Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde společně s mými hosty rozebíráme principy, návyky a metody, které z nich dělají úspěšné lidi. Mým dnešním hostem je Pavel Francouz. Pavel je bývalý český hokejový brankář, který se proslavil nejen svými skvělými reflexy a rychlostí, ale i neuvěřitelnou houževnatostí a odhodláním. S hokejem začínal v Plzni, kde postupně prošel mládežnickými týmy a jeho talent její záhy katapultoval mezi profesionály. Po úspěších v české extralize zamířil do KHL, jeho největší kariérní milník však přišel s přestupem do NHL, kde si splnil svůj sen a stal se brankářem Colorado Avalanche. Kromě hokeje se Pavel účastnil letošního mistrovství světa v roli experta a po ukončení aktivní kariéry plánuje zůstat u sportu a hledat nové cesty, jak se zapojit. Ahoj Pavle, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj Jirko, mockrát děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Pavle, každého se na úvod ptám, co mu udělalo v posledních dnech největší radost, tak co je to u tebe?
Mluvčí 2
No tak asi bych nepátral daleko, zrovna včera jsme se sešli s mojí ségrou po dlouhé době a s její rodinou a už jsme to plánovali několikrát. Jedno z dětí vždycky bylo nemocné, takže bylo fajn se sejít a šli jsme na takovou halloweenskou akci. A největší radost mi udělalo to, jak její syn a moje dcera navázali na to, co měli už třeba v průběhu léta a okamžitě si hráli a radovali se, takže z toho jsem měl velkou radost.
Mluvčí 1
Rodina je velkým zdrojem radosti.
Mluvčí 2
Přesně tak.
Mluvčí 1
Vrátíme se na začátek tvojí kariéry, jaké bylo tvoje první setkání s hokejem? Pamatuješ si, co tě k němu přitáhlo?
Mluvčí 2
Tak já jsem já největší lákadlo pro mě považuji za ty úspěchy, které český národní tým zažíval na přelomu tisíciletí, ať už to bylo na Gano nebo mistrovství světa 1996 ve Vídni, kdy vyhráli zlatou medaili. Měl jsem doma takovou kazetu z toho a tu jsem sledoval skoro každý den, takže myslím si, že hlavně ty úspěchy českého národního týmu.
Mluvčí 1
To si pamatuju taky, u toho ten rok 1996 byl i pro mě opravdu mimořádný tady v tomto. Myslím, že ten kapitán se jmenoval Reichl.
Mluvčí 2
Ano.
Mluvčí 1
A bylo pro mě neuvěřitelné pozorovat, že vlastně ten náš tým potřeboval napřed na začátku prohrávat, aby se neuvěřitelně mobilizovali a aktivovali. A tam jsem viděl jako skvělou roli toho kapitána a tu jeho schopnost ten tým opravdu vyburcovat k tomu, aby potom ty soupeře převálcovali. Proč jsi se rozhodl stát brankářem?
Mluvčí 2
Já si myslím, že jsem to měl v sobě nějakým způsobem zakořeněné, že ať už jsem hrál jakýkoliv sport, byl jsem hodně aktivní dítě a rodiče dostali doporučení ve školce, ať mě dají na nějaké kroužky a sporty, ať se trošku vyřádím. A tak jsem dělal fotbal, hokej, pozemní hokej a karate, gymnastiku, další různé sporty, ale v těch kolektivních jsem byl vždycky takový ten člověk nebo jeden z těch hráčů, který zůstává na té domácí půdě. A když se všichni ženou za tím, aby dali gól, tak já jsem spíš si říkal: "Hele, někdo by tady měl asi zůstat a v případě, že se to pokazí, tak být připravený, krýt záda." No, takže měl jsem takové instinkty v sobě a když jsem začal hrát hokej, tak jsem byl nejdřív obránce, ale stejně jsem se tam pořád motal tomu brankáři a snažil jsem se mu nějakým způsobem pomáhat. A pak byla jednou možnost si zkusit výstroj a jít do branky a od toho dne už jsem branku neopustil.
Mluvčí 1
Kde jsi s hokejem začínal?
Mluvčí 2
Začínal jsem v Plzni a bylo to, myslím, že mi bylo necelých 7 let, nebylo to úplně brzo, ale samozřejmě jsem hrál hokej, nevím, na plácku s tenisákem nebo na rybníku, když zamrzlo, a což v mém dětství bylo častější, než je to teď. A no, potkal jsem mého nejlepšího kamaráda v družině a ten mi říkal, že začal hrát hokej, že chodí na zimák, tak jsem poprosil tátu, abychom tam šli taky, a taťka mě tam teda přivezl. A měl jsem jenom helmu, lyžařské rukavice, hokejku a brusle, a tam už děti byly úplně oblečeny do těch výstrojů, tak jsme jenom koupili nějaké rukavice a vyslal mě tam mezi ně a já jsem byl v sedmém nebi.
Mluvčí 1
Byla cesta v tom hokejovém klubu pro tebe hladká, nebo jsi musel od začátku tvrdě bojovat o své místo na slunci, nebo spíš na ledě?
Mluvčí 2
No tak když vezmu samozřejmě tu první část té kariéry, když jsem byl dítě, tak jsem vyrůstal v těch žákovských rocích, tak to v podstatě byla jenom zábava. Já jsem úplně v té době se to ještě tak nehrotilo, jak se to třeba někdy hrotí dneska s těmi dětmi, takže pro mě to byl víceméně kroužek. Rodiče ty sporty nedělali, takže ti měli radost, že něco dělám, ale úplně nějak extra to neprožívali, že by ze mě museli mít hokejistu. Takže to si myslím, že byla pro mě výhoda v začátcích, ale nikdy jsem nebyl takový ten hráč, který by úplně vyčníval. Byl jsem takový průměrný, hrozně mě to samozřejmě bavilo a chtěl jsem být co nejlepší. A až postupně se krystalizovalo to, že bych se tím, že bych se v tom mohl uplatnit, že bych se tím mohl třeba případně jednou živit. A to už potom byly ty roky v tom dorostu a juniorce, když jsem hrál za mládežnické reprezentace, tak se začínala rýsovat ta kariéra. A tam přišel první takový zádrhel, když jsem brzo vystřelil mezi seniory v Plzni k profesionálům. Jsem se dostal, když mi bylo 18 let, a měl jsem skvělou první sezónu, ale ta druhá už se mi tolik nepovedla. A tam jsem tenkrát s těžkým srdcem odcházel z Plzně do Ústí nad Labem, kteří hráli druhou nejvyšší soutěž, abych získal zkušenosti a i takovou tu herní praxi, a což jsem pochopil posléze i mentálně, hlavně vyzrál, abych byl připravený na to, co potom mě čeká v té další kariéře.
Mluvčí 1
Byl jsi hodně soutěživý v té době toho dorostu?
Mluvčí 2
Jo, byl. Já si myslím, že tak, jak jsem měl zakořeněné takové to, tu zodpovědnost, když to takhle řeknu, a díky tomu jsem se stal brankářem, tak jsem měl v sobě zakořeněnou i tu soutěživost, že jsem jako malý fakt chtěl všechno vyhrávat, chtěl jsem být všude první a byl jsem ochotný pro to udělat hodně. A myslím si, že to je něco, s čím se člověk asi rodí, nevím, jestli se to dá úplně vypěstovat, ale nějakou takovou tu chuť a vůli jsem v sobě měl.
Mluvčí 1
Kde jsi bral motivaci? Dokážeš si to vybavit? Motivaci? Má to přece velkou disciplínu, hodně tréninku.
Mluvčí 2
Jo, tak v těch úvodních ročnících, když jsem byl fakt ještě dítě, tak to bylo fakt takové, to byla taková ta neutuchající láska, že člověk jako od rána se těší na ten trénink nebo na ten zápas a žije tím prostě 24/7. A potom v těch letech, kdy člověk musí už udělat něco extra, tak už to bylo spíš takové, že jsem cítil, že už to mám na dosah a že by bylo určitě důležité, nebo že by bylo fajn udělat pro to ještě něco víc, abych se tomu cíli třeba případně přiblížil.
Mluvčí 1
Měl jsi nějaký vzor?
Mluvčí 2
Vzor? No, jak už jsem popisoval ty úspěchy, tak určitě Dominik Hašek v době, kdy jsme vyhráli na Gano, se stal polobohem v naší zemi a pro mě to bylo taky tak. Měl jsem ho doma na plakátech, si vzpamatuju, a chtěl jsem být jednou jako on, chytat na olympiádě a nebo v NHL, takže určitě on pro mě byl takový ten první spouštěč té lásky k tomu hokeji. A potom se to trošku měnilo, byl hodně jsem měl rád Tomáše Vokouna, ale nebylo to už, že bych kopíroval přesně jejich styl chytání, ale spíš takový ten vzor v podobě té osobnosti.
Mluvčí 1
Čím bys byl, kdybys se nestal hokejovým brankářem?
Mluvčí 2
No, to je dobrá otázka. Já jsem, když jsem se vrátil do extraligy, jak jsem popisoval tu cestu z Plzně do Ústí nad Labem, tak jsem se přes Ústí dostal zpátky do extraligy v Litvínově a tam mi bylo něco přes 20 let. Tenkrát jsem podepsal dobrou smlouvu na tu dobu a říkal jsem si, co kdyby přišel nějaký další zádrhel, nebo co kdyby se něco nepodařilo, tak jsem si začal budovat takový plán B a začal jsem si dělat pilotní licenci, kterou jsem teda zdárně dokončil. A pak jsem si nějakých pár let poletoval a užíval jsem si ten pohled shora, což mě ohromně bavilo, a měl jsem to přesně strčené v tom šuplíku, co kdyby náhodou. No, takže si myslím, že kdyby se něco na té cestě pokazilo, tak bych možná teď lítal jako pilot.
Mluvčí 1
Když se teď zaměříme na ty kroky do zahraničí, tvoje cesta z české extraligy až do NHL, jaké byly ty klíčové milníky?
Mluvčí 2
No, byla to dlouhá cesta. Je to jako úplně nejklíčovější, si myslím, že byla ta láska k tomu sportu a takové to odhodlání i leccos překousnout, aby se člověk dopracoval k tomu cíli, který třeba před sebou momentálně má. Ale úplně v ten, kdybych měl popsat cestu z české extraligy do NHL, tak úplně ten nejzásadnější moment bylo, když jsem se rozhodoval o odchodu z KHL v době, kdy už jsem se tam vypracoval, měl jsem dobré jméno a měl jsem na stole hodně lukrativní smlouvu z jednoho z nejlepších klubů z Petrohradu. A tenkrát jsem se rozhodl, že ji nepřijmu a že půjdu zkusit svoje štěstí do Ameriky, i přesto, že jsem šel vlastně hrát na farmu první sezónu.
Mluvčí 1
Mhm, co tě během té cesty nejvíc posílilo?
Mluvčí 2
Asi ty moje pády, bych řekl, že zpětně samozřejmě, když se člověk ohlídne, tak ono se to těžko nikomu vypráví, nebo snažím se to samozřejmě nikomu předat a vyprávět to, co nejvíc můžu, ale když si to člověk nezažije, tak přesně neví, o čem mluvím. Ale zpětně ty svoje nejhorší okamžiky nejvíc cením, protože to mě nejvíc naučilo, to mi nejvíc dalo a zároveň mě to připravilo na tu cestu, která potom vedla případně vzhůru.
Mluvčí 1
Když se zamyslíš, podaří se ti najít nějaké momentum, nějaký princip, který ti pomáhá ve chvíli, kdy jsi dole, k tomu vzít si to z toho a využít to vlastně pozitivně?
Mluvčí 2
No, tak já jsem se to během těch let naučil s tou praxí, kdy kdy jsem měl nějaké zranění, samozřejmě nějaké neúspěchy, nezdary. Tak už tenkrát v Rusku, když jsem, když jsem přišel do Ruska, měl jsem takové blbé zranění kotníku a tam mě trošku léčili ruským stylem, takže takže to bylo fakt náročné a a hodně bolesti, hodně přemáhání. A já jsem našel někde na internetu takový citát, bylo to řečené ze slov, nebo bylo to, bylo to citované Warrenem Buffettem, nevím přesně, jestli to řekl on, nebo jestli to od někoho převzal, ale bylo tam: "Pamatuj, že nejhorší chvíle tvého života často budou směřovat k těm úplně nejlepším okamžikům tvého života." A mně se to poprvé stalo v tom Rusku a potom, když už jsem byl v nějaké špatné situaci, tak jsem, tak jsem si na to vzpomněl. Měl jsem ho, měl jsem ho uložený v telefonu a často jsem se k tomu vracel. No a musím říct, že když už jsem byl v tom závěru té kariéry a podstoupil jsem zrovna operace kyčlí a bylo to hodně nepříjemné období, ale já jsem fakt doma ležel, věděl jsem, že udělám maximum pro to, abych se vrátil co nejrychleji na let. A zároveň jsem ani nebyl vlastně smutný, nebo jsem to nějakým způsobem neprožíval jako špatnou věc, protože jsem si říkal, když mě ta horská dráha svezla a takhle nízko, tak prostě až pojedu nahoru, tak to bude za to stát. A potom se mi to vlastně potvrdilo, takže už vlastně s tou praxí jsem se naučil vnímat ty špatné okamžiky jako jako fajn.
Mluvčí 1
Jaké to pak bylo si stoupnout na led znovu?
Mluvčí 2
No, tak po zrovna po téhle operaci obou kyčlí musím říct, že když jsem, když jsem se fakt probral z té narkózy a byl jsem tam na tom lůžku plný bolesti pod prášky, tak jsem se snažil třeba i podívat na to, jak kluci hrají zrovna, a nemohl jsem to sledovat. Prostě ten hokej, to, jak se ten brankář pohybuje v té bráně, protože mě to bolelo normálně za něj v tu chvíli. A kdybys ses mě v tu chvíli zeptal, jestli ještě někdy budu chytat, tak bych řekl, že pravděpodobně ne. Nedovedl jsem si to představit, ale jak už jsem se pak blížil k tomu momentu, kdy půjdu na ten led, tak samozřejmě ta obrovská chuť a to nadšení, to všechno, to všechno přebylo a byl to skvělý pocit, jako kdybych znovu začínal.
Mluvčí 1
Jak pracuješ s psychikou během těch krizových momentů?
Mluvčí 2
No, tak samozřejmě úplně jinak jsem pracoval, když mi bylo 20, a úplně jinak jsem pracoval, když mi bylo 30. Takže podle mě se strašně zapomíná na tu praxi, že člověk se ničím nestane přes noc. A právě ty situace, které člověk zažívá v životě, nebo hlavně v tom třeba profesionálním hokeji, tak když je jenom trošku otevřený a je schopný si to zapamatovat, tak si myslím, že se dokáže učit prostě každý den. A to právě z něj udělá to, čím se stane v budoucnu. Takže já jsem měl hlavně oporu v těch věcech, které už jsem zažil. Postupně jsem si nějaké milníky svoje, které jsem měl, svoje sny plnil, a to byla taková moje věc, o kterou jsem se vždycky mohl opřít ve chvíli, kdy se mi třeba nedařilo, nebo když jsem byl zraněný, tak už jsem cítil, že za sebou mám nějaký polštář, že eh, už se o to opřu. A zároveň ty zkušenosti, že člověk, když když se něco nepovede v té bráně a je mu 32, už vlastně já už jsem byl na sklonku kariéry, když jsem si to třeba tolik neuvědomoval, ale eh, už jsem na ty věci reagoval úplně jinak.
Mluvčí 1
Mhm, bylo NHL dětské přání, nebo se to zformovalo až později?
Mluvčí 2
Já bych řekl, že to bylo obojí, že samozřejmě ty plakáty těch brankářů z NHL jsem na zdech měl jako dítě a a sledoval jsem nějaké takové ty sestřihy nejlepších zákroků a představoval jsem si, že tam jednou budu. Ale potom ta kariéra, jak se vyvíjela, tak jsem se v jednu chvíli cítil hrozně vzdálený tomu, že draftem jsem vlastně neprošel a snažil jsem se spíš prosadit do té české extraligy. A když jsem, když jsem potom už se nějak jako zachytil tady, tak jsem měl sen hrát za národní tým, k čemuž jsem se taky postupně dostal, a pak jsem koukal spíš na toho KHL, protože to byla v té době nejlepší evropská liga a NHL se mi pořád jevila strašně vzdálená. No, ale když už jsem se potom uchytil i tam v tom Rusku, tak eh, jsem zažil, že jo, olympiádu a mistrovství světa s národním týmem a najednou jsem cítil, že ta NHL možná není až tak daleko, takže jsem vlastně o tom začal snít znovu a a nakonec se to podařilo.
Mluvčí 1
Co ti přinesla účast v reprezentaci? Kdybys měl vybrat nějaké zásadní momenty a zásadní zkušenosti?
Mluvčí 2
No, tak je to zase něco úplně jiného pro toho sportovce, protože najednou nereprezentujete toho ten klub, nebo když to takhle řeknu, nějakého vašeho chlebodárce, ale vlastně reprezentujete tu zemi, ze které pocházíte, ve které máte většinou kořeny. A je taky fajn, že hrajete s kluky, se kterými jste se potkával celou sezónu jako soupeř, a najednou jste v jednom týmu a zažíváte tu českou atmosféru, tu českou srandu. Takže všechny ty turnaje, které jsem hrál za nároďák, strašně rád na to vzpomínám a a byly to skvělé zážitky. Bohužel já jsem nikdy nebyl u žádného úspěchu v dresu národního týmu. Maximum, co se nám podařilo, bylo vlastně čtvrté místo někde na mistrovství světa nebo na olympiádě v Pjongčangu. A tak to je určitě něco, co mě mrzí teď.
Mluvčí 1
Chápu, že medaile je cennější, ale čtvrté místo na olympiádě a na mistrovství světa mně nepřijde zas tak málo. Je nějaký rozdíl mezi mistrovstvím světa a olympiádou, který bys chtěl popsat?
Mluvčí 2
Tak ta olympiáda je určitě skvělá v tom, jak že to je taková oslava sportu celkově, že když jsme tam byli v té olympijské vesnici a člověk potkává ty ostatní sportovce na snídani, na obědě, na večeři a a tak nějak přijde s nimi do akce. Eh, potom se může jít podívat na to, jak jak oni závodí, nebo jak jak hrají svoje zápasy. A a bylo to skvělé si zažít tu atmosféru té olympiády.
Mluvčí 1
Jaké je potom usednout do křesla experta a a dívat se a komentovat vlastně to, co se děje na mistrovství světa?
Mluvčí 2
Tak je to náročné, samozřejmě. Eh, pro mě to bylo letos obzvlášť těžké v tom, že já jsem s těmi kluky před rokem ještě hrál a jsou to všichni moji kamarádi. A samozřejmě jsem nechtěl být přehnaně kritický, protože sám jsem jako hráč neměl rád takové ty chytrolíny, které z toho, z té pozice u obrazovky rozebírají každou malou chybičku. Ale eh, myslím si, že nakonec eh, se to povedlo, že vlastně Česká televize přivzala Kubu Voráčka jako bývalého hokejistu do pozice komentátora a mě jako bývalého hráče do pozice experta. A měl jsem, dával jsem si za úkol hlavně to být pozitivní, tak nějak tou pozitivitou třeba nakazit lidi kolem sebe. A já jsem si hlavně uvědomoval tu velkou zodpovědnost, kterou člověk má, když sedí v takovéhle pozici, že vy vlastně mluvíte vlastně k celému národu v tu chvíli a tak, tak, tak trošku i formujete jejich názory na tu převedenou hru nebo vlastně ty vyhlídky toho národního týmu, protože většina lidí, kteří třeba sledují hokej jenom při mistrovství světa, tak si dělají obrázek hlavně podle těch lidí, kteří to v té televizi komentují.
Mluvčí 1
Mhm, je to pro tebe lákavá profesní výzva?
Mluvčí 2
Je to určitě něco, k čemu bych se rád vrátil. Mám i plán, že bych zase jel na mistrovství příští rok, takže na to se ohromně těším. Samozřejmě to, co se podařilo letos eh, v Praze, je nezopakovatelné už jenom tím, že to bylo na domácí půdě a a před domácími fanoušky a zlatá medaile. Nevím, co dál bych mohl popsat. A byl to, byl to skvělý start a laťka je hodně vysoko, no, tak uvidíme.
Mluvčí 1
Jaký je rozdíl mezi těmi vrcholnými soutěžemi doma a a v zahraničí?
Mluvčí 2
No, tak samozřejmě, kdybych měl porovnávat extraligové NHL, tak to je v podstatě neporovnatelné, protože NHL, to je nejlepší soutěž na světě. Všichni nejlepší hokejisti téhle planety hrají v té soutěži, takže hm, na druhou stranu si myslím, že česká extraliga má výbornou úroveň, která každý rok roste, hlavně díky vlastně té invazi Ruska na Ukrajině. Tak všichni hráči z KHL se stáhli vlastně do té domácí soutěže a to tu ligu ohromně zkvalitnilo, takže je to určitě na super cestě. Ale říkám, ta ta NHL, to je, to je sport jako takový dokonalý do úplného extrému, když to takhle, když to takhle shrnu. A když si to člověk pustí v televizi, tak má z toho extrémní zážitek, vidí tu rychlost, vidí tu šikovnost těch hráčů, ale potom je něco jiného, když to sleduje třeba naživo z tribuny. Mám takový zážitek, že moji kamarádi, kteří přiletěli třeba na na mě se podívat, tak říkali, že že prostě to nechápou, jak se, jak se takhle může hrát. A zároveň, když potom člověk stojí na tom ledě a zažívá ty situace na vlastní kůži, tak je to, je to opravdu, je to krásné sledovat, kam až se ten sport dostal, ale zároveň je to až trošku strašidelné nebo děsivé.
Mluvčí 1
Mhm, vzpomeneš si na nějaký konkrétní zápas nebo sezónu, která eh, kde nastal ten moment toho "wow, ono je to asi možné, já se dostanu do NHL"?
Mluvčí 2
No, tak bylo to pravděpodobně moje poslední sezóna v Rusku, kdy se, kdy se nám dařilo. Měl jsem takové náznaky od mého agenta, že by to mohlo dopadnout, ale na druhou stranu jsem i přes takhle povedenou sezónu nestál vlastně před jednoduchým rozhodnutím, jak už jsem to zmiňoval předtím, že eh, ti skauti, kteří mě sledovali, měli trošku pochybnosti o tom, že nejsem úplně nejvyššího vzrůstu. A v té době byl, byl trend mít velké brankáře v NHL a já i přesto, že jsem vlastně odcházel, když to řeknu takhle jako hvězda KHL, tak jsem musel jít na tu farmu a znovu si tu cestičku vyšlápnout. Ale lákalo mě to tolik, že že to pro mě nebyla žádná velká překážka a spíš jsem si to tak nějak užíval, no.
Mluvčí 1
Jaký byl přechod z evropského hokeje do zámoří?
Mluvčí 2
No, tam je největší rozdíl v tom, že v Americe se hraje na menším hřišti. To, to hřiště je daleko užší a ten hokej je takový aktivnější. Prostě ti hráči jdou víc do brány, hodně se střílí i od modré čáry, hráči se nebojí clonit nebo tečovat puky před tebou. Takže eh, to bylo největší zvykání pro mě, ale já musím říct, že mě ten, mě ten hokej, to chytání tam bavilo ještě víc než tady v Evropě, že vlastně ta akce tam byla neustálá a pořád se něco dělo na tom ledě. Takže samozřejmě, když potom jsem hrál v NHL, tak ještě ta show k tomu, prostě ty plné stadiony, obrovské haly, tak to byl zážitek jenom prostě stát na tom ledě.
Mluvčí 1
Mhm, nejpříjemnější překvapení při přechodu do NHL?
Mluvčí 2
Nejpříjemnější? Tak asi hlavně to zázemí, že člověk eh, ze sebe shází, shodí tu výstroj po tréninku, po zápase, nahází to do tašky, a už se o to nemusí starat. Přijde, dojde na zimák, má to tam rozvěšené prostě jako podle pravítka a lítá se vlastně privátním letadlem se skvělým jídlem. Spí se v pětihvězdičkových hotelích, člověk procestoval celou Ameriku, což pro mě byl jako malý, jako malý jsem snil o tom, že jednou uvidím Ameriku. A takhle jsem ji procestoval v té nejlepší možné formě, takže to byly určitě věci, na které jsem si hrozně rád a rychle zvyknul.
Mluvčí 1
Pojďme ke konci tvojí kariéry. Jak probíhalo to rozhodnutí, kde se vzalo?
Mluvčí 2
No, to rozhodnutí vlastně přišlo, to rozhodnutí udělalo moje tělo, když to takhle řeknu. A já si myslím, že s tou, s tou duševní stránkou se poprvé vlastně za celou dobu spojilo to, že jsem to tělo se rozhodl poslechnout. Že do té doby jsem ho neposlouchal absolutně. Buď jsem to řešil nějakým zákrokem, nebo nějakou injekcí, nebo nějakým práškem. A myslím si, že mi k tomu pomohlo i to, že jsem, že jsme vyhráli s Coloradem ten Stanley Cup, což byl vlastně můj ultimátní sen a cíl. A v momentě, když jsem, když jsem ten pohár zvednul na hlavu a nějakým způsobem jsem si to v sobě potom zpracoval, tak mi, tak mi došlo, že, že jsem na konci, že jsem vlastně vylezl na ten kopec, ale další vrchol už tam nikde nevidím. A možná proto jsem najednou sundal ty klapky z očí a viděl jsem, že, že to tělo už to nedává, že už jsem mu dal na frak, když to takhle řeknu, a a musel jsem to respektovat prostě.
Mluvčí 1
Co bylo potom? Jak dlouho se, jak dlouho jsi to zpracovával? Jedna věc je rozhodnutí a.
Mluvčí 2
Přesně tak. Já jsem, já jsem už tohle v sobě nějakou chvíli nosil a chtěl jsem si být určitě jistý tím, že to je to rozhodnutí, které udělám. A teprve po nějaké chvíli jsem se svěřil svým nejbližším. Řešil jsem to se svojí ženou, řešil jsem to se svým tátou, s rodinou a se svým agentem. A musím teda dát zpětně jemu hlavně kredit, že on, i když v tom měl svůj interes určitě, tak mi řekl, že zdraví máme jenom jedno a že mě čeká ještě život po kariéře a že pokud je situace taková, tak, tak to určitě musím nějakým způsobem vyřešit. Takže za to mu určitě musím velký dík.
Mluvčí 1
Co ti kariéra brankáře dala do osobního života?
Mluvčí 2
No, tak řekl bych takovou rozvážnost, možná tu zodpovědnost, kterou jsem v té bráně zažíval, tak si asi nějakým způsobem nesu dál. No, tak vlastně celá ta kariéra mě utvářela. Myslím si, že to, kým dneska jsem, je hlavně díky tomu hokeji, protože jsem v tom hokeji žil posledních 20 let a procestoval jsem celý svět od západu na východ a zažil jsem spoustu skvělých zážitků, našel jsem si spoustu skvělých kamarádů, takže dalo mi to všechno. Stejně jako já hokej, tak myslím si, že to je taková vyrovnaná situace, bych řekl.
Mluvčí 1
Mhm, co z toho použiješ v té další kariéře?
Mluvčí 2
No, tak myslím si, že je z čeho čerpat. A já bych se chtěl vrhnout, nebo vrhnout, spíš si myslím, že mě to samo nějakým způsobem směřuje na to, abych mohl pomáhat sportovcům po té mentální stránce. Eh, myslím si, že to je něco, že tím, čím jsem si prošel v té kariéře, že se dokážu nacítit na to, jak se v daný moment kdo cítí a a nějakým způsobem ho vést k tomu, aby se třeba necítil tak špatně. Takže a myslím si, že určitě budu čerpat hlavně z těch zkušeností a. No.
Mluvčí 1
Takže jaké jsou tvoje vize? Jaká je budoucnost Pavla Francouze za dva, za tři roky?
Mluvčí 2
No, tak teď samozřejmě bych se chtěl co nejvíc dovzdělat a v tom oboru, abych byl schopný pomáhat věcně a správně. Mám k tomu přirozený respekt a a pokoru. Určitě bych nechtěl tvrdit to, že jsem něco zažil v hokeji a že teď prostě budu každému radit a pomáhat mu. Je to velká zodpovědnost pomáhat lidem, hlavně v téhle sféře. Takže netlačím na sebe, chci jít pomalými krůčky a a tak nějak se ještě rozkoukávám v tom normálním životě. A je to, je to fajn, když člověk najednou nemá úplně dané mantinely a nemusí každý den být podle nějakého harmonogramu nebo se stresovat, jak se navečeří nebo jak se vyspí. A no, tak nějak říkám, poznávám sám sebe a to si myslím, že je největší klíč k tomu být schopný potom pomáhat druhým.
Mluvčí 1
Je něco, co tě láká mimo sport?
Mluvčí 2
No, tak nejvíc mě vlastně teď zajímá to sebepoznání, ten seberozvoj a věnuju se tématům ve svém poznávání. Nebo když vezmu třeba v potaz i to, co čtu nebo co poslouchám, tak jsou to, jsou to vlastně témata absolutně odlišná od hokeje. Myslím si, že kdyby někdo z mých kamarádů, se kterými třeba ještě, nebo kteří třeba ještě teď hrají a viděli by, co čtu nebo čím se zabývám, tak by se trošku o mě obávali. Možná, že že jsem dostal moc ran pukem do hlavy, ale eh, je to taková nějaká přirozená cesta, kam mě to teď momentálně vede a a tak, tak se snažím to následovat.
Mluvčí 1
A nasdílíš s námi, co teď čteš?
Mluvčí 2
Eh, tak tak měl jsem teď zajímavou četbu. To to byla kniha "Kdo jsme" a je to vlastně knížka o vědomí, o naší existenci, o vesmíru a je to, je to hodně hluboké a občas se musím vrátit o dvě stránky zpátky, abych pochopil, nebo snažil se pochopit tu myšlenku, ale ale hlavně to mě to baví.
Mluvčí 1
Mhm, co by sis přál, aby po tobě zůstalo jako odkaz v tom hokejovém světě?
Mluvčí 2
V tom hokejovém světě? Já si myslím, že ten odkaz by mohl nést určitě ten můj příběh a to, že třeba když mi bylo 21 let, tak jsem chytal druhou nejvyšší ligu u nás a rozhodně to nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl jednou chytat NHL nebo si případně sáhnout na Stanleyův pohár. A přesto se to nakonec stalo. No, takže by to mohla být inspirace pro ty kluky, kteří třeba ta jejich cesta není úplně hladká, nebo kluky, kteří a holky, kteří třeba jsou po zranění a vidí všechno černě. Tak si myslím, že by jim to mohlo dát inspiraci v tom, že že ta cesta vždycky vede, když člověk chce a a dá tomu to srdce.
Mluvčí 1
Je něco, co bys řekl svému mladšímu já?
Mluvčí 2
Užij si tu jízdu.
Mluvčí 1
Nějaká rada pro mladé sportovce kromě "užij si tu jízdu"?
Mluvčí 2
No, aby to dělali srdcem. Myslím si, že ta láska, eh, často se mluví o tom, že láska je nejsilnější energie ve vesmíru a a určitě na tom je hodně pravdy, protože já jsem vlastně začal hrát hokej sám od sebe. Vlastně rodiče nebyli sportovci, nějakým způsobem mě k tomu nevedli a já jsem najednou viděl, asi nevím, asi ten hokej v té televizi nebo ten úspěch českého národního týmu a úplně jsem tomu sportu propadnul. A žil jsem, snídal jsem, obědval a večeřel hokej a myslím si, že jenom díky tomu jsem se v tom hokeji nakonec prosadil a ta láska se mě držela až vlastně do poslední chvíle, nebo se mě vlastně drží i dneska. Takže to si myslím, že je ta největší hybná síla.
Mluvčí 1
A to je Pavel Francouz. Pavle, já ti ještě jednou moc děkuju, že jsi přijal pozvání do podcastu.
Mluvčí 2
Já mockrát děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
A pokud jste dokoukali až sem, tak já se těším na setkání při dalších podcastech se s dalšími zajímavými hosty.
