Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty rozebíráme principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Mým dnešním hostem je zkušená pedagožka a ředitelka gymnázia Petra Kačmarčíková-Bakajsová. Svou cestu začala jako učitelka angličtiny, působila také jako IT trainer pro Apple technologie ve vzdělávání a lektorka Národního pedagogického institutu. Mezi její další klíčové profesní zkušenosti patří mimo jiné i pozice ředitelky na Základní škole Livingston nebo freelance trenérky v oblasti inovací a technologií ve výuce. Je spoluzakladatelkou a současnou ředitelkou gymnázia Curricampus, kde se věnuje rozvoji a modernizaci vzdělávacího procesu s důrazem na integraci nových technologií a metod výuky. Ahoj Petro, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj.
Mluvčí 1
Petro, každého se na úvod ptám, co mu v posledních dnech udělalo největší radost, co to bylo u tebe?
Mluvčí 2
V posledních dnech mě hodně potěšila nesmírně příjemná debata ve zdánlivě velmi formálním prostředí Pražského hradu na kulatém stolu za účasti prezidenta republiky. To, co mě na tom bavilo, je jednak tým prezidenta republiky, tým lidí, kteří se tam sešli, a to, že vůbec téma nějaký odolnosti, soudržnosti, eh, jako vlastního převzetí odpovědnosti za sebe zvedá někdo takhle důležitý. To za a a za b, že ho neredukuje jenom na jakousi jako pohotovostně vojenskou připravenost, že to opravdu je téma hodně široký, mluví k němu mladý lidi, může k němu mluvit ředitelka školy. Eh, a ta třetí věc, která mě nesmírně potěšila, je, že jsem si tam mohla propašovat studentku a ta byla úplně plnohodnotným účastníkem tohohle báječnýho kruhu a dodala tomu ještě úplně jiný rozměr a kontext. Tak to mě hodně potěšilo.
Mluvčí 1
Mě těší, že pašuješ studenty do takhle takhle důležitých debat. Já si myslím, že bychom tu nastupující generaci měli hodně poslouchat. Eh, zdánlivě to totiž vypadá, že eh, nemají názor a že jsou velmi křehcí a podobně, ale eh, za několik let, možná za několik desítek, ale ono to uteče jako voda. Eh, oni budou tím dominantním názorem v téhle společnosti a myslím, že eh, není ani důvod, aby oni se měnili kvůli té společnosti. Oni si prostě promění tu společnost.
Mluvčí 2
Je to tak.
Mluvčí 1
Jak ses dostala k pedagogice? Kde to všechno začalo?
Mluvčí 2
Hm, to je hrozně zajímavý. Já jsem vlastně tam měla určitý eh, sebepopření, protože všechny prababičky, babičky, máma, učitelka, a ne že by to byl úplně jako špatný příklad, že by moje máma byla nějak nešťastná, to ne. Ona to dělala ráda, ale já jsem si nějak vzala do hlavy, že učitelka nebudu. O to vtipnější je, že to prostě nešlo tomu odolat. Ono si mě to úplně jako našlo. Začala jsem doučovat, když jsem studovala translatologii, a vlastně bylo vidět, jak to nejde jako udusat. No, takže to nešlo to nedělat. Potom přišla první možnost učit děti a tam se to úplně celý překlopilo. Tam jako vidět ty živý systémy, ty mozky nabušený, který tam prostě do těch 15, 18 ti ještě předváděj úplně jinej výkon než mozek dospělej, se kterým jsem měla docela široký zkušenosti, tak to byl velmi jako převratnej moment.
Mluvčí 1
Mhm, ty jsi začala přes angličtinu. Hm, eh, proč jsi začala tou angličtinou?
Mluvčí 2
Dobře jsem ji uměla a k tomu mýmu extrovertnímu nastavení, profesně původem tlumočnicky zaměřenýmu, to velmi sedělo. Ale vlastně to, co tam nešlo jako udusat, byla neuvěřitelná záliba v tom pozorovat, jak se ten druhej umí posouvat, v čem je vlastně dobrej, v čem eh, je strašně zajímavej. Já jsem si vyslechla spoustu životních příběhů jako učitelka angličtiny, jak dospělých, tak dětí. Eh, no, takže v tom.
Mluvčí 1
Vzpomeneš si na nějaké klíčové momenty eh, nebo osoby, které tě inspirovaly na začátku té kariéry? Ty jsi zmínila maminku a babičku.
Mluvčí 2
Jo, nejvíc si pamatuju na 11letou holčičku, ta už je dneska velká, jmenovala se, jmenuje se Monika Buchtová, dneska učí, to je vlastně hezký. A eh, Moniku jsem připravovala na přijímačky, její tatínek mi dal naprosto volnou ruku a v jeden moment ona se na mě tak jednak, ona mě vlastně učila, ukazovala mi, že to, co po ní chci, jde naplnit, ten cíl jde naplnit ještě jinou cestou, než bych si mohla myslet. Já jsem se s ní nějak v tomhle vlastně zvládla domluvit, byla to neuvěřitelná lekce a v jeden moment se na mě tak podívala a řekla: "Ty jsi fakt dobrá učitelka." A to mě úplně zlomilo. To, to, to bylo fakt, přiznám se, jako tak emotivní moment, že jsem si řekla: "Aha, já se potřebuju dostat do škol." Mhm, já potřebuju působit na mladší cílovku.
Mluvčí 1
Byly nějaký naopak výzvy, který jsi musela překonávat, když jsi se rozhodla?
Mluvčí 2
No eh, já jsem profesně jako učitel eh, druhostupňový, učila jsem na střední škole, pak jsem šla na velmi inovativní základku. Mezi největší výzvy pro mě patřilo jako pracovat s dětma, co měly úplně nulovou motivaci. Jo, ta tam aspoň tam najít nějakej styčnej bod a ono se vždycky přes něco propojíš. Ono vlastně nakonec se s každým z těch dětí mladistvejch domluvíš, takže spíš bylo pro mě třeba náročný jako koexistovat v nějakým, řekněme, tradičnějším školním týmu s tradičnějším ředitelem, tradičnějšími kolegy. Tak tam jsem si tak jela jako svoje, nikdo se o mě nestaral, všichni byli spokojený, ale systémově to moc smysl nedávalo. Eh, potom jsem šla na Livingston jako učitelka. Eh, tam pro mě bylo nesmírně náročný vypořádat se s tím, že tehdy ta škola byla postavená jako pseudosvobodná a já jsem vlastně tomu jako moc nerozuměla, jak chtějí s těma dětma dojít výstupů, který po nich chce stát, který po nich chtějí rodiče. Tak to bylo taky vlastně docela náročný hledat tu cestu v nějaký rozumný struktuře a užitku pro děti a zároveň teda se nějak vypořádávat s tou potřebou jako přemíry svobody a dávání odpovědnosti vlastně na maličký dítě. To byl taky jako docela zlomovej moment a něco jsem z něj vyvodila. No a pak už to byla jenom procházka růžovým sadem, s dětma se vždycky domluvíš.
Mluvčí 1
A s kým se nedomluvíš, nebo kde jsou v tom systému potom ty ty uzlový komplikující body?
Mluvčí 2
Eh, asi hodně učitelů, ředitelů by zmínilo, že je pro ně čím dál náročnější komunikace s rodiči. Já si to třeba nemyslím, já věřím, že tam vždycky najdeš nějaký styčný bod. To, že nám teď kyvadlo společensky vylítlo do eh, buď to úplný ignorance toho dítěte a budem tomu říkat jakkoliv, a nebo naopak přepečující pozornosti, to beru. Ale vlastně nakonec já jako ředitel nebo učitel, škola, to je jedno, mám úplně stejnej zájem jako ten rodič, aby dítě mělo všechny ruce a nohy a aby se vzdělávalo, bylo nějak spokojený a mělo nějaký vztahy a kamarády. A tohle je něco, proti čemu vlastně žádnej rodič nepůjde. To už bys musel být opravdu šílenej, aby si tohle svýmu dítěti nepřál. Takže tam je hodně společnýho. To, kde to může být náročný a pro mě třeba náročný a nový bylo, bylo propojit školu a byznys. V momentě, kdy jsem se stala ředitelem základní školy, která měla velmi jako vyprofilovanýho investora, který měl velmi jako číselný zadání, tak propojit ten svět krásy malých dětí, kreativy a schopnosti bez březe utrácet. Samozřejmě tam můžeš učit se jak černá díra, eh, s tím byznysem a číselným zadáním a poměrně velkým tlakem. Bylo ze začátku náročný a zároveň nesmírně užitečný to jako zvládnout a ustát pro ty další, třeba i jemnější a přátelštější vztahy se zřizovatelem.
Mluvčí 1
Eh, pomohly ti k tomu i technologie? Tys část svojí kariéry se věnovala technologiím ve vzdělávání. Eh, pomáhají technologie zvýšit efektivitu potom toho, toho, těch efektů učení?
Mluvčí 2
Hm, určitě jo. Já vlastně už tuhletu debatu moc se do ní nezapojuju, už je to pro mě téma, který běží na pozadí. Když eh, já nevím, když jsem před 12, 13 lety se celá schvátila do aplikací a iPadů a nevím čeho všeho, tak to pro mě bylo velký. Ta, ta, ta vlna možností a toho, co s tím všechno můžeš zařizovat a bez toho bys nemohl, byla obrovská. Eh, čím víc jsem se blížila spíš pozici někoho, kdo ten systém vidí celý a z shora, nejenom jako učitel tu svou skupinku a těch něco málo efektů, co zařizuje, tím míň jsem k tomu potřebovala přitahovat pozornost. Vlastně mnohem víc mě zajímají cíle a výstupy, ke kterým dojdeš, než ty cesty. Jestliže ty cesty umí být blikací iPadový a nebo umí být papírový, to je vlastně jako trochu nepodstatný. Potom eh, co musím říct, je, že jsem vždycky viděla skrze sebe, skrze kolegy a vidím i teď, jak strašně moc dovede mobilní zařízení zabít pozornost a nějaký flow. To je prostě fakt, to je holej fakt. Jo, jako o tom není potřeba vést nějaký dalekosáhlý diskuze, jestli technologie jo nebo ne, tomuhle to prostě neslouží. Eh, dneska technologie využíváme, využíváme je jako dobrýho sluhu, jako užitečnou nástěnku, jako komunikační nástroj, hm, jako místo, kde něco vytvářím jako student a vypadá to dobře a je to nějak smysluplný. Ale zase není to jako cíl je zapojit za každou cenu, to ne.
Mluvčí 1
Vzpomeneš si na moment, kdy jsi začala vnímat, že vzdělávání už není jenom to učení?
Mluvčí 2
Mhm.
Mluvčí 1
Ale vlastně budování celého toho ekosystému, ve kterém se ti lidé pohybují. Souvisí to s tím přechodem do té ředitelské role, nebo to bylo dřív?
Mluvčí 2
Hm, když jsem přešla do ředitelské role, tak jsem měla hlavu jak pátrací balón s tím, jak ukočírovat tu cirkusovou partu, jo, která měla velmi jako odlišný tendence. Tehdy ta škola prošla velkou změnou zadání. To, co popisuješ, mě takhle na první dobrou napadá covid. Tam bylo nádherně vidět, jak je škola především systémem socializačním, systémem vztahovým, systémem učení se od druhýho, budování si nějakých vztahů, učení jako takový u spousty dětí. Když jsme odkládali třídní dynamiku, vlastně jako šlo z nás eh v onlinu za pomocí digitálu, jo, ale nikdy tam jako nenahradíš sociálno. No, takže tam jsem začala vnímat, že škola je opravdu jako naprosto unikátní sociální systém a organismus, a od toho se pak odvíjely další kroky, včetně toho, že jsem u kurikampusu od zrodu, tak na tohle si hodně pamatuju.
Mluvčí 1
Eh, jaké tys mluvila o krocích, jaké kroky jsi podnikla k tomu, aby ses stala odbornicí v téhle oblasti?
Mluvčí 2
Hm, nejdřív to bylo skoč a plav a nebylo to vůbec jako od věci. Pár technických školení na téma, co dělat, když to je všechno důležitý, znát ty svoje rámce, znát, rozumět eh těm technicko-organizačním věcem. Po pár letech jsem pak cítila, nebo asi tak to byly tak dva roky ve funkci, kdy jsem fakt cítila jako poměrně výrazný vyčerpání. A v ten moment jsem si říkala: "Hele, já tam, já si tam potřebuju něco dodat takovýho, abych z tý profese neodešla, abych se nešla někam uklidit eh bez lidí, bez odpovědnosti, bez dětí, bez rodičů, bez zřizovatele a podobně." A ta cesta pro mě byla najít si výcvik, kde mi dají know-how, takový, že jednou provždy budu vědět, co s dotyčným dělám, když s ním něco dělám, přesně v jaký formě práce jsem, co tím pravděpodobně můžu zařídit. Mě hrozně bavěj metodický věci, já jsem tím úplně jako posedlá ve všech ohledech. To znamená vědět, co v danou chvíli dělám, to, co jsem vlastně chtěla po učitelích, aby mě vždycky byli schopný říct, co co zrovna zařizujou, když teda konaj. No a šla jsem na systemickej výcvik na první ročník na práci s jednotlivcem, šla jsem na druhej ročník práci se skupinou a v ten moment to pro mě vlastně bylo vyčerpaný, protože to know-how tam bylo obrovský, jeho aplikace neuvěřitelně jako zábavná, živelná a žijící. A já to teď vlastně potřebuju odžít, než se pustím do čehokoliv dalšího. Je to jako velkej balík.
Mluvčí 1
Jaký to je spoluzaložit školu?
Mluvčí 2
Geniální, je to naplňující. No, nevěděla jsem, když jsem do toho šla, říkala jsem si jako, jestli nepřeceňuju svoje síly. Přece jenom s dvěma malýma dětma po pár letech v poměrně náročným vztahu s investorem jsem si říkala, jestli tohleto dám, jo, zakládat systém od píky a a provést tam všechny kroky a a klienty a a nevím, českou školní inspekci, you name it. No a vlastně jsem zjistila, že je to mnohem jednodušší než systém přebírat. Takže jestli tohle někdy moudrý hlavy kolem mě říkaly, tak to jenom potvrzuju: pokud máš možnost bejt u něčeho u zrodu, směle do toho. Je to úplně něco jinýho, je to mnohem lehčí, jde to jak na drátkách. Velkou roli hraje i to, že člověk, který tu školu zakládá, jako co do investice, je nesmírně jako fajn, fandí mladým lidem, fandí, fandí učitelům, fandí tomu, aby se v týhle společnosti děly pozitivní změny. A jsme hodně podobnýho naladění, máme stejnej výcvik, tak už když jsme se potkali, tak jsme věděli.
Mluvčí 1
Co může dát zakladatel té škole do vínku, jak jí může vlastně jako ovlivnit ten její budoucí život?
Mluvčí 2
Hm, já věřím na kontext. To znamená, ty přineseš nějaký důležitý pilíře, když jsi ta hlava nebo jsi ta spoluhlava a vlastně jsi na nich tak jako vřele, ale důsledně trváš. No a potom už nezbývá, než jenom si vždycky vzpomenout na krásný český přísloví o tý rybě, co smrdí od určitýho konce, a ono to fakt funguje, prostě to funguje. Čímž říkám: rodiči, když vybíráte školu, běžte se podívat na ředitele. Já vím, že ty paní učitelky jsou důležitý, ale když se láme chleba, tak to, jak se ten systém vůči vám zachová, jestli to bude hodně špatný, jestli to bude vlastně dobrý, se odvíjí ne od paní učitelky, ale od toho, kdo to vede.
Mluvčí 1
Tak a ty jsi dneska ředitelkou kurikampusu. Eh, když se podíváš na tu cestu, eh, byly tam nějaký specifický výzvy, kterým jsi musela čelit?
Mluvčí 2
Ty ani ne. Ono i to ředitelování to nebylo jako něco, o co bych si řekla, o to si řekli ti majitelé a já jsem si vlastně jako: "No jo, to je dobrej nápad." Eh, výzvy, já já nevím, já mám obrovský štěstí, že v tom, pro co mám opravdu vášeň a mám to ráda, jsem našla vlastně hojnost tím, že jsem v managementu, tím, že rozhoduju o věcech, tím, že nesu odpovědnost, tak se prostě mám dobře. A tohle je něco, co mně vlastně přijde hrozně jako hezký, hrozně bezbolestný a pěkný. Já já neumím dohlídnout, co všechno jsem vlastně překonala za výzvy, protože mě ten obor tak baví, že to asi ani neumím vidět, víš, jako překážku.
Mluvčí 1
Kdybychom měli poradit současným nebo budoucím ředitelům všech možných typů škol, mhm, eh, řekněme tři typy na to, jak být skvělým ředitelem, hm, eh, i v tom smyslu, aby se oni v tom cítili dobře, aby se jim přesně jako plnilo to, co se plní tobě, hm, po čem by měli jít.
Mluvčí 2
Určitě je hrozně důležitý nedržet se tý mantry, že musím bejt učitel nebo musím bejt tady, nevím, lektor nebo něco takovýho. Eh, já vím, že nám to stát říká, že to po nás dokonce ze zákona chce. Ten kontext je silnej na to, abychom ho přetlačili, a zároveň to není to hlavní. To hlavní je mít zvládnutou tu základní brašničku manažerskejch dovedností. To je to, co vás udrží nad vodou, eh, pod všech možných technik. Tam to celý asi jako začne a mohlo by se to na tom mít tendenci bořit. Potom je určitě dobrý vědět, že mě ten obor láká. To prostě není prodej lednic, technologií nebo obchod s kryptoměnama. To vás fakt musí bavit, to vám musí chutnat, abyste v tom chtěli být, protože váš produkt je něco jako neuvěřitelně citlivýho, to nejcennějšího, co lidi mají. Je to, je to vlastně dítě, je to nějakej potomek, jakkoliv jinak to bude u maličkýho roztomilýho a u o ostatně míň roztomilýho patnáctiletýho. To je to druhý. A třetí, eh, buďte to vy, nechtějte být někdo nějakej, eh, buďte to vy za vědomí toho, co děláte. To znamená, vybavte se metodicky, eh, profesně rozvojově, tak abyste si byli v každým kroku vašeho jednání, vaší kariéry, do výběrek, do kterých půjdete, zcela vědomí toho, proč ten danej krok děláte a k čemu v tom vašem životě má sloužit.
Mluvčí 1
Děkuju. A když opustíme tu osobu toho ředitele a chvilku se podíváme na ten systém, na tu školu jako takovou, eh, najdeme zase nějaký tři úderný doporučení, co nastavit v tom systému, aby, eh, vlastně jako dobře zařizoval tu tu hlavní funkci.
Mluvčí 2
Hm, hodně se o tom dneska mluví. Je to taková jako prázdná fráze a zároveň není bezpečný prostředí. Hranice a pak to, co si vezmete výměnou za to. To je jako já věřím tomu, že když vytvoříme našim mladým lidem bezpečný prostředí, tak si za to vlastně v uvozovkách výměnou můžeme brát poměrně jako velký výkony, velký cíle, velký ambice. Takhle jsme tu školu vlastně vymejšleli. My vám tady uděláme hezký, přátelský, bezpečný prostředí, velmi respektující. Tady na vás prostě nikdo nezařve, nikdo vás nebude ponižovat, nikdo vás nebude zkoušet před tabulí žádný podobný veselosti českýho školství. Zároveň výměnou za to my chceme, abyste vlastně vyprodukovali obrovský množství výstupů. To je to je taky něco, čím odrazujem studenty, aby k nám, kdyžtak, radši nechodili, kdyby čekali spíš jako větší pohodu. Eh, bezpečný prostředí ve smyslu nehrajem si na to, ale fakt ho žijem. Jo, tam nemůže bejt jeden učitel prima, za kterým chodím, a dalších 10 šílenců, který prostě, když budou mít blbej den, tak mě sjedou před zbytkem třídy. To je to je jako hrozně nešikovný. Zase to jde zpátky za tím ředitelem, jestli tohle hodlá tolerovat, koukat na to, nebo ne. No a co tam ještě bývá takovýho, já nevím, můžeš jít do technikálií. To, že si třeba tykáme, může být pro někoho nezvyklý. Jo, pro mě už to jako není téma. Jo, ta hranice, hranice je strašně důležitá. Je důležitý, aby všichni v tom systému věděli, že když jsou časy dobrý, tak jsme naprosto jako plochá struktura. Každej se stará o to svoje, o to, co má. Nepotřebujem tam zavádět žádný velký úřední hierarchie. V momentě, kdy se věci nedaří, se okamžitě skládáme do týhletý struktury a všichni vědí, co se komu dodává, co se nedodává, komu za kým to celý jde. To taky hodně pomáhá.
Mluvčí 1
Eh, mě to baví rozvíjet teda tady tohleto zrovna. Takže eh, nějaký, jak bys popsala tu filozofii, jak bys odprezentovala kurikampus tomu vnějšímu světu?
Mluvčí 2
Hm, mně to pořád tak jako bliká v hlavě. Bude to znít hrozně naučeně, jo, ale my jsme otevřený neideologický systém, jehož hlavním řídícím principem je užitečnost. A nabízí se, a jak vy to tak jako měříte, tu užitečnost. A vracím se k tomu, co jsi říkal na začátku. Bylo to hrozně hezký a důležitý a souvisí to s tou mojí propašovanou studentkou. Máme obrovskou jako mezeru v tom, jak se mladých lidí, včetně dětí, klidně od první třídy, ptáme na jejich skutečný, reálný, vyslovený potřeby. Jednak se na to ptát neumíme, když už se jich ptáme, tak je to úplně blbě, typu líbí, nelíbí, jo. No, tak to jsme se dozvěděli, pak hodnotíme, eh, jo, a nebo radši vůbec, abysme se náhodou jako nedozvěděli. Takže my tady furt jako něco konstruujem pro budoucí mladé. Příkladem toho je 99,9 % škol, který konstruujou, co to je užitečnost pro dnešní mladý lidi. A vidíme, že když to Česká školní inspekce pak jde změřit nějakou gramotností nebo čímkoliv jiným, tak ty výsledky jsou příšerný. Jo, eh, rodiče jsou taky super hybná síla, takže pro mě je důležitý užitečnost měřit skrze příjemce tý služby. Čím menší to děťátko je, tím víc si do toho můžu zvát rodiče. Čím větší je, tím víc se můžu ptát, protože je dovršenej formální vývoj, už nějaká představa o životě. A když se umím ptát, tak se fakt dozvím. Já se dozvídám obrovsky užitečný informace od studentů.
Mluvčí 1
Já se nemůžu nezeptat, jak se dobře umět ptát, teda eh, protože se bavíme o nějaké střední škole, v uvozovkách o puberťácích. To znamená lidech, kteří nejsou na první dobrou sdílní. Obvykle je to bezpečí toho prostředí, nebo kudy na to, abysme dokázali z těch lidí dostat, co teda chtěj, jaký jsou ty potřeby, po čem jdou, jak poznáme my i oni, že teda se to naplňuje, a tak dále.
Mluvčí 2
Eh, já bych se opravdu nebála to redukovat. Já bych to asi neredukovala jenom na ty středoškoláky. Ono to opravdu bude platit i o malejch dětech od od první třídy dále ve školce. Ostatně, když se paní učitelka na kruhu zeptá, bude se mě zeptat, tak je to fajn. Hodně se ptejte tak, aby odpověď šla k řešení, nikoliv ke stížnosti, nikoliv k pitvání minulosti, eh, nikoliv k nějakým osobním jako nutně pocitům. To jsou ty líbí, nelíbí. Ptáme se jich vždycky tak, co by, když to vezmu úplně jednoduše, co by potřebovali jinýho, jak si dovedou představit, že k tomu jinýmu dojdem, jak by to dělali příště jinak, jak by to oni zařídili pro ty budoucí prváky. Eh, někdy se samozřejmě zeptáme i na tohle, sedí, nesedí, co co to jako vyvolává, ale eh, v zásadě vždycky to tlačíme tak, aby výstup byl spíš řešící. Eh, děcka ve věku 15 let vám na tohle nejdřív budou reagovat tím, že jim naběhne ta automatická líbí, nelíbí věc. Stačí ale dva, tři měsíce soustavnýho tréninku ve všech předmětech, co to je zpětná vazba plus delta, nebo prostě zpětná vazba k řešení, a oni to umí. Oni to prostě za tejden použijou, za dva tejdny to řeknou úplně jinak. Takže ty systémy jsou tomuhle otevřený, myslím tím jako živý systém jménem student, a půjdou do toho s váma. Jo, a velmi vlastně konstruktivně, diplomaticky se umí vyjádřit úplně ke všemu, včetně něčeho tak citlivýho, jako je kvalita výuky. A bezpečný prostředí znamená, že pokud tohohle nějaký učitel zneužije, tak tam v tý škole nemá co dělat, prostě nemá. Musíte naznačit, že to není to místo.
Mluvčí 1
Takže k té práci patří i vlastně jako pravidelný vyhodnocování toho, jak fungují učitelé, a a hledání síly k tomu, nebo síly.
Mluvčí 2
My to my to máme postavený spíš přes politiku otevřených dveří. Pravidelný vyhodnocování ani ne. Já potřebuju, aby v systému vlastně to, co funguje pro studenty, fungovalo vlastně úplně stejně pro učitele, velmi podobně pro mě. To znamená, potřebujem lidi, který se umí sebe hodnotit podle nějakejch rozumnejch kritérií. Potřebujem lidi, který chápou, že si tam občas půjde někdo sednout a nebude jim to nutně hlásit dopředu, a neznamená to, že dostanou prostě nulový osobní ohodnocení, nebo že je někdo vyhodí. Eh, no a zároveň vlastně jako pořád to celé směřovat k rozvoji. Jako ano, rozvíjíme se tady, povídáme se, jsme se rozvíjeli, navštěvujem se, abysme se rozvíjeli, natáčíme si hodiny, abysme se rozvíjeli, a zároveň ale ta kritéria a nějaká nepodstupitelnost určitejch standardů tam bejt musí. Pro školy tohleto vlastně docela hezky dělá Česká školní inspekce. Mají moc hezký standardy, dobrý školy. Škoda jenom, že je nevynucujou.
Mluvčí 1
Hm, ono je to o té profesionalitě práce v supervizi. Eh, vlastně jako každej profík, a je to obvyklý spíš u psychologů a a podobně, tak eh se chodí někam nachytřovat a na svých konkrétních příkladech, na svých konkrétních případech. Takže eh u nás v tom vzdělávacím systému, já to vidím i na těch vysokých školách, že když ti jde kolega na přednášku, tak ten mindset je takový, jako on se jde podívat na to, jak to dělám blbě, místo toho já ho tam vítám, proto aby mi řekl, co můžu zlepšit.
Mluvčí 2
Jo, to samý potom se táhne i komunikací s rodiči. Často, když si rodič jako na něco postěžuje, o něco si řekne, tak se od učitele dozví: "Ale já všechno dělám." To je jako největší nemoc našich škol. Tam všichni všechno dělaj, ale výsledky nemaj.
Mluvčí 1
Eh, máš nějaký tip na to, jak pomoct eh té mládeži? Hm, eh s technologiema, v tom smyslu eh jak jim to pomoct zvládnout tak, aby je to neovládalo, ale aby jim to sloužilo opravdu jako ten kámoš, kterej pomáhá.
Mluvčí 2
A vůbec jim to nezávidím, to do čeho se narodili. Eh, no ať si říkají o pomoc, jakmile na sobě začnou cítit projevy jakýhokoliv duševního nepohodlí, je dobrý připustit, že to hodně souvisí s tím, kolik času tráví na telefonu, na sociálních sítích, a hned si prostě říct: "Jít někam o pomoc." Já vím, že to je složitý, ale kdyby to mělo znamenat jako najít třeba pracoviště, najít čas nějakýho terapeuta, ale i kdyby to mělo znamenat, že volají na linku bezpečí nebo na jakoukoliv dostupnou službu s tím: "Hele, něco u sebe pozoruju, něco se děje, může to souviset s tímhle," tak hlavně ať si jako říkaj: "No."
Mluvčí 1
Jak to potřebuješ mít poskládaný v hlavě, abys byla dobrý ředitel?
Mluvčí 2
Hm, mně hodně pomáhá jít po užitečnosti a smyslu věcí. Já už to ani neumím jinak. Jo, vlastně potřebuju si nejdřív říct, k čemu to celý je, abysme tam nefárali nad něčím, co vlastně k ničemu není. To je prima. Eh, potom určitě zabírá to, že a to by asi potvrdil leckterej manažer, umíš vyváženým způsobem a vlastně transparentně lítat mezi póly: "Tak teď je to špatný, teď to bude hodně úsečný, tvrdý a jasný," a mezi pólem: "Haha, hihi, máme se tu dobře a jsme vlastně přátelský." Jo, ta tam potřebuje bejt nějaká zvláštní vyváženost. Ale to si každej najde svý podle svýho stylu. No, transparentnost, umět se prostě popsat, o co ti jde, proč to děláš, proč to říkáš, co tím zařizuješ, to zase mají celým tím systémem. Jakmile jsme schopný takhle verbalizovat ty naše kroky, tak tomu většinou dobře rozumí jak kolegové, tak především studenti. A ty mají tohle hrozně rádi, ty strašně rádi vědí, proč se tam s nima patláš, těma věcma, se kterýma se patláš.
Mluvčí 1
Kdybysme měli jít po nějakých konkrétních cílech ředitelky inovativního gymnázia, hm, eh, jsou nějaký projekty, na který se chystáš, něco, co teď rezonuje celým tím oborem, a ty to chceš aplikovat u vás?
Mluvčí 2
Eh, to, co je pro nás klíčový, a proč si myslím, že se na nás taky upírá spoustu zraků, i rodičů, i třeba Leckého z odborný veřejnosti, je, že my si dáváme za cíl, eh, ty čtyři roky a poměrně jako velký množství hodin, který tam jako student musí strávit na tý střední, co nejvíc zužitečnit. Souvisí to, eh, s učebním plánem, s tím, že ve třeťáku, ve čtvrťáku si mnohem víc vybíráš. Takže to, co je teď mým cílem, je, eh, stabilizovat systém toho, jak moc si vybíráš, a zároveň si vybíráš ve struktuře, která ti jako, která ti umožní neutopit se v tom, jo, v tomhle věku, ve kterým jsi, jak, eh, můžeš to školský blbý laboratorní nahradit něčím reálným pro život a měřitelným. Proto třeba pro nás je hrozně důležitý co nejvíc zapojit možnost nahradit maturity mezinárodním platným certifikátem. To je takovej jako přízemní projev, ale je to, je to v tom systému. Eh, moc velkou radost mám s tím, co online udělal s úrovní angličtiny našich studentů se školama. To má pramálo společnýho, eh, takže nabízí se rozjet nějakou variaci na, eh, více vícejazyčnej studium. Tam je to úplně jako na bíleni, nejenom jakože hezky máme tady angličtinu, děláme si certifikáty, ale zase nabídnout nějakej obor v tom jazyce, tak aby už mě to chystalo třeba i na studium v zahraničí. No a jasně, stabilizovat ten produkt, vidět, jak to celý bude vypadat, až se uzavře ten čtyřletej cyklus. Odjíždím tam pár ročníků a budem si říkat: "Paráda, tak teď to jdem prodávat jako frančízu, ať je takovejch škol co nejvíc."
Mluvčí 1
Jasně, eh, pojďme na chvilku k tobě, eh, jakým způsobem ty přemýšlíš o svým vlastním rozvoji? Co jsou takový ty body, na který se zaměřuješ?
Mluvčí 2
Hm, moje, eh, kamarádka a kolegyně z výcviku, Mlada Princová, nedávno pravila moudrou větu: "Jsi dobře zazdrojovaná." Já si teď, já jsem teď ve fázi, kdy jsem dobře zazdrojovaná, takže já teď, eh, procházím tím, že tu tu nabranou teorii si hlídám a uvádím v praxi. Eh, mám to štěstí, že v nejužším týmu pracuju vlastně s profesionálním supervizorem a dalším profesionálním systemickým koučem, takže my si tam v tý svatý trojci umíme takhle hodit balónek. Já teď úplně, přiznám se, nechodím moc často ven. Když chodím ven, tak se jdu spíš potkávat s lidma, dívat se, jak jako přemýšlí, ale, eh, že by to byl vyloženě jako technicky vzato profesní rozvoj, to asi není. Kam rozhodně nechodím, jsou místa, kde se mají vzdělávat ředitelé škol. To upřímně úplně nesnáším. Pár takových sedánků jsem zažila, bylo to celý o nějakým hekání a fňukání, o tom, jak je to strašně těžký. Tak to není úplně nic pro mě.
Mluvčí 1
Mhm, kde bereš motivaci k práci na sobě?
Mluvčí 2
Hm, no, nejvíc asi u svejch dvou holčiček. Stejně to, co tě je nejbližší, tak tě nejvíc jako pošoupne. Takže vždycky, když vidím, že by ve vztahu k nim šlo dělat něco zajímavěj, jinak, tak tam, tam se, jak tam mě to hodně baví, tam, tam si to postupně vylepšuju. A holky jsou naučený a sdílný, takže mi dávají tu zpětnou vazbu učící takovou, že rychle vím, jestli jo, nebo ne. Hrozně moc mě baví studenti. To je taky pěkná práce. Oni totiž, jako když jim naservíruješ něco, čím si nejseš jistej, tak oni ti to krásně mrsknou zpátky. Jo, oni jsou velmi jako ještě otevřený, ještě nemají všechny ty nánosy, všechny masky, co máme my dospělí, tak s těma mě to hodně posouvá. A taky s učiteli, protože věkový průměr školy, jako jsme my, u učitelstva je nevyhnutelně nižší. Tak mě vlastně baví pozorovat, s čím ta nová generace přichází, eh, a v čem mě tou svojí jinakostí posouvá. Já nelamentuju, je to jiný, ale nelamentuju. Jo, a baví mě vlastně vidět, co to dělá se mnou profesně.
Mluvčí 1
Když se podíváš na tu svou kariéru, hm, byl tam nějakej moment, kdy prostě ses jako zastavila a došlo ti, že vážně můžeš, hm, stvořit školu, které dáš do vínku, eh, nějaký nastavení, mhm, a že to může být realita?
Mluvčí 2
Jo, prostě po pár letech ředitelování na střední škole, na základce, pardon, mi došlo, že nepotřebuju nikoho nad sebou, že už to vlastně celý můžu spustit já. Takže jsem z nadřazenýho investorskýho vztahu šla do partnerskýho investorskýho vztahu a to, to jo, to bylo velký. No a to už se nezmění.
Mluvčí 1
Ano, to už je, to už je konečná. Potom, eh, jak hledáš rovnováhu mezi prací a osobním životem? Jde to vůbec?
Mluvčí 2
Jo, já ji moc nehledám, já nemusím. Jo, vlastně spoustu věcí jsem si tak hezky jako zařídila, vystavila kolem sebe, tak aby to bylo příjemný. Eh, mám takový to český: mám práci blízko domova, to je skvělý. Mám děti, jsou ve škole za rohem, to je taky skvělý, můžu chodit pěšky. Takže já vlastně jako velký, eh, zvraty v tom, abych oddělila práci a život, nehledám. Eh, o svý práci si ráda povídám se svým mužem, se svýma dětma. Jako oni mě vždycky včas zastaví, eh, když už je toho moc, ale vlastně to tak nějak jako přirozeně jde. Myslím si, že školství je pořád ještě hodně zajímavý pro ženský, i v tý kombinaci dětí a a práce, tak je to takový pořád nějak hezky žitelný spolu. No.
Mluvčí 1
Cesta k hledání rovnováhy je, že jí vlastně nepotřebuješ, že že to spíš jako sjednotíš, sjednotíš a nemusíš to oddělovat, ty světy.
Mluvčí 2
Já si pamatuju, že když jsem začínala, tak jsem strašně jela jako v představě rolí, že teď jsem v nějaký roli, teď jsem v jiný roli. Když na mě řvali ty rodiče, tak si říkám: "Je to dobrý, řvou na ředitelku, to neřvou na tebe." A pak se to najednou celý rozpustilo a už nic takovýho není.
Mluvčí 1
Jaké principy jsou pro tebe v podnikání nejdůležitější?
Mluvčí 2
Hm, když se vrátím smyčkou ke skamarádění školy jako kreativního, tvůrčího, nádhernýho prostoru a tvrdýho byznysu a nějakejch čísel a nějaký ziskovosti, návratnosti investic, eh, je strašně důležitý, když jste ředitelem školy, tak jako přijmout tu odpovědnost za finance, ale plnou. Na státní škole se to dělá blbě. Když to řeknu ošklivě, tak tam vlastně chcete utratit všechno, co dali. Na soukromý škole děláte opak, zvažujete vlastně, co, jak vrátit investici, jak, eh, ten systém udržet finančně zdravej, nedělat populistický kroky, který nikdo neocení, a vám potom ty peníze chybí. Takže je hrozně důležitý naplno přijmout odpovědnost za peníze. A my učitelský jsme strašně rozhazovačný, jo, takže bejt spíš jako rozumně úspornej, neřešit každou položku, ale jako ne, nerozfofrovat ty prachy. To my umíme, to je takhle.
Mluvčí 1
Když si potřebuješ vyčistit hlavu, tak děláš dvojtečka.
Mluvčí 2
Ráda běhám, eh, mám to blízko, chodím na takovou extrémnější variaci jógy v těch 42 stupních, to je taky fajn.
Mluvčí 1
To je za mě třeba jediná možná, protože já se tam jinak nenašponuju. No a to teplo pomáhá, teda.
Mluvčí 2
Jo, jo, je to prima. Já teda chodím do studia, kde, jak jsem tou pedagogikou fakt úplně už jako zdecimovaná, jo, jsou naprosto geniálně metodicky silný lektoři. Já už vlastně ani na tom sportu si neumím odpárat to, že se koukám, jak na to jde, tak to je strašně fajn. No a pak, eh, mě hodně baví, že se s manželem chodíme ráno procházet, že dáme teďka děti do školy a jdem se projít na Vítkov, kde to máme blízko, a to je kopcovitej park. Tam vlastně máš výhled, to v Praze v těch parcích tolik nebývá, že Stromovka je taková v údolíčku, Letná je na tohle taky prima. Takže jít se projít a mít výhled, to je taky dobrý. A ještě, když máme hlídání, tak chodíme na takový vlastně putovní vandry po centru a občas si dáme jedno pivo nebo dvě piva a taky vlastně si jako furt povídáme. Takže hodně, hodně v tý chůzi to je, hele, jo, ten pohyb.
Mluvčí 1
Půjdeme pomalu ke konci. Co považuješ za klíčový faktory vzdělávání v 21. století? Ta doba se proměnila, eh, já jsem to položil jako 21. století, ale vlastně jako za posledních let, za posledních pět let, je to takovej fičák prostě v těch změnách, že, eh, to asi nejde úplně bez reakce a bez přenastavení toho, toho celýho systému. Co by to bylo za tebe?
Mluvčí 2
Vzdělávejte se tak, abyste byli schopní přijmout změnu, reagovat na ní, a vzdělávejte se tak, aby se pro vás svět nestal nebezpečným místem. Ve smyslu, budete manipulovatelný, budete slabý, budete... ta manipulovatelnost tam hodně, jako myslím, se rezonuje v poslední době. Všechno ostatní oborový už je jako nazváženo, jo, ale, eh, vůbec nezpochybňuju znalosti. Taková ta debata: potřebujeme se učit v souvislostech a v dovednostech, to je blbost. Pokud nemáš znalosti, tak jako co chceš řešit za dovednosti, že jo? Ale to, co mi přijde nejdůležitější, je být schopen zareagovat na změnu a umět se o sebe v tom vzdělání postarat tak a vybavit se tak, aby si mě ten svět nenamazal na chleba.
Mluvčí 1
Mhm, jsou nějaký změny, který bys chtěla vidět v systému toho školství?
Mluvčí 2
No, byla bych hrozně ráda, kdybysme se konečně dohodli na tom, že na děti se neřve, neponižujou se, eh, že to je všechno tak nepřípustný, že ten člověk tam den dva nemá co dělat. Je pořád slyším o případech od svejch dcer, od známejch, od kamarádů, který jsou prostě čistou otevřenou šikanou od někoho, kdo může, vůči někomu, kdo nemůže, a rodiče si to nenechávají líbit. To jsem hrozně ráda a chtěla bych jako podpořit rodiče v tom. Dokonce já zvažuju nějakou, nějakou svojí jako mini iniciativu na téma, jak dovzdělat rodiče v týhle džungli škol, která tady teď jako vzniká, jo, aniž bych potřebovala propagovat svoji školu. Ta se zpromuje sama, ale, eh, jako jak vlastně bejt tý škole parťákem, ale i v tom, že si třeba nenechám věci líbit, ale nebudu u toho nutně agresivní. No, byla bych hrozně ráda, kdybysme se ve školách rozhodli určitý komunikační věci nedělat. To je prostě tam to celý začíná.
Mluvčí 1
Mhm, a když půjdeme v tom systému ještě dál, eh, v tom celkovém nastavení, eh, je tam něco, co si myslíš, že by mohlo pomoct? Nějaký typ iniciativy autorit typu ministerstva školství, školské, školské inspekce a podobně.
Mluvčí 2
Pojďme se už konečně nebát měřit výsledky, jakkoliv by to mohlo být zjednodušující. Já chápu, že uzlový testy nikdy nebudou tak dobrý jako třeba testy, který nevyhodnotí počítač, nevyhodnotí robot, ale jsou prostě sakra dobrý. Ukáže to v nějakej moment, jak si ta škola vede. Může to ukázat rating, to roztočí rodiče, ty začnou říkat: "Jak to, že v naší spádový oblasti je jenom tady B mínus a ne A2 plus?" Jo, já vím, že to zní děsivě, ale to je jediná cesta: začít měřit výsledky a publikovat je těm příjemcům toho.
Mluvčí 1
Pak to jde řídit. Hm, pak se to svým způsobem řídí samo.
Mluvčí 2
Přesně tak.
Mluvčí 1
Tou snahou o dosažení těch výsledků. Je nějaká rada, kterou bys dala lidem, kteří jsou na rozcestí ve své kariéře, neví, kterým směrem se vydat?
Mluvčí 2
Ve vaší vášni najděte hojnost, což může být pro někoho těžký. Nejdřív najít tu vášeň, to beru. To není dneska jednoduchý v záplavě podnětů, který máme, a budu moc ráda, když víc lidí bude nacházet, byť ne třeba zapojením se do velkejch struktur, jo, ale vytvářením nějakejch svejch malejch iniciativ, freelancerství, malejch firem, velkejch firem, to je jedno, eh, nacházet hojnost v tom, co mají rádi.
Mluvčí 1
Mhm, takže ve vaší vášni najděte hojnost, říká Petra Kečmarčíková Bakajsová, ředitelka gymnázia Kurikampus. Petro, moc děkuju, že jsi přijala pozvání.
Mluvčí 2
Děkuju za hezký povídání.
Mluvčí 1
A pokud jste dokoukali až sem na konec, tak já se budu těšit při dalších epizodách se zajímavými hosty.
