Mluvčí 1
Vítejte u další epizody podcastu Úspěšní. Jmenuji se Jiří Koleňák a i dnes se společně s mým hostem podíváme na jeho principy a návyky, které z něho dělají úspěšného člověka. Pokud se vám náš podcast líbí, tak nás nezapomeňte nejenom poslouchat, ale taky sdílet a třeba nás poslouchat i na vašich cestách. Mým dnešním hostem je Lídie Kovařík, generální ředitelka Pilsner Urquell The Original Beer Experience, manažerka s pestrou mezinárodní kariérou, autorka knihy Let's Live: The Life of Our Dreams, členka Menzie Česká republika a absolventka Newton University. Pochází z Chorvatska, ale už řadu let žije a pracuje v Praze, kde se jí podařilo vybudovat velmi úspěšnou profesní kariéru. Dnes si budeme povídat o její cestě z Chorvatska do Česka, o tom, jak se prosadila jako cizinka v zahraničí, o vedení významných projektů i o tom, co pro ni znamená úspěch. Lídie, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Děkuji moc, děkuji za pozvání.
Mluvčí 1
Lídie, každého se na úvod ptám: co mu v posledním týdnu nebo v posledních dnech udělalo největší radost? Tak co to bylo u tebe?
Mluvčí 2
Největší radost? Velké pokroky dětí. Nový rok začal a všechno, co jsem jich učila, nebo to, co jsme my jako rodiče jich učili, když se ukážou ty nové příležitosti a ony použijí přesně to, ty znalosti, ty nové zvyky, a je to jeden obrovský úspěch.
Mluvčí 1
Děti nám obvykle dělají eh eh řadu radostí, ale taky strastí. Eh ty pocházíš z Chorvatska, původně jsi vystudovala práva a pracovala jsi jako právnička. Jak se stane, že člověk s tímto backgroundem eh se ocitne v Praze a vybuduje si tady tak skvělou kariéru, jako se to podařilo tobě?
Mluvčí 2
Mhm, děkuji moc. Eh je velmi důležité občas skočit a nedívat se, co je pod námi, a přesně se to stalo i mně, že jsem prakticky přes noc musela se narychlo rozhodnout a přijet tady. Eh ne, že jsem musela, to jsem i chtěla, a potom se objevila spoustu příležitostí.
Mluvčí 1
Mhm, ty jsi jednou řekla, že někdy bojujeme už dopředu s něčím, co nikdy nepřijde. Eh co byl tvůj největší strach, který jsi měla vlastně dopředu, který nebyl opodstatněný, nebyl nebyl na základě toho, co se ti doopravdy dělo?
Mluvčí 2
Řekla bych, že všechny strachy jsou jenom v našich myšlenkách. To jsou ty nějaké emoce, které nás připomínají na něco, co se v minulosti stalo. To je důvod, proč beru absolutně všechno, co se děje kolem mě, jako informace, protože dneska informace o nějaké situace možná přes 10 let ve mně eh vybourala by mě nebo by přinesla spoustu emocí, neklidu, jo, strachu, ale dneska už tu informaci beru, že nemá nic z minulosti, ale má jenom něco s přítomným časem.
Mluvčí 1
A vzpomeneš si na nějaký moment, když jsi přišla do Prahy, jestli tam byl nějaký strach, nějaká obava?
Mluvčí 2
Byl strach, který byl propojen s egem. Mhm, a to je přesně ta právnička, protože v Chorvatsku jsem měla už nějaké tituly, a když se, já bych řekla, identifikujeme s tím, co jsme dělali, nebo s nějakým titulem, tak to nikdy není dobře. Nebylo aj těch nějakých, nevím, já bych řekla, dva dny, to znamená, že ta právnička bojovala a řekla: "Dobře, ale ten český stát musí přiznat to moje právo, musí přiznat moji titulu, protože co budu dělat, co budu pracovat bez toho?" Ale trvalo to velmi krátkou dobu a už jsem sama sobě řekla: "Dobře, máš nějaké jméno, máš nějaké příjmení a je to jedno. Na konci myslím, že je nejdůležitější to, co mám v sobě, a to je to: znalosti, zkušenosti, pokoru. Jsem velmi pracovitá a můžu začít, protože Praha je opravdu plná obrovských a neuvěřitelných příležitostí, a řekla bych, jako i každé jiné město."
Mluvčí 1
Co tě nejvíc překvapilo v tom prvotním období, když jsi přišla do Prahy? Eh v pracovním životě nebo v osobním životě, pozitivní i negativní, první, co tě napadne?
Mluvčí 2
Strašně mi se líbilo, že Lídie, já říkám: "They don't care about us." Já se strašně dobře cítím v Praze a i dneska, po těch 15 letech, jako nějaký no name, a tím způsobem nemám žádná očekávání ani k člověku, s kterým potřebuji jednat, a velmi ráda nechci eh se dívat na informace o někom, s kým mám nějaký meeting. Je to pro mě jenom jméno a příjmení a taky jedna nová příležitost. Stejně s tím státem překvapily mě Lídie, překvapily mě systémy, které jsou opravdu perfektní tady v Praze, v České republice celé. Překvapilo mě, jak jste tichí, jo, jak jsem mohla číst knížku eh v metru v té době nebo v tramvaji, a ty lidi z Chorvatska, kteří mi volali v té době, když jsem cestovala nebo používala MHD, mi prakticky nevěřili, že se naházím eh v MHD, jo, protože to bylo tak ticho. Mohla jsem slyšet samu sebe, eh mohla jsem slyšet svoje myšlenky, eh aj dneska se to děje, ne tak jako v minulosti před těch 15 let, ale ano.
Mluvčí 1
Mhm, jak konkrétně jsi překonávala jazykovou bariéru?
Mluvčí 2
Eh první den to bylo strašně těžký mentálně, protože nikdo se nechtěl bavit se mnou a používala jsem angličtinu, a potom jsem zjistila, že v běžném obchodě eh zaměstnankyně odmítaly komunikovat, a potom jsem zažila ten první stres, bych řekla. Ale když jsem se vrátila už do toho ticha, do toho domu, jsem sama sobě řekla, že se naučím tu první větu, a to byla ta: "Dobrý den, já se omlouvám, já nemluvím česky," kde jsem ukázala nějakou pokoru, a potom jsem zmínila informaci, že jsem Chorvatka, protože Češi mají rádi strašně Chorváty. A po té větě absolutně každý člověk, aj v dnešní době, eh najde způsob komunikace, společného řešení jakékoliv situace.
Mluvčí 1
Mhm, vzpomeneš si na nějaké kulturní rozdíly, které tě překvapily?
Mluvčí 2
Ano, ano, eh já bych řekla oblečení, chování, přátelské vztahy. Eh u nás 24 hodin může kamarád, soused, známý, neznámý přijet doma, poťukat, vy ho přivítáte, dáte na stůl absolutně všechno, co máte, protože já to aj dneska dělám a moje rodina to respektuje, a všichni naši kamarádi, kteří přicházejí u nás, to ví, že je tam jídlo, pití a tak dál. A to mě tady překvapilo, ale musím si přiznat, že mi to eh kvůli tomu mám spousta času, aby vyřešila pracovní věci, věci ze soukromého života, aby strávila víc času jenom s dětmi, s rodinou, protože jinak, pokud by to pokračovalo tím způsobem, jako je u nás Chorvatsko, tak by celý den měla někoho na návštěvě.
Mluvčí 1
Ty říkáš, že tě od dětství fascinovala psychologie. Eh v čem ti právě znalosti psychologie pomohly při zabydlování v Česku?
Mluvčí 2
Psychologie mi pomáhá absolutně ve všem. Zajímala mě přesně od dětství. Eh strašně jsem hodně četla, ale jak jsem neměla ten čas, eh přesně ten ten ten život tam byl úplně jiný. Všechny vás znají, vy všechny znáte. Žila jsem, bydlela jsem v menším městě, než Praha je, a přesně potom, přes to chování, jsem měla spoustu času, aby aj dál pokračovala v tom, aby naučila hodně toho o sobě, proč emoce fungují, jak fungují, proč se objevují, co jsou to mentální svaly a proč ty lidi reagují jiným způsobem. A i když máte dva velmi podobné byznys partnery ze stejné společnosti, oni úplně jiným způsobem reagují, úplně jiným způsobem se vyjadřují, eh úplně jiný metody vyjednávání musím použít. Eh když mluvím o soukromém životě, je to stejná věc. Máte dvě děti, dvě dcery například, a úplně jiným způsobem přemýšlejí. Tak přesně ta psychologie mi pomáhá opravdu každý den ve vyjednávání, motivace, coaching, který dělám, eh eh opravdu v každodenním životě, v obchodě, když potřebuji vyjednat místo na parkování například, nebo jenom mluvit s nějakou českou kamarádkou.
Mluvčí 1
Kdybys měla vybrat jednu situaci, kdybys řekla: "Tak teď to bylo nejtěžší z té doby, když když ses přesídlila do Česka," která by to byla a co ti pomohlo ji překonat?
Mluvčí 2
No, byla mi jedna situace, která se týká byznysu. Eh přesně jsme potřebovali v jedné společnosti, kde jsem byla na manažerské pozici, vyjednat propojení s jedním velkým portálem, a do tý doby spolumajitelé společnosti, kde jsem pracovala, třikrát odmítnuli stejného člověka z té společnosti. Já jsem měla vizi, že ta spolupráce bude strašně úspěšná. Měla jsem ty spolumajitele, kteří brzdili absolutně všechno. Mám strašně velký respekt eh k boardu a lidem, kteří jsou eh moji nadřízení, bych řekla. Na druhou stranu jsem musela pozvat tu paní, aby přišla, abysme zase pokračovali vyjednáváním, a musela jsem ji přesvědčit, že to bude úplně jinak. Eh byl to nějaký okamžik, kde bylo nějaké napětí. Eh byl to větší riziko, bych řekla, pro tu společnost, co oni vnímali to jako riziko. Já vůbec ne, protože přesně když to intuitivně člověk cítí, tak jsem viděla, že to bude strašně úspěšný. A stalo se to, že jsme poprvé na tom portálu zvládli ty návštěvníci, ty ty lidi, jak začali kupovat ty vstupenky, že nevím, jak se česky řekne, ale že probily ten systém a že například to omezení, které bylo, nevím, několik tisíc, že se třikrát víc prodalo za několik dnů.
Mluvčí 1
To jsou.
Mluvčí 2
Tak tak řekla bych, že že přesně ty situace, kde je ten největší tlak, že potom to, co se stane, je ten největší úspěch.
Mluvčí 1
To je to rozpětí té radosti.
Mluvčí 2
Ano.
Mluvčí 1
Když vlastně je tam velký strach a povede se to, tak tam vzniká obrovský prostor eh pro to, čemu my říkáme nebo co označujeme za radost. Ty jsi v jednom rozhovoru řekla, že kreativita je tvoje vášeň, ale strategie je tvoje zbraň. Eh můžeš eh nám tady nasdílet nějakou situaci, kdy ses díky této kombinaci dokázala eh dostat někam, kde by to bylo nemyslitelné, nebo posunout nějaký velký projekt?
Mluvčí 2
Já bych řekla, že v současné době přesně to dělám a většinou si pamatujeme toho posledního úspěchu, bych řekla, nebo toho, co se děje například teď, a to je to, že přesně ta strategie mi zůstala ještě z toho práva, že to právo zůstalo ve mně a bude pořád, protože vy musíte přemýšlet, který zákon potřebujete používat, který jsou to keywords, protože většinou jsou to velké tlusté knížky a je tam spousta textů. A přesně to strategické myšlení je velmi důležité, ale naopak cítit tu svobodu vnitřní aj venkovní, hrdost, abysme projevili svoje myšlenky, které jsou velmi často úplně jinak nebo nejsou vůbec podobné s tím, co se děje v okolí, je něco, co posouvá ty věci. Tak přesvědčit například nějakých 100 lidí, že ta strategie, kterou jim například projevím, ukážu, eh že je opravdu dobrá, aby oni věřili v tom, abysme šli stejnou cestou ve stejném směru, je něco neuvěřitelného.
Mluvčí 1
Hm, byla nějaká chvíle, kdy jsi měla pocit, že riskuješ eh třeba při změnách oboru, protože jsi prošla několika eh pracovními pozicemi, které se hodně lišily tím oborem?
Mluvčí 2
Ne, upřímně ne, eh protože řídím se velmi často, řekla bych, každý den tou intuicí, ale přesně když jsem eh se začala dívat nebo přemýšlet způsobem, jak co komentovalo to okolí a jakým způsobem to přemýšlelo, tak potom jsem nebyla si jistá. Ale když se zase vrátím do toho vnitřního světu, ve kterém je jenom to ano, ano všem, ano tomu projektu, a i když nevím, co se bude stávat v budoucnosti a nevím ty ani první ani druhý krok, vím jenom, že musím zůstat v tom, tak to je, řekla bych, nějaký safe place, jo, a potom se to stane. Jenom je bylo nejtěžší opravdu vydržet ten stres, který okolí mělo, a a nějakým způsobem určitě žijeme, bydlíme, eh pořád jsme kolem nás, jsou rodiny, a přátelé, kamarádi, byznys partneři a tak dál, jo, a určitě ten vliv existuje.
Mluvčí 1
Dokážeš identifikovat, o co se v tu chvíli opřeš v sobě, kde najdeš tu sílu?
Mluvčí 2
To je něco, já to nemůžu vysvětlit, to je ten vesmír, který vás podporuje vevnitř. Mhm, aj když existují nějaká data a oni mi mohli ukazovat data, existují predikce, určitě statistika, nebo já bych řekla, to, do čeho věří ten e ten systém nebo ty lidi kolem, e je to nějaký strašně hustý a takový silný světlý prostor, ve kterém je ticho a jenom cítím, jsem na správné cestě.
Mluvčí 1
Mhm, mně hodně pomáhá, když mi někdo říká, že něco nejde.
Mluvčí 2
Ano, je to výzva.
Mluvčí 1
To mi to mi dodává energii, tady tyhlety momenty. Eh, ty stejně jako Tomáš Baťa, stejně jako Sokrates, eh říkáš, že nejdůležitější je znát sám sebe. Eh, nasdílíš s námi nějaké tvoje metody, které používáš k tomu, aby ses k sobě vracela pravidelně?
Mluvčí 2
Dýchání poprvé. Eh, na začátku, před nějakých 15 lety, bych chtěla říct, jsem poslouchala vedené meditace, ale jsem, aby se zvládla uklidnit a uklidnit ty myšlenky a tak dál, a potom jsem zjistila, že ty vedené meditace mi nevychovují, protože občas ta frekvence toho hlasu toho člověka nebo nějaké hudby už dělá nějaký nepořádek v tom klidu, který já mám vevnitř. Tak jsem začala jenom dělat to dýchání a je to velmi zajímavé, je to strašně kouzelné. To si pamatuju, jako zastavím se na parkoviště a jenom si zadýchám a nemůžu to nikomu vysvětlit, že jsem se zastavila z toho důvodu, e nebo jenom jako to můžou být opravdu nějaké okamžiky. Určitě, co mi strašně pomohlo, je Newton University. Musím sdílet a jeden, všechny tři, řekla bych, ne jeden z vašich programů, ale kde jsme měli možnost přesně na ty tři dny jedenkrát měsíčně odjet a nebýt nikdo, e kdo jsme v tom byznys světě, v tom soukromém světě. Nebyla jsem tam ani ani ředitelka, ani manažerka, ani vedoucí, ani manželka, ani maminka, absolutně nikdo, ani studentkou jsem nebyla. Jenom zapomenout na to všechno, čeho se, řekla bych, držíme pořád v tom každodenním životě, nechat absolutně všechno v tom blátě, v té přírodě, a přemýšlet, já bych řekla, jiným způsobem a tu svoji pozornost dát na něco úplně jiného. Tak to jsou ty věci, mě nezajímají diskotéky, koncerty, jo, kde je ten hluk, ale přesně to ticho. A když jsem měla tu podporu těch lidí, jako jsi ty, že nás jenom propojíte a necháte, abysme byli sami, myslím, že je to velmi důležité. Ale dělat to velmi často. Určitě mám ráda sporty, mám ráda i ty rychlejší sporty. Eh, co mi strašně pomohlo, bych sdílela poprvé, když jsem vstoupila na lyže. Měla jsem 31 rok a v té době jsem byla velmi stará, určitě, když přemýšlíme, že děti od tří let už v České republice lyžují, a a tam jsem se strašně hodně toho naučila, protože jsem jezdila sama a sama jsem se učila. Určitě měla jsem pořád ve hlavě všechna pravidla, která mi sdílel manžel, a strašně velký strach, co pokud se něco. A potom jsem zjistila, že největší strach byl od jiných lidí, lyžařů, a to bych mohla použít na na jakýkoliv díl života. To znamená, že my se nebojíme sebe, ale bojíme se přítomnosti někoho, kdo nám možná omezí něco ve životě, ale naopak může nás podpořit. Jo, tak přesně to bylo ta rychlost, ta jízda, ta krása tý přírody, jo, a a krok za krokem. Určitě, že dneska lyžuji, po po několika letech jsem začala lyžovat na černé sjezdovce.
Mluvčí 1
Jak se všechny tyhle zkušenosti promítají do stylu, jakým vedeš lidi, do tvého stylu leadershipu?
Mluvčí 2
Absolutně všechno mi pomáhá. Já, to jsou všechno zkušenosti a celý život je neuvěřitelná jízda, e a myslím, že je potřeba použít absolutně všechno, co můžeme, každou příležitost, protože absolutně všechno bych řekla, že zůstane někdy v našem těle, v naší paměti, a ten dobrý pocit, kterému se pořád musíme vrátit. To znamená, že já nemusím odjet na nějakou luxusní lokalitu, nebo nevím, já strašně mám ráda moře, aj Chorvatsko, aj nějaké jiné. Nemusím vidět a cítit to sluníčko na svojí kůži, ale když v myšlenkách mám to, nebo v nějaké zkušenosti, pokud jsem asi jedenkrát něco zažila, a zažila jsem to tak hluboké, že je to pořád někdy, tak ten člověk, aj nevím, v nějaké kanceláři, může jenom si připomenout to, a přesně to strašně nakopne, jo, na tu nějakou vnitřní energii, na tu nějakou motivaci, jo, a přesně ukázat v tom týmu ty přesně maličkosti a jak jsou důležité. A aj v práci, každodenně v malém projektu, jo, a co mi, co mi strašně pomáhalo, aj v tom týmu, aj v každém týmu doteď, je zastavit ten čas, když něco dělají, a vrátit jich, aby zjistili, proč to dělají, když to dělají. Protože většinou se, většinou se chováme automaticky, jo, 97 % našeho času jsou to naučení vzorci, a vrátit toho člověka, aby začal přemýšlet, a potom přijde ta kreativita. A potom to, když vidíte to, ten čaj, ty oči, které září toho člověka, který vám, nevím, možná připravuje nějaký PR text, nebo jenom dává čísla do nějaké excelové tabulky, jak on objevil nějakou novou věc, to je, to je něco neuvěřitelného, co mi řídí pořád.
Mluvčí 1
V čem se liší vedení Pilsner Experience od tvých předchozích projektů?
Mluvčí 2
Strašně hodně, protože je velký projekt, a byla to jedna velká výzva, bych řekla, neplánovaná. Já jsem nikdy se nedívala na práce, ale každá práce v České republice přišla nějak ke mně, jo, a sama se nějak nabídla, a byla tam jenom jedna taková shiny point, kdy jsem si řekla: "Mhm, tak já do toho věřím," a to je dostat Pilsner Ulcor, the original beer experience, aby byl mezi jedné, mezi pět top atrakcí v Praze. A já věřím, my už tam za chviličku jsme. Je to velký projekt, ve kterém je poprvé hodně zaměstnanců, jo, a jeden zaměstnanec znamená jeden vzorec chování, jeden vzorec myšlení, jeden zvyk a tak dál. Hodně týmů aj hodně projektů. To znamená, že je to ten turismus, máme aj muzeum, kde máte klasický prodej vstupenek, jo, máte potom interaktivní zážitek, které je Tapster Academie nebo škola čepování. Naopak máte jeden velmi limitovaný Beer Sommelier Dinner, který se koná každý den od 18:42 minuty a slavíme každý den ten rok 1842. Na druhou stranu máte typicky klasický F&B, jo, kde máte restaurace, máte výčep nebo například obchod se zboží. Tak řekla bych, velmi široký, velmi velký projekt, ale strašně mě to baví. A co je ještě nejlepší, že když vidím, že ty zaměstnance to baví, jo, když vy vidíte, jak ten tým se propojuje, že přichází nové nápady, já strašně mám ráda mluvit. No, vidíš, jak jsem se rozmluvila s každým členem týmu, jo, a to jsem dělala od samého začátku, aby viděla, jak oni dýchají. To je neuvěřitelné, máte tam tak hodně lidí, všichni mají svoje jedinečné myšlenky, názory, tu vášeň k tomu, a když se to otevře, a to je, to je wow.
Mluvčí 1
Mně se moc líbí, jak vlastně o všem mluvíš, jako o vzorcích chování, vášni a dalších věcech. Jak ti pomáhá psychologie při vedení takhle velkých týmů?
Mluvčí 2
No, to je přesně to, to je ta integrace, to je ta znalost, protože v dnešní době prodej, protože pořád se aj my prodáváme, chtěli, nechtěli, plánovali, neplánovali, prodáváme se učitelce, dítěti ve škole, prodáváme se byznys partnerům, možná prodáváme vědomě nějaký produkt, a pořád se projevuje ten ego. A to je ta: my jsme to nebo nejsme to, je to pravda nebo není to pravda, a přesně zjistit, eh, to, co ten člověk chce prodat, je to to, nebo co to ten člověk v jakékoliv komunikaci, je to to, co on opravdu chce, nebo ne. Protože každý z nás, aj když vypadá, že například v příkladu zaměstnanců aj z minulosti, někdo chce peníze, ne, nechce, někdo chce volný čas, někdo chce možná home office, jo, a důležité je přesně najít to, co ten člověk chce, protože všechno je o lidích, o mezilidském vztahu. Tak ta psychologie strašně pomáhá. Neverbální, verbální komunikace, jaké zprávy ten člověk posílá, je to upřímné nebo ne, tak bych řekla, že je to, je to velmi zajímavé. A každý ten meeting, řekla bych, emaily ne, možná, protože například moje emaily, nevím, jak vypadaly, ale samu sebe obdivuji, musím říct, když se, když si, když se podívám, nebo když začnu přemýšlet o tom, jaké emaily se svojí češtinou a bez nějakého překladatele jsem používala a posílala. Ale myslím, že je důležitější ta vášeň, ten passion, to, co člověk opravdu chce, a to je ta energie za ním, protože občas se možná neumíme vyjádřit ve tom 3D světě, protože my musíme poslouchat, číst, ale ale ta energie, co stojí za tím, myslím, že je to velmi důležité. Tak to je ta nějaká komunikace, když se propojí ta moje energie s energií toho člověka, tak hodně toho se dodělá, aj co nebylo původně řečeno, například, tak neuvěřitelné, řekla bych, každý den.
Mluvčí 1
Takže mentální trenérství a psychologie do hlavy každého CEO.
Mluvčí 2
Ano, pokud by pracovala v nějakém ministerství nebo byla na nějaké vysoké funkci, tak by určitě bojovala pro to, aby nějakým způsobem psychologie, koučingu, čehokoliv, by to uvedla už do školky, aby ty děti viděly, jak se rozhodovat, proč se rozhodovat a jak ukázat ten bohatý vnitřní svět, který oni mají, protože to jsou neuvěřitelné talenty, které my bohužel velmi často jako omezíme a aj zabijeme, jo, jako. A já bych ráda, aby ty talenty se už ukazovaly, jo, aby to vyjádření, aby cítili tu svobodu, jo, ale naopak určitě, aby byli respektováni.
Mluvčí 1
Lídie, ty vedeš velké projekty, přednášíš, koučuješ, píšeš. Jak vypadá tvůj běžný den? Máš nějakou rutinu, která ti pomáhá to všechno zvládat?
Mluvčí 2
Řekla bych, že rutina je jenom to, že jedu do práce autem, že je rutina, že parkuji na posledních pět let na stejné parkovací místo a rutina jsou, eh, ty schůzky, které máme například interně. Všechno jiného není rutina a moje myšlení je, že je to lepší, že to není rutina, tak já to dělám aj sama sobě každý den několikrát a to znamená, že, eh, si nedávám oběd například ve stejné restauraci nebo nejím stejné a dělám si přesně ty malé překážky, aby připravila svůj mozek na možná nějaké větší věci, které se potom ukážou, jo. Tak to znamená, určitě byly tam nějaké vtipné situace, že jsem nejela stejnou cestou do práce, která je nejrychlejší, a jela jsem úplně někdy jinde, tak jsem měla zpoždění hodinku a půl, ale tým mi to odpustil. Ale přesně to je, dávám sama sobě občas nějaký stres, aby se zvykla, jak fungovat pod tím malým tlakem, protože přesně ten malý tlak kvůli čemukoliv denně je stejný tlak, aj když se jedná o nějaký, jak říkáš, nějaký velký rizik ve společnosti, jo, protože všechno záleží o našem přístupu. To je to, že stres je jenom naše reakce na informace z venkovního světa, nic jiného.
Mluvčí 1
Co ti pomáhá udržovat rovnováhu v životě?
Mluvčí 2
Přesně to, já bych řekla, to je nějaká rovnováha, přesně rovnováha, a to znamená, že implementuji denně nebo nějaké dýchání nebo nějakou meditaci. A co je nejdůležitější, implementuji to, co mě baví. To znamená, aj když jezdím na nějaké služební cesty, velmi často mi lidi na sociálních sítích píšou nebo komentují, že jsem měla krásnou dovolenou. Nebyla to dovolená, většinou to byly nějaké služební cesty, na které jsem si dala nějakou hodinku s týmem nebo sama a prožila něco úplně jiného, jo, jako vezla se někde. Pro mě je důležité stepping out from the comfort zone, tam je ta radost, jo, a přesně udělat si jakoukoliv radost, přijít někdy, kde jsem nikdy nebyla, zažít něco nebo navštívit nějaké místo, které mi, co mi dělá radost, jo, a to je to přesně, dělat sobě radost denně, aj když se jedná o nějakých 15 nebo 20 minut. A přesně mi to udělalo strašnou rovnováhu a ta rovnováha potom jde do nějaké harmonie.
Mluvčí 1
Ty jsi napsala knihu o žití života podle svých snů. Je nějaký sen, který se na začátku zdál úplně nereálný, a přesto se už splnil?
Mluvčí 2
Ano, spousta těch snů, protože já velmi ráda píšu, aj když, eh, nevím, se probudím ráno nebo večer, jdu do postele, nějak ty myšlenky napíšu. A hodně toho jsem psala i před nějakých 20 let, 25, 15, a je to velmi zajímavé, když se vrátím, nerada se vrátím, ale občas něco otevřu a potom zjistím, že jsem si vyplnila spoustu toho, eh, co jsem, řekla bych, ani neplánovala. Neudělala jsem cíle toho, neměla jsem žádné kroky, ale jsem měla jenom ten nějaký dobrý pocit, jo, například aj to a začít úplně novou kariéru, jo. V té době, eh, nebylo to něco, na co jsem, na co jsem zvyklá, nebo ta společnost kolem mě nikdy nepodporovala, protože to, co jste studovali, to musíte aj pracovat, jo, vy nemůžete to vyměnit, jo, a přesně nemůžete najednou být podnikatelka a byla jste právnička a potom budete maminka a potom, nevím, druhý den běhám půlmaraton a nemám přípravu například na to, jak je to všechno možné. No, absolutně je všechno a myslím, že je to přesně nejdůležitější věřit sobě, jo, a jít tou cestou a ta společnost, jo, oni si nějak zvyknou.
Mluvčí 1
Hm, jak těžké bylo odhalit tvoje myšlenky, když jsi psala tu knihu?
Mluvčí 2
Bylo to velmi lehké, bylo to ale velmi lehké, protože už já bych řekla, že tři knížky jsou ve mně ve hlavě, ale jenom co je nejdůležitější pro mě a nejmost important je přesně ten čas, jo, že chybí mi ten čas, aby, aby, aby začala s tím. Bylo to velmi lehké, protože já říkám, že je to nějaký channeling, jo, ale nejhorší díl byl ten, kdy jsme museli opravovat nebo upravidělat, protože každý z nás se mění a opravdu stále je jenom ta změna a i my nejsme stejný člověk jako včera, jako aj ještě když bych řekla před rokem, jak jsme přemýšleli a tak dál, tak to byla ta nejtěžší jako díl.
Mluvčí 1
Mám to podobně, dokončování knih je úplný peklo, protože přesně se pořád měníme a nikdy nevíme, kdy je ten správný čas. To je, ono je to vlastně rozhodnutí, kdy, kdy už to končí a jdeme s tím ven.
Mluvčí 2
Přesně, a přesně si pamatuju první kapitolu, tak začala jsem, vrátila jsem se do toho a začala jsem číst a bylo to tam hodně oprav, že jsem po těch několika dnech řekla, že to nechci, že to vrátím, aby to bylo tak, jak je, protože v tom času to bylo tak a víc nebude, jo. A co mě brzdilo, bych chtěla říct, je přesně ta právnička, která v té minulosti myslela, že musí být dokonalá, protože přesně když se díváme na to právo, existuje přesně jasná věta, přesně jasná pravidla a vy nemůžete doleva doprava, protože zákon říká to, co je. A přesně tím způsobem jsem se dívala na ten život, jo, jakože všechno musí být dokonalé, ale já jsem potom zjistila, co je dokonalé. To mě strašně naučil můj manžel jednou větou, když jste řekli: "Jenom jed, jed, jed, jed." A zjistila jsem opravdu po té větě, že nepotřebuji přemýšlet, protože to přemýšlením se pořád zastavujeme. No a milionkrát se ptám: "Je to v pořádku?" No, není, možná je, jo, ale za půl hodiny to nebude. Nebo když se dívám na svoji prezentaci, nevím, teď před v lednu, co jsem dělala, nebo před měsíc, tak si myslím: "Jaj, jaj, jaj, mohla jsi to aj líp, jo."
Mluvčí 1
Kdybys měla možnost poradit mladé generaci cizinců nebo obecně mladé generaci, která teď přichází do toho světa, jednu konkrétní myšlenku od tebe, kterou bys jim zpřístupnila?
Mluvčí 2
Cítit tu radost ze všeho, co se objevuje, a pořád mít ve hlavě, že aj to, co vypadá jako výzva, nebo to slovo, které se velmi často používá, to je problém, že je to jenom neznámá situace. Věřit v sobě a vyzkoušet, co nejvíc z toho můžu, že opravdu tato země je dobrá pro nás, že všechny lidi kolem nás jsou přátelsky a že tu podporu můžeme najít na neočekávané způsoby.
Mluvčí 1
Lídie, já ti ještě jednou moc děkuju, že jsi přijala pozvání a sdílela s námi svoji cestu.
Mluvčí 2
Děkuji vám za pozvání a nezapomeňte, že každý okamžik je možnost, abysme žili život svých snů.
Mluvčí 1
A vy, pokud jste nás dokoukali až sem, tak nezapomeňte sdílet, lajkovat, nebo nám dejte třeba komentář a já se moc těším na setkání s dalšími zajímavými hosty.
