Mluvčí 1
Vítejte u další epizody podcastu Úspěšní, kterou přinášíme ve spolupráci s Českou manažerskou asociací a je zaměřená na prezentaci finalistů Manažera roku. V těchto epizodách se potkáváme s výjimečnými manažery a manažerkami, kteří byli oceněni v soutěži Manažer roku 2023, protože věříme, že sdílení zkušeností inspiruje ostatní. A dnes se podíváme na příběh opravdu silné ženy v náročném farmaceutickém oboru. Je tady se mnou také skvělá spolumoderátorka Olga Girstová, která je prezidentkou České manažerské asociace a je součástí této série podcastu. Olgo, vítej.
Mluvčí 2
Děkuji, Jirko. Naším dnešním hostem je Lenka Průšová, provozní ředitelka ve společnosti CB21 Pharma, která se zaměřuje na vývoj výrobu kosmetických produktů, léčivých látek s obsahem kanabinoidů, abych to řekla správně. Lenka je ukázkou moderního leadershipu, kombinuje byznysové myšlení, vědeckou preciznost a velkou odvahu. Kromě vedení firmy popularizuje vědu, bojuje proti greenwashingu a stále hledá nové cesty, jak dělat věci lépe. Lenko, vítej.
Mluvčí 3
Ahoj, ahoj, děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Kanabinoid, to bude dneska, nebo kanabinoidy, to bude dneska velké téma. Já se tak jako zatím rozcvičuju, ale Lenko, co ti v posledních dnech udělalo největší radost?
Mluvčí 3
Největší radost? Tak není malých cílů. Tak třeba moje osobní, eh, velká radost byla to, že, eh, mému synovi se občas už povede jít jako na nočník. A věřte mi, strašně to člověku usnadní život. A pokaždý, když se to povede, tak já si úplně tleskám a říkám si, jak je to strašně skvělý. Tak to je moje opravdu upřímná radost.
Mluvčí 1
Tak to máme taky radost.
Mluvčí 3
To chápeme.
Mluvčí 1
Eh, Lenko, můžeš nám přiblížit, jak ses z odbornice na hodnocení bezpečnosti kosmetiky stala provozní ředitelka farmaceutické firmy?
Mluvčí 3
To, eh, můžu. To byla v podstatě znouzecnost, protože určitě, eh, oba slýcháte to, že nejsou lidi. A my jsme vlastně nebyli opak. Jo, eh, já jsem byla oslovená někdy v roce, oj, kdy to bylo? Někdy v roce 2018, 2017, možná 2018, eh, právě kolegou, teďka to je taky spolumajitel CB21 Pharma, doktor Štorch. A on vlastně říkal: "Hele, já mám takovej záměr, já tady chci právě aplikovat do novejch farmaceutických preparátů, mimo kanabidiol, což je látka ze skupiny kanabinoidů, a já bych potřeboval udělat nějaký ty finální formy. Ty jako někdo, jako fyzikální chemik, kdo dělá kosmetiku, ty to dáš jako levou zadní, todle." Já říkám: "OK, nějak jsme se domluvili, ale samozřejmě jako člověk míní a život mění, že jo." A teďka, když si jsme si počítali, kolik stojí ten farmaceutickej výzkum, vývoj, a že je to na v podstatě 10 let, když všechno půjde úplně jako skvěle, tak nám došlo, že vlastně my nemůžeme 10 let jenom jako brát peníze investorů a muselo tam bejt ještě něco jinýho. Tak jsme si řekli: "OK, uděláme i kosmetiku, tu já jako umím, tu jsem jako vždycky uměla. Tak ta kosmetika bude generovat cash flow na to, abysme my financovali ten výzkum a vývoj tý farmacie, zaplatili lidi, zaplatili provoz. Samozřejmě dostali jsme počáteční injekci od investora, ale prostě todlecto byl ten záměr." A teďka najednou to přišlo, že jo. Teďka já jsem si říkala naivně: "Budu dělat jenom ten vývoj tý kosmetiky a pak třeba to regulatory, nějaký, nějaký vlastně ty legislativní záležitosti." Ale najednou jsem zjistila, že vlastně nikdo tak dobře neuhlídá sklady, nikdo tak dobře prostě nezná ty procesy. A todle někoho jenom naučit, to je strašně specifickej obor. On si každý myslí, že třeba řídil nějakou firmu, já nevím, na autosedačky a že půjde dělat ředitele výroby do kosmetický firmy. Není to tak, jako jo. Prostě je to strašně specifický. A vlastně, protože nebyl nikdo jinej, kdo by to dělal, tak jsem to začala dělat já.
Mluvčí 1
Co tě přitáhlo právě ke kanabinoidům a práci na těch zdravotnických prostředcích?
Mluvčí 3
No, to byl právě ten, eh, ten Honza Štorch. No, ten vlastně, eh, tedy ne co, ale kdo. No, kdo. Tak, tak, tak to byl, to byl, to byl on. A on vlastně působil na Akademii věd a vůbec jako tyhlecty přírodní látky nedělal. Ale zhruba 10, možná ještě dýl, 12 let zpátky právě se mu naskytla ta příležitost a první, co řekl, jako že to dělat nebude, jo, protože samozřejmě, když se řekne konopí, tak, eh, konkrétně mně se vybaví jedna politická strana, lidi tancující reggae kolem ohně a, eh, vejpující nějaký věci. Jo, rozhodně se mi nevybaví seriózní farmaceutický výzkum a něco, co, eh, co má prostě nějaký, nějaký evidence-based medicine, vo co se my vlastně ne snažíme, ale to, co my děláme. No, ale v podstatě, když jsme se, nebo když on si do toho jako začetl, tak řekl, že by to za to stálo, začal věřit v nějaký potenciál. Zároveň mu bylo jasný, že, eh, o konopí a o těch kanabinoidech je pravda zhruba asi tak 10 % toho, co se o tom jako říká. Jo, samozřejmě každé webové stránky teďka stačí kliknout a tam to jsou Andersenovský pohádky o tom, co všechno, prostě jaký je potenciál v kytce a kytka patří všem a uděláme si tady full spektrum extrakt a todle. Když opomenou veškerý legislativní aspekty, který ty firmy nedodržují, tak prostě je opravdu pravda zhruba desetina věcí, který lze experimentálními daty podložit. Nicméně i těch 10 % stojí za to. Tak proto on to začal dělat a já už jsem se tam pak jako nabalila, protože potřeboval někoho, kdo tomu dá tu finální formu. A pak on je ten vizionář a ten, kdo určuje směr vývoje a potřebuje někoho, kdo to oddře jako personálně, jako kdo zařídí, že se to dá namazat. Přesně tak, že se to zařídí, tu výrobu, zařídí to naskladnění, zařídí, že tam vůbec bude někdo v eshopu, kdo to prostě vyexpeduje a zařídí prostě továrnu a tak. Takže to jsem si vytáhla takovýho žolíka.
Mluvčí 1
Mhm. Vzpomeneš si na nějaký moment nebo projekt, který znamenal zásadní zlom v tvojí kariéře?
Mluvčí 3
No, největší bylo asi, když jsem se rozhodla osamostatnit se a po pěti letech jsem vlastně dala výpověď v Rioru, protože, eh, prostě jak to tak jakoby bývá, jo, někde jste pět let, nastoupíte tam s nějakými ideály a každá rodinná firma má svoje klady, ale má i svoje zápory. A já jsem vlastně, eh, zjistila, že jsem jako nebyla schopná už nadále jakoby fungovat pod novým vedením. Je to, je to vlastně klasický problém těch takzvaných druhých generacích. Jo, v 90. letech prostě nějací lidé přijdou, založí firmu, ona nějakým způsobem funguje a teďka dojde k obměně generací a prostě to nový vedení třeba není jako to původní vedení. A A mně došlo, že vlastně nikdy v životě nevyhraju jakoby boj s majitelema. Jo, takže když prostě člověk přijde do týhlectý fáze, tak vlastně zjistí, že jediný, co může udělat, je prostě odejít. A to byl pro mě ten zlom, protože já jsem v podstatě měla jakoby veliký strach jít na volnou nohu, ale na druhou stránku já jsem tehdy začala dělat jako konzultant, eh, pro jeden jako pro jednu velkou firmu a to mi vlastně tehdy jako pro mě bylo takový to zlomový, že jsem přišla do světa z úplně jakoby jiný perspektivy. Jako jo, že to prostě nebyla malá rodinná firma, ale najednou to byl prostě obrovskej, obrovskej kolos a tam je to vlastně taky jako toto vnímám jako hodně takový pro mě, pro mě přelomový.
Mluvčí 2
To je zajímavé poznání. A zrovna jsem se chtěla zeptat na ten tvůj praktický přístup k tomu managementu, protože, eh, víme, že máš malý výkonný tým. Mhm. A co vlastně vytváří to vaše silné pracovní prostředí? Můžeš nám to říci?
Mluvčí 3
No a to zase právě to, jak jsem dělala pro tu v podstatě korporaci, se nebojím říct, nebo prostě pro ten gigantický kolos, tak, eh, tam jsem já třeba nevím úplně přesně, nebo nejsem schopná říct, jak úplně nejlíp to mám dělat. Jo, ale vzhledem k tomu, že jsem prošla jak tím úplně malým rodinným podnikem, nebo menším rodinným podnikem, tak vím, jaký tam byly chyby a věděla jsem, co takhle dělat nechci. A pak jsem zase měla potom úplně prostě diametrálně odlišnou gigantickou velikou firmu a tam jsem viděla, kde to všechno vázne a ty aspekty tý velký firmy, kde v podstatě nikdo nechce udělat rozhodnutí, nikdo za to nevezme zodpovědnost. Tam řeknu jenom to, že banální situace, že se budeme bavit s lehčím, jestli zipík bude zlatej nebo stříbrnej, zipík na taštičce, tak prostě tam byla schopný, byli schopní na to prostě svolat poradu a radit se o tom a dělat si čárky, kdo hlasuje pro to, kdo hlasuje pro to. Teď to prošlo takový, že vždycky je tam nějakej manažer, jeho head, něco, něco a teďka to přišlo nahoru až k tomu největšímu prostě headovi a ten řekl: "Ale já bych chtěl ten druhej." A teďka ono to zase propadalo prostě spol. Jo. A teďka jsem si říkala: "Proboha, no vždyť todle prostě vůbec není flexibilní." Jo. A teďka vlastně já jsem si, nechci říct, vzala to, já jsem si vlastně vzala to dobrý, ale věděla jsem, jak to nedělat z hlediska toho rodinnýho podniku, jak to nedělat z hlediska tý korporace a vlastně jsem to tak jako sfuzovala. A právě proto si myslím, že že máme takhle dobře nastavenej ten malej tým. Hlavně vím tím, jak jsem šla úplně jakoby odspoda, kdy já jsem si x let stála, několik let prostě třeba sedm jako u kotle vyloženě, když to řeknu, jakože vím, jak dlouho se co míchá, vím, jak dlouho, jak je to energeticky náročný, vím jako časově, jak je ta legislativa, tak v podstatě mně se tam jakoby neztrácí ten lidskej potenciál, protože já vím, jak dlouho co trvá. Jo. Takže když já prostě někomu dám: "Tady to budete mít, máte na to dva dny," tak já prostě vím, že za ty dva dny je to stihnutelný. A když mě bude říkat, že na to potřebuje týden, tak jako to není člověk na svém místě a je třeba ho vyměnit. A hm, to je bohužel jako další věc, která jde ruku v ruce se mnou, že že mám pověst toho člověka, kdo se nebojí obměnit tým.
Mluvčí 2
No tak rozhoduješ se, ale na základě faktů. Tak, tak, tak. Další tvou silnou stránkou je rychlé rozhodování a můžeš nám, eh, také sdělit, kdy ti to přineslo výhodu, to rychlé rozhodování?
Mluvčí 3
Hele, to je prostě, já neříkám, jako že jsem zastánce nějakých jako ukvapených závěrů, ale, eh, právě když to vezmu, právě třeba ten příklad z tý korporace, když se tam nikdo není schopnej rozhodnout ani o něčem tak banálním, jako je barva něčeho, tak si myslím, že potom nakonec, když si vybere třeba ta barva, ne úplně optimální, ale rychle, tak to nakonec ve finále pro ten produkt jako je menší zlo, než když se tam o tom tři čtvrtě roku rokuje a pak vlastně jako z toho možná něco vypadne a stejně s tím nikdo nebude spokojenej a a tak a tak. Jo. Takže, eh, za mě jako ano, když je prostě rozhodnutí ideálně, když je rychlý a správný, ale za mě, když je třeba rychlý a ne úplně nejoptimálnější to rozhodnutí, tak je to pro mě menší zlo, než když to trvá půl roku a prostě v nějaký agónii se rozmejšlím, brečím nebo melancholicky, co co se stane, kdyby něco, něco. Jo, jako jasně, samozřejmě, vždycky mám plán A, plán B, plán C, vyhodnotím si, co jsou rizika, ale jako není možný prostě se drbat na hlavě a bát udělat rozhodnutí a svádět to na někoho jinýho. Prostě jako od toho tam jsou, od toho je ten ten management, že jo. Prostě až nebudu chtít rozhodnutí, tak půjdu dělat nějakou vyloženě jako dělnickou nebo výkonnou pozici, kdy jenom budu přijímat úkoly a odevzdávat práci a pak prostě můžu bejt s čistou hlavou a nedělat rozhodnutí. Ale jako souvisí to s tím. No.
Mluvčí 2
A tím, že vlastně děláš i vývoj produktů, tak vlastně ovlivňuješ i tu efektivitu toho prodeje budoucího a ziskovost firmy. E, chtěla jsem se tě zeptat, eh, pověz nám nějakou svou zkušenost, eh, jako s nasazením třeba produktu ve správný čas na trh.
Mluvčí 3
No, to je to, co jsme si tady, co jsem se už jako zmiňovala, eh, samozřejmě o kvalitě svých produktů. Já jsem naprosto skálopevně přesvědčená, myslím si, že to děláme fakt dobře. Teďka záměrně používám už plurál, protože jeden z mých jako docela, myslím si, dobrých úspěchů je to, že hm, jsem začala hledat už za sebe náhradu vývojovou, protože, eh, to, že někdo třeba vystuduje medicínu, neznamená, že druhý den začne operovat. Jo, to, že někdo vystuduje chemii, neznamená, že druhý den si stoupne do laborky a šup, a prostě budu vývojový chemik. Chvíli to trvá, nějakej ten proces, člověk potřebuje ty zkušenosti a já mám teďka jako, myslím si, velice dobrou za sebe náhradu, že kdyby mně se něco stalo z jakýhokoliv důvodu, bych já třeba nemohla nějaký čas něco dělat vývojově, tak si myslím, že prostě slečna nebo paní inženýrka, kterou tam teďka jakoby mám, že to zvládne nějakou dobu vykrýt. Ale, eh, hm, tak říkám, takže jak vidím styl jejího uvažování, tak o kvalitě nepochybuju, ale samozřejmě několikrát se mi stalo to, že jsem zazdila produkt jenom špatným timingem. Mhm. Jo, a doteďka mě to prostě mrzí. Je to něco, co jsem už mockrát obrečela, že jsem třeba udělala geniální vlasový produkt a já jsem ho prostě jenom tím, že jsem ho uvedla na Black Friday, kdy prostě lidi věnovali pozornost úplně něčemu jinýmu než prostě nějakým inovacím. Všichni chtěli jenom takový ten hard sell, rychle nakoupit co nejvíc věcí před Vánocema, todleto, tak ono to strašně zapadlo a ono my jsme to vlastně nikdy nezvrátili zpátky. Jo. Mhm. A mně se to vlastně takhle nepovedlo asi třikrát. Jo, asi třikrát jsem prostě něco strašně dlouho dělala, pak už to bylo na trhu a já jsem si řekla, možná by bylo lepší to uvést v září, ale když už to mám, tak já to a měla jsem prostě počkat. Jo, měla.
Mluvčí 2
Že to časování vnímáš jako velmi důležité.
Mluvčí 3
Jo, jo, jo. A kdybych prostě počkala, bylo by to určitě lepší. Bohužel se člověk vyčkává nové zkušenosti.
Mluvčí 2
A jak se vyrovnáváš se zpětnou vazbou ze svého okolí?
Mluvčí 3
Se zpětnou vazbou jako na produkty, a nebo prostě na na na vedení?
Mluvčí 2
Obecně může to bejt na cokoliv.
Mluvčí 3
Jo, tak na produkty, na produkty, jako to už mě vlastně nechá jakoby klidnou úplně. Jo, to dřív jako jsem vždycky, když mi někdo třeba řekl, je to moc mastný nebo něco takovýho, tak jsem to brala strašně osobně, ale to už, to už prostě nechci říct, že to po mně steče, ale to už jsem se fakt jako naučila, že hlavně každej vývojář to dělá podle sebe. Mhm. A to jsou prostě tendence, který není člověk schopnej odbourat. Takže já jsem se to musela naučit odbourávat, že když mně vyhovovalo todle, tak to přece bude vyhovovat všem, protože já mám todle ráda, tak všichni to budou mít rádi. Teďka to už jsem tak jako pět let, šest let velká zhruba a už to dělám opravdu podle zpětnejch vazeb okolí. No a potom jeden z mých jako největších jako kritiků je moje jako asistentka, v podstatě office manažerka, která v podstatě ani nemusí nic říkat. Tak vždycky, když se tam něco jako stane, něco, co třeba není úplně jako, eh, povedený, tak vždycky: "Leni, můžeš na chvíli?" A jakmile ona jako naprosto nekonfliktní osoba, která má pod palcem celej office, kterej funguje jak na drátkách, přijde a řekne: "Leni, můžeš na chvíli?" Tak já už vím, jako že že je nějaký problém. A, eh, ona je vlastně jako ten, kdo mně dává ty zpětný vazby.
Mluvčí 2
Takže pro tebe je důležitá.
Mluvčí 3
No, naprosto, naprosto. Ona je hlavně taková, jako že se nebojí to udělat. Jo, ona spousta lidí jako to vždycky zabalí do toho krásnýho celofánu s mašličkou a bojí se prostě třeba jít za šéfem a říct mu: "Ty jsi se úplně zbláznil." No tak jako moje asistentka ne, jako jo. Takže to je vlastně pro tebe velice fajn. To je jako super. No, jako je je vždycky dobrý, když tam někdo takový je, protože třeba jako ten, já to třeba kolikrát ani nedělám jako úmyslně. Jo, já prostě jsem třeba fokusovaná na nějaký vývoj, mám nějaký třeba ekonomický zájmy, mám nějaký patentový zájmy a já nevidím doprava, doleva. A teďka je fajn, když tam je někdo a řekne: "Hele, tady bacha, jo, tady nám trošku hapruje tady personální obsazení. Mhm, pohlídej si to, protože je to dlouhodobě neudržitelný." Jo, a to, co třeba pro mě v tu chvíli není problém, protože přece ten někdo jenom přijde, jenom udělá todle, jenom todle, tak pak je to, aby z toho nevyeskalovalo to, že těch tisícniců, jak se říká, umořilo. Mhm, všechny. Tak, eh, můžou udělat problém. Tak to, tak vlastně na todlecto tam mám jako velice, velice otevřenou, eh, pravou i levou ruku. Já kolikrát říkám, že je to moje pravá i levá noha. Tak děkujeme za otevřenost. A jako, tak to, to je jako můj největší kritik. No a pak, pak prostě třeba občas dostanu jako nějaký zpětný vazby od společníků, ale ty nejsou tak radikální jako od tý paní asistentky, protože oni vidí, oni tím, jak se zabývají jenom tím dlouhodobým horizontem, dlouhodobým vývojem, tak oně zajímají jenom ty velký věci. Takže oni vlastně, když se daří ty velký věci, tak vlastně ty zpětný vazby jsou takový, že zatleskaj a nechaj to bejt. No. Mhm.
Mluvčí 2
Tak děkuji. Vy jste první na světě, kdo zaregistroval CE zdravotnický prostředek z kanabinoidy. Co to pro tebe znamená osobně a profesně?
Mluvčí 3
Tak samozřejmě, krom toho, že je to krásný jako CVčko nebo když se někam dává jako medailonky a člověk je furt jako první a jedinej na světě, komu se podařil udělat opravdu legislativně řádně registrovaný zdravotnický prostředek, dnes kanabinoid, a je to z kanabinoidy, ale konkrétně ta látka je z CBD, kanabidiol. Tak, eh, je to, je to takový jako h mix takovýho toho příjemnýho. Člověk si na tom trošku pohoní to ego, je rád, že se mu to povedlo, ale zároveň ta druhá strana byla to, že já jsem si řekla: "Ježišmarja, teď to máme zaregistrovaný a teďka ty klinický studie k tomu, jako jo." A to je dalších prostě x let práce a vyhodnocování a a zkoušek a oni se třeba nemusej povíst a a a todlecto. Eh, takže, eh, byla to taková, takovej mix, jo, ale hlavně pro mě, já si nikdy ne, jako já jsem si to vždycky rozškatulkovala do takovejch jako malejch cílků. Já jsem si řekla: "Teď uděláme recepturu, aby to bylo stabilní." Ona je dost unikátní. Nebudu prostě zacházet do nějakých chemických detailů, proč prostě je zrovna tato matrice nosná, ta receptura třeba těch zdravotnických prostředků, tak strašně unikátní. Ale povedlo se to. Pak jsem si řekla: "Tak tomu uděláme ty podklady, tak zavedeme tu výrobu, tak uděláme tu validaci tý výroby, tak to řádně zaregistrujeme. Dobrý. A teď budou ty studie." Kdybych si to řekla na začátku, v roce, já nevím, těch 2019, jako v roce 25 to budeme mít, tak jako nikomu se nechce dělat šest let na něčem, když neví, jak to skončí. Ale tím, že se to takhle člověk rozdělí do těch menších cílků, tak tak to bylo takový příjemný. No a potom, když se třeba bavíme, eh, s nějakejma jako velkejma hráčema, což už teďka jako, eh, se ví o nás, že to vlastně máme, a nejsou to jako firmy okresního charakteru, když to řeknu takhle, a oni prostě pak tam třeba sedí scientific board tý jako h toho velkého hráče, kde kde tam vlastně sedím jako já a doktor Storch proti devíti lidem celosvětovýho významu, a oni jenom takhle koukají a říkají: "A kolik, kolik vás na to bylo?" A já říkám: "No tři." Jako a oni: "Ne, ne, ne, počkejte, počkejte, kolikrát, kolik vás na to bylo?" A já říkám: "No tři, opravdu jako tři." A oni říkají: "Takový to jenom amazing." Jako tak to samozřejmě člověka trošičku jakoby nabudí, že to asi neudělal úplně jako blbě. No.
Mluvčí 2
Vzpomeneš si na nějakou osobní nebo profesní chybu, která ale vytvořila potenciál pro tvůj rozvoj?
Mluvčí 3
Mhm. Kolik na to máme času? 20 hodin, 30 hodin, 50 hodin. Já tě stopnu, až přijde správná chvíle. Moje největší, doteďka říkám, že moje největší profesní chyba byla věřit prostě, eh, špatnému člověku, až tak jakoby bezmyšlenkovitě. Já, eh, nechci jako brečet nad rozlitým líkem. Na jednu stránku jsem měla enormní štěstí, protože právě mám třeba společníky, na který se můžu 100% spolehnout, jak osobně, tak hlavně obchodně, že to nebudou lidi, kteří prostě někoho třeba okradou nebo budou hrát jako nějaký zákulisní hry. Ale prostě třeba pro mě naprosto turbulentní rok byl 2019, kdy vlastně i to CB21 farma byla ve stavu zrodu a kdy jeden z bývalých společníků se jako ten tam hrál tak jako tak hrozný, hrozný věci, že se mně to přišlo jako nějaká, nějaký blbý film, jo, nebo nějaká blbá detektivka, kdy vlastně zjistíte, že někdo třeba padělal váš podpis a prostě pak takhle naproti vám sedí a prostě dělá jako, že že je to všechno jako dobrý, jo, a vlastně, eh, hrálo se to takhle jako proti mně, právě proti tomu mýmu společníkovi. A chyba byla to, že jsem, že ačkoliv jsem byla upozorněna na to, že třeba tento člověk jako není úplně jako fair play, tak já jsem si říkala, že to, že s jeho, s jeho CVčkem a s jeho pozadím a s jeho PRkem, že to není možný, že že jsem tomu nevěřila, že to není možný, že na mě byl hodnej a todlecto. A nakonec se to ukázalo jako prostě, eh, strašná chyba. Ztratili jsme tím prostě rok života, opravdu rok života totálních nervů, kdy kdy byly nějaký tenze, každých třeba 10 dní. Jo, to, když člověk každých 10 dní řeší nějakou, nějakou totální katastrofu personální nebo prostě nějakej rozkol, prostě po dobu třeba několika měsíců, třeba šesti, sedmi měsíců, tak je to extrémně frustrující. Naštěstí to jako dobře dopadlo a dobře to dopadlo kvůli tomu, že že tam byla jenom taková ta prachsprostá, obyčejná lidská důvěra, že nakonec, eh, když proti mně seděly jakoby papíry, kde bylo něco napsanýho a podepsaný prostě mým společníkem, tak já jsem se na to koukla a řekla jsem: "Ale todle by on nikdy neudělal. Todle by prostě nikdy neudělal." Jsem to vzala, dala pryč a nakonec jsme zjistili, že to opravdu jakoby nebyl on, jo, že to prostě celý bylo jenom nějak jako, eh, zkompletovaný. A už jsem od tý doby, jsem strašně prostě opatrná a hodně mi to poznamenalo, že než si teďka jako někdo dostane jako moji důvěru, tak to trvá třeba pětinásobně víc času, než to bylo prostě předtím. Předtím jsem byla taková jako unešená, že jsem potkala prostě osvíceného člověka, který přijde, všechno vyřeší, osvítí, eh, pomůže a a pak prostě najednou jsem tam seděla a říkala jsem si jako: "Wow, prostě vždyť to mohlo všechno celý skončit, jako jo, kdyby, kdyby prostě todle." Takže todlecto byl můj jako můj největší životní omyl, že jsem prostě věřila nějaký iluzi někoho, že je prostě někdo dobrej a on, on prostě dobrej nebyl. Vlastně lidské zklamání. Hm, jako bylo to, bylo to docela drsný, ale říkám, no, pak z toho člověk jakoby vyjde tak posílenej, že že jsem si řekla: "Když jsme přežili todle, tak už přežijeme úplně všechno, jako jo." Takže to skončilo optimisticky. Eh, pojďme ten optimismus ještě trošku posílit. Vzpomeneš si na svůj největší mimopracovní úspěch? Mimopracovní úspěch? Hm, já to, já furt jako nevím, jestli to úplně nazvat úspěchem, ale prostě jenom to, že, eh, že se mi narodil syn, že je zdravej, že, že jsme to zvládli ve stylu, že jsem nemusela jako pohřbít firmu a být doma se synem, že se to prostě, že se todlecto jakoby to souvisí ale i s tou prací, samozřejmě, jo, že se to prostě povedlo. Tak za to jsem jakoby enormně ráda, eh, protože mi by bez něj bylo strašný smutno. Dokážeš vypíchnout dva až tři typy, jak tohle skloubit dohromady? Jako práci a děti. Mhm. Jako musí teda to mít zázemí, jo. Ono se to strašně dobře někomu káže v mý pozici, kdy vlastně, eh, má jako zázemí na to, že si může vzít dítě do práce, nemusí řešit hlídání, protože tam právě má tu paní asistentku, která jako má nějakej šestej smysl na to, že umí utěšit každý dítě na světě, jo. Takže jako strašně super, že dítěti je šest týdnů a člověk tam prostě přijde do tý kanceláře, jde si tam vlastně odpočinout, jo. Takže, tak, eh, to já to vlastně nechci jako říkat, jako že kdo chce, tak jako, že mu to jde, protože ne všichni tudlectu pozici jako mají, jo. Ale na druhou stránku, eh, si myslím, nebo se snažím i v tý firmě, mám tam zaměstnáno jakoby několik matek s malými dětmi, kterým jako jsem já na základě těch svejch zkušeností vyšla vstříc a vyšla jsem jim vstříc tak, že jsem jim třeba jako já našla ty podmínky tak, aby oni prostě nemuseli být doma. Nevadí mi ty 4 hodiny nebo volná pracovní doba nebo prostě, že přijdou kdy, nebo že to dělají kdy oni chtějí, ale jako tři, tři to prostě musí na to být, prostě musí na to být prostředí a osvícený šéf jako já, aby, aby prostě to, aby to dovolil. Ano, nejlépe s tou osobní zkušeností. No a jo, jo, jo, protože jako kdo to nezažil, tak to nepochopí, jo. Ty lidi prostě, já to úplně vidím, když jednam s obchodními partnery, co nemají děti, tak, eh, třeba zvednu telefon a řeknu: "Mám syna, já se, já vám, já se vám zavolám třeba za hodinu. Já tady mám ale jenom todle." A já říkám: "Prosím vás, mám tady prostě dvouletý dítě, který tady řve a hází tadymi věcma. Já vám zavolám za hodinu." A oni to prostě nechápou. A dokavaď v týhlectý situaci jako nebudou, tak, eh, tak to nikdy nepochopí. A je strašně znát, když vlastně jednáte s někým, kdo si tím prošel, a kdo si tím neprošel. Strašně dobře se mi jedná s těma lidma, který tím právě prošli. Pojďme na chvilku do kapitoly inovace, umělá inteligence. Eh, jaký je tvůj osobní postoj tady k těm moderním nástrojům, které vlastně se vezou možná na vlně něčeho, co se dá nazvat megatrendem? Jo, jo, jo. No, ono se zaznívají tady takový ty názory, že najednou nebudou mít právníci co jíst a účetní nebudou mít co jíst a todle vůbec jako není to pravda, jo. Já my tu umělou inteligenci využíváme, eh, hodně nám pomáhá právě ve vyhodnocování různých dat, právě třeba v tom klinickém výzkumu. Různý manuskripty, který jsme třeba, eh, museli generovat k těm jednotlivým studiím, eh, tak, eh, to třeba trvalo měsíc, dva měsíce napsat. A teďka během, když umíte dát správný příkaz, a to je právě, když umíte dát ten správný příkaz tý umělý inteligenci, tak vám může enormně pomoct. Samozřejmě to pak musíte zkontrolovat. Občas to furt jakoby trošičku blbne, že jo. Není to ještě úplně 100% dokonalý, to ale bude to dokonalý. A v podstatě nám to jako hodně urychlilo práci, zejména s těma, s těmi daty, jo, s tím, s tím vyhodnocováním. A kdo prostě, eh, todlecto nedělá, zaspal dobu, bude mít velkou konkurenční nevýhodu. Jediný, co si myslím, kde to opravdu zahýbe jako pracovním trhem, a nechci říct, že modelky nebudou mít co do úst, ale teďka, když vidím ty, eh, generovaný obrázky pomocí tý AI, kdy vlastně najednou nemusíte prostě nějakou fotobanku, kterou má najednou každej, nemusíte platit jako enormní náklady na, eh, na nějaký focení, na nějaký marketing, tak je to strašně dobrej nástroj, hm, pro pro týdlecty různý vizualizace. A pro pro ten marketing je to super, ale zároveň i pro tu, pro tu vědu je to super. Takže já jsem tomu v podstatě otevřená. Když se dostanete ve firmě do situace, kdy musíte nastavovat priority mezi výzkumem, eh, výrobou a byznysem, co vám pomáhá? Eh, pomáhá nám se zaprvý teda podívat se na zůstatek na na účtu. A jsou to velice jednoduchý počty, prostě, hm, cashflow, kolik mám zaplatit. Jako velice to člověku doporučuju všem, aby se na to zaměřili. Pak předejdou spoustě nečekaných událostí. Ale, eh, primárně takhle: naše firma je založená s tím, že budeme dělat to, v čem jsme dobří, a my jsme dobří ve výzkumu a ve vývoji. Celý ten cíl je, že my prostě vyvineme ten farmaceutický preparát a potom budeme hledat způsoby, jak ho široce komercializovat. Jestli to prostě někdo licenčně koupí, jestli prodáme patent, jestli prostě bude jiná forma kooperace s někým z velkých hráčů, kteří udělají tu distribuci, to je všechno otevřené. Ale my nikdy hlavně neměli ambici, že budeme budovat tu distribuci, protože za mě upřímně ten obchod mě na tom baví jako nejvíc. A hlavně to už je dávno vymyšlený, jo. Prostě ten obchod, ty sítě, ty už jsou stanovený, vymyšlený. My nikdy nebudeme teďka od prvopočátku tak dobrý, abysme step by step budovali nějakou mezinárodní distribuční síť. Na to jako nemáme, eh, ani peníze, ani kapacity, a hlavně ani ty vědomosti. Ale my jsme prostě silný v tom vývoji a my děláme právě ten vývoj. A já, já vidím prostě, že je to správná cesta, protože tím, že teďka se nám hlásí právě ty velké firmy, který chtějí dělat tu distribuci a jeví zájem o ty naše produkty, protože naopak oni jsou zase sešněrovaní těma korporátníma strukturama a nejsou tak flexibilní v tom vývoji, tak vlastně, eh, to todlecto vždycky já upřednostním. Vždycky já na úkor všeho ostatního upřednostním ten vývoj, ale samozřejmě na něj musíme mít peníze. Eh, jak když pracuješ s týmem, jak vypadá sdílení inspirací, ale zároveň možná i ochrana nějakých utajovaných skutečností, protože přece jenom jste ve výzkumu? Mhm. Eh, máš na to nějaká doporučení, nějaké rady? Jako takto: já neříkám, že třeba ten farmaceutický výzkum tajíme, ale to je prostě v určitém stupni utajení. A to běžně jako třeba zaměstnanci ve firmě ani jakoby nevědí, nevědí konkrétní data. To vědí, nechci říct ty vyvolení, ale ty příslušné osoby, které to prostě vědět mají. A, eh, to tak prostě být jako musí, jo. Ale potom třeba nějaký ten vývoj v uvozovkách jako jenom té kosmetiky. Já to nechci snižovat, protože je to prostě můj život, ale, eh, ohledně tý kosmetiky to je naopak jako velice sdílený a to tam vždycky projede celý kolečko. A vlastně v podstatě pro mě čím víc názorů, tím lepší. Takže tam jsou jakoby dvě, dvě větve prostě, jo. Že jedno je jako tak jako striktně hájeno, chráněno, v podstatě je kolem toho postavená nějaká Faradayova klec, aby se od toho odstínily všechny vnější vlivy. Ale pak prostě je tam ta kosmetická větev a tam naopak prostě tam, tam to křičíme do světa a tam je to úplně pravý opak. Nějaké obavy, že někdo z týmu ti odejde a odnese nějaké super speciální know-how, eh, jsou vůbec na místě, nebo? Eh, tak tyhle obavy jsou vždycky na místě, jo. Tyhle obavy jsou vždycky na místě, ale jde o to, že super speciální farmaceutické know-how držím já, doktor Štorch, a pan, eh, magistr Malík, jo. Takže v podstatě a my jsme všichni tři společníci. To je další věc, která, eh, která, která třeba byla velice jako prozřetelná ze strany investora, když se zakládala firma: pokud nechcete, aby vám odešli klíčoví lidé, tak jim prostě dejte podíl. Hm, jo. A, eh, jako jinak to nepůjde, jo, protože, eh, to je jediný způsob. Za mě je to jediný způsob, jak tyhlecty klíčové lidi udržet v té firmě. A opravdu to, co je ten, hm, ten deal breaker, tak tyhlecty lidi musí být zavázaný takto. A ti ostatní, to se vždycky snažím o to, aby měli zaprvý dobrý pocit z toho, co dělají, a zadruhý, aby za to byli finančně ohodnocený, jo. Samozřejmě zažila jsem to, že někdo prostě přišel a řekl, že chce víc peněz, a já jsem mu je prostě nemohla dát, protože to neodpovídalo jeho pozici. A vím, že prostě, hm, na tu pozici seženu někoho za míň, kdo udělá třeba stejnou kvalitní, stejně kvalitní práci, a furt já jsem tam za tu firmu, že jo. Já musím prostě jednat s péčí řádného hospodáře, takže já nemůžu prostě dát astronomický pat každýmu, kdo si o něj řekne. Ale zároveň i tak tam mám třeba velmi důležité lidi, a tam se snažím, aby byli zaplaceni, byli s tím spokojeni, aby měli vyžití jako profesní ve smyslu různých konferencí, aby prostě měli i dostatek volnýho času prostě pro sebe, aby neměli problém s tím jít jednou za měsíc ke kadeřnici, když potřebují prostě odejít z práce, z práce ve dvě, aby mě nelhali o tom, že musí jít k lékaři a pak šli ke kadeřnici. Prostě to řeknou a jdou, jako jo. Tak jako o to se jako já snažím, aby právě ty klíčový lidi prostě byli opravdu jako spokojeni. Na druhou stránku měli jsme enormní problém jako s pozicí uklízačka. Já nevím, jestli jsem jenom já, jako já, kdo řeší problém, eh, špatného úklidu nebo něco, ale to jsou prostě pozice. To než jsme to našli, než jsme našli paní, která, eh, v podstatě byla schopná uklidit tak, aby to odpovídalo standardům farmaceutické firmy, tak to bylo na půl roku. A ona je teďka, teďka ji tam máme dost. Třeba když je novinka, tak každý dostane vzorek jako toho nového produktu, a ona vždycky říká: "Jé, vy jste moje nejoblíbenější firma, protože nikdo jiný se ke mně takhle hezky nechová." Takže prostě i uklízačka u nás dostane úplně všechno jako ostatní, jako zaměstnanci, protože prostě součástí týmu je fakt důležitá. Pojďme na soutěž manažer roku. Děkuji. Eh, Lenko, co tě vedlo k tomu, že ses přihlásila do soutěže manažer roku? Já jsem se nepřihlásila. A nebo kdo tě nominoval? No to právě, to to byla, eh, moje paní PRistka, eh, protože ona za mnou přišla, a nebo PRistka, ona je vlastně jako komunikační stratég naší firmy, nějak jako jak mluvíme prostě k zákazníkům, jak mluvíme prostě do B2B, jak mluvíme v tý farmaci, jak popularizujeme tu vědu. A ona říká: "Víš, Leni, já bych potřebovala strašně jako z tebe mít něco jinýho než mluvící hlavu o kosmetice." Jo, ono ti to tam sluší v tý televizi, jak říká, že lidi mají používat tony kumsérů a krém, ale já bych potřebovala trošku něco víc, ať tě lidi vnímají trošku i v jiným světle než jenom jako někoho, kdo radí lidem, jak se mají natírat. A já říkám: "Aha, no dobrý, tak se tak to ti děkuju." A ona říká: "Nemusíš se o nic starat, já to za tebe všechno vyplním. Jenom, jenom mi tady řekni, pohled, pověz, já to za tebe i napíšu, jako jo." Tak prostě pak mě teda jako umluvila, no pak to poslala, no a výsledek víme. Výsledek se velmi podařil. A já jsem se chtěla zeptat, co ti to přineslo vůbec, jako jak, co, co z toho máš za pocit, že ses zúčastnila vlastně toho ocenění manažer roku a setkala ses i s ostatními finalisty? Tak mně to přišlo hlavně strašně jakoby milý. Jo, mně to, eh, mně to přišlo milý v tom, že třeba, eh, ten úplně, eh, ten úplně ten absolutní vítěz, to CEO, eh, ten pán, co vyhrál, tak jako ten přišel jako úplně brutální jakoby machr. Jo, a v podstatě tím, že jenom já jsem stála jakoby vedle něj, hned vlastně kategorii, hned tu druhou nejvyšší kategorii vedle něj, tak jsem si říkala: "Ty jo, dobrý, to jenom že jsem tady jakoby, tak to, tak to se mně jakoby líbilo." Jako jo. Pak tam bylo, eh, pak se mně hezky líbilo, eh, když to řeknu úplně, aby to neznělo nějak jako, aby to znělo genderově korektně, jo, ale líbilo se mi, že vlastně uspějete i v tom mužským světě, jo, protože, eh, manažerskej svět je většinou jakoby mužský a já jsem absolutní jako, eh, odpůrce jakýchkoliv kvót něčeho, že by tam měl být, protože todle a že někdo je znevýhodněnej. Já si furt jako říkám, že, eh, kde je vůle, tam je cesta. Mhm. A že jsem proti takový tý pozitivní diskriminaci, to, že někdo je třeba jenom upřednostněn pouze na základě toho, že pohlaví. A líbilo se mi prostě i ten výsledek, se mi líbil, že tam, že je prostě mezi těmi muži, že tam bylo i nějaký jako, že ses cítila vlastně, že je to na základě výsledku práce. Tak, tak. A ne, a ne kvůli tomu, že vlastně se někomu prostě, eh, hodím, hodí člověk jakoby do portfolia, aby, aby se zachovaly kvóty. Tak. Takže bys doporučila ostatním manažerům, manažerkám, aby se nebáli přímo nominaci na ocenění manažera? Jako, no, ono určitě, ať, ať do toho jdou. Jako, eh, hlavně ono bylo strašně vtipný to, že já jsem jakoby vůbec jako nepočítala tím, že mě tam přihlásila vlastně ta naše manažerka komunikace. Já jsem vůbec jako absolutně nepočítala s tím, že by se něco takovýho mohlo podařit, jo. Takže já jsem tam šla absolutně v klidu. A vrchol všeho bylo to, že já jsem měla mít nějakou prezentaci, že jo, něco připravenýho. A já jsem, když jsem nervózní, tak já mám tři dioptrie a já jsem si nevzala brýle. Takže já jsem úplně všechny, i když jsem tam, já jsem měla jako jenom takové rozmazané fleky a nikdo se mě třeba na něco ptal, já jsem vůbec jako nevěděla, jak se tváří. Jako jsem byla v pohodě. Takže vlastně já jsem byla úplně vyklingena a říkala jsem si: "Tak ty mě nestresovaly, protože jsem na ně neviděla. Tady jsem si odříkala to svoje muží teďka do práce, jako jo, a odešla jsem." A vlastně, a výsledek byl v závěru skvělý. A bylo to ještě, ještě se mi tam jakoby líbilo to, že, eh, všichni tam přišli takový naspeedovaný na na ten finální. Teda my jsme tam seděli právě, ta, ta, ta paní, co mě přihlásila, tak tam seděla se mnou a ona říká: "Pojdáme si jeden drink, pojdáme si druhej drink." A my jsme tam přišli v takový fakt dobrý náladě. A jediný, čeho jsem litovala, že my jsme, jak jsme s tím právě nepočítali, tak jsem si sedla na to úplně nejvíc vzdálený místo od toho pódia a já jsem strašně vysoký podpatky a pak jsem si nadávala, protože jsem tam musela jít celou tu cestu a hrozně mě bolely nohy. Já bych ještě ráda, eh, se tě zeptala, jaký jsi měla pocit, když vystupovala na konferenci manažerku tady v Praze a vlastně jsme tady otevřeli ten nový projekt stínování manažerů, absolventy vlastně univerzity. Co si o tom myslíš? Já jsem tadyhle k tomu nakloněná. Já jsem dokonce u sebe i měla slečnu, proto myslím si, že tady z Newton University přišla. A to je vlastně to, co mě teďka furt chybí, ale to není prostě, mně strašně chybí propojení těch vysokejch škol a nebo i středních škol s tím průmyslem. Jo, já to vidím i ze svýho úhlu pohledu, kdy já jsem prostě byla na VŠCHT. Měli jsme tam mít nějakou praxi a v podstatě jako iniciativa tý školy, aby člověku pomohla nějakým způsobem dostat praxi, o kterou má jako zájem, byla v podstatě jako nulová. Jo, mně teda hodně pomohl můj profesor, který teda opravdu zvednul telefon, zavolal tehdy do Fosfy. Já jsem začínala v housold, jako detergenty, prací prášky, aby váže. Ale jako v podstatě, kdyby on jako nezvednul ten telefon a nezavolal tam a neřekl: "Já tady mám studentku, vemte jí," tak vlastně jako nějaký centrum v tý škole nebo něco, to nebo ta paní, co to tam dokonce tehdy měla jako na starosti, tak ta tam měla prostě formulář: "Máte mít tři týdny praxi, tady mi dejte, že jste byli v tý laboratoři, tady mi to odškrtejte." A to bylo úplně všechno, co jakoby zajímalo, jako jo. A já jsem si říkala, že to sakra strašně málo, jo, že prostě jak je možný, že já mám teďka farmaceutickou firmu, nebo spolu, ne sama, ale spolu vlastně farmaceutickou firmu, a mně se za tu dobu ozvaly dvě firmy, jedna nebo jedna univerzita a jenom jedna firma, jestli by mohli posílat lidi na praxi. A je to prostě za mě úplně jako žalostný, protože v zahraničí je to ten největší prestiž, když někdo už na škole prostě někam přijde, je součástí nějaký firmy, nabere tam ty zkušenosti a tady je to prostě jenom nějaká kolonka, kterou je prostě potřeba odškrtnout a jedeme dál, protože jsme si splnili svoje osnovy. Jo, a za mě je to prostě strašná škoda. Proto jsem byla i nakloněná tomu stínování. Zároveň je to takový jako milý, jak tam přijdou ty lidi, to jsou takový jako embrya ještě, jako jo. No tak já mám pro tebe, Lenko, dobrou zprávu, že my jsme vlastně vytvořili projekt Centra excelence české manažerské asociace ve spolupráci s univerzitami napříč celou Českou republikou a jde vlastně nám o to, aby co nejvíce ti mladí absolventi propojovali s praxí. Takže máme radost, Jiřím, že se ten projekt jako u tebe tak hezky uchytil. Jo, a za mě super, jo, protože někdy třeba, eh, já jsem tam měla slečnu, která měla úplně jiný obor než chemie, to ale to je úplně jako jedno, jo. Já nikdy nevím, koho budu shánět do marketingu, že jo, nebo prostě do obchodu nebo něco. A prostě vždycky já týdlectě, týdlectý spolupráci vždycky budu otevřená. A já bych se těch ráda ještě zeptala, eh, jak vnímáš komunitu české manažerské asociace pro přínos v České republice? Vnímáš to vlastně, to sdílení, inspiraci, vzájemné obohacování jako přínosné a důležité? Tak, eh, já bych si osobně přála, aby to byl ještě jako o něco silnější stav ve smyslu hospodářská komora, třeba, jo, prostě, eh, aby byli třeba čím a zvaní k připomínkování nějakých zákonů, nebo aby aspoň dávali zpětný vazby na to. Myslím si, že na tom ještě jako trochu práce, aby prostě byli takhle jako vnímáni. A, eh, právě jako my jako firma jsme členy ČMA, protože si myslím, že to má smysl. A zároveň si myslím, že by bylo fajn, kdyby i samotní ty lidé v těch vedení firem byli vnímaní trošku jako někdo, kdo tady v podstatě tvoří hodnoty, a ne jako ty, co chodí, eh, pít kafe a jíst drahý obědy prostě na firemní schůzky, aby si to dali do nákladů, byť nedaňový náklad, jako daňově neuznatelný náklad, ale prostě jako aby si prostě na firmu koupili jako oběd a, eh, někde prostě vysedávali a a klábosili prostě o životě, jo, protože, a a nedej bůh, aby měli prostě služebního superba, že jo, jo. Tak, eh, takhle je to prostě ze ze strany velký veřejnosti vnímáno. A já si myslím, že třeba i úlohem tý ČMA je, aby aby ukázali, že vlastně to je to gro toho průmyslu tady, že jo. Mluvíš nám z duše, protože my se společně všichni snažíme ukázat, že vlastně ta profese manažera je velmi důležitá z hlediska prosperity podniku. A vlastně, když podnik prosperuje, tak i pro region a pro celou Českou republiku. Takže moc děkujeme za tvou zpětnou vazbu. Mhm. Taky, Lenko, já bych ti ráda poděkovala za krásný inspirativní rozhovor a předala bych tady slovo Jiřímu. Tak, dámy, já děkuju taky. Bylo to milé a obohacující. A taky děkuju našim posluchačům. Pokud jste to dokoukali až sem, tak já i spolu s Olgou se budeme těšit u dalších epizod s dalšími zajímavými hosty.
