Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty rozebíráme principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Pojďme tedy na to, mým dnešním hostem je Marián Jelínek. Marián je renomovaný český hokejový trenér a mentální kouč, známý svou prací s vrcholovými sportovci, včetně legendárního Jaromíra Jágra. Specializuje se na mentální přípravu, zvládání stresu a osobní rozvoj, a jeho přístup kombinuje psychologii, filozofii a sport. Marián je autorem několika knih, ve kterých se zaměřuje na motivaci a překonávání výzev. Díky své odbornosti je vyhledávaným koučem nejen ve sportu, ale i v podnikatelském prostředí, kde pomáhá lidem zvyšovat psychickou odolnost a dosahovat osobního růstu. Ahoj Mariáne, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj, děkuju moc za pozvání.
Mluvčí 1
Mariáne, co ti v posledních dnech udělalo největší radost?
Mluvčí 2
To je to slovo největší, tam je pro mě takový složitý, protože já se snažím radost mít každý den a opravdu jako vnímám, že to je určitá dovednost, takže se tím řítím. Ale největší, největší asi vnučka, asi vnučka, je to v mým věku už, no, takže měl jsem na víkend jeden den vnučku, celej jsem ji hlídal sám, takže byl to mazec, tříletá holčička, ale moc jsme si to užili, takže asi tak, no.
Mluvčí 1
Skvělý. Jaká cesta tě vedla k mentálnímu koučingu?
Mluvčí 2
Složitá, složitá z toho důvodu, že já jsem si to nikdy jako neuvědomoval, ani jsem nějak po tom netoužil. A já jsem toužil vždycky po tom být velmi dobrý trenér a snil jsem o tom, že jednou v NHL a nároďák a podobně, ale pak postupně, když se mi ty cíle trošičku začly plnit, to znamená, pronikl jsem pod pokličku do v NHL v 90. letech, tak jsem si uvědomil, že sice ta práce s tím fyzickým tělem je úžasná, ale že byl jsem trošku zklamanej. Myslel jsem si furt, že když přijedu do toho NHL a uvidím tam ty borce, jak trénujou, a že budu mít nějakej na to patent, že dělají něco zvláštně, jinak, výjimečnýho, druhý cvičení a podobně, a že pak přijedu a budu tady sekat úspěšný hokejisty jednoho za druhým. A byl jsem zklamán, protože jsem vlastně tam viděl, že ty cviky a ty věci, ty tréninkový impulzy na to fyzický tělo nejsou tak odlišný, ale začal jsem si všímat ohromně, co mě zaujalo, že to nastavení těch hráčů do toho tréninkovýho procesu a i do toho zápasu, takže jsem se začal zabývat tou myslí a neurologií a psychologií. A tam vlastně jsem objevil takový to, že jsem si řekl, tak sakra, i když ho mám připravenýho fyzicky, můžu ho mít dokonale, ale pokud takticky, technicky, ale pokud tam jako v tý hlavě je nějakej strach, obava nebo myšlenka nechtěná, tak ve svý podstatě on ten výkon stejně nepodá. Takže jakoby jsem si řekl, já se ale nechci eh do detailu starat o něco, co nad čím je ještě něco, co to rozhoduje. Takže vlastně takhle jsem postupně došel až k tomu, přes kondičního trenéra, klasickýho trenéra hokejovýho, až vlastně eh do tý hlavy, neboli do toho subjektivního světa, a tam vlastně teďkon nějakým způsobem hledám ty možný řešení.
Mluvčí 1
My jsme zmínili tvoji spolupráci s Jaromírem Jagrem. Vzpomeneš si na nějaké konkrétní techniky, které jste spolu používali, aby si udržel motivaci a vrcholový výkon?
Mluvčí 2
Hm, eh techniky, eh ona je otázka, jestli to technika, které jsme používali. Já jsem zastánce toho, že ty techniky člověk jaksi eh mu vyvstanou eh samy z jednoho z prostýho důvodu. Pokud ten úspěšnej člověk, což jsem si uvědomil u toho Jardy a u dalších úspěšných, který jsem měl díky němu možnost poznat, ať to byl Tiger Wolf, Charles Barkley, Mario Lemieux, sportovci, nebo třeba Miloš Forman, nebo úspěšný podnikatelé, tak jsem si uvědomil, že oni mají vlastně svým způsobem zvláštně nastavenej svůj subjektivní svět v takovým dichotomickým stavu. Oni extrémně milujou to, co dělaj, a zároveň chtěj od toho extrémně hodně gólů, bodů, peněz, ale milujou tu cestu, je baví. Jaromír miluje extrémně hru jménem Lední hokej a chce od ní co nejvíc. A eh ta láska k něčemu, ta totiž tě sama o sobě implicitně limituje, proto ty techniky jako tam nejsou tak nutný, protože ta láska, jestliže něco miluju, tak samozřejmě eh má to několik aspektů, kterými zvyšujou psychickou odolnost automaticky. Všimni si, nebo ty víš sám, že když něco miluješ, tak jako nemáš nechtěný myšlenky, protože ty, když to miluješ, tak seš do toho transformovanej a vůbec tě nenapadá myslet na to, že to zkazíš, nebo že přijdeš eh vo peníze, nebo něco. Na to můžou myslet lidé, který se bojí vo výsledky, a to už není láska k činnosti, ale je to láska k výsledkům, a to je velikánskej rozdíl. A myslím si, že v této době si to hodně, hodně pletem, a ty lidé, kteří milujou tu činnost, tak třeba mají už jenom z této podstaty eh jaksi eh tu odolnost psychickou daleko, daleko větší. Eh morál, motivaci a morálně volný vlastnosti také, jo. Když mě něco baví, tak mě to automaticky limituje, jo. Když mě baví chodit na ryby, nemám problém v neděli vstát, jít v 5 hodin na ryby. Když mě baví hokej, nemám problém trénovat. Dokonce Jarda mě budil jednu v noci: "Pojď trénovat." Jeho to bavilo. To znamená, zase máš tu eh vyřešenou motivaci, kterou každej řeší. Tak láska je vlastně eh tou největší energií ve vesmíru, takže z tohodle hlediska jako s Jardou, no, hledali jsme nový věci. To spíš bylo takový, že furt, furt jsme byli takový: "Marej, vymysli něco, pojď, ať něco, ať máme náskok před soupeřem." Tak tam jsme se až dotýkali věcí, který tady by zazněly možná až příliš spirituálně, ale my jsme hledali třeba i rezervy v takzvaných nefyziologických nebo metafyzických energiích. A eh nebylo to už jenom ve stavu mysli, ale byly to stavy eh tý akupunkturní drály a čakerný systémy, aurální těla a síla víry a a tak dále. A další aspekt, kterej s Jardou jsme hodně dělali, a byl, myslím si, jeden z důvodů eh úspěchu, a neboli těch parametrů úspěšnejch lidí, je oni, oni, on má ohromný sebepoznání toho svýho těla. Oni se hrozně dobře znaj, ti lidé, proto oni si nenechají navěsit jen tak bulíky na nos: "Hele, výživáku, co mám jíst? Kondičáku, co mám trénovat?" Ne, oni nejsou stroje, oni tohleto ne, ne, ne, on ví nejlíp, co vlastně pro něj vyhovuje. A to je to krásný, že ona ta sebereflexe a ta práce s těmahle lidma je úžasná, protože oni vám dávají úžasnou zpětnou vazbu, která není jako ty ovečky, že pokývou hlavou: "Tak teda jsem udělal stokrát tady činkou tohle nebo tamto," ale oni to mají trošku jinak nastavit. Takže to sebepoznání je je krásný a je to logický. Pokud s něčím chci pracovat, měl bych to nejdřív poznat, proto já i svý klienty vedu k tomu, abysme nejdřív poznali ten svůj subjektivní svět a paralelně s ním, s tím poznáním, jsme se učili s ním pracovat. Ale jak můžu s něčím pracovat, když to často neznám? Proto se stává to, že ty lidé uměj pracovat s okolím a jsou úžasný, ale sami mají problém.
Mluvčí 1
Mhm, v čem jsou největší rozdíly mezi tréninkem těla a tréninkem mysli?
Mluvčí 2
Tak obojí je trénink, to jsi řekl správně. Já jsem přesvědčenej, že když to řeknu hodně naivně, tak mysl je eh je sval a já ji můžu trénovat podobně jako to fyzický tělo. Takže těch rozdílů tam z hlediska jako a priori není tolik, ale ty rozdíly vidím v tom, jakým způsobem se to posiluje. To fyzický tělo se posiluje samozřejmě nějakýma odporama v posilovnách a podobně, a z hlediska mysli tam asi ty odpory jsou v jiným pojetí. To znamená určitýma prožitkama neúspěchu, prožitkama porážek, prožitkama výstupu z komfortní zóny, takže jsou to určitý prožitky, který člověk navozuje tomu jedinci, eh aby eh nenastalo k tomu k tomu prožitku v reálu. To znamená jaksi, eh já tomu říkám určitej emoční šok, provede ho člověk tou situací, aniž by ta situace ještě v reálu nastala, protože když už nastane, tak prohrál zápas a to nechceme.
Mluvčí 1
Co považuješ za největší výzvu při mentálním tréninku a při práci na mentální stránce těch sportovců?
Mluvčí 2
Taky to slovo největší, je to těžký. Já si myslím, že každej máme nějakej ten svůj blackbox, kterej když otevřem, tak eh eh samozřejmě eh máme ty slabiny v něčem jiným. Je to podobný, když už to přirovnám k tomu fyzickýmu tělu, někdo má problém s vytrvalostí, někdo s obratností, někdo s rychlostí, tak úplně stejně je to i v tom subjektivním světě, že někdo má problém se sebevědomím, někdo se strachama, někdo s koncentrací, s pozorností, někdo třeba s motivací a podle toho samozřejmě potom se k tomu přistupuje. Takže hm asi takovým, kdybych nebyl alibista, společným jakoby jmenovatelem eh nás všech je to, co nám je archetypálně dáno, a to je strach, ale nám je dán ten strach o život a my pracujeme spíš s tím strachem o ega. Tak ten ten strach v různých podobách a převlecích si myslím, že provádí v současný době téměř každýho a hlavně je to jedna z těch, já bych řekl zase odhadem, že je to 80 % mých zakázek nebo zakázek vůči mně, ke mně, že chtěj pomoct, jak zpracovat a pracovat se strachem o ego.
Mluvčí 1
Já já vím, že ta rada není snadná, ale přece jenom, kdyby mohlo existovat nějaké snadné doporučení, takové to na první dobrou, jak pracovat s tlakem a strachem a takovým tím očekáváním, který je na ty sportovce často kladeno?
Mluvčí 2
Tam je důležitý si zvědomit tu realitu toho, že opravdu nejde o život, že se vlastně eh nic nestane v konečným efektu, nikdo mi neuřízne ruku, nikdo neumře a tak dále. Na druhý straně je tam hrozně důležitý umět pracovat, jak já říkám, s myšlenkama nechtěnýma, protože to jsou myšlenky, který vlastně ten člověk paradoxně, když se ho zeptá: "Ty ty myšlenky chceš?" Tak ti lidi: "No nechci, ale jenom nevím, co s nima dělat." Takže je to práce s myšlenkama nechtěnýma. Dostáváme se už k tématu self coachingu, což je pro mě teďkon takový, taky bych řekl, 60-70 % těch klientů chce hlavně se naučit self koučovací techniky, jak pracovat sám se sebou, respektive s těma myšlenkama nechtěnýma, který mi brání eh jít za tou v tý v tý cestě za těma cílema. Jo, nemůžu spát, přestože mám spát, protože mi do hlavy chodí to či ono. Jdu kopat penaltu a začnou se mi klepat ruce, nohy, protože myšlenky nechtěný, eh strachu, obav toho, že to zkazím a že tady celá Itálie na mě kouká. Teď mluvím konkrétně o jednom klukovi, tak eh to samozřejmě nás vede k určitý paralýze a vnitrosvalová koordinace je narušená a tak dále. A tím pádem ten člověk často selže díky tomudle a může umět tu penaltu kopat, jak chce, ale bohužel prohrál ten svůj vnitřní boj, ten inner game s těma myšlenkama nechtěnýma. Díky tomu se podle toho chová a selže. Možná to vidíš u státnic, když někdo podlehne těm obavám, strachům. Ty toho kluka, holku znáš pět let a víš, že je úžasnej, ale bohužel tam z nějakýho důvodu ten tlak neunes a díky tomu ze sebe nevysouká souvislou větu. Tam pomáháte mu různě, že jo?
Mluvčí 1
Jakou roli podle tebe hraje mindset při dosahování úspěchu?
Mluvčí 2
Velkou, velkou roli, ohromně velkou roli, protože ten mindset je nějakej náš takovej eh filtr, ukazatel toho, kudy asi jak bysme měli jít, za jakých podmínek bysme tam měli jít. To znamená, já mám nějakej vnější cíl, vylézt na nějakou horu, ale můj mindset, jestli si říkám, že to nedám, že mi to tam nevyjde, že mi tam bude zima, že mi tam bude, to znamená, vidím negace, a nebo tam vidím nějakou možnost, ale dám to, to zvládnu a a tak dále. Takže mindset je něco hrozně důležitýho. Na druhý straně to nesmí být zase určitá naivita. Jo, já vnímám, že teď se to překlopilo v to, že zase buď věčně pozitivní a věčně jako, a jo, tak to taky není samozřejmě správný. Já si myslím, že v tomhle případě je důležitý mít správnou sebereflexi a sebereflexe znamená, že jsem si vědom, v čem jsem dobrej. To není arogance, já jsem si vědom, ano, v tomhle jsem dobrej, ale úplně stejně jsem si vědom, v čem dobrej nejsem, a to je ta správná sebereflexe. Kdežto tahleta doba jako přeceňuje, v čem jsme dobrý. My jsme všichni úžasný, dokonalý, od dětství jsme chválený za to, že jsme se hezky vykakali, najedli a já nevím co všechno, tak jsme dokonalý. Ale bohužel nesmíme říkat moc ty věci, že nám něco nejde a už to zavání, až já provokuju, že jo, že to ženeme až do nějaký šikany a a dalších takovýhlech pojmů, který úplně nejsou adekvátní tý situaci. Takže si myslím, že ten červenej koberec a to opečovatelství přeháníme a díky tomu vlastně vytváříme potom tu společnost, která je právě o to víc psychicky náchylnější, méně odolná.
Mluvčí 1
Máš nějaký konkrétní případ nebo příklad, kdy ta změna mindsetu už byla ta poslední kapka, která ještě chyběla k tomu úspěchu, a a ta pomyslná hra z toho úspěchu se protrhla a ten člověk dosáhl mimořádně lepších výsledků?
Mluvčí 2
Já si myslím, Jirko, dokonce, že to není ta poslední kapka, ale že to je ten první oceán. Jo, to ono to vypadá, že to je poslední kapka, ale pokud já mám totiž správnej mindset, tak já jsem zastánce toho, že vlastně daleko víc eh z tý reality eh nasávám. Proto třeba trénovat se správným mindsetem a trénovat se špatným mindsetem znamená to, že ten, kdo má správnej mindset, tak daleko rychlejc roste a pak přijde teprv zápas. Tam je ten mindset samozřejmě taky důležitej, ale my si musíme uvědomit, že ten mindset rozhoduje o tom vlastně, o tý, o tý, no jasně, o tý cestě, o tom, co všechno do sebe dostanu, do toho harddisku. Takže když máš tady studenty, a to vidím i na tý, v tý škole, že máš studenti, ty, který mají mindset takovej, že prostě sem přišli se vzdělávat a že sem přišli si to na jedný straně užít, ale na druhý straně taky využít tu školu k tomu, abych se, no tak to je úžasný. A pak má tu někdo mindset, kterej má, jo, nějak to udělám, na konci napíšu nějakou práci a prostě nějak tím projdu. No tak samozřejmě je jasný, kdo se víc naučí, komu to do života dá víc a tak dále, přestože oba dva, když to řeknu ošklivě, to stojí stejně peněz, ale někdo to využije a někdo je tím zneužit. A to je ta otázka toho mindsetu.
Mluvčí 1
Jak udržet dlouhodobou motivaci?
Mluvčí 2
Já si myslím, že to slovo motivace přeceňujem a já jsem hodně, teď jsem taky přijel z jedný firmy, která chtěla o motivaci, a já už trošičku jako tu společnost vnímám, že všichni hledají motivaci a připadá mi to, už ji mám opravdu až nad hlavu a jako je to takový až hodně, když to bagatelizuju, že pak tam ty lidi seděj a tak nás tedy namotivuj, machírku, ale ono je to všechno jinak. Já jsem přesvědčenej, že tou největší motivací, a ona to vlastně není motivace, ale tou největší energií do procesu je opravdu ta láska. To znamená, je otázkou, a myslím si, že v tomhletom bychom se v mnoha oborech a v mnoha věcech mohli zamejšlet, jestli co je vlastně smyslem. Jo, co je smyslem tý i tý školy, když se zamyslíš nad tím, jestli je to nějakým způsobem edukovat a vzdělávat a informace dávat, což je jedna položka, která je samozřejmě velmi důležitá, ale to pro mě daleko důležitější položku, aspoň tak to vnímám, je vytvořit v tom studentovi doživotní vztah ke vzdělání, protože ta doba je tak rychlá a dynamická a klipová, že vlastně on, když se bude perfektně tady na vysoký škole učit, gympl, všechno vejška, a pak pak stejně k tomu vzdělání už nebude mít sklony, tak on za pět, za šest let to s odpuštěním zastará. On už jako teď za posledních pět let je údajně tolik nových poznatků z neurologie jako za minulých 90 let. Jo, na vysoký škole chemicko-technologický byl jsem tam přednášet, tak mi tam pan docent povídal: "Hele, ono to je tak rychlý, že v prváku se učí nějaký informace a 30-40 % u státnic už jich neplatí." To znamená, eh, logika věci, jestliže mám připravit člověka na život, tak co bych měl v něm hlavně vybudit? No, aby aby aby se celej život vzdělával. Takže i ten mindset změny toho poslání tý školy a toho smyslu tý výuky už není jenom ho naučit memorovat, napsat práci, což je důležitý, znova opakuju, ale možná k tomu je veliká důležitost doživotně se vzdělávat. A tohle úplně vždycky to bylo dobrý, ale nebylo to nutný, ale teď se obávám, že je to nutný a já to vidím na sobě, protože už je mi nějakej věk. A teďkon, když vidíš vnučky a vidíš dcery a a syny, co všechno jako dokážou s nějakýma věcma, kdybych já se nevzdělával, eh, z hlediska třeba digitalizace, vždyť to sám víš, tak eh, jako jsem najednou úplně mimo. To znamená, a teď si vem, že oni budou vyrůstat ještě v dynamičtější době, ještě v rychlejší době, to se asi nezpomalí, nevím. No tak jako potom, eh, myslím si, že ten vztah k tomu vzdělání, proto říkám, že to není motivace, ale je to spíš láska. No, je to milovat a vytvářet tu lásku a to je to umění těch velkejch pedagogů, učitelů, trenérů, rodičů, že uměj pracovat s tou emoční hodnotou těch lidí.
Mluvčí 1
Já bych se chtěl ještě trošku pošťourat v tématu selhávání. Měla by škola učit lidi pracovat se selháním?
Mluvčí 2
Já si myslím, že nemusíme je to učit, ale nemáme to tajit. Mně připadá, že nemyslím škola zrovna, ale obecně, že vlastně lžem. Eh, to dítě zahraje špatně a my mu říkáme: "Vždyť jsi hrál dobře, neboj se, příště jí porazíš, nehrál jsi dobře." Eh, medaile dáváme všem, aby náhodou se někdo někdo neurazil nebo neplakal. To znamená, mně připadá, že my to selhávání, vidíš, a teď se už dostáváme do takový absurdity, těch selhání během života je přece tolik, že proč bych je měl znova nějak jako dávat do cesty schválně? Ne, stačí je zvědomit, jenom je zvědomit, vždyť přece neexistuje život, neexistuje cesta bez selhání. Vždyť ten neúspěch, ta porážka, já vždycky říkal hráčům: "Pánové, porážka samozřejmě špatný, ale nepromarněme tu možnost poučit se, proč, jak najdeme ten důvod, proč jsme selhali, proč jsme prohráli, můžeme na něm trénovat a díky tomu ta porážka nás vlastně pomohla se dostat vejš. Nejhorší je, když něco prohrajem, zkazíme, my to zametem, dokonce i pochválíme ty lidi, aby nebyli smutný náhodou, a pak vlastně jako se nemáme ani šanci poučit. A to je něco, co do života absolutně nechápu a často i rodiče, kteří prostě jako: "Jak by moje dítě mohlo mít trojku?" a jdou si to vyřídit s učitelem, jako: "No prostě mělo trojku, no nějak si to..." A tohle je něco, víš, ale ono, když bysme šli do detailu, tak oni psychiatrický školy, dynamická psychiatrická škola píše ve svý knize, ve svý učebnici, že jeden z možných nárůstů současných vlastně problémů s psychickýma stavama mládeže je způsobenej, a to tam je přesně takhle napsáno, je způsobenej možná i tím, že odmítáme pro naše ratolesti určitá trápení, neúspěchy a utrpení. My jim to vlastně vyžehlíme a ono ten prožitek toho neúspěchu, tý porážky, ty slzy, ono to k něčemu je a to neznamená, že máme dítě přivazovat, prosím vás, pěkně k topení a mlátit ho, to vůbec ne, ale nechat ho prožít, nežehlit to za ně. A já vždycky rodičům říkám: "Když to děcko brečí po zápase, prosím vás, pozorujte ho, buďte v dálce, ať se vypláče, nechte ho to prožít, za 10 minut k němu běžte, začnete si s ním povídat a tak dál." Ale to, že dítě začne plakat po porážce, my ho zklidňujeme a říkáme, jak bylo úžasný, perfektní, pojď, půjdeme do McDonaldu na zmrzlinu. No tak budujeme v tom dítěti určitej jakoby takovej aspekt: "Tak mně se to nedařilo, nepovedlo se mi to, maminka mě pochválila a dostanu odměnu." To je do života jako trošku nepraktická vlastnost.
Mluvčí 1
Takže to doporučení je jít přesto rovně, žádné kličkování?
Mluvčí 2
Doporučení je pro mě jít životem tak, jak nám to prostě je dáno a zvědomovat si ty neúspěchy a porážky a na nich se učit a na nich růst. To je něco, co si myslím, že je hrozně důležitý.
Mluvčí 1
Mariane, jak propojuješ psychologii a filozofii ve svém přístupu?
Mluvčí 2
Eh, úplně na rovinu to řeknu, filozofii vnímám jako ohromnou, ohromnou berličku, eh, podpůrnou pro svý, eh, věci a nebo pro to, když o něčem mluvím. Ono, víš, když tam, eh, rozsvítíš slide nebo přednášíš a najednou tam je něco a on to řekl Platón, tak to už neřekl Jelínek, kterýho může každej hejtovat. Platón se blbě hejtuje. To znamená, jako já se hodně opírám v těch, eh, kruciálních, v těch kritických bodech se opravdu opírám o publikace, citáty, eh, vědomosti filozofů. Já jsem zastánce, když něco platí stovky, ne-li tisíce let, tak asi to na tom něco, něco bude. A podobně to dělám i s úžasnýma neurologama, psychologama, psychiatrama, eh, kteří, eh, jsou renomovaní. Tak když tam něco objevím a najdu, říkám: "Vždyť přesně takhle o tomhle mluvím a to tam podpořím tím citátem." Takže já vždycky říkám: "Hele, já vám neřeknu vůbec nic novýho, jediný, co je, že já rád čtu a že to dávám dohromady a propojuju." Takže ono někdy na tý mý přednášce je zajímavý, že člověk tam propojí prostě Platona 2600, že jo, něco a Esterlina, ekonoma a sociologa, a Masaryka, a ale oni psali opravdu o tom samým v určitý pasáži jejich, její děl. A to je přece krásný, když takovýhle tři velikáni, tak proč bysme se z toho neměli poučit?
Mluvčí 1
Vybereš nějakou myšlenku, princip, citát, který bysme sem vložili?
Mluvčí 2
Tak já si myslím, že je jich hodně, ale co mně jako rezonuje se současnou dobou, je určitej, eh, eh, takovej, eh, změna mindsetu z hlediska určitýho bodu zlomu. A ten bod zlomu já vnímám v tom, jak třeba například Schopenhauer píše: "Člověk žije buď v nouzi, a nebo v nudě, jako by neuměl nic mezi. My už nouzi nemáme a začínáme možná se trošičku nudit a díky tomu taky jako ekonomicky a po všech stránkách ten blahobyt nás trošičku jako ubíjí." Podobně to řekl Hegel: "Fylogeneticky nejstarším motivačním prvkem je otlačování negativ." S tím lze souhlasit, mám-li hlad, největším motivačním prvkem je otlačování toho hladu. Tady máš jídlo, někdo už mě nemusí motivovat: "Běž za tím jídlem." Ale on pokračuje a teprve dlouhodobým vývojem se tu objevila schopnost aktivně vyhledávat to pozitivní. Takže kdybychom tady dokázali změnit, jak ty říkáš, mindset v Český republice, že aktivně budeme vyhledávat zdravej životní styl, nebudeme mít obezitu. Bohužel my neumíme tenhleten aktivní styl ještě jaksi přijmout, protože je to sebelimitace, kdežto do určitý doby, kdy otlačujeme negace, nás limituje doba. Jo, a to už máš ekonomickej, že jo, Jevonsův paradox, kterej říká, a to je krásná věta, a zase neřekl Jelínek, ten říká něco v tom pojetí, že, eh, lidé paradoxně umějí žít lépe v době nedostatku než v době nadbytku. A podívej se, v době nadbytku jídla nám přibývá extrémně obezita, diabetes. My to opravdu neumíme a to je krásný ukazovat lidem na to, jak jako oni, samozřejmě, je to provokativní téma, je to těžký téma, ale tohle je pro mě to důležitý. Dostali jsme se za bod, v kterým jsme jako civilizace, jako společnost, vlastně komplexně ještě nikdy nebyli. Dostali jsme se do doby nadbytku, mluvím teď o Evropský unii, a my v tom době nadbytku máme trošičku jako patálie a my s tím neumíme úplně dobře zacházet. Takže zvyšujeme sice hrubý domácí produkty, ale zvyšujeme zároveň plýtvání. 30 % jídla v Český republice se vyhodí. Jo, to není můj blahobyt, kterej zapříčinil to, že za 30 let byl výzkum 94-24, dělala Česká školní inspekce, fyzická zdatnost druhá třída, šestá třída a druhá střední škola. A představ si, když ty tabulky srovnáš fyzický zdatnosti, oni jsou stejný. Je tu jeden velkej problém: 94 to byly holky, 24 jsou to kluci. Nám se podařilo za 30 let z kluků udělat fyzicky holky a to je přece smutný. 3 % obézních dětí, 94, 16,2 % obézních dětí, 24. Ty čísla jsou neúprosný, jsou velmi, velmi nepříjemný, i kdybychom je osekali, snížili, ale něco se děje. My za tím bodem zlomu se hledáme a to je proto ten self coaching je pro mě tak důležitej.
Mluvčí 1
Vnímáš nějaké rozdíly v mentálním koučinku sportovců a byznysmenů?
Mluvčí 2
Hm, ani moc ne. Je pravda, že u toho, u toho sportu je něco jednoduššího a to je, že máš tam jasnej cíl. Ty chceš podat co nejlepší výkon a chceš vyhrát. V tom byznysu, eh, s těma byznysmenama často řešíš, a to je ten koučink klasickej, ty techniky Grow, Smart a tak dále, tak to je přesně to, že často za tebou přijde ten byznysmen a on vlastně úplně neví. V tom sportu, jako když jede na olympiádu, že by nevěděl, to asi jako je těžký, to ví, ale v tom byznyse se ti může stát, a znám plno těch případů, a možná je to daleko častější než u těch sportovců, ten self coaching, kdy opravdu ty lidé jsou v takovým existenciálním váku. Oni už vydělávají relativně dost peněz, ale jsou takový jako mdlý a takový unavený životem, ani si to neužívají. Je to něco na hraně toho, není to syndrom vyhoření, ale je to spíš takový to existenciální vákuum. Co dál? Jo, v tom sportu to úplně jako tam buď končí kariéra, ale do tý doby máš jasný: vyhrávat zápasy, podávat co nejlepší výkony a tak dále.
Mluvčí 1
Co se mohou byznysmeni, manažeři, podnikatelé naučit od sportovců?
Mluvčí 2
Jo, jo, jo, to je zajímavý téma, hezký. Já myslím, že navzájem se můžeme učit. Jo, ty paralely mezi sportem a byznysem jsou zcela markantní. Eh, myslím si, že takovým společným jmenovatelem u úspěšnýho byznysmena i sportovce je houževnatost, a ta houževnatost je podle Karola Dwecka, je vlastně, eh, vášeň krát vytrvalost. Takže to si myslím, že jaksi se můžeme navzájem učit, a vidíš to i u těch byznysmenů, který opravdu baví ta jejich práce, baví je vydělávat ty peníze, baví je budovat ty hodnoty, tak to jsou většinou ty úspěšnější, který někam dojdou. Takže v tomhle je to podobný, jo, že nastavení toho subjektivního světa, že mě extrémně baví to, co dělám, a chci od toho extrémně, extrémně hodně. V tom je to, v tom je to, si myslím, hodně podobný. Rozdílný je to v tom, a to je u sportu snazší, že samozřejmě tu emoci k tý hře jako takový, eh, ta se tam spontánně dá jaksi, eh, naimplementovat těma podmínkama z nás. Jo, vytvořit emoční vazbu dítěti ke hře a vytvořit emoční vazbu dospělýho k vydělávání peněz nebo chození do práce nebo práce, ať už v tý či oný firmě, to už je trošku vyšší dívčí, ale ty principy jsou podobný. To dítě si vytvoří tu emoční vazbu k tomu, eh, sportu nebo k houslím nebo k angličtině díky podmínkám, v kterých to dítě vyrůstá a kterých tam já umím jako pedagog, trenér, učitel, rodič vytvořit. Ale úplně stejný vytvářím podmínky jako manažer v tý firmě, kdy můžu udělat poradu, která je zábavná, můžu udělat poradu, která je nudná, obsah bude stejnej, budou to čísla, ale i tak můžu vytvořit podmínky, že ty lidé odcházejí s emocí a nebo odcházejí s totální desiluzí, respektive unuděný, že jo. A to je o podmínkách. Takže v tomhle si myslím, že si můžeme hodně, hodně vypomoct, ale úplně upřímně, daleko těžší je vybudovat ty emoční investice lidí v tom byznysu než v tom sportu. Na druhý straně motivační prvky v tom byznysu jsou zase často daleko lepší než v tom sportu.
Mluvčí 1
Mhm, co tebe osobně motivuje a žene vpřed?
Mluvčí 2
Eh, no, to je takový, eh, eh, zajímavý téma, takovej psychologickej striptýz tady. No, mě, mě baví život. No, mě baví prostě, eh, stát a, eh, těším se každej večer, když usínám, co mi ten druhej den zase něco novýho přinese, koho potkám a co se stane. A je to ohromný dobrodružství. Odděluju ty dny, snažím se dost jako, že ráno se narodím a večer v uvozovkách jakoby ten den umře a a mám to i tak nastavený, takže opravdu se těším na každý den, na to dobrodružství nový, co mě potká, koho novýho potkám. Mám ten, eh, tu práci opravdu hodně pestrou a to mě jako naplňuje a to mě baví, takže je to asi ta emoce. No, že mě to, to je, to je ta pro mě ta motivace a samozřejmě, že je to dobře ohodnocený, to jednoznačně. Jako asi by člověk jako jinak mluvil, kdyby musel otáčet jogurt, jestli si ho může koupit, a nebo nemůže. To je jasný, to buďme upřímný, že ta finanční stránka je velmi důležitá, respektive ta motivace, ale není nositelem, eh, toho, toho, tý kreativity, flexibility a těch dalších věcí, který tam naskakujou automaticky, když něco máte rádi. Jo, takže v tomhletom si myslím, že je úžasný obojí. Já říkám tak provokativně: "Miluj život a chtěj od něj co nejvíc." Lidé ale často chtěj co nejvíc, ale mají, s prominutím, kyselý obličeje, to je velmi těžký.
Mluvčí 1
Co tobě přináší největší radost mimo sport a práci?
Mluvčí 2
Tak já mám koníčky, eh, dva takový velký. Jeden můj je koníček velkej, o tom bysme mohli dělat podcast úplně sólo, to je chov papoušků. Já mám, chovám ty veliký arie jacintový a a teď jsem zrovna přes víkend dostavěl další voliéru, takže si připravuju na důchod, že bych chtěl mít opravdu toho hodně. Teď jich mám zatím 11, ale, eh, a to mě hrozně baví, když vlezeš do tý voliéry, oni se k tobě slítnou, ty máš ty ořechy a teď jsi tam s nima. A je to možná i tím, jak mám hodně lidí kolem sebe, tak jsem rád takhle sám, takže to je pro mě úžasnej koníček. Koníčkem ani nebudu nazývat rodinu nebo, eh, nebo vnučky, to by asi se úplně nebylo vhodný. No a druhej koníček, bez čeho si nedovedu představit a co je opravdu pro mě, asi už když jsem přemejšlel, jestli mám nějakou závislost, tak jsou knihy. Já prostě, eh, jak si denně minimálně, já nepřeháním, půl hodiny nečtu nějaký zajímavý věci, tak prostě cejtím večer, že mi něco chybí, že něco se stalo. Takže to, to mě naučil táta a musím říct, že jako to jedu už x desítek let a je to krásný, že všude mám knihu, i v autě mám knihu, když je nějaká velká zácpa, tak si ji vytáhnu, nebo a tak dále. Takže ano, to jsou asi dva moje takový, eh, já bych řekl spíš posedlost než koníček.
Mluvčí 1
A nějaké specifické zdroje, kde čerpáš energii, kde dobíjíš baterky?
Mluvčí 2
No, já se snažím, já si myslím, že samozřejmě, eh, spánek jednoznačně jako cejtím na sobě, že když nespím dlouhodobě nějak, tak jako ta energie, eh, jde pryč. Určitě to jídlo, strava, je to pohyb, kterej taky se snažím denně, denně nějakej mít. A, eh, potom je to nějakým způsobem takový rozhodnutí. No, jako proč bych jako měl být, eh, podléhat nějakým stavům, který si myslím, že lze je určitýma procentama ovlivnit, a to je třeba i ta radost a pozitivní emoce a podobně. Takže já si myslím, že to čerpání může být určitým způsobem i dovednost, že to nemusí být ani z okolí, ale že to je moje trošičku rozhodnutí, že prostě budu mít dneska hezkej den a do určitý míry je to možný. A když vidím, že to možný není, no, tak si dopřeju mít nějakej ten smutnej den nebo nějakou smutnou hodinku, dvě, pět, ale nechci tím nikoho otravovat, takže je dobrý někam zalézt a tam si dopřát třeba chvíli smutnit. No.
Mluvčí 1
Změnil se mentální koučing v posledních letech nebo desetiletích?
Mluvčí 2
Já si myslím, že se změnil. Změnily se, změnily se podmínky možná, eh, v tom, protože ten koučing, buďme upřímný, to je pro mnoho lidí pořád sprostý slovo a, eh, není to úplně populární, protože nemáme úplně jasně vytýčený takový to pískoviště. A často mnoho koučů fušuje do řemesla psychologům a psychiatrům a oni jsou z toho trošku podrážděný, ale já, když se bavím s některejma, tak jako si zcela jasně, eh, ty, ty pole naší působnosti dokážeme vytýčit. To znamená to, co psychologové řešit úplně nebudou, ani psychiatři. Tam ten kouč, jako si myslím, že může velmi pracovat. Eh, dám příklad z tý svý branže: určitě žádnej psychiatr, psycholog vám nebude řešit s devítiletou holčičkou, že se, eh, bojí, že prohraje tenis. Jako to vám řeknou: "Hele, já to mám takový složitější věci a bolí mě anorexie a já nevím co." No a vidíš, tady je něco, co prostě ten kouč může být. Takže ta pyramida by byla, že vlastně je nějakej kouč, nad ním je psycholog, nad ním je psychiatr a tohle, když jsem představoval na konferenci psychiatrický, tak za mnou přišel pak jeden starý pán psychiatr a řekl mi: "Pane Línek, ale my vás potřebujem i potom." A já říkám: "Jak to myslíte?" No, protože my třeba vypustíme do světa z tý psychiatrie tu anorektičku a, eh, my na ní máme čas jednou za měsíc čtvrt hodiny a najednou jako tam potřebujeme, aby někdo jí provázel tím. No a my jsme si to vyzkoušeli dokonce na jedný holčině, kdy mi zavolala a povídala: "Hele, mám tu baletku." A po šesti nebo osmi týdnech musela opustit psychiatrickou léčebnu a byla na antidepresivech a tak dále a tak dále a říkal mi: "Hele, myslím si, že ještě rok bude muset mít antidepresiva." No a my jsme si jako opravdu, a byli jsme v kontaktu spolu s tím psychiatrem, krásně jsme si jako sehráli, dávali si zpětky a třeba představ si, teď jako se chlubím, ale ona do čtyřech měsíců byla bez antidepresiv a ten sám ten psychiatr říkal: "Vidíš, Mari, tohle bysme potřebovali, my na to už nemáme čas." Ta holčina zůstane najednou bezprizorní, s prominutím, jako někde s rodičema nebo něco, jestli vůbec. A ta návratnost, kdy se nám bohužel vrací, eh, z těch závislostí, to nemusí bejt jenom anorexie, ale i jiných závislostí na alkohol, na drogy, a to je něco, co tady, a tohle možná by byla určitá pole působnosti, kdy i VZP by mohlo na to zareagovat a mohl to být někdo, kdo vlastně provádí toho člověka po, samozřejmě, eh, s koordinací s tím psychiatrem a etabluje, doprovází vlastně zpátky do života. Vždyť je to krásný, Řekové měli kouče, doprovázeli během studií. No a já si dovedu představit, že ty šikovní kouči by doprovázeli tu holčinu zase zpátky, nebo kluka, nebo zpátky do života. Takže jako jsou to zajímavý věci a když bysme v tomhletom si trošku víc povídali a ty kouči, a to je ten problém pro mě, ten hlavní, my nejsme jednotný, my nemáme bohužel, eh, nějakou nad sebou jasnou definici, co vlastně ten kouč dělá. Proto lidé jsou z toho trošku zmatený. Někdo jedny školy učí tady to či ono, tu či onu definici, ale takový to, kdy já vnímám, že ten self-coaching konkrétně je pro mě jednoduchá definice. Self-coaching inspiruje člověka s prací na s myšlenkama nechtěnýma a tečka. Jo, a to je pro mě něco docela jednoduchýho, uchopitelnýho. Každej ty myšlenky nechtěný máme a pokud ty myšlenky nechtěný už jsou příliš veliký a destruktivní, no tak už je to psychiatrie, psychologie. Ale pokud jsou to takový ty začátečnický, jako že se bojím támhle, že prohraju zápas nebo něco, nebo že se bojím, že mě někdo pomluví na Instagramu a tak dále, což teďkon je hodně, no tak tady si myslím, že ty kouči by mohli trošičku udělat, eh, možná práci, protože možná na tý psychiatrii a psychologii klinickej by končilo třeba o pár procent méně lidí. No.
Mluvčí 1
Hm, Mariane, ty jsi garantem programu mentální koučink ve sportu a byznysu. Eh, proč by se tam lidé měli přihlásit a co si z toho programu nejvíc odnesou?
Mluvčí 2
Já si myslím, že je to, eh, určitá inspirace ukázek renomovaných koučů a pedagogů, jak oni pracují. To je za A. Za B je tam, eh, důraz kladen a to si myslím, když se ptáš, co si odnesou, tak určíš se, jestli odnesou především, eh, určitý informace edukativní z hlediska neurologie, eh, psychiatrie. To znamená, je tam i část edukační a pak je tam část praktická a v tý praktický části vnímám, že si odnesou určitý techniky self-koučovací práce sám se sebou. Takže je tam i takovej, takový zaměření na ten, eh, na ten self-coaching.
Mluvčí 1
Mým hostem byl Marian Jelínek. Mariane, ještě jednou moc děkuju, že jsi přijal pozvání do podcastu Úspěšní.
Mluvčí 2
Já děkuju za pozvání a těším se na nové studenty.
Mluvčí 1
A, eh, dostali jsme se na konec. Já děkuju, že jste to dokoukali až sem a budu se těšit na slyšenou se s dalšími zajímavými hosty.
