pak postupem času jsme dospěli k tomu, že skutečně, pokud člověk chce věci měnit, tak musí jít osobním příkladem. A já jsem, já musím říct, že teď to vlastně slyším jako zpětnou vazbu. Když jezdím do škol a potkávám se se studentkami nebo se studenty, tak oni dávají tu zpětnou vazbu, že pro ně to bylo nesmírnou inspirací a je to nesmírnou inspirací, protože ví, že si můžou plnit své sny, že to není tak, že tu horu nemůžou slézt a že můžou dělat cokoliv chtějí, bez ohledu na to, jestli někdo kolem nich říká, jestli na to mají nebo nemají. 

Mluvčí 1

To je hezké. Já se prostě nemohl jsem to nezhodnotit. Eh, jak byste popsala svoji zkušenost z toho celého procesu té té prezidentské volby? 

Mluvčí 2

Eh, tak s odstupem času, když se na to zpětně dívám, tak si myslím, že mně to daleko víc dalo než vzalo. Vzalo mi to soukromí. Eh, to mám naprosto nulové a bohužel i můj starší syn má nulové soukromí. Eh, a kdybyste se mě zeptal, eh, jestli bych do toho šla znovu, tak ano, šla za samozřejmě určitých jakoby okolností, ale rozhodně to nebylo takové, že bych už do toho nikdy nešla. Ale myslím si, že to bylo opravdu jakoby strašně důležité ve vztahu k českému veřejnému prostoru a i vnímání vlastně celého toho veřejného prostoru, že může být žena silnou kandidátkou, protože takové jako úplné detaily toho, například eh, že televizní studia vůbec nebyly uzpůsobeny ženám, eh, že ve všech televizních studiích byly parové stoličky. A já jsem vždycky říkala: "Jak si myslíte, že ta žena tady vydrží hodinu a půl až dvě na těch podpacích? To vůbec není pro ženy jakoby uzpůsobeno." Nebo vnímání módy vlastně eh, ve veřejném prostoru, to, jakým způsobem eh, nálepkujeme a tak dále. Myslím si, že to posunulo, posunulo to, myslím si, i novináře velmi výrazně, protože eh, protože třeba s Petrem Honzejkem, který měl, který měl se mnou ten příběh s tím županem a s tou mikroagresí, tak jsme pak natáčeli podcast, kde jsme se snažili eh, boom room eh, vlastně vysvětlovat to, jak se na ty věci dívá eh, mladá generace. Takže myslím si, že to velmi výrazně eh, změnilo eh, nahlížení české veřejnosti na to, zda může být žena prezidentkou. A mně to přineslo eh, spoustu spoustu dobrého. Pro mě i cesta byla cíl. 

Mluvčí 1

Mhm, když se na to podíváte zpátky, je tam něco, co byste udělala jinak? 

Mluvčí 2

Eh, já jsem člověk, který eh, se snaží jakoby věci si vyhodnocovat, ale v uvozovkách neplakat nad eh, rozlitým mlékem. A čili eh, já jsem se nikdy nevracela k tomu, jestli bychom měli něco udělat jinak a mohlo to být jinak a vedlo by to k něčemu jinému, ale snažila jsem si analyticky zhodnotit eh, slabiny eh, a ty slabiny odstranit třeba v další kampani nebo třeba teďka aktuálně v budování toho týmu. A to si myslím, že se mně podařilo, protože já stejně jako na univerzitě i ten tým pro prezidentské volby jsem se snažila vytvořit z mladých lidí s vizemi, s otevřenou myslí, což bylo úžasný. Proto, proto jsme změnili politický marketing, proto se změnily sociální sítě, ale byla tam jedna velká chyba, že v těch klíčových momentech chyběla trošku ta zkušenost. Dneska vím, že součástí toho týmu musí být i ten otřískaný, zkušený člověk, který sice eh, velmi často zabíjí všechny nejnovější nápady, ale v těch klíčových momentech je prostě potřeba. 

Mluvčí 1

Když vedle sebe položíte to vaše působení v akademickém prostoru a v tom, v té veřejné politice, eh, je tam rozdíl? Asi ten je jasný, ale jaké, jaké nejpatrnější jsou ty věci, který, který jsou jinak? 

Mluvčí 2

No, já myslím, že tam je spousta společného, kupodivu, protože ona ta politika je i na akademické sféře a já musím říct, že mnohdy je daleko horší než eh, než v té skutečné politice, protože mnohdy v té akademické sféře jsou lidé, kteří jsou tam celý život, nikdy nic jiného nepoznali a jejich jediným cílem je tam vydržet až do důchodu. Takže mnohdy ta politika v akademické sféře je daleko horší, jen tam jde řádově o eh, nižší řády milionů nebo miliard než eh, ve skutečné politice. Takže tam je mnoho společného, včetně toho, že rektor musí vyjednávat s akademickým eh, senátem. A já si vzpomínám, to je taková úsměvná historka, já jsem jednou, jsme se bavili s Mirkem Topolánkem právě o univerzitě. Já jsem říkala: "No, ty akademické senáty mnohdy eh, blokují ty změny, které se chtějí dělat na těch univerzitách, to je vždycky hrozné." A on se tak na mě podíval a říká mi: "A vy si myslíte, že jako premiér miluje svůj parlament?" Takže, takže myslím si, že tam je spousta, spousta paralel, eh, ale není tam to jedno hlavní a ten spotlight, eh, spotlight těch televizí eh, a a rádií a toho, že skutečně člověk musí hlídat úplně každé slovo, protože mnohdy je vytrženo, mnohdy jsou věty vytrženy z kontextu, otočeny, rozstříhány videa a tak dále. Tak to naštěstí zatím eh, v té akademické sféře není. 

Mluvčí 1

Mhm, a je to čím dál snazší vlastně otáčet ty významy. Eh, jak vás práce v Evropském parlamentu obohacuje, jak profesně, tak tak osobně? U vás je vidět, že se snažíte vytěžit každou zkušenost. Eh, dokážeme něco vypíchnout? 

Mluvčí 2

Myslím si, že to, co je jakoby krásné na tom Evropském parlamentu, je to, že člověkovi to dává příležitost skutečně pracovat. Když chce člověk být aktivní, tak má obrovský prostor, jak aktivní eh, může být, a záleží to skutečně jen na něm. Nikdo ho nesvazuje, nikdo mu eh, nedává limity a ta diverzita těch eh, různých národností a vlastně i rozdílná někdy jakoby ten kulturní background, eh, tak mnohdy člověkovi přináší nové perspektivy nahlížení na eh, daný problém. Takže v tomto si myslím, že eh, mě osobně to velmi obohacuje a rozvíjí eh, pohled na věc a umožňuje to člověkovi na základě už některých jakoby získaných zkušeností třeba i předvídat do budoucna, což je jako strašně důležité. Když chcete něco prosazovat, tak musíte umět jakoby číst tu mapu toho politického vyjednávání a vědět, jak na to třeba budou reagovat Němci nebo Francouzi, kde má smysl hledat spojence, kde naopak je to plýtvání energií, hledání spojenectví. A musím říct, že Evropský parlament je o tom týmu a o kolektivu a o vyjednávání. Člověk sám je nic, ale pokud je schopen si nalézt spojence, pokud je schopen komunikovat, vyjednávat, a tady nahlas říkám, že znalost angličtiny je prostě nezbytná, protože 99 % těch jednání se samozřejmě vedou kulárně, vedou se při obědech, vedou se při kávě, kde žádní překladatelé nejsou. Čili nemáte-li jazykové kompetence, nejste stavu v tom Evropském parlamentu nic vyjednat, protože jedna věc je, že máte asistenty, a druhá věc je samozřejmě hlas toho europoslance. Takže je to takový živý organismus neustálých změn. Jestli bych něco řekla, že je charakteristické pro Evropský parlament, že ty změny jsou každý den, ale teď myslím ve vývoji těch věcí, které třeba jakoby prosazujete, jo, že neplatí to, že jste se jednou jako domluvili, že pořád musíte s těmi lidmi mluvit a pořád se musíte vzájemně ujišťovat a rozvíjet ty ty vztahy. Tak tak v tomto je to velmi obohacující. 

Mluvčí 1

Jak se udržuje přehled o takhle komplexních tématech? 

Mluvčí 2

Je to o tom týmu. Každý v mém týmu má eh, na starosti eh, určitá témata a děláme vlastně každotýdenní jednou, dvakrát týdně jakoby brief o vývoji, protože není v silách europoslance to všechno přečíst sám a být jakoby eh, být v obraze, když by to všechno dělal sám. Takže je to v podobě tady těch briefů. No a pak je to samozřejmě eh, chce-li člověk skutečně něco prosazovat a vyjednávat, tak je to teda ve velmi pečlivém sledování a čtení evropského a světového tisku. Takže máme samozřejmě monitoring tisku a podle témat si čteme eh, ty aktuální vývoje. 

Mluvčí 1

Mhm, eh, je možný nastínit alespoň v nějakých obrysech, jak vypadá tým europoslance? 

Mluvčí 2

No, tak tým europoslance je rozdělen mezi mezi lidi, kteří jsou v České republice, a lidi, kteří jsou v Bruselu. Takže já tady mám vlastně dva lokální asistenty, kteří mi pomáhají organizovat věci tady, protože každý europoslanec má třeba takzvaný týden v regionech, kdy jezdí do regionu, potkává se s voliči. Já jezdím do škol, děláme konference, kulaté stoly. No a v Bruselu většinou má člověk takzvaného hlavního vedoucího kanceláře, eh, kdy já mám Víta Olmera, což je velmi zkušený člověk, který byl už v Evropském parlamentu, pracoval na Úřadu vlády. To je ten nejdůležitější styčný důstojník, který musí číst politickou mapu a který přesně ví, za kým jít a a jak vyjednávat. No a pak mám asistenty, kteří se, já se třeba věnuju ekonomice evropského rozpočtu, takže na rozpočet, pak se věnuju těm autům, takže ve výboru pro životní prostředí, takže mám kolegu Adama Holuba, který se věnuje životnímu prostředí, eh, no a tak dále. A samozřejmě pak má, musí mít člověk tým na sociální, nebo ne tým, musí mít člověka na sociální média a na na na tiskového mluvčího, na na styk s novináři. 

Mluvčí 1

Já nevím, jestli se můžeme pustit aspoň trošku do politiky, ale jaké výzvy a příležitosti teď vidíte v současné Evropské unii? 

Mluvčí 2

No, já myslím, že Evropa trošku stojí na křižovatce eh, v souvislosti se zvolením Donalda Trumpa. A musím říct, že já to na jedné straně vnímám trošku jako hrozbu, ale já jsem člověk, který se vždycky snaží tu hrozbu přetočit v příležitost. Takže když se podívám zpátky, tak covid byla obrovská hrozba a myslím si, že Evropská unie se na tom velmi naučila, že to Evropskou unii stmelilo, že se ukázalo, že bylo dobře vyjednávat dohromady vakcíny. Pak přišlo, pak přišlo vypuknutí války na Ukrajině a tam vlastně se ukázala Evropská unie jako vlastně velmi akceschopná. Během 48 hodin dohodli společné sankce, koordinovali je s USA a s Japonskem, takže i to, co se teď stalo v Americe, tak vlastně já beru jako příležitost ukázat tu evropskou jednotu, eh, protože Donald Trump je obchodník, že jo, vybudoval obrovské impérium a to, co bude dělat vlastně v zahraniční obchodní politice, tak to budou ty takzvané dealy. To znamená, Evropa musí být jednotná a musí být schopna mu na, my tomu říkáme vždycky, navrhnout takzvanou mrkev, jo, to je to, co se jako na tý, na té protistraně navrhuje. A já věřím, že že můžeme zabránit tomu, aby byly zavedeny cla, což by bylo pro pro evropský trh obrovský problém. 

Mluvčí 1

Mhm, eh, jak vypadá ideální výsledek vaší práce v Evropském parlamentu? 

Mluvčí 2

Eh, ideální výsledek práce je to, když navrhnete eh eh něco, co třeba zvýší kvalitu života lidí v regionech. Já myslím, že se mi podařil docela husarský kousek hnedka na začátku mandátu. Bohužel jsme tu měli ničivé povodně a problém byl ten, že jsme nebyli schopni hned uvolnit dostatečný objem finančních prostředků na pomoc lidem v těch zasažených regionech. No a já eh jsem vlastně přišla, to bylo první zasedání Evropského parlamentu jako z postižené země na jednání největší frakce. Já jsem členem největší frakce EPP v Evropském parlamentu. No a eh a říkala jsem, no ale my těm zemím musíme nějak jakoby pomoct, tak jsme přemýšleli, jak. No a chtěli jsme vlastně, aby se zlepšil nebo by zrychlil systém vyplácení těch peněz. No tak já jsem navrhla mimo tu frakci jako sama, Danuše Nerudová, vlastně rezoluci, kterou se podařilo Danuši Nerudové drtivou většinou v Evropském parlamentu prohlasovat. A ten ideál je, že potom večer přijela Urszula von der Leyen do Polska se podívat na ty ničivé povodně a že řekla, že Evropská komise udělá tady tohle a tohle, protože tam byl tlak z Evropského parlamentu, což byla ta skutečně jakoby okamžitá pomoc hmatatelná, kterou jsme viděli. Jo, byl to celý řetězec, tak to je to je ten ideál, to se tak podaří jednou za ten mandát. Tak já už jsem si to vybrala na začátku. 

Mluvčí 1

To hned na začátku. Eh, jakou nejdůležitější vlastnost nebo dovednost potřebuje člověk, aby byl úspěšným politikem? 

Mluvčí 2

Eh, já myslím, že eh potřebuje houževnatost a potřebuje disciplínu. Mimochodem, disciplína je strašně důležitá nejenom v politice, ale v jakémkoliv eh v profesi. Eh, to je to, co člověka dokáže dovést na vrchol, disciplína. A eh, já musím říct, že existuje studie, která je velmi zajímavá. Já jsem vždycky sama taky přemýšlela, kde sobě beru tu disciplínu, protože kolegové mi vždycky říkají: "A tobě se fakt chce ráno vstát a jít a každý den a nepřemýšlíš?" A říkám: "Ano." A pak jsem přišla, že existuje studie, že dělali výzkum, co spojuje vrcholné manažery nejúspěšnějších firem, vrcholné politiky. No a víte, co to je? Hra na hudební nástroj, protože hra na hudební nástroj, když hrajete na vyšší úrovni na hudební nástroj, to je ten drill a ta disciplína, protože jenom tak jste se k té technice vlastně mohli mohl dopracovat. Takže asi na něco na tom bude, že má smysl hrát na hudební nástroj a má smysl dobře hrát na hudební nástroj, protože člověk se naučí tomu drillu a té disciplíně. 

Mluvčí 1

Ano, a má smysl rozvíjet disciplínu. Já jsem se chtěl, ta další otázka měla být, jakou vlastnost potřebuje člověk, aby byl úspěšný v životě, a myslím, že to, že že už jsme odpověděli. 

Mluvčí 2

Asi ano. 

Mluvčí 1

Jsou nějaké změny, které byste ráda viděla v české společnosti? 

Mluvčí 2

Jsou. Já bych si přála, abychom se víc usmívali, abychom byli, abychom měli otevřenou mysl a abychom si vlastně to, jak se nám žije, tak jsme si dávali do kontextu toho, jak by se nám mohlo taky žít. A myslím si, že se nám žije opravdu dobře, žijeme v míru, nemáme tu válku. Ano, jsou skupiny obyvatel jako matky samoživitelky nebo nemocní lidé, nebo lidé, kterým po zaplacení složenek nezbydou peníze, kterým se prostě žije velmi těžce, nežije se jim dobře. Ale my jsme rozvinutá společnost a těmto lidem máme nástroje, jak těmto lidem pomoci. Tak já bych si přála, abychom byli pozitivní, abychom se to snažili všechno vidět v pozitivním světle, protože když to uvidíme v pozitivním světle, tak budeme mít energii a chuť s tím něco dělat a budeme aktivní a budeme se to snažit aktivně změnit. A v opačném případě budeme pasivní a nikdo to za nás nezmění. 

Mluvčí 1

Mhm, zbývá vám nějaký prostor na vlastní vzdělávání? 

Mluvčí 2

Zbývá v tom letadle a v autě, takže takže se snažím teďka dohnat tu francouzštinu, oprášit tu starou, kterou jsem měla, a zlepšit se. A musím říct, že člověk vidí hmatatelné výsledky, protože dřív, když jsem když jsem v tom červnu přišla do Bruselu, tak já se vždycky jako týrám a snažím se mluvit francouzsky, byť anglicky bych se domluvila bez problémů, tak vždycky okamžitě následovalo přepnutí do angličtiny. Teď už se mi několik konverzací podařilo dokončit ve francouzštině, tak mám radost. 

Mluvčí 1

Říká se, že ty úžasné věci nás čekají za okrajem naší zóny komfortu, tak je asi dobře takhle dobrovolně z ní vykračovat. Co děláte, když si potřebujete vyčistit hlavu? 

Mluvčí 2

Když si potřebuju vyčistit hlavu, chodím do lesa. Já miluju chodit brzo ráno do lesa, sbírám houby, takže mám doma mražák nacpaný houbami, ale to je takový jakoby vedlejší produkt. Já mám strašně ráda pozorovat přírodu, jak se probouzí, a dělám to na houbách, a nebo to dělám jako na rybách u řeky, kde je úžasný přijít ráno k řece a teď vidět, jak se probouzí ptáci. A ta řeka se doslova do písmene ráno probouzí. Tak já prostě miluju přírodu, a to je pro mě studnice energie a dodávání síly. 

Mluvčí 1

Máte nějaké osobní hodnoty, zásady, které považujete za nejdůležitější? 

Mluvčí 2

No, já jako u mě jsou to hodnoty, na kterých stojí naše společnost. To je svoboda, demokracie, láska a pravda. To jsou to jsou hodnoty, které mám a a které které jsou pro mě vlastně nepřekročitelné. A jsou to hodnoty, za které jsem ochotná spoustu věcí obětovat a být se pro ně. Proč? Protože to jsou základní hodnoty, na kterých stojí naše společnost. 

Mluvčí 1

Mhm, nacházíte dostatek nástrojů na to, jak takhle hodnotově ukotvovat ty nastupující generace, které k nám přicházejí? Vy pracujete s mladými lidmi. 

Mluvčí 2

A vidím jednu velkou slabou stránku, a to je to, že my musíme zapracovat na výuce moderních dějin, protože to je to poučení, co by mladá generace měla mít. Já se vůbec nedivím, že pro ně třeba listopad '89 už je strašně špatně uchopitelný, protože to je jak pro naši generaci málem druhá světová válka nebo nebo rok '68. Proto je potřeba, abychom si ty věci neustále osobně připomínali, že ty věci, který který my prostě máme teď tady, nejsou samozřejmost. To jsou to je generace, která se narodila do svobody, to je generace, která může cestovat, kam chce. My jsme nemohli, a myslím si, že je strašně důležité jim to jako připomínat, že pokud se nebudeme snažit, že tady o toto můžeme přijít. 

Mluvčí 1

Mhm, myslím si, že pořád se ve školách víc mluví o Bílé hoře než sametové revoluci. 

Mluvčí 2

No, a právě jako si myslím, že je fajn, ale učit by se klidně mohlo od konce, aby aby i oni byli schopni vidět ty hrozby, které právě teď v tom světě jsou a jaké mohou mít jakoby následky. A proto je strašně důležité znát moderní dějiny. My jsme teda končili na gymplu druhou světovou válkou, a to je málo. 

Mluvčí 1

Daří se vám nacházet rovnováhu mezi pracovním a osobním životem? 

Mluvčí 2

No, já doufám, že ano. Teď asi nebudou poslouchat moje děti. A já jsem vlastně velmi intenzivně, pracuju čtyři dny v Bruselu nebo ve Štrasburku a tři dny jsem v České republice. A tohle je věc, kterou mě naučil můj mladý tým z prezidentské kampaně. A já jsem byla strašný workoholik a pracovala jsem i soboty, neděle. A pak teda člověk už jakoby napracoval, ale měl ty strašný výčitky, že by pracovat měl. A teď to mám, že skutečně sobota, neděle nepracuji a že že jsem prostě s rodinou. Ano, někdy se stane, že musím jet do televize, ale je to primárně čas, který chci stoprocentně strávit s rodinou, a zatím si myslím, že se mi to docela daří. 

Mluvčí 1

Mhm, kdo nebo co je teď pro vás největší inspirací? 

Mluvčí 2

Pro mě vždycky byly byly inspirací i mladá generace. Já se pořád neustále snažím učit od mladé generace, i když musím říct, že třeba už můj mladší syn už už mě málem bere jako tu babičku, které to musí všechno vysvětlovat. Ale myslím si, že opravdu já jsem nikdy neměla úplně takové ty vzory, že bych vám řekla, nevím, Barack Obama nebo ne, ale pro mě to je mladá generace, jejich pohled na věc, to, jak oni řeší věci. A už jsem si to i ošahala, že to vlastně funguje, když člověk je otevřen nějakým novým principům, pracovním postupům, že to je vlastně strašně strašně důležitý. Takže mladá generace je pro mě inspirací. 

Mluvčí 1

Je nějaký moment ve vaší kariéře, který je takovým tím stěžejním momentem, kritickým bodem, kdy od kterého bylo něco jinak? 

Mluvčí 2

Ano, v mé kariéře si myslím na akademické, že to byl moment, kdy se mi právě s mezinárodním týmem podařilo získat projekt Horizon v callu, kde byla úspěšnost 3 %. A tehdy, když jsem se vrátila na univerzitu, tak tehdejší vedení fakulty, jsem byla první člověk, který tady takový projekt v České republice dostal. Tak vlastně to přeložilo slovy: "No, oni to dostali, protože to byly samé ženy." My jsme si tenkrát řekli, že dáme projekt samé ženy, takže jsme byli 10 univerzit a samé ženy. A tehdy jsem zjistila, že mám dvě možnosti: buď že hrát na to, že že prostě ve vedení máme lidi, kteří mají klapka na očích a nemají otevřenou mysl, nebo se sama zasloužit o tu změnu. A to byl ten impuls pro pro to, abych kandidovala na rektorku. No a v té politické dráze, tak tam musím říct, že pro mě obrovským impulsem bylo setkání s nositelem Nobelovy ceny, se sirem Paulem Nurse, který byl hlavní eh tváří kampaně proti brexitu ve Spojených eh ve Spojeném království. A on je molekulární biolog. Já jsem nikdy nechápala, jak molekulární biolog najednou naskočil do tak vyexcitovaného tématu. A protože já jsem mu dávala jako rektorka čestný doktorát a byli jsme spolu několikrát v hospodě na pivu a vedli jsme o tom diskuze, a on mi vlastně říkal: "Akademici a profesoři jsou ta poslední, ti poslední lidé, kterým veřejnost v dnešní době věří. Kdo jiný než my bychom měli vystoupit z té komfortní zóny a jít jakoby s kůží na trh? My to ještě ovlivnit můžeme." A musím říct, že toto ve mně zůstalo. Pak přišel covid, my jsme založili Koronerf a měli jsme obrovský mediální výtlak. Myslím si, že spousta věcí se podařilo, a to byl takový ten zlom, kdy člověk věděl: "Tak to funguje. Mám dvě možnosti: buď můžu vystoupit z komfortní zóny a snažit se věci změnit, nebo můžu sedět doma v koutku a nadávat." 

Mluvčí 1

Je nějaké rozhodnutí, které považujete za klíčové pro svůj úspěch? 

Mluvčí 2

No, já si myslím, že já jsem odešla z domu od rodičů někdy v 19 nebo ve 20 letech, a myslím si, že to bylo poměrně klíčové rozhodnutí jakoby v tom, že vlastně od těch 19 eh žiju s mým mužem a že nás to v tak brzkým věku, když jsme ještě byli studenti na vysoké škole, naučilo se starat sami o sebe. Člověk se pak dívá na svět trošku jinou perspektivou. 

Mluvčí 1

Jakou radu byste dala mladé generaci a těm, kteří by vás chtěli následovat a věnovat se tomu eh veřejnému prostoru, řekněme? 

Mluvčí 2

Tak já bych jim eh ráda řekla, že eh důležité je umět pracovat s kritikou, že se nemají nechat semlít věcmi, které eh k nim budou přicházet, když přijdou s tím rozhodnutím, že chtějí vstoupit do veřejného prostoru a chtějí jít do politiky. Eh že musí umět odlišit eh od mezi konstruktivní a manipulativní kritikou. Tu konstruktivní by měli vyhledávat a vždycky se z ní poučit, a tu manipulativní by měli zamknout do černé skříňky a vůbec by na ní neměli reflektovat. To je to je to zásadní, čím čím by se měli řídit, pokud chtějí vstupovat do veřejného prostoru. A jinak, prosím, vstupujte do veřejného prostoru. Být politik, pracovat pro tuto zemi, není žádná ostuda, protože potřebujeme mladé lidi v politice, potřebujeme jiný pohled na věc a hlavně potřebujeme vaše sebevědomí a odvahu ty věci měnit, protože stávající generace ji zjevně nemá. 

Mluvčí 1

Říká Donoše Nerudová: "Já moc děkuju, že jste přišla, přijala pozvání a sdílela s náma vaše zkušenosti." 

Mluvčí 2

Díky za pozvání, na shledanou. 

Mluvčí 1

A vy, pokud jste dokoukali až sem, tak eh sdílejte, podporujte, komentujte a odebírejte, a já se budu těšit s dalšími zajímavými úspěšnými osobnostmi.