Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty probíráme principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Mým dnešním hostem je Jitka Sládková, inspirativní osobnost v oblasti strategického rozvoje a marketingu. Jitka působila jako Chief Strategy Officer a Marketing Director v Technologickém parku Brno, kde se věnovala projektům zaměřeným na udržitelnost, podporu inovací a propojení místního i globálního podnikatelského ekosystému. Má více než 15leté zkušenosti s prací pro startupy, vstupem na nové trhy a podporou lokálního podnikání. Jitko, vítej v našem podcastu.
Mluvčí 2
Krásný dobrý den, děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Jitko, co ti v posledních dnech udělalo největší radost?
Mluvčí 2
Tady tu otázku jsem čekala překvapivě a a ta odpověď bude až až trapná: moje děti. A mám tu obrovské štěstí, že mi dělají radost každý den, a přiznám se, že největší radost mi udělalo vyřešení takové jedné složitější situace se synem, a prostě to je pro mě absolutní radost.
Mluvčí 1
Rodina a děti jsou hodnoty, kde zcela souzníme, takže mě to zahřálo u srdíčka. Jitko, co tě přimělo k tomu jít ze studia cestovního ruchu na studium financí?
Mluvčí 2
A jedno náhodné setkání ve vlaku. Já dám strašně moc na svůj pocit, stalo se mi to v životě třikrát, což je asi jako nadlimitní, že jsem se zamilovala na první pohled. Takže prostě trapas: láska, chlap, který studoval práva v Brně. No a v Brně byly finance, mně bylo vlastně úplně jedno, co studuju, i když už jako malá holka jsem s tatínkem chodila do banky dávat příkaz k úhradě. Tehdá se dával papírový do krabičky a tam vždycky bylo ticho a čisto, a mně se to hrozně líbilo a chtěla jsem dělat bankovnictví, takže finance mě vždycky táhly. Ale tady tohleto bylo strašně přízemní, prostě láska, Brno a být na stejném místě.
Mluvčí 1
V mých očích tebe hodně determinuje to, že jsi studovala v zahraničí. Proč jsi se pro něj rozhodla a proč konkrétně pro Lyon?
Mluvčí 2
A já jsem na gymnáziu dělala druhý jazyk francouzštinu a nechtěla jsem jít na Erasmus, kde bych se mluvilo jenom angličtinou. Třeba nevím, asi bych se nenaučila finsky, že maďarština, finština, že jsou si podobné, to je dost jako lokojazyk. Nechtěla jsem jít do Británie, protože mně přišlo prostě, že tu angličtinu se člověk naučí tak jako tak, ale využít toho druhého jazyka. Takže Francie byla druhá automatická volba, protože na gymnáziu se mohla otevřít španělština, ale nakonec byl větší zájem o francouzštinu, což by člověka mohlo doteď mrzet, ale to nevadí. Takže volba padla na Francii. A proč na Erasmus? Já jsem začala cítit nutkavou potřebu, že to musím udělat, že když to neudělám, tak mně bude 45, budu mít manžela, děti, auto, ale vlastně se oběsím třeba a všichni budou říkat: "Proč jsi zabalila všechno a žila spokojenej život?" Ale já bych měla pocit, že mi něco uniklo a byl to až takhle palčivý pocit. Ty se jako směješ, ale já jsem najednou prostě v těch 20 ucítila, že musím ven a a to byl ten důvod. No a Francie, protože jsem chtěla zužitkovat ty jazyky. Lyon se nabízel a nabízela se i Paříž, a já, když jsem přišla za svým tatínkem, že teda pojedu jako na Erasmus, tak mi řekl: "Já ti nedám ani korunu." On obecně mě vždycky takhle podporoval, já mu doteď říkám, že mu děkuju za všechno, co mi nedal, protože to je to nejvíc, co mi dal. A já jsem měla za to, že ta Paříž bude hrozně drahá, tak jsem si říkala: "To bude jak Praha, Brno, já radši půjdu jako do toho levnějšího." Lyon, druhé největší město, pořád soupeří teda s Marseille, takže podle toho, co se bere v potaz. No jenomže já jsem šla do toho Lyonu na v té době čtvrtou nejprestižnější business school v Evropě, která... Já jsem si tak nějak jako nevšimla první tři měsíce, že na parkovišti jsou samý jako značky, já nevím, půl milionu euro plus. A studovala jsem často s syny ministrů, třeba kanadského ministra, můj bývalý spolužák je dneska bratr libanonského premiéra, takže taková jako opravdu dobrá společnost. A eh, vlastně to studium tam bylo dražší, než kdybych se rozhodla pro tu Paříž, to je na tom to nejvtipnější. A Lyon, samozřejmě, láska a velký vliv na to moje Erasmus studium mělo i to, že jsem mohla zůstat rok, protože člověk, a to znáš sám, když jedeš na týden na dovolenou, jak se adaptuješ dva týdny, když jsi někde měsíc, když jsi někde tři měsíce. A ty podzimní Erasmy studenti často jedou až koncem třeba září nebo začátkem října, vrací se už na začátku prosince, upíjí Vánoce a vlastně nevytěží z toho, co by mohli. A já vím, jak se měnila i moje osobnost, i můj život po třech měsících, šesti měsících, devíti měsících. Nakonec jsem se domů vrátila po 14 měsících.
Mluvčí 1
Jak ti tyhle zkušenosti pomohly v tvojí budoucí kariéře potom?
Mluvčí 2
A zcela zásadně. A já jsem se tady ptala, jestli něco můžou vypípat. Já jsem, když jsem odjela, tak jsem byla strašná. Jo, a vlastně to, že člověk je rok někde sám, musí opravdu vytáhnout hlavu, kterou často mají Češi zaraženou. A vlastně jsem se stala jako úplně jiným člověkem, člověkem, který bere za sebe zodpovědnost. Češi málo umí za sebe brát zodpovědnost, ať už třeba ve zdraví, nebo jsme zvyklí, že stát vyřídí, nebo stát nám dá práci, nebo whatever. Tak v tom zahraničí je to jiné, to přemýšlení je jiné. Navíc jsem se tam naučila takovou zvláštní věc, a to je nelhát. Češi často lžou, přibarvují si. V zahraničí to tak není. A my jsme třeba na těch zkouškách, tam, když jdeš psát zkoušku, tak máš jeden termín, jeden, tečka. Nepřijdeš, je stávka, to se mi taky stalo, nevadí, napiš si to znova za rok, ten předmět, prostě chyba, smůla, nikdo ti nedá druhej termín, druhej pokus. Prostě máš si to manažersky tak zařídit, abys to udělal, a i tu zkoušku můžeš svým způsobem opsat, že jo. To čeští studenti už, když se začíná opisovat ve čtvrté třídě, tam je to pro ně hanba. Pro toho studenta je prestiž, že tomu učiteli může napsat, co umí, a ukázat to, ani by ho nenapadlo to opsat nebo si psát někam vzorečky. Nebo takže to byl jako velkej mentální shift. Já se přiznám, že první tři měsíce jsem byla strašná party girl, která neuměla vlastně z tý francouzštiny skoro nic, protože jsem vždycky byla jako hodně zlobivá holka. A z tý Frani jsem měla čtyřku, když jsem tam přijela, uměla jsem říct, že má pelítka, jestli má velís, a tím to skončilo. A takže první tři měsíce jsem strašně pařila a vůbec jsem nechápala, proč všichni strašně jako studujou a furt se snaží a makaj. No a další tři měsíce jsem to pochopila a poslední tři měsíce jsem z toho vytěžila nejvíc. Přiznám se, že jsem si dala i jeden MBA kurz, ten se jmenoval Economic Foundations of Business Strategies, a byl to asi nejtěžší kurz, který jsem kdy měla. A v té době ta škola byla s MBA studiem číslo jedna v celé Evropě, takže to bylo opravdu top.
Mluvčí 1
Ty jsi taky pracovala na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, byla to vlastně jedna z tvých prvních kariérních štací. Jak tě tohle ovlivnilo, co ti to dalo?
Mluvčí 2
Na úřadě, protože já jsem vlastně, můj tatínek vždycky chtěl, ať si udělám docenturu, ať jsem profesorka, hlavně ať nepodnikám, protože to jsou strašný nervy, a ať si jezdím po světových konferencích. Tak já jsem mu to chtěla splnit, takže jsem šla studovat doktorské studium. No a na tom doktorském studiu člověk moc peněz nemá, takže jsem se stala u toho asistentem a toho člověka nějak vytížilo. Já jsem jako velmi činorodá, takže jsem našla ještě tady ten v uvozovkách přivýdělek. A tam se mi stalo asi po roce, co jsem tam seděla, a na těch úřadech se opravdu fakt hodně sedí, a ta produktivita úplně není taková, jak když máš svůj projekt, který chceš někam dotáhnout. A tam tehdá nebyl nikdo, kdo by jel obhájit interchange fee, to je taková zvláštní věc, když se platí kartou mezi bankami a a a tím obchodníkem a tak dál za Českou republiku. A oni říkali: "Tak pojedeš do Bruselu." A já jsem, my jsme prezentovali běžně v angličtině. Já jsem měla už i tehdá práci pro francouzskou pojišťovací firmu, která vstupovala na český trh, takže já jsem uměla takhle tyhle věci obhajovat, prezentovat. Tak tehdá jsem zjistila, že i jako stážista člověk může na úřadě někam vyjet a že se vlastně úplně nepředře. A byla to taková jako zajímavá zkušenost. A pro mě je to dneska dobré v tom, že pokud bychom třeba zvažovali nějakou velkou investiční akci, tak vím, ten prokurement zákona o zadávání veřejných zakázek není pro mě ten úřad nějaká virtuální záležitost. Vím zhruba, jak to probíhá, vím, co očekávat. Už jsou, už už je to moje myšlení dopředu nějakým způsobem reálnější v tom, jak by potom ta investiční akce mohla probíhat v případě, že by se šlo třeba tím zákonem o zadávání veřejných zakázek.
Mluvčí 1
Zní to jako pohodička. Eh, nakonec jsi se ale dostala k tomu, že se věnuješ strategiím, rozvoji a marketingu. Eh, co bylo iniciátorem téhle změny?
Mluvčí 2
Já si myslím, že to je moje povaha. Já jsem prostě vizionář, a to se na těch úřadech, ani na těch univerzitách, když je tam člověk řadový, nikoli třeba na Newtonu, tak se to tam moc nenosí. A mě takhle vlastně vychoval můj otec. On mně nikdy neřekl, že něco nedokážu, naopak mě vždycky podporoval v mých sebešilnějších nápadech. A já jsem si usmyslela spoustu věcí, a už když mi bylo 12, 15, tak jsem se chtěla setkat s určitými lidmi a prostě jsem si za tím šla. Vždycky jsem to dokázala, takže já si myslím, že to je ta moje přirozená prostě povaha toho, že jsem vizionář. Vidím, jak to firma může vypadat za tři roky, za pět let, za 10 let, že nic není problém. A potom k tomu samozřejmě přichází to strategické myšlení, rozhodování, management.
Mluvčí 1
Zvažovala jsi, že zůstaneš v Lyonu?
Mluvčí 2
Já jsem to strašně chtěla. Já jsem měla, byla velká láska, protože do Brna mě přivedla láska, a Lyon to byl druhej velkej crash. A samozřejmě jsem si nikdy nechtěla vzít českého muže, nic proti českým mužům. Já teda celou svoji kariéru trochu bojuju tady v tom prostředí s tím svým pohlavím, ale chtěla jsem si prostě vzít toho zahraničního člověka, protože on má jinej background. Navíc my jsme spolu měli tu diskuzi, že v cizím jazyce člověk má zase trochu jinou osobnost. Já mám ráda tu anglicky mluvící Jitku i tu francouzsky mluvící Jitku, a to vždycky byl můj sen. No, já se jmenuju Jitka Sládková, vzala jsem si Josefa Sládka, prostě českýho Pepu, eh, rybáře, takže všechno jinak. Ale chtěla jsem, já jsem pak ještě vlastně chvilku žila v Británii, ve Skotsku, eh, takže skotská angličtina, to je další taková libůstka. Takže chtěla, ale.
Mluvčí 1
Kdybys měla charakterizovat tu anglicky mluvící Jitku, v čem je jiná než ta česky mluvící?
Mluvčí 2
Není tak ostrá. Ta Jitka sama o sobě je ostrá. Já jsem i zvažovala třeba nosit čočky nebo tak, protože už i ty brýle, ale já prostě jsem jaká jsem. Love it or leave it, take it or hate it. Eh, to tak prostě je. Vím, jak ty věci mají vypadat, vím, jak mají být. Nebojím se to říct, nebojím se zeptat, eh, ctím přirozenou autoritu, nikoli papírovou autoritu. A to jsou všechno věci, které jdou tak trochu proti proudu tomu naučenému. A takže ta ta anglická Jitka je taková víc smooth a je mnohem vtipnější. A a ani to, protože já občas mluvím sprostě víc než třeba je běžné, protože prožívám ty věci, tak ani v té angličtině to není až tak hrozný. Teda pokud nejste z nativy, pak to je takový trošku horší. A takže to to mě baví. Navíc mi ten ta řeč přijde jednodušší. Ona není tak květnatá, ty věci mně přijdou, že jdou rychleji, ale je to samozřejmě jenom zdání.
Mluvčí 1
Tak přes bohatost tvojí profesní kariéry jsi vlastně za mě nikdy neopustila vysokou školu. Eh, co ti dává profese lektorky na na vejšce?
Mluvčí 2
Já to miluju, to je prostě, to je poslání. Já se snažím odprostit od toho, že to miluju, k tomu, eh, společnost mi něco dala, umožnila mi žít rok života v zahraničí, platila mi školu, která je prostě byla absolutní, a teď bych to měla vrátit. Eh, mám tam dvě takové polohy. Jednak se snažím to mít jako poslání, předat to, a druhak, je mi vlastně líto těch studentů, protože ty víš, že já učím ekonomii. Ekonomii učím, protože to vlastně nikdy nikdo nechce moc učit, eh, a mně to vlastně nevadí, že to učím, ale už to učím tak dlouho, vlastně víc jak 18 let, že si myslím, že už to učím dobře. A já vždycky říkám, že učím praktickou ekonomii a vím, že když to přestanu učit, tak přijde někdo jinej, kdo bude chtít spoustu grafů a pouček, ale ty lidi tomu nebudou rozumět. A pro mě je strašně důležitý z toho zahraničí: nemusíš umět 200 grafů, uměj čtyři, ale rozuměj tomu, uměj o tom vykládat. A když slyšíš, co dělá Trump se clama, tak prostě musíš vědět ty dopady, důsledky. A to není jenom na firmy, na spotřebitele, na vlády, geopolitika a tak dál, musíš to vidět komplexně. A ekonomie je prostě komplexní záležitost.
Mluvčí 1
Vzpomeneš si na nějaký bod ve tvojí kariéře, kdy sis řekla: "Aha, teď teda můžu udělat ty věci jinak"? Nějaký bod takové té jako velké svobody nebo nějaký nějaký impuls k výrazné změně?
Mluvčí 2
A to přišlo asi s technologickým parkem. Já jsem měla tu čest být předseda představenstva, to je osoba, která říká, jak ty věci mají být, a tam už jsem mohla konečně dělat to, co jsem vždycky chtěla, aby bylo jenom po mým. Já jsem působila asi fakt snad ve 35 až 50 startupových projektech. To zní jako strašně, ale tam jsi vždycky součást týmu a já jsem nikdy nebyla majitel, takže často jsem přišla s tou myšlenkou a ona se tam musela přežvýkat, rozžvýkat, někdo ji musel nějakým způsobem třeba upravit a pak se to stalo. Ale tady tenhleten moment vlastně, kdy jako je po mým a a je to tak, jak já jsem si to vysnila, a teď můžeme jet ty bomby, tak ten třeba přišel až na parku. Jinak já se snažím hledat ty aha momenty. Poslední dobou čím dál tím víc a vždycky říkám a učím to i děti: "Tady je tahle situace, tady se naskýtá tyhlety dvě řešení," a to vůbec není pravda. Tady je milion řešení, pojďme hledat ještě další a další řešení, a vždycky, když najdeš to další řešení, tak se ti prostě úplně objeví úplně nový obzory a úplně oceán nových příležitostí. A to je jako, to je skvělý, tohle mě hrozně baví a baví mě, když se to podaří.
Mluvčí 1
Jaká byla tvoje hlavní vize, když jsi nastupovala do technologického parku?
Mluvčí 2
Moje vize je, aby takový park mělo každé větší město v České republice, protože technologický park Brno je největší technologický park ve střední Evropě, eh, má prostor pro 7 000 lidí, kteří v něm můžou pracovat. Tak jenom, ať si to představíte, je to 14 velkých budov. A eh, díky tomu se v Brně tolik daří mezinárodnímu obchodu, eh, je tam takovej International vibe, uživí se všechny poš kavárničky a a kluby a restaurace. To má obrovskej dopad do do celýho toho systému a my dneska v Brně zažíváme ten problém. Ty a já ne, protože my bydlíme v centru, ale ti, co nebydlí v centru, tak ráno stráví hodinu, hodinu a půl na cestě, večer to stejné. To je úplný nesmysl a spousta lidí chce žít lokálně, podnikat globálně. A možné to je, je to možné z Břeclavi a z Jihlavy a z Hodonína, ale je potřeba, aby tam byla nějaká znalost, abychom si řekli: "V Liberci jsou skvělý v nanotechnologiích, tak pojďme udělat nanotechnologický park tam. Lidé tam budou studovat ten obor, budou v tom pracovat, budou špička ve světě, budou tam za nimi lítat z celýho světa. Jednoho dne tam třeba přiběhne Nobelovka, budem budovat, protože my říkáme české šikovné ručičky, český průmysl a tak dál, ale Češi jsou pořád strašně moc šikovní." Takže toto je ta vize, to toto je ta moje velká vize, kterou teda přiznám se, tlačím do všech možných politických uší, které na to slyší.
Mluvčí 1
Co tebe přivedlo do technologického parku?
Mluvčí 2
Výběrové řízení a příležitost, příležitost a výběrové řízení, které jsem vyhrála. Nicméně, eh, v té době, když jsem tam nastupovala, tak to byla PPP, společnost Public Private Company, to znamená spojení města, univerzity a soukromé firmy. Ta soukromá firma utekla z Londýna do Holandska, z Holandska do Dubaje, a mě prostě bavil ten International management. A to byla ta příležitost. Děti byly relativně malé, z Brna, eh, žádná nabídka jít někam ven nepřišla, takže ta možnost uplatnit právě třeba ty jazykový znalosti.
Mluvčí 1
Když si vzpomeneš na nějaké klíčové projekty, které jsi v technologickém parku realizovala, které bys vytáhla, vypíchla, nasvítila?
Mluvčí 2
Eh, mám srdcovej projekt a velkej projekt, eh, nebo nebo možná tři ty projekty. První je, že jsem si z HECu usmyslela, že si pozvu prezidenta, a ono to vyšlo. A jak se to dělá, to vám ráda řeknu, až se třeba někde potkáme. A a a ještě přišel i britský velvyslanec. Prostě když něco dělám, nikdy to není úplně jako jenom to malinký jedno, vždycky je k tomu ještě nějaký hezký doplněk. A druhej bylo, že se mi loni podařilo získat příslib financování 1 miliardy. Já si myslím, že když člověk dokáže donést do firmy 1 miliardu na financování investičních projektů, tak by měl být oceněn. Já jsem po zásluze byla. A poslední, který je taková srdcovka, tak ten se odehrál loni v létě tady v těch šatech. Oni jsou medové barvy. My jsme otvírali včelí naučnou medovou stezku a v Tech parku byly sedm let včeliny. My jsme rozšířili stanoviště, dělali jsme to s panem Sedlákem, to je další pan prezident, prezidentem Sedlákem, společnosti Eprin. A máme tam dneska, nebo ty ty včely jsou schopné sklidit až 500 kg medu, a je to právě jedna z těch z těch krásnejch ukázek a vzdělávací pro děti, interaktivní. Takže to byl třeba krásnej, ale malej projekt, a vedle toho jsou ty velký projekty. Pokud někdy zamíříte na konečnou dvanáctky do technologického parku, paní Sládkovou tam uvidíte všude, ať už v tom jezírku, nebo v tom dětském hřišti, a nebo v těch, v tom nejvytíženějším Alza boxu, který tam je z celýho Brna. Takže to jsou všechno takový, ale ty jsou třeba malý, ty velký dostavbový infrastrukturní, ty jdou do miliard.
Mluvčí 1
Jaký největší výzvy tam byly, když když jsi předsedala představenstvu technologického parku, eh, cos musela nejvíc vybojovat?
Mluvčí 2
Vysvětlit politickému grémiu, nebo jak to nazvat, že nemůžou mluvit o technologickém parku tak, jak jsou zvyklí mluvit o jiných městských projektech. Protože když nějaký politik někde řekne, že si něco prodá, a my dneska v Brně máme největší headquarters firmy Red Hat, zaměstnává 2 000 lidí, a ta průměrná mzda těch lidí je trojnásobná oproti průměrné mzdě v České republice, a my víme, že průměrnou mzdu v České republice nebere 50 % Čechů, tak druhej den mi volají z Ameriky z headquarters, co se děje. A ty potom, místo aby ji měsíc, dva řešil projekty, tak měsíc, dva uklidňuješ klienty, že vlastně v tom českém rybníčku se hodně mluví, ale ty aktivity nejsou tak rychlé a že se vlastně nic neděje. Takže, eh, tam tam je ten střed, a to jsou ty PPP projekty, které se v České republice říkají, že se neumí, že je neumíme, a tak dál. Za mě je to o komunikaci, o nastavení smluv, je o obrovské příležitosti, kterou třeba využívají okolní státy a rostou kolem nás rychleji. A my opravdu v tuto chvíli neumíme, ale technologický park je ho projekt ve výši několika miliard, který se takto povedl. Takže, eh, pokud budeme chtít říkat, že umíme, tak máme krásné příklady, kde umíme. Takže střed s politickým, eh, světem.
Mluvčí 1
Tak ty máš taky bohaté zkušenosti s prací pro startupy. Eh, jaký je klíč k úspěchu startupu? Viděla jsi jich desítky?
Mluvčí 2
A já jsem měla to obrovské štěstí, že jsem dělala hlavně s IT startupy, a já vždycky říkám, že jsou tři typy lidí, kteří jsou nejchytřejší a ví všechno nejlíp. Jsou to doktoři, ajťáci a právníci. Jinými slovy, to jsou lidé, kteří mají pocit, že si všechno zjistí, najdou, vygooglí, nebo prostě jsou v právu, a nebo jsou tak chytří, že to prostě někde někde ty informace poberou. A u těch a startupových projektů velice často ten člověk, který ho přináší, nebo ten tým, je do něho zamilovaný, což je jako strašně nutný. Bez té lásky to dělat od rána do večera to nejde, ale neumí se na to podívat z pohledu toho trhu, a to je v alfa a omega, protože velmi často ti řekne ten startupista, že to chtějí všichni a že to nikdo jinej nedělá. A to vůbec není pravda, vždycky to někdo dělá, a třeba i jenom malým průnikem té funkcionality, ale vždycky to někdo dělá. A mít zavřený oči a říkat: "My jsme jediní na světě, to je první cesta ke krachu." A druhá věc, eh, říkat: "Všichni to chcou," a pak vlastně zjistíš, že tu danou technologii se dá využít třeba úplně jinak, v jiným odvětví, a tam je daleko využitelnější a je tam třeba i platící zákazník, než jak bylo původně zamyšleno. Takže umět otevřít ty oči, trošičku se jako odosobnit od toho ega, protože takový to: "My to teď děláme, jsme nejlepší, budem jediní a pojedem bomby a všichni nám dají dotace," a tak to je cesta neúspěchu, bych řekla.
Mluvčí 1
Mhm, jaké dovednosti by měl mít zakladatel toho startupu?
Mluvčí 2
Vizionář.
Mluvčí 1
Aby uspěl?
Mluvčí 2
Vizionář a výbornej manažer. A my teďka, nebo celý svět skloňuje třeba Elon Musk. Elon Musk ale nikdy nezmontoval jedinou raketu, ale prostě ten management. On nikdy nesestrojil jedno auto, a na to lidé často zapomínají. Ty jsi dlouhá léta učil management. Eh, Amazon je jenom eshop, ale má skvělej management. To jsou prostě věci, který který si lidi moc neuvědomují. A eh, ty tam máš na mě otázku, jak skloubím rodinu a pracovní život. To je management, prostě to to o ničem jiném není, takže musí být prostě výbornej manažer a zároveň vizionář, vidět ty příležitosti. A i musí být takový trošku blázen. Já jsem trošku blázen v tom, že neumím říkat ne. Každá výzva je pro mě, a čím větší, tím lepší. Skočím do toho prostě po nohách a a ten a a z 90 % z toho nic není. A ty se musíš znova oklepat, zase vstát a zase jít dál a zkoušet to, zkoušet to, zkoušet to.
Mluvčí 1
Pojďme na propojení marketingu a strategie. To je za mě velké téma dnešních dnů. Eh, jak to spolu souvisí?
Mluvčí 2
Tak klasickej příklad, klasické střední firmy české, jo, a máme obchodního ředitele a marketing dělá tady Anička, co je osobní asistentka pana ředitele, nebo dáme tomu sales eh šéfovi i ten marketing. A ten marketing je taková chudá holka přilepená vždycky na někoho a tebe se nemusím ptát. A ty víš, že už Peter Drucker řekl, že největším marketingem každé firmy jsou eh její zaměstnanci. Marketing je všechno. Marketing je barák, ve kterým ta firma sedí, jak vypadají, i s jakou náladou ty lidi chodí do práce, s jakou náladou ty lidi chodí z práce. Ne, jak vypadají webovky, jaký jsou letáky a co si tam naloží. Jasně, to jsou všecko postupný kroky, a ale prostě marketing je úplně všechno. A marketing prodává i tu vizi, tu vizi té firmy. A je to ta poučka, že když se snažíš těm lidem být vstříc, udělat pro ně něco, to znamená nejenom zbohatnout, ale udělat pro něco, pak můžeš zbohatnout. A musíš jim to umět jako říct. A tady vidíš už, jak ta vize s tím s tím vším, a já jsem samozřejmě takovej megaloman, růst, růst, růst, a tak, tak jak se to potkává právě s tím marketingem. A nejsmutnější příběh je právě těch šikovnejch firem, které něco umí. Svého času to vlastně na ten trh stačilo, ale on je dynamický, pořád přichází konkurenti, zmenšují se ty trhy, když to divíme, s těmi cly, a vlastně najednou ty ty firmy zaspí. Tak potom se ten vlak strašně špatně dohání. Takže ano, můžeš si mě pozvat na marketingovou konzultaci, já ti do té firmy přijdu, já ti řeknu: "Tohle změňte na webovkách, tohle změňte v těch letácích." Často, já nevím, teď naposledy žlutý podklad, bílé písmo. Ok, někdo byl hodně inovativní, ale já to nepřečtu, omlouvám se. Takže změníme pár jako klíčových věcí a může to zvýšit tržby. Určitě ta firma bude vypadat líp, ale když chceš udělat pořádnou změnu, a to je jak s životním stylem, s hubnutím, musíš jít prostě do hloubky. Musíš jít, kde se vidíte za pět let, takový ty otázky na pohovoru: "A co chcete? A jak to vnímáte? Co je vaše největší přidaná hodnota těm klientům?" Eh, jste ochotni dělat i jiný aktivity, jiný projekty? Češi dělají obrovskou chybu. Ty prodáváš nějakej informační systém a půjdeš na konferenci o informačních systémech. To je nesmysl. Prodáváš informační systém, běžeš na konferenci v nemocnici, tam budeš jedinej, tam se s tebou o tom bude bavit. Ty jim slíbíš, že jim to customizuje, a oni ti budou trhat ruce a prodáš to, dostaneš se do novýho segmentu a rosteš. Musíš to dělat trošku chytře, jinak. A zase jsem na tom začátku, vidět to pohledem toho trhu, toho zákazníka. Ale marketing, strategie, za mě osobně, je to jedna a ta stejná věc.
Mluvčí 1
Ještě k tomu přidejme jeden pojem, a to je networking. Jak důležitý je networking pro růst firem a jednotlivců? Já vím, že ty jsi eh častým účastníkem různých mezinárodních misí. Eh, já tam vidím networking jako tu klíčovou záležitost, tak se pojďme chvilku pověnovat tomuhle tématu.
Mluvčí 2
A já vím, že ty miluješ networking a často studentům říkáš, že největší přidaná hodnota jsou ty lidi, který se se kterýma se potkají na té vysoké škole. A já na sobě musím prásknout, že eh jsem se sebediagnostikovala před dvěma lety, když jsem si četla o Bradu Pittovi a říkám manželovi: "Já mám asi tady tu nemoc, co má Brad Pitt." A on říká: "Co to je?" A já říkám: "To je prosopagnosie, a to je, že si nepamatuješ tváře." A můj muž se začal smát a říkám: "To stoprocentně máš. My vždycky, když odejdeme z domu, kde bydlíme 14 let, a já jsem předseda SVJ, tak se opakuje tenhle scénář: vyjdeme ven, potkáme někoho, eh můj muž řekne: "Dobrý den." Ten člověk řekne: "Dobrý den." Já řeknu: "Dobrý den." Následně se otočím na manžela a řeknu: "Kdo to byl?" On řekne: "To je náš soused, co bydlí hned vedle." A já řeknu: "Toho chlapa jsem v životě neviděla." A s touhle nemocí se dělá networking strašně špatně. Já jsem třeba řídila klastr, měla jsem dvakrát do roka zasedání všech účastníků klastru. Já jsem hodinu předtím seděla u LinkedInu a snažila jsem se zapamatovat tváře, abych věděla, kdo je kdo. Já jsem ten klastr vedla šest let a je to i taková, ale to prostě já to tak mám, co si pamatuju. Pamatuju si plešatý, dredatý, brusevilice, lidi, který jsou velice charismatický, jsou něčím výrazný. A samozřejmě i v tom byznysu, i v té škole, i v té... A zpívá o tom Taylor Swift: "Life is just a classroom." Už v té třídě se každý profiluje tak, jaký je, a vrána k vráně sedá. Takže samozřejmě si pamatuju tváře, tebe na ulici poznám, jenom si prásknu, mám 14 dioptrií, to je samozřejmě daň za to, ten velký úspěch. Takže tě poznám až na 15 m, ale poznám, to je důležitý. A i na těch misích, pokud jsou ti lidé velice zajímaví pro mě, tak já si je jako pamatuju. Ten networking je strašně důležitý, a ale nesmí jít přes tu upřímnost. Nesmí jít přes to, že hraješ si na někoho, kým nejseš, nebo že slibuješ něco, co stejně nedodáš. To tam stejně jde cítit, takže upřímnost, feeling, a potom potom jsi na správném místě. A z každé té mise tam vzniknou ty hloučky těch lidí. Ti si rozumí s těma, ti si rozumí s těma, a pak společně můžete něco dělat. A já jsem na té misi v Americe, co jsem byla v létě, e si dělala strašnou legraci z jednoho účastníka, až takovou jako hodně hraniční. Já, já, já mám hodně suchý humor, a dneska spolu rozjíždíme tři projekty. Jedno z toho je střední škola v oblasti aerospace, takže e jsem si říkala, ten už se mnou v životě nepromluví. E a naopak jsme spolu, tak minimálně dvakrát do týdne máme cally a chystáme docela velký projekty.
Mluvčí 1
Ano, pokud nás ti lidi poslechnou, ten náš feedback, tak eh vlastně tady z těch nárazů a havárek tak vznikají velmi silná přátelství. Eh, co považuješ za svůj největší profesní a osobní úspěch?
Mluvčí 2
A ne, ne, osobně je jasný, to je rodina. A my jsme teď s manželem si říkali: "Jé, my budeme mít výročí svatby, kdy to bude? 24. Jo, nesmíme na to zapomenout." A já mu pak 27. říkám: "Ty jo, my jsme zapomněli na to výročí svatby." Eh, 17 let s jedním mužem, to je třetíkrát, eh, a už jako asi finální. A samozřejmě děti, eh, spokojená rodina. Já jsem devadesátkový dítě, takže z rozvedený rodiny. Eh, ten vztah do manželství jsem si velmi dlouho rozmýšlela, a eh, to je za mě jako obrovskej, obrovskej úspěch, na kterým ale člověk musí hodně pracovat a musí tomu hodně obětovat. A já bych chtěla poděkovat svému manželovi, který se vzdal svojí vlastní kariéry ve prospěch mojí kariéry. Můj muž se staral o naše děti téměř 10 let, a je to opravdu velice vzácný český příklad českého Pepy, eh, v Českém rybníku. A já stejně ho obdivuju za to, že si vzal takovou ženskou, jako jsem já. A na druhou stranu, eh, mi to dává i nějaký společenský status, že jo, člověk je vdaný a tak, má děti, ale opravdu si myslím, že že ty naše děti jsou jsou moc spokojené, takže to je ten osobní. No a ten profesní nevím, tak naposledy teď přišlo hodnocení projektu, co jsem napsala. Napsala jsem každý slovo a ze 100 bodů jsme získali 96. Jedná se jenom o budovu za 500 milionů, takže to jsou takový drobný věci, ale oni pořád přichází a odchází. A na konci, když si lehneš, tak když můžeš večer ty kluky jako obejmout a ráno je obejmout, tak to je víc než jakejkoliv barák za x milionů, miliard nebo whatever, nebo x prezidentů, to je úplně jedno.
Mluvčí 1
Kde bereš energii k tomu, aby ses neustále rozvíjela?
Mluvčí 2
A já bych tady chtěla vzdát hold, a já jsem nad tím přemýšlela samozřejmě, a asi vzdám hold třem lidem. A první hold, který bych chtěla vzdát, je Anna, eh, Anna, Dana Čechmanová. Je to osoba, která dělá věci po svém, a i když to vypadá bláznivě, šíleně, a nezastaví se, a vytvořila mi můj osobní ostrov. Takže teď udělám něco, co dělat nemám, a jsem závislá na Punk Jose v Brně, která je vybookovaná už teď měsíc dopředu, nebo měsíc a půl, když se tam zas nedostanu na ty páteční lekce. A Dana je prostě živel, která, která je... My jsme si velmi podobné v tom, že prostě ona si jede tu svoji linku, a to jsou lidi, kteří mě inspirujou, kteří jsou upřímní, otevření sami sebou, dělají ty věci po svém, podle toho, jak oni si zrovna myslí, že teď je to nejlepší. A druhý takový člověk je můj kamarád Přemek Kučera, se kterým jsem se seznámila první den doktorského studia, a dodnes... Včera jsme byli na obědě, takže to taky přes 20 let je to úplně strašný. A třetí člověk jsi ty, protože ty to děláš úplně stejně, děláš to úplně stejně jako Dana, stejně jako Přema, děláš si to po svým, jdeš si za tím, neohýbáš se podle nějakých trendů, naopak ty trendy vytváříš. A setkání s takovýma lidma, možnost strávit s nimi čas, a to je, by the way, jedna z málo chvil, kdy já mlčím. Jo, většinou jsem ten, kdo já jako mluvím a lidu, a když jsem s těmito inspirativními lidmi, kteří se nebojí být sami sebou, tak to je pro mě prostě ta největší, ten největší zdroj chvilky, kdy já se inspiruju, přemýšlím a a a posouvám se vlastně dál.
Mluvčí 1
Děkuju, děkuju, to mě zahřálo od srdíčka. Eh, co tě posouvá dál, když se zrovna nedaří?
Mluvčí 2
A děti, rodina, zase. Eh, já jsem teď nečekaně ukončila kariéru v technologickém parku, a já jsem ta silná máma. Já jsem ta máma, která si třese rukou s prezidenty, která píše eh politiky všeho možnýho. Já prostě nemůžu zůstat v posteli tři dny a nevylézt, úplně to je to ten nemyslitelný. Takže eh, ty děti, a nemusí to být o tom, že nahodím kostýmek, ale o tom, že vstanu, udělám jim palačinky a řeknu jim třeba: "Dneska mám špatnej den, mám depku," a je to normální, je normální si prožít něco takovýho. Ale jsem tady, jsem tady pro tebe, a a nesklouzneš k tomu takovýmu tomu sebelítosti, nebo teď si dám měsíc off. Jo, jako co to je měsíc off? Jako ten život je tak strašně krátkej, eh, chceš mít měsíc off, ale chceš mít každej den nabitej, že jo, z toho měsíce off. Takže, takže já strašně moc děkuju vesmíru, protože ač oficiálně neplodná, přišly dvě děti a a jsou největším darem, který jsem kdy mohla dostat.
Mluvčí 1
Eh, máš nějaký principy nebo hodnoty, který tě provází tím životem a ke kterým se neustále vracíš?
Mluvčí 2
A je to upřímnost, a to je jako strašný, protože já jsem až jako brutálně upřímná, někdo říká, ale já jsem taková. Jo, takže když řekneš Husseinu Boltovi v době, kdy ještě neměl tu nadváhu, co má teď, tak mu řekneš: "Vy jako rychle běháte," tak on ti řekne: "Jako jo, tak mně to přijde normální, protože já rychle běhám," že jo, nebo můžeš tomu říct: "Vy jako pekelně rychle běháte," protože kdo tak rychle běhá. Ale eh, mně lidi říkají, že jsem jako strašně upřímná, ale prostě tak já jsem, jsem takhle nastavená. A eh, to je asi, no, jak byla ta otázka, že jsem se střetla.
Mluvčí 1
Principy a hodnoty, ke kterým se vracíš, takže máme upřímnost, je to vlastně něco.
Mluvčí 2
Kdykoliv se snažíš totiž někomu vyjít vstříc, zalichotit nebo něco u sebe potlačit, aby ses někam dostal, získal nějakou výhodu nebo opravdu se dostal tam, kam chceš, a nejdeš tou cestou upřímnosti, vždycky se ti to vrátí. Eh, možná jako bumerang, nebo se pak najdeš v pozici, kde nechceš být, nebo přemýšlíš, jak z toho ven, nebo v tom hledáš něco, co aspoň, aspoň kvůli tomu je to dobrý. Ale vlastně ne, nelhat sám sobě, být vždycky upřímnej sám k sobě, a je to strašně těžký. A je v tom i takový to, taková jakási hygiena, že se zastavíš a řekneš si: "Dělal jsem tenhle rok, co jsem chtěl, e dělám tenhle měsíc, co chci, e zase bych chtěl každé ráno chodit, e než začne ten den, e piju těch 10 káv denně, chtěl bych pít těch 10 káv denně." Jo, prostě a a to to jako není hezký rýpat se takhle v tom, a nemusíš v tom setrvat dlouho. Stačí si, a to třeba umí se mnou dělat ta Dana, a a ona to dělá v místnosti s 18 lidem naráz, každýmu naprosto mířeně, cíleně. Za mě to jsou momenty zázraky, takže já moc děkuju tady za to, a a třeba strašně důležitá sebehygiena i v rámci třeba nějakýho cvičení a tak.
Mluvčí 1
Co děláš, když potřebuješ získat nadhled?
Mluvčí 2
Eh, strašně to funguje, je to debilní, ale vylézt nahoru. Jo, a naštěstí já mám hned kousek Kraví horu. Já ten výhled na Kraví hoře, to baseballové hřiště, já to tam prostě úplně miluju, i to hřiště s výhledem na Pálavu dětský, já to tam prostě úplně zbožňuju. Další věc je plavání, prostě já jsem velice nemotorná, a když plavu, tak mě to zabere třeba až 60 % kapacity mozku, pak už nemám tolik možnost přemýšlet jiný věci, a a tam já se zrelaxuju. Ale já úplně nepotřebuju získat až tak moc nadhled, protože vždycky říkám dětem, a oni jsou, oni jsou jako naštvaní. On třeba přijde a řekne: "Já mám čtyřku," a já mu řeknu: "Ty jo, já mám tady vysvědčení plný čtyřek," a on říká: "Mami, mohla by ses aspoň trochu zlobit." Jo, tak prostě tím, že víš, vždycky říkám: "Hele, máš dvě oči, vidíš, máš dvě ruce, dvě nohy, chodíš, slyšíš, prostě všecko je jako furt dobrý, všecko je skvělý." A přiznám se, že mám hrozně ráda jeden song od Flow Ridey a Pitbulla, kde se zpívá: "Everyday above the ground is a great day," a to je přesně ono. Jako, takže ten nadhled třeba v tom byznysu je, je, je fajn třeba fakt vylézt na tu horu, mlčet, poslouchat, odpočívat, a pak to tam přijde.
Mluvčí 1
Jaký máš nejbližší profesní plány?
Mluvčí 2
Nejbližší profesní plány, a ty, já jsem to už teďka říkala hodněkrát. Vždycky říkám: "Dejte mi stage a 500 lidí, mikrofony, a budu úplně nejvíc happy." Já chci samozřejmě dobít svět, to je jako strašně blbý, ambice snížená a tak, ale eh, ne, mám tu schopnost, každý se dobře cítí, když ten jeho potenciál je uplatněný. Já nechci nic víc než uplatnit svůj potenciál, milovat práci, kterou dělám. Když to, když to miluješ, tak to děláš dobře, ale eh, to vzdělávání, to je jedna z těch věcí, která mě neskutečně baví. A můj muž je zvyklý, že hodně mluvím, ale vždycky, když se vrátím z víkendové výuky, tak mu říkám: "Já už, já už ti nic neřeknu, prostě ty už po mně nic nechtěj." A on je rád, protože má i konec té soboty jako tichej a klidnej, ale vlastně ty všechny zkušenosti, které mám, ať už je to pohyb v mezinárodním prostředí, strategický rozvoj těch firem, vstupy na nové trhy. Já jsem třeba pomáhala nastavit marketing Roomcastu, oni teď vyrazovali 900 milionů dolarů. Prostě to jsou velký projekty, který mám za sebou, velký věci. Tak předat tu zkušenost dál, to znamená, chystáme tady studium, kde bychom mohli předat právě to, jak vstoupit na zahraniční trhy, jak využít dotací, protože už přes osm let hodnotím projekty Evropské komise, i touchrey, české projekty. Jako hodnotitel jsem viděla fakt těch projektů stovky, takže vím, jak je napsat, na co si dát pozor. Takže i tohleto v rámci nějakého vzdělávání už toho vyššího levelu předávám. Ráda bych to předávala českým podnikatelům, českým firmám, protože české firmy neumí čerpat evropské peníze. Ty ruské peníze jsou velké, ta administrativa s tím je snadná, a je to velká škoda. Ujíždí ten vlak, získávají to daleko ve větší míře třeba naši polští kolegové, a samozřejmě ta, ta, ta původně západní Evropa, ta je v tom absolutní špičce, protože akademické pracoviště, ty si umí načerpat peníze z těch státních peněz, ale, ale těm českým byznysům by opravdu tady to prospělo. Ale tomu musíš rozumět aspoň jako manažer v nějaké základní úrovni, abys pak dokázal pochopit, co to tu firmu bude stát zdrojově, časově a tak dál. Takže jak to vysvětlit na té nejvyšší úrovni, tomu C-levelu, tak potom třeba mluvit i s těmi lidmi, kteří ty projekty pak píšou, že to není jako: "Hele, vezmu si tu agenturu, šup, oni to za mě udělají, a uvidíme, jestli to vyjde." Ta věc, pokud ji chceš udělat dobře a chceš mít nějakou šanci to získat, ta stojí mnohem víc úsilí a vidět trošku víc do hloubky. Takže se bavíme i o vzdělávání v různých úrovních tady v těhletěch oblastech.
Mluvčí 1
To zní přitažlivě, proto taky na tom spolupracujeme.
Mluvčí 2
Já jenom dodám, že aktuálně v České republice je 700, v České, v Evropské unii je 700 hodnotitelů, tak si vem, kolik je to lidí ze všech těch států. V Česku jich je minimum.
Mluvčí 1
Pojďme dát nějakou radu třeba našim studentům nebo lidem, kteří teď zvažují studium nebo práci v zahraničí. Eh, pojďme jim pomoct s tím rozhodováním.
Mluvčí 2
Běžte studovat do zahraničí, když půjdete pracovat do zahraničí. Teď to vůbec nemyslím vůbec špatně, tak budete sbírat jahody, budete v kolektivu Poláků, výborně se zlepšíte ve slovanských jazycích, což ovšem úplně nejsou takový ty, až teda to Polsko je velkej trh, ale jsou i větší trhy, třeba Brazílie, eh, obrovskej trh. Takže eh, běžte tam studovat, když tam nepůjdete studovat, běžte tam pracovat, ale pokud máte sebemenší možnost jít tam studovat, běžte tam studovat, protože budete mít status studenta. Už z toho statusu studenta tam nejste nějaký námezdní worker, protože jak se Češi dívají na Ukrajince, jak se eh, já vím, že ve Valašském Meziříčí pracují Mongolci. Všechny tyhlety nižší profese jdou od východu. No, ale ten Evropan pořád, když přijde do tý Francie, pořád je vnímán jak ti lidé tady z toho Dálného východu. Když je tam student, je vnímán úplně jinak, a když jste v zahraničí a studujete tam, tam není žádná rodina, tam není žádnej, to můžu říct, shit, co si přivezete. Nemusíte řešit, jestli půjdete tady té tetě na oslavu, přece ji nemáte rádi. Tam jste sami za sebe, máte veškerý volný čas od rána do večera, máte úžasnou, jedinečnou příležitost zjistit, kdo jsem, co chci, co mě baví, a to je prostě tak, taková životní zkušenost. A teď úplně abstrahuji od toho, že máte spoustu kamarádů a a můžete jezdit po celým světě pak 20 let, protože vás všude ubytují zadarmo, a že máte jazykový dovednosti a že máte ve CV někdo, co tam nikdo jinej nemá, ale máte obrovskej, obrovskej potenciál na ten osobní rozvoj.
Mluvčí 1
Říká vždy stoprocentně upřímná strůjkyně eh, přesunu Newton University do technologického parku, Jitka Sládková. Eh, Jitko, moc děkuju, že jsi přijala pozvání a navštívila náš podcast.
Mluvčí 2
Já moc děkuju.
Mluvčí 1
A eh, pokud se vám to líbilo a dokoukali jste to až sem, tak vězte, že máme kam pokračovat, a já se budu těšit na setkání při dalších epizodách.
