Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u další epizody podcastu Úspěšní, kde společně s mými hosty hledáme a ukazujeme jejich principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Dnes tady mám hosta, který je už dvě dekády spjatý s českým šampionem v medtechu, se společností Linet. Vyrostl hlavně od kvality, přes regulátory až po projektové řízení, a dnes vede Project & Regulatory. Zkušenosti zavedly až k řízení registrací pro čínský trh, spoluvytvoření projektové kultury ve firmě a klinickému výzkumu. Je také vítězkou soutěže Manažer roku 2024 v kategorii Udržitelný rozvoj a garantkou MBA programu Inovace a strategie v medtech, Lucie Landová. Lucie, vítej v podcastu a na úvod nám hned řekni, co ti udělalo největší radost v poslední době.
Mluvčí 2
Tak úplně největší radost mi určitě udělalo právě vítězství v kategorii Udržitelnosti Manažer roku 2024. To musím říct, že v tom se koupu do dneška doslova.
Mluvčí 1
Je to hodně čerstvá záležitost, takže přestože tenhle podcast bude vycházet až někdy třeba za tři měsíce, tak on je to teď zhruba týden.
Mluvčí 2
Je to ano, je to přesně 10 dní.
Mluvčí 1
Je krásný, že to máš až takhle až takhle přesně změřený. Lucie, proč ses rozhodla naskočit do zdravotnické techniky nebo do do oblasti medtech?
Mluvčí 2
Úplně tak nevím, jestli jsem se rozhodla, ale můj sen od malička bylo pracovat jako zdravotní sestřička. Já jsem si na to jako malá holka hrála a v 15 letech, když jsem se měla rozhodnout, kam půjdu na střední školu, tak jsem udělala svůj první životní fuckup, že jsem si místo zdrávky vybrala obchodní akademii. Nicméně měla jsem štěstí, že v té době, když jsem začala studovat vysokou školu, začala vznikat česká firma zabývající se zdravotnictvím takzvaně na na zelené louce a já jsem tam nastoupila na brigádě ve svých 21 letech a zůstala jsem tam vlastně doteďka, což jsem tenkrát nevěděla, ale vlastně moje touha nebo ten sen pracovat ve zdravotnictví mě tam takhle, i když neplánovaně, v těch 21 letech vrátila.
Mluvčí 1
Ty o sobě říkáš, že jsi dítě Linetu. Co to konkrétně pro tebe znamená?
Mluvčí 2
Konkrétně to znamená, že jsem nikde jinde nepracovala a že jsem tam vlastně začala při těch svých vysokoškolských studiích. Já jsem ještě původně studovala cestovní ruch, vždycky jsem chtěla strašně moc cestovat, což se mi podařilo naplnit, protože já v Linetu nejenom pracuju ve zdravotnictví, ale dost jsem i vlastně s Linetem toho nacestovala a dítě znamená to, že jsem tam začala, zůstala jsem tam do dneška a vlastně jsem tam vyrostla a prošla všechny svoje důležitý kariérní role.
Mluvčí 1
Ty jsi v tom medailonku na Manažera roku zmínila, že tvoje motto je, že pokud jsi nejchytřejší člověk v místnosti, tak jsi v nesprávné místnosti nebo nejsi v té správné místnosti. Kde tě tahle myšlenka poprvé napadla?
Mluvčí 2
Hele, nejdřív mě to napadalo tak, že jsem si pořád přišla nedostatečně chytrá v těch místnostích, kam jsem přicházela. Vždycky mně přišli všichni chytřejší a zkušenější. To byl pro mě i dost hnací motor, že já vždycky jsem si někoho takzvaně vyhlídla, kterej se mi zdál chytřejší a lepší než já, a vlastně šla jsem si za získání těch zkušeností. No a když jsem pak začala tvořit svoje vlastní týmy, tak jsem zjistila, že největší devízou je mít zkušený a chytrý lidi. Takže pokud já tvořím týmy nebo přijdu někam na nějakou diskuzi a zjišťuju, že jsou tam mnohem chytřejší lidi než já, tak je mi tam strašně dobře, protože to vím, že má pro mě největší přínos a posune mi to dál.
Mluvčí 1
Mhm, vzpomeneš si na první velkou lekci v medtechu, která tě formovala?
Mluvčí 2
Jo, tech bylo teda velká řada. Úplně asi první největší byla v roce 2010, kdy Linet vstupoval na americkej trh a naše vedení přišlo s tím, že já v té době jsem působila na oddělení kvality a zakládala jsem si vlastně to regulatory vlastní, protože zdravotnictví je obor, který je extrémně regulovaný. A v roce 2010 Linet zakládal svojí dceřinou společnost v Americe a přišla první výzva, abych vlastně aplikovala se svým mini týmem všechny ty požadavky toho americkýho trhu. Ty se jmenujou takzvaně FDI, ta regulace. No a já jsem jako strašně nadšeně, jo, super, to prostě, jak říká Pipi Dlouhá punčocha, to jsem ještě nedělala, to mě určitě půjde, tak jsme se do toho vrhli. Ale to bylo vlastně první zjištění, že skutečně ještě toho moc nevíme a je potřeba se hodně naučit. První problém byla určitě angličtina, druhej problém bylo vůbec, jak to bylo komplexní, široký a kolik to stálo úsilí, protože jsme si na to tenkrát museli vzít americkýho, ať mi vypadlo to slovo, ne průvodce, ale konzultanta. A ten přijel k nám do Linetu a my jsme v pěti lidech s ním strávili šest týdnů, ale vlastně od rána do večera a i víkendy. A to byla první lekce toho, že když se do něčeho člověk pustí, tak by měl trošku vědět, co to přináší a všechny ty okolnosti.
Mluvčí 1
Mhm, byl tohle projekt, nebo vzpomeneš si na projekt, kdy sis řekla: "Tohle je práce, která mě baví, já tady chci být v tomhletom oboru a chci něco dokázat"?
Mluvčí 2
Hele, asi to nebylo takhle úplně. Mě prostě ten Linet bavil od začátku. Určitě mě na Linetu baví, že to je inovativní firma a že tam bylo spoustu možností něco vytvořit, něco dokázat a přinést i tu hodnotu pro ty ostatní. Takže vlastně mě tam od začátku bavily všechny ty výzvy, který přišly, a já jsem si je vždycky strašně ráda vzala. Ale abych řekla jeden projekt, kterej mě tak jako sednul a řekl: "Jo, tohleto fakt chci dělat," hm, mě strašně baví to zdravotnictví, to je pro mě srdeční záležitost, a jelikož je to s tím spjatý, tak já těch projektů mám řadu, nemám jenom žádnej jeden konkrétní.
Mluvčí 1
Mhm, to je energie očividná, když o tom mluvíš. Ale přesto byl někdy moment, kdy sis říkala: "Já už to nedám, já z toho oboru musím pryč"?
Mluvčí 2
Nebylo to ani tak o oboru, protože samozřejmě člověk neví, co mu život přinese, ale já v tom oboru bych dál chtěla zůstat. Já mám spoustu plánů, jak co v něm tvořit a jak bejt prospěšná ostatním, ale i sama sobě, protože ta práce musí být hlavně o tom, že uspokojuje i mě. A měla jsem určitě takový fáze, vždycky když jsem dokončila nějakou velkou etapu, a já moc neumím počkat a chvilku vydechnout, odpočinout a čekat, co mi ten život přinese. Já mám dneska ráda, když mám před sebou další horu, na kterou můžu vylézt, další výzvu, tak pár přišlo, jestli není čas třeba změnit, eh, ne obor, ale ale firmu, protože říkám, že pro mě, což je možná na jednu stranu dobrý, ale na druhou stranu je to trochu omezující, je to, že nemám zkušenost s jinou firmou než s tím Linetem. Protože já si pamatuju dvě dva zásadní okamžiky, kdy jsem uvažovala o tom, že z Linetu odejdu a půjdu do jiný firmy. Já dokonce prozradím, že jsem byla dvakrát na pohovoru jinde, ale když jsem na ten pohovor šla, já jsem vždycky měla strašnej pocit, že jako že jako podvádím ten Linet, že to není vůbec správný. Jeden jsem dokonce ani nedokončila, tam jsem se na chodbě otočila a šla pryč, a v druhým jsem se dostala do druhýho kola a a pak jsem to vzdala a řekla jsem si, že dál zůstanu v Linetu.
Mluvčí 1
Ty jsi v Linetu tak trochu architekt projektové kultury, kterou jsi tam zavedla. Můžeš nám přiblížit nějaký konkrétní kroky, který to obnáší, jako otočit to to to smýšlení těch lidí, takže teda jako ta projektová mechanika nebo nebo projektový přístup, je to správný pro nás?
Mluvčí 2
My jsme tu projektovou kulturu za těch téměř devět let, co ji mám na starosti, měnili dvakrát. Jednou to bylo s externí firmou, kterou jsme si pozvali a kde jsme chtěli tu změnu udělat, to co se nám vůbec nepovedlo, protože my jsme to nikdo nepřijal za svý, tu změnu. Druhou jsme dělali sami, společně vlastně s lineťáckým týmem, kde asi co bylo nejdůležitější, získat to souznění toho týmu pro ty věci, co budeme dělat, protože ta projektová kultura je hrozně ovlivněná právě tou obrovskou regulací. Takže co bylo jakoby nejdůležitější, bylo, aby my sami jsme si mezi sebou vyjasnili, co chceme v tý projektový kultuře změnit, že to skutečně podle ní chceme dělat, že si ji nechceme napsat jenom na papír a představovat ji na venek a auditorům, ale že ji skutečně chceme žít. Že co bylo asi nejdůležitější, nejenom to postavit, ale pak získat to souznění v tom týmu a dobře to komunikovat do celýho Linetu. A jelikož jsme to tvořili od toho středního managementu, součástí nebyl top management, což považuju taky ze začátku za velkou chybu, protože my jsme ten top management k tomu potřebovali. Byla potřeba velká podpora, takže získat nejenom tým, přesvědčit top management a pak získat všechny ty lidi, co tu projektovou kulturu žijou, že to skutečně je správná cesta.
Mluvčí 1
Co ti funguje, když potřebuješ někoho získat?
Mluvčí 2
Hele, co mně funguje, jo, mně určitě nefunguje, co jsem se přesvědčila a co jsem si myslela, je vlastně ta moje energie a outputnost. Na některý lidi je to až moc, takže já jsem zjistila, že se potřebuju dvakrát, třikrát nadechnout, sama si říct ty argumenty pro sebe, jak to budu vlastně komunikovat. No a funguje mi určitě správná komunikace a a přesvědčit je na základě argumentů, ne moc je tlačit a ne, a ani úplně ta velká energie, jo, pojďte do toho, to společně dokážeme, protože to neplatí na každýho.
Mluvčí 1
Mhm, spoustu lidí to opravdu může vyděsit.
Mluvčí 2
Ano, jo, o tom vím.
Mluvčí 1
Jasně, já taky. V té projektové kultuře je extrémně důležitá spolupráce mezi jednotlivými týmy. Máš tady nějaký tríčky na to, jak zařídit, aby ty týmy chtěly spolupracovat?
Mluvčí 2
Hele, určitě. Já se snažím, aby se ty týmy potkávaly i na nepracovních akcích, nebo když se nám něco povede, tak my většinou děláme takový oslavný obědy. Jo, to znamená, že dokončíme nějakou fázi a v Linetu si dáme takzvaně super do nosu, že zaobjednáme oběd, pozveme se všichni a vzájemně se pochválíme, řekneme, co se nám povedlo, poděkujeme si. No, za 14 dní třeba uděláme schůzku na to, co se nám nepovedlo, tam už objednáme jenom messíčka a kafe, a to už není tak oslavný, ale taky doprovodný. Takže určitě jakoby budování těch mezilidských vztahů a trošku to občas přijemt něčím mimo pracovním, ať nějakým team buildingem, posezením, a nebo oceněním toho vlastně, co se povedlo. A je potřeba za mě toho mamuta vždycky rozporcovat na jednotlivý kousky a říkat si to ocenění podle po těch jednotlivých krocích, nečekat až na konec, a nebo rozhodně si jenom neříkat to, co se nepovedlo, nebo co je potřeba zlepšit.
Mluvčí 1
Mhm, takový ten tvůj poslední velký krok byl klinický výzkum. Co tě vedlo k té myšlence vůbec, nebo k té potřebě dostat tohle ještě do té firmy, tak aby to jako celý tam jako dosedlo, jako ten poslední puclík?
Mluvčí 2
Byly to určitě dvě věci. Za prvý to vyžadovala ta projektová kultura, protože co nám na začátku chybělo, a což možná spoustu lidí překvapí, tak jsou ty základní vstupy pro vývoj novýho produktu. My to nazýváme takzvaný user needs, ale to je to, co vlastně ten zákazník očekává a chce, a pro koho to vlastně vyvíjíte. A nám chyběl ten začáteční proces, jak to dobře získat, postavit. Takže to byla jedna věc. A druhá, já vlastně se jakoby nebojím nemocnic, já mám moc ráda a mám je ráda jak jak návštěvník, tak jako pacient. Naštěstí jsem nebyla zas tak moc nemocná, nebo jsem nestrávila tolik času, ale neděsí mě to prostředí a já je ráda navštěvuju a ráda mluvím s tím personálem, protože to jsou naši zákazníci, nejenom pacienti, ale i personál. A ráda zjišťuju ty jejich potřeby a ty potřeby pak ráda beru zpátky do Linetu a bavím se vlastně s týmem v Linetu, jestli jsou ty jejich potřeby pro nás nerelevantní, to je špatný slovo, ale jestli my je dokážeme proměnit v tu příležitost a dát je do našich produktů. Takže to bylo to, nejenom že to byla potřeba pro tu projektovou kulturu, ale můj velkej zájem o to zdravotnictví a o to, jak to vypadá vlastně v reálu.
Mluvčí 1
Co je nejvíc riskantní na té cestě od poznání té potřeby, identifikace nějaké příležitosti, až po to, že je to součástí vašeho produktu?
Mluvčí 2
Neutopit se v tom, správně to vyhodnotit a vlastně rozpoznat, eh, jestli je to aplikovatelný a, eh, vést se i na vlastně na na tom, na na tý vlně tý inovace toho zdravotnictví a říct si, jako jestli to není jenom opravdu utopie a sen, ale jestli se to dá dneska přetavit, protože, eh, těch možností není tolik v rámci i tý regulace a v rámci spoustu patentů, co jednotlivý firmy, eh, už vlastně přivedly, takže je potřeba to dobře vyhodnotit.
Mluvčí 1
Část tvojí kariéry jsi strávila v Číně, ano, uváděním vašich produktů na čínský trh. Eh, vzpomeneš si na nejtěžší okamžiky tam a co tě pomohlo překonat?
Mluvčí 2
Jednoznačně, protože Čína, to je moje obrovská srdcovka. Já si asi nejvíc pamatuju, jak v roce 2013, v jednom pochmurným lednovým dnu, jsem přistála na pekingským letišti, kdy ještě Čína byla známá svým svým smogem. A já jsem vlastně tam letěla rovnou z Ameriky. Nejdřív jsem byla na služebce v Americe a pak v tý Číně a přišla jsem tam jako extrémně nabuzená zápaďačka, kdy jsem si myslela, že celej svět mě leží u nohou a že já jim v tý Číně ukážu, jak to budeme dělat. Jo, a to teda byla velmi milená představa. Já jsem vlastně tam přišla, bohužel, což bych dneska doporučila nebo vyhodnotila jinak, bez jakýkoliv kulturní znalosti. Prostě jsem šla do Číny s jasnou strategií uvést produkty Linetu na čínskej trh a vůbec mě v tý době nenapadlo, že musím trošku proniknout do těch kulturních rozdílů a přijít na to, jak to mají rádi.
Mluvčí 1
Kdy byl ten největší kulturní šok?
Mluvčí 2
Hele, ty jo, ten byl od začátku, když jsem přišla právě k našemu byznys partneru. Já hodně dupu, když jdu, takže jsem hodně dupala. Jsem celkem dost, myslím si, jakoby hlučná, takže jsem tam přišla: "Hele, já jsem tady, co budeme dělat?" No a narazila jsem na obrovskou, já nevím, jestli to bylo, možná to byla jejich nejistota, co ode mě mají čekat, ale na obrovský nepřijetí. A první půlrok ty schůzky probíhaly, takže my jsme každý den řešili, jak to bude probíhat, ta registrace, co je potřeba, co je potřeba udělat. V pátek jsme si to napsali na flipcharty, na tabule, odsouhlasili jsme to a když jsem v pondělí přišla, tak flipcharty neexistovaly, tabule byly smazaný a začínali jsme od začátku. Mhm, a bylo to ale i velký nepochopení jako ze strany tady mý domácí půdy, jo, protože já v tu chvíli jsem si přišla, že jsem k ničemu. Ty v Linetu si přišli, že poslali někoho, kdo nic nedokáže, a trvalo to půl roku, než jsme se vzájemně sladili.
Mluvčí 1
A najdeš tam to, co pomohlo nakonec?
Mluvčí 2
No, pomohlo to, musela jsem najít v sobě trochu pokory a pomohlo prostě poslouchat a navnímat to prostředí. A jakmile to se povedlo a já jsem našla způsob komunikace mezi mnou, nima a Linetem, tak najednou to začalo obrovsky frčet, musím říct to.
Mluvčí 1
Mhm, ano, vy jste potom dokázali za tři roky dostat asi ty produkty na 34 dalších trhů. Jaký to je držet krok jako s regulatory nebo s těmi rámci, vlastně který jsou v každý zemi asi o dost jiný?
Mluvčí 2
No, je to poměrně těžký, ale co je k tomu potřeba, je opravdu zase potřeba najít ty vhodný lidi. Mám obrovský štěstí na to, že moje regulatorní oddělení vede můj kolega Jan Štěrba, kterej má obrovskej zápal pro to, kterej je odborníkem nejenom teda v Český republice, ale už teďko v Evropě. A je potřeba prostě získat ty lidi, který tuhle oblast mají rádi, a najít ten nějaký jakoby systém, jak sledovat ty jednotlivý trhy, a potom vlastně získat k tomu i zbytek firmy, protože samozřejmě pro zbytek firmy regulatory je obrovskej oprus, jo, protože ono vlastně.
Mluvčí 1
Tak jako řízení kvality.
Mluvčí 2
Ano, tak jako řízení kvality. Všichni mají pocit, že jim to brání v tom v tom obchodě, takže vůbec jsme museli najít i tu formu komunikace a ukázat jim, že jsme partner a že naopak jim pomáháme a nezdržujeme je a že jim ty dveře otvíráme.
Mluvčí 1
Jak poznáš správnýho člověka?
Mluvčí 2
Hm, správnýho člověka pro pro práci, nebo jak je to jako?
Mluvčí 1
Ano, ano, takový, eh, s někým se potkáš, vybíráš, obsazuješ nějakou pozici. Mhm, tak co je ten, eh, ten bod, to místo, ten, eh, způsob možná, eh, kterým tebe zaujmout, jak se dostat k tobě do týmu?
Mluvčí 2
Kromě určitě, pokud je to nějaká odborná pozice, tak tam trošku musí bejt i tý odbornosti, ale o to mě ani tak moc nejde. Ale já musím jakoby, my musíme mít nějakou vzájemnou energii s tím člověkem, nechci říct až úplně chemii, a a musíme si sedět. A já vlastně myslím, že už za tu dobu celkem poznám, eh, jaký má, jaký ten člověk má energii, co by chtěl dělat a jak se nám společně bude pracovat. A tím, jak jsem prorostla s tím Linetem, jak jsem díky Linetu, tak já už dokážu dobře odhadnout, jestli se ten člověk hodí do tý naší kultury.
Mluvčí 1
A vzpomeneš si na nějakej projekt, kterej vás právě takhle jako lidsky, technicky, procesně doopravdy prověřil? Ty jo, pokud to není každej projekt, tak určitě těch těch projektů bylo hodně. Za prvý, co mě s tím Linetem a možná co mě formovalo, bylo určitě ta Čína. Jo, to bylo, kde já jsem si sáhla hodně na svoje dno a tam jsem poznala sama sebe a a i jednotlivý kolegy a svoje lidi v Linetu. A jinak já myslím, že to není každej projekt. Tam, kde ty projekty už nejsou úplně inovativní, tak jsme celkem sehraný. Samozřejmě vždycky to prověří, když do toho vstupuje nějaká třetí strana, která je ještě mimo Linet, kdy my si zase musíme znova ověřit, jak jsme schopný někoho mezi sebe pustit, jak jsme adaptabilní, jak přijímáme tu změnu a nový ty trendy. No, jakoby úplně přímo takhle nějakej projekt v poslední době, kterej to prověřil v Linetu, i když možná to byla ta kultura, když jsme měnili tu projektovou kulturu, tak tam jsme si vlastně zase sáhli na to, že je potřeba dobře komunikovat, komunikovat ty změny a a a dobře to nastavit, kde jsme se asi mezi sebou dobře prověřili a zjistili i, jak souzníme s tím vedením. No, já jsem někde četl, nebo možná od tebe slyšel, že se nikdy na cestu inovací nevydáváš sama. Mhm, eh, jak konkrétně to vypadá v tvým týmu?
Mluvčí 2
Eh, jakoby konkrétně, jak vypadá, když jdeme po nějaký inovaci? Mhm, já vlastně záleží, odkud ta inovace přichází, jaká ta inovace je. Když je ode mě do toho týmu, tak já potřebuju získat nadšení toho týmu a potřebuju zjistit, jestli ty lidi se mnou souzní a jestli i pro ně je to inovace a jestli za tou inovací půjdou. A když tu inovaci přináší někdo jinej nám, tak je potřeba si to dobře vyslechnout a získat prostě to nadšení zase ve zbytku.
Mluvčí 1
Jak řešíš situace, když potřebuješ ty lidi získat a nejde to z nějakýho důvodu?
Mluvčí 2
No, já tomu vždycky nechávám čas, aby ten člověk si to trošku rozmyslel, překousal si to sám. A když vidím, že to tak není, že pořád s tím nějak nesouzní nebo nenaskočil na tu vlnu, tak se ho ptám, proč, proč to tak je, nebo jak, jestli to vidí jinak, co on by do toho dal. No a když vlastně ho k tomu stejně nepřesvědčím, nebo většinou o tom hodně mluvíme, diskutujem, hledáme různý cesty, a když už je to pak jedinec a ten zbytek na to naskočí a on ne, no tak mu řeknu: "Hele, hoď to, pojď zkusit, no, jsi součástí týmu, všichni tě táhnem za jeden provaz, tak uvidíme v průběhu, jestli jestli ti to taky dojde a budeš s tím souznít."
Mluvčí 1
No, nastávají u tebe momenty, kdy musíš dávat hodnoty nad výkon?
Mluvčí 2
Vůči týmu určitě a někdy i sama vůči sobě. No, nastávají určitě, kdy musím dávat hodnoty na výkon a je to třeba i o nějakých osobních záležitostích těch jednotlivých lidí v tom týmu. Tak všichni jsme lidi, každý má ještě kromě toho, že pracuje, svůj život a většinou se to prolíná a nelze mít zlomený obě dvě nohy. Když má někdo zlomenou jednu, tak mu lze, mu taky, pokud chce, aby ten tým fungoval a ten jednotlivec, tak mu musíme pomoct. A tam někdy vlastně určitě jako jde výkon pryč a je tam ta hodnota.
Mluvčí 1
Mhm, jak komunikuješ změny, který jsou pro ten tým náročný?
Mluvčí 2
Hele, to je strašně pro mě důležitý, abych já tý změně věřila a souznila, protože na mě je to hnedka vidět, když tou změnou nesouzním nebo jí nevěřím. Takže pokud já jí nevěřím a nesouzním a ta změna je potřeba udělat, tak já to tomu týmu řeknu, že třeba o tom nejsem úplně přesvědčená, ale že jsou tady ty důvody, proč tu změnu nutno udělat a že potřebuju znát jejich názor, ale že potřebuju, aby ta změna se stala, tak to prostě všichni musíme společně udělat, ať se nám to líbí nebo ne.
Mluvčí 1
Vzhledem k velikosti Linetu je asi pravděpodobné, že to není jenom o vašich interních týmech, ale o tom, že potřebujete, a myslím, že jsi to zmínila na začátku, spoustu externích konzultantů. Nastávají konflikty i tady v téhleté oblasti?
Mluvčí 2
Hele, nastávají hodně, protože vybrat si dobrýho konzultanta je celkem problém. V tom nechci, aby to teďko znělo moc nabubřele, ale nám se někdy stává, že ty konzultanti k nám choděj učit a v tom já mám vždycky velkej konflikt, protože žádnej konzultant není zadarmo. Jo, stojí to nejenom peníze, ale hlavně čas a čas jako toho všichni máme málo a je drahej. Takže ty konflikty nastávají v případě toho, když já my máme pocit, nejenom já, že ten konzultant toho ví míň než my, takže tam ten konflikt někdy je.
Mluvčí 1
Jak hledáte shodu, nebo jak hledáte něco, co se dá označit za pravdu, i když je třeba nepříjemná?
Mluvčí 2
Mezi tím konzultantem a náma, a nebo jakoby všeobecně v Linetu?
Mluvčí 1
No, já myslím, že máme dvě linie, po kterých komunikujeme, to znamená konzultanti versus Linet a potom tvé interní týmy.
Mluvčí 2
Konzultanti versus Linet, jak hledáme pravdu? No, po velkejch diskuzích mnohdy, no, záleží prostě jakého tématu se to týká, ale když už jsme se to rozhodli na tu společnou cestu jít a vybrali jsme si obě strany po docela vždycky jako složitým procesu výběru, tak se snažíme najít tu cestu společně, protože nikdy nemá každej 100% pravdu. Je vždycky potřeba najít nějakej střed. No a v tom týmu je to taky tak, no, někdy nikdo není neomylnej, je potřeba o tom hodně mluvit.
Mluvčí 1
Jak říkají diplomati, uzavřeli jsme doložku nejvyšších výhod, tedy slíbili jsme si, že se vždycky dohodneme. Mhm, a to nás potom nějakým způsobem vede a formuje. Jasně, to mi to mi celý dává smysl. Pojďme na to, jak pracuješ s mladýma lidma. O tobě je známo, že máš ráda mladé talenty, že je vyhledáváš. Eh, jak je konkrétně rozvíjíš potom?
Mluvčí 2
No, já vlastně jsem najednou přišla v to, já nevím, jak se to mohlo stát, že jsem v tom týmu skoro nejstarší. To je šílený prostě, a že vlastně já jsem taky dostala tu příležitost, možná tenkrát jako mladej talent, a já to i ráda rozvíjím, protože každej mladej člověk přinese obrovskou energii. A pro mě je to vždycky motivace, abych mu předala to nejlepší, co já umím, a rozvinula v něm ty jeho talenty, a nebo to, co chce dělat, protože pokud to chce dělat, tak on má i tu energii a tu energii pak přetaví ve výsledek.
Mluvčí 1
Pomáháš jim nějak, aby rostli odborně a přitom zůstávali sami sebou?
Mluvčí 2
Určitě jim to pomáháme v tom, pomáhá mi v tom hodně. Já se snažím s nima hodně o tom mluvit, jak by to chtěli, jak by si chtěli nastavit ten svůj kariérní život, ale samozřejmě, aby to taky bylo trochu v nějaký balanci s jejich osobním životem. A eh, máme na to rozvojový plány. Ty rozvojový plány si tvořím ráda sama, tvoříme teďko i se svojí dobrou kamarádkou Rajkem, kterou jsem si na to oblíbila, a myslím si, že nám to hodně funguje, protože vlastně třeba ten současnej vedoucí toho regulatorního oddělení, na kterým já jsem, na kterýho já jsem velmi pyšná, je třeba zrovna takovej talent, kterej jsem si rozvinula. A i teďko vlastně čerstvě mladá paní, která vede to oddělení tý klinického researchu, tý použitelnosti, je taky talent, která přišla z vysoký školy úplně z jinýho oboru, a tady já jsem dokázala dobře odhadnout její zapálení a v čem by mohla bejt dobrá. A taky to rozvíjíme.
Mluvčí 1
Pojďme na kámošku AI, to mě zajímá. Eh, kde to používáš, co ti to přináší? Vidíš tam i nějaký rizika?
Mluvčí 2
Hele, to možná nevím, jestli to je správný, já to používám úplně ve všem. Někdy, někdy si ať říkám, jak je to děsivý, my si jako dost povídáme ráno, v poledne i večer. A eh, no, zvykla jsem si na ní. Já, když plánuju cestu, tak když dám rozvojovej plán svejch lidí, možná když jsem psala disertační práci na MBA, prostě ji používám ve všem.
Mluvčí 1
Mhm, eh, co formovalo ten tvůj AI mindset?
Mluvčí 2
Ze začátku já jsem tomu byla strašně nedůvěřivá, neuměla jsem to používat vůbec. Jo, a slyšela jsem od okolí, jak je to super, co tam, co tam řešej, a pak od pár chytrejch lidí kolem sebe, kterejch si vážím, jsem u nich viděla ty důkazy, že to používají, a to mě asi přesvědčilo. A pak jsem byla na jednom kurzu, kde nás naučili, jako jak si z ní udělat opravdu kámošku, jak udělat tu personifikaci, a na tom jako já hodně pracuju. A myslím si, že mi to fakt pomáhá, že to hodně ušetří čas, jako a jestli v tom vidím nějaký rizika. Jo, nevím, jestli v tom vidím rizika, možná že já s tím ušetřím hodně času a nevím, jestli nejsem někdy trochu líná na to přijít sama.
Mluvčí 1
Mhm, pojďme se podívat na tvůj běžný den. Mhm, eh, šéfky Project and regulatory, jak vypadá?
Mluvčí 2
Hele, ten je každej jinej. Záleží, jestli jsem v Linetu, nebo jestli jdu mimo Linet, protože já se teďko hodně pohybuju i mimo Linet, s tím, že mě baví právě poznávat to prostředí zdravotnictví a ty inovace. Ale můj každej den začíná ráno. Já jsem hodně rutinní a až někdy bych řekla, že v nějakých věcech možná urputná, ale ten den musí začínat tím, že já mám každý ráno nějakej sport. No, pak většinou, když jsem v Linetu, tak do Linetu a během dopoledne mám právě ty schůzky se svým týmem nebo s vedením, a odpoledne je pak jakoby to tvořivý.
Mluvčí 1
Mhm, eh, máš nějakej návod na to, jak hlídat právě tu rovnováhu mezi prostorem, kdy potřebuješ hodně přemýšlet, a takovou tou běžnou operativou, takovým tím odbavováním?
Mluvčí 2
Tak to úplně upřímně nemám, to mě jakoby někdy, někdy mi to činí problém, určitě. No, já většině lidí proto hledám i i pro sebe, hledám ten návod, jak jak si tady s tímhletím poradit. Eh, máš nějaké rituály? Hm, no, mám e jako rituálů a mám spoustu vlastně, když se to tak vezme, ale v tý práci e vlastně já jsem zjistila, že je potřeba bejt připravená. Jo, že bez připravenosti to nejde. A určitě já mám páteční a pondělní rituál. Já mám ráda pondělí, myslím, že tím hodně právě lidí i ve svý práci otravuju. Já přijdu v pondělí strašně nabitá a odvídám dveře a říkám: "Hele, to je super, už je zase pondělí, můžeme tvořit nový věci, podívejte se, co nás před sebou čeká." A pátek nemám ráda, to je pro mě nejchcíplejší den v týdnu. Přijde mi, že už se moc nic neděje, ale každý pondělí já vyhodnocuju, co za ten týden bych měla udělat, co mě čeká, ale nejenom v práci, i v tom osobním životě. A v pátek to uzavírám. Mhm, a největší rituál mám 31. 12. Já už od svejch 15 let si píšu, co bych za ten rok chtěla zvládnout, jak v osobním, tak v pracovním životě, a opravdu to za celou dobu vždycky na konci roku zhodnotím a udělám si nějakej nástřel na na ten další. Vynechala jsem dva roky ve svým životě a podle mě to byl chaos.
Mluvčí 1
Mhm, eh, máš nějakej fígl, když ti nepřichází inspirace, jak se dostat do takové té tvůrčí energie?
Mluvčí 2
Eh, no, nevím, jestli to je fígl, ale já jsem za ty roky pozorovala, že někdy tím, jak jsem strašně zrychlená a je toho hrozně moc, a někdy i rozstřelená, že v tím právě moc ta inspirace nepřichází, že je někdy potřeba se zklidnit a možná i počkat na to, co co novýho ten život přinese, nebo eh, aby ta inspirace došla. A pak mně přijde, že někdy v klidu a v tichu přicházejí ty největší věci.
Mluvčí 1
Takže u ubrat urputnost.
Mluvčí 2
Jo, ubrat urputnost, to je super. U ubrat urputnost.
Mluvčí 1
Eh, do jaké dovednosti se ti nejvíc vyplatilo investovat?
Mluvčí 2
Mně určitě do tý cokoliv, jak jakákoliv práce s lidma, do toho se mi podařilo investovat. A eh, já teda musím přiznat, že poměrně dlouhou dobu mám dva kouče ve svým životě, jak teda na osobní, tak na pracovní, a do toho do toho je super investice. Mně to vždycky pomohlo v tom, že ujasnit si ty priority, a nebo trochu i zapracovat na svejch nějakejch strašácích a a a nebo i přednostech.
Mluvčí 1
Pojďme se ještě chviličku zastavit u manažera roku.
Mluvčí 2
A tak to ráda.
Mluvčí 1
Jaký to bylo, když jsi zjistila, že jsi finalistkou soutěže manažera roku?
Mluvčí 2
Hele, eh, ze začátku vlastně úplně, když jsem procházela celou eh jednotlivý vlastně ty fáze, tak eh já jsem tomu zas tak ne úplně nevěnovala pozornost, ale nepřišlo mi, že bych se mohla dostat do toho finále. Ale bavilo mě eh ta retrospektiva, co mi to přinášelo, protože já jsem si u toho opravdu udělala retrospektivu svýho eh života. A když jsem se pak dostala do tý do toho finále, do 25, tak to mi volala Helenka Grofová, když jsem řídila auto, tak to jsem byla z toho taková spíš překvapená a spíš mě jako zaskočilo, co musím stihnout během třech dnů, co se ještě jakoby musím připravit, protože to bylo období dovolenejch. Nicméně teda eh v noci jsem to připravila a pak, když jsem se dozvěděla, že mám jít teda prezentovat před komisi tu finální prezentaci, tak vlastně v první chvíli jsem z toho dostala docela strach.
Mluvčí 1
Mhm, eh, zkus nám přiblížit ten proces hodnocení, o čem to vlastně je.
Mluvčí 2
No, je to právě o tom, abyste si eh uvědomili to, čím jste to ten svůj život celej prošli v tý kariéře, co jste vlastně vytvořili, ale i abyste si uvědomil každej eh ten účastník, v čem je asi dobrej a co je ta jeho silná stránka a ten přínos. A možná mně tam je vlastně došlo, co dál chci dělat. Mě to strašně upevnilo a i ujistilo, že tu práci, co dělám, že mě fakt naplňuje a že v ní chci dál pokračovat.
Mluvčí 1
Ty jsi vítězkou kategorie udržitelný rozvoj. Eh, je to něco, je to to něco, v čem chceš pokračovat?
Mluvčí 2
Je to přesně. Já jsem si tu kategorii přesně přála vyhrát. To já možná ještě, když se vrátím k tomu galavečeru, vlastně když to bylo vyhlášené, já jsem si pro to šla. Pro mě to je jako nezapomenutelnej pocit, kde se eh ve mně mísila obrovská hrdost na sebe sama, obrovský dojetí a ten udržitelnej rozvoj. Pro mě je to právě v tom zdravotnictví. Eh, já určitě v tom dál chci pokračovat a je to v tý péči o toho pacienta, o ty blízký, ale nejen to, ale je to i o pomáhání toho personálu, kterýho máme v současnosti, což všichni víme málo. Populace nám stárne a jsou kladený na něho velký nároky.
Mluvčí 1
Co se za těch 10 dnů změnilo v tom, jak tě třeba vnímá tvůj tým, nebo jak vnímáš ty sebe sama?
Mluvčí 2
Jak mě vnímá můj tým? Tak můj tým mně, musím říct, celou dobu strašně fandil a držel palce a hodně mně v nějakejch věcech pomáhali, takže nevím, jestli se nějaký změnilo její vnímání a a a to vnímání toho okolí. Ale já teda tady sobecky musím říct, že na tom mně moc nezáleží. Teďko mně na mě hlavně, já vlastně poprvý v životě, i když nevím, jestli to tak teda není smutný, že to je na základě tady toho ocenění, ale já sám strašně jakoby dokážu sama sebe pochválit a ocenit. Pro mě je to fakt jakoby důležitý ocenění.
Mluvčí 1
Kam bys chtěla, aby se český MedTech posunul?
Mluvčí 2
Český MedTech, kam by se posunul MedTech? Doufám, že všichni eh, abysme si rozuměli, co to je MedTech, že to je medicínská technologie. Jo, možná konečně bysme to mohli vysvětlit, možná abysme abysme to vysvětlili. Jo, jo, že to je právě to, je to, nejsou to léky, jsou to všechny zdravotní pomůcky, co nám právě pomáhaj, léčej a usnadňujou ten život. A eh, my máme super eh nápady. Eh, je tady spoustu inovativních malejch firmiček, který by vlastně v tý oblasti chtěly proniknout, a já bych chtěla, abysme tady tomu dali nějakej rámec, abysme jim pomohli a abysme ty lidi zapojili do u nás v Čechách a ty jejich nápady uvedli na trh, aby nemuseli s nima utíkat do zahraničí.
Mluvčí 1
To je hodně krásná myšlenka. Eh, je ještě nějaká myšlenka, kterou bys chtěla předat našim studentům nebo posluchačům?
Mluvčí 2
Hm, já si prostě myslím, že v životě není nic nemožný, že pokud máte nějaký zapálení, nějakej sen, tak je potřeba to nevzdat a udělat všechno pro tu realizaci.
Mluvčí 1
Lucie, já ti ještě jednou moc děkuju, že jsi přijala pozvání a sdílela s námi jednak tu radost z manažera roku a jednak ale za mě velmi podnětné inspirativní myšlenky.
Mluvčí 2
Já děkuju tobě, Jirko, za pozvání.
Mluvčí 1
A vy, pokud jste dokoukali až sem, tak já se moc těším na další setkání s dalšími zajímavými hosty v dalších dílech.
