Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty rozebíráme jejich principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Pojďme tedy na to. Mým dnešním hostem je Ondřej Průcha, stavební inženýr a zkušený developer, který spoluzaložil společnost Svoboda a Průcha. Ondřej se specializuje na proměnu pozemků ve výnosné nemovitosti, má za sebou roky zkušeností jako manažer developerských projektů a vedoucí výstavby. Ve vedení firmy a práci s lidmi silně uplatňuje systemický přístup. Ahoj Ondro, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj Jirko.
Mluvčí 1
Ondro, každého se na úvod ptám, co mu v posledních dnech udělalo největší radost, tak co to bylo u tebe?
Mluvčí 2
Tak já mám obrovskou radost z toho, že jsem se nedávno dozvěděl, že čekáme dalšího potomka. A takže ze mě bude následně další, jako následně budu znova otcem, tak z toho mám obrovskou radost.
Mluvčí 1
Z toho mám obrovskou radost i já a jsem rád, že jsi to udržel až takhle na mikrofony. A blahopřeju.
Mluvčí 2
Děkuju.
Mluvčí 1
Pojďme na začátky tvojí kariéry. Proč sis vybral stavební inženýrství jako svůj obor?
Mluvčí 2
Mě principiálně fascinovala to řemeslo a ta práce. Mně se strašně ty stavby líbily. Mně se líbily ty dřevěné konstrukce, líbilo se mi vlastně, jak ta práce těch lidí vypadá. Já jsem na začátku začínal jako brigádník na stavbě a viděl jsem tam ty fachmany a ty řemeslníky, kteří vlastně odváděli tu skvělou práci na té obrovské stavbě, a přišlo mi to takové monstrózně fascinující. Takže proto jsem se vlastně vydal tou cestou těch staveb, protože to pro toho malého kluka bylo vlastně obrovsky naplňující. Bylo to vlastně skvělé, protože za tebou zůstane stát dům. Takže to bylo vlastně takový splněný dětský sen toho stavitelství. Buď stavíš hrad z písku, a já jsem si ten hrad z písku přetavil do těch velikých budov.
Mluvčí 1
Vzpomeneš si na nějaké dovednosti ze studia, které tě potom po tom studiu posouvaly nejrychleji dopředu?
Mluvčí 2
No já principiálně to studium vnímám jako strašně zásadní věc v tom, že tě to nutí dlouhodobě plnit nějaké úkoly. Kultivuje tě to a přináší ti to obrovskou změnu myšlení v tom, jak bys měl vlastně přemýšlet. Protože já dneska jsem přesvědčený o tom, že při tom studiu není důležité to, jestli se naučíš, jaký vzorec má kyselina sírová, anebo kdy byla zatáboula sicilská. Ale já si myslím, že to důležité, co je potřeba si odnést, je ta kultivace a ta změna toho myšlení, jak o těch věcech přemýšlet a jak se naučit si ty věci dávat do souvislostí. Jak vlastně vnímat nějakým způsobem psaný text a přetavovat si ho pro vlastní praxi. Takže já jsem si vlastně z toho veškerého studia odnesl to, jak k těm informacím přistupovat.
Mluvčí 1
Ty ses potom poměrně rychle dostal na vedoucí roli v nadnárodním korporátu. Vytáhneš nějaké zásadní vlastnosti nebo zkušenosti, které ti pomohly rychle růst dopředu v té kariéře?
Mluvčí 2
No já vlastně to vnímám tak, že je to nějakým způsobem ta chuť pracovat. Já jsem se tam dostal, protože mě to obrovsky bavilo. Já jsem vždycky tu práci měl strašně rád. A já pokud jsem nějakým způsobem se k tomu chtěl postavit, tak to vždycky bylo tak, že jsem to bral za své. Mě vlastně hned od začátku naplňovalo za sebou vidět ty výsledky a mít za sebou vidět tu dobrou práci. Já jsem principiálně vždycky byl ten typ, který byl na ten výkon.
Mluvčí 1
Takže i když je to v korporátu, musí to být tvoje. A to ti dodává tu energii, prostě.
Mluvčí 2
Já jsem to vždycky musel vzít za své, musel jsem vždycky být připojen k tomu smyslu těch činností, toho projektu, ke smyslu vlastně toho celého fungování té firmy. A tohle, když jsem měl, tak jsem byl vlastně schopen se k tomu připojit, vzít to za své, a následně mě to začalo strašně bavit a naplňovat.
Mluvčí 1
Najdeš nějaký velký rozdíl mezi stavěním developerských projektů pro nadnárodní firmu a budováním vlastní firmy?
Mluvčí 2
No je to obrovsky jiné. Je to obrovsky jiné. Je to vlastně o tom, že v momentě, kdy jste v nějaké roli v nějakém velkém korporátu, tak to, co tam musíte mít, je to, že si uvědomujete, jaká je ta vaše role a co jsou ty mantinely té role. Já tam vlastně vnímám jako zásadní rozdíl v tom, že jste-li v nadnárodním korporátu, tak jste částečným plnitelem té vůle toho zadavatele a musíte si uvědomovat, kde ta vůle začíná a kde končí pro vaši osobu.
Mluvčí 1
Je ještě něco dalšího, co ses naučil o komunikaci a o pobytu v nadnárodním korporátu?
Mluvčí 2
No teď s odstupem času, že to není pro mě. Na druhou stranu, já jsem se tam naučil, jak se vlastně má řídit byznys, co znamená reporting, jak má vlastně vypadat komunikace s investory, jak má vypadat řízení financí, jak se má, jakým způsobem se mají zdrojovat peníze. To všechno jsem se naučil v tom korporátu a dneska to moc potřebuju. A já bych vlastně řekl, že byť to pro mě bylo lidsky těžké, tak odborně a technicky bych bez toho dneska nemohl mít vlastní firmu. Já vlastně jsem se nejdřív šel do toho korporátu naučit, jak má vypadat to technické řízení té firmy, a dodneška to aplikuju. Já bych bez toho dneska neuspěl.
Mluvčí 1
Kdy přišel ten moment a to rozhodnutí osamostatnit se?
Mluvčí 2
To je zajímavé, nebo pro mě osobně zpětně je to zajímavý příběh, protože já jsem vlastně dvakrát dostal ve velkém korporátu vyhazov a v tom vyhazovu jsem dostal zpětnou vazbu. Ty se tady k tomu chováš, jako by to bylo tvoje. A pro mě to v ten okamžik bylo strašně bolestivé, protože já jsem si celou dlouhou dobu myslel, že to vlastně takhle je správně, že tak proč mě tady nechcete, když já se o tu firmu, která je cizí, starám jako o svou vlastní. Ale ono prostě všeho moc škodí a já to jinak neumím. Já do toho vždycky potřebuju vlítnout po hlavě, stát, stoupnout si do toho naplno, vzít si za to plnou zodpovědnost a tu plnou zodpovědnost si nést a řídit. A to se ve velkém korporátu nikdy nenosí. Takže pro mě to vlastně znamenalo, ten korporát, uvědomění si, že tam nepatřím. A to byl ten důvod, proč jsem se osamostatnil. Protože já jsem věděl, že už tuhle cestu nemůžu zopakovat. Protože i když půjdu na vyšší pozici, tak se mi tam stane přesně to, co se mi stalo vždycky. A to je, že budu mít příliš svůj silný názor, který bude v jeden okamžik jako nepotřebný pro tu cizí společnost.
Mluvčí 1
Měl jsi na začátku toho podnikání obavu, že by to nemuselo vyjít?
Mluvčí 2
No já jsem byl v situaci, že už jsem v ten daný okamžik věděl, že nic jiného nechci. Já jsem vůbec nepřemýšlel o tom, jestli to vyjde, nebo nevyjde. Já jsem se plně rozhodnul, že tohle to si přeju, že to chci a že to je moje cesta. Byl jsem přesvědčený o tom, že mě to bude naplňovat. A takže jsme do toho vlítli s tou největší energií a s tím vlastně s tou nejlepší vizí. To znamená, je to něco, co musíme dotáhnout a co musíme udělat. Nebylo to ten formát, možná to vyjde, možná ne. My jsme hned od začátku začali, že to je vlastně jediná možná forma, jak to může dopadnout, a to je, že to vyjde.
Mluvčí 1
Je něco specifického, co ti pomohlo se vyrovnávat s takovými těmi okamžiky, kdy přišly pochybnosti?
Mluvčí 2
Jo, jo, určitě. Je to tak, že to celé nitro té firmy naší je vlastně tvořeno vítěznou mentalitou. My vůbec nepřemýšlíme o tom, že to nedopadne. Já vlastně jsem obklopený lidmi, kteří pouze přemýšlí, jaká ta cesta k tomu, aby to dopadlo, vede. To znamená, mně se vlastně za celou dobu toho společného podnikání nestalo, že by někdo přišel a řekl: "No tak to je konec, to nejde." Mně se akorát stane, že, a stane se mi to vlastně téměř každý den, že přijde něco nečekaného, něco jiného, že přijdeme o klienta, že ten klient nám dva roky slibuje, že eh to koupí a máme hotovou smlouvu, a on od podpisového stolu odejde a řekne: "Nechceme to, protože doba se změnila." A pro nás se stane akorát to, že v tom začneme vidět příležitosti, vyšší prodejní ceny, nebo v tom začneme vidět příležitost, že to prodáme jinému klientovi, se kterým máme lepší vztah. Ale vlastně nikdy se nám nestalo, že bychom si sedli a řekli jsme si: "No tak teď je to v háji. Teď teda je konec, protože jsme to neprodali a jsme prostě v prčicích." Tak takhle to není. My žijeme vítěznou mentalitou, my jsme nastavení vítězně a my vlastně víme, že jediné, co nevíme, je čas. Jestli to přijde dnes, anebo za půl, nebo za tři čtvrtě roku. Ale já to mám osobně postavené na tom, že mám připravený nějaký produkt, ať už je to služba, nebo je to developerský projekt, a já tomu produktu extrémně věřím. Já to mám postavené na víru do toho produktu a na víru do toho, že to, co poskytujeme, a to, co prodáváme, a ty projekty, které děláme, jsou tak skvělé, že si vždycky najdou svého kupce. Jenom nás to občas trochu víc bolí, protože to třeba déle trvá, než bychom potřebovali, nebo je to trošku náročnější, nebo je to ten kupec třeba až třetí. To znamená, máme dva jasné kupce a oni oba dva nakonec nedopadnou, ale nakonec dopadne třetí. Ale já to celou dobu opírám o to, že věřím tomu, co dělám, a že věřím tomu výsledku, který dodáváme.
Mluvčí 1
Proč zrovna Svoboda a Průcha?
Mluvčí 2
Zajímavá situace se nám stala vlastně s Martinem Svobodou, že my jsme předtím, než vznikl Svoboda a Průcha, ještě založili nějaké drobnější společnosti, menší, tak trochu jsme to na začátku zkoušeli. Ono totiž Svoboda a Průcha nevznikla jenom tak, že jsme si řekli: "Tak teď založíme Svoboda a Průcha," a hned to vyšlo. My jsme předtím s Martinem zkusili založit dvě firmy, které vlastně nevyšly a které tak nějakým způsobem vyšuměly, dozracené, a nebylo to pro nás vlastně úplně jednoduché. A já v ten moment, kdy se ty dvě firmy nedopadly, a řekl jsem si: "Ne, ne, ne, já to beru pevně do svých rukou, já už nebudu se, já se už nechávat vláčet nějakými většími skupinami," atd. A jediný, koho do toho vlastně chci, nebo jediní dva, které do toho chci, je Martin Svoboda a Pavel Fridrišek. A řekli jsme si teda s Martinem u nějaké sklenky vína, jsme si řekli, že na čem to vlastně dneska stojí, to ta naše pozice v tom světě stavebním. A že jediné, co máme, že jsme principiálně docela chudí kluci, že principiálně za námi nestojí v ten okamžik toho založení žádná velká skupina, ani žádný velký fond, žádné peníze velké. Nestojí za námi ani moc velké stavby, které bychom mohli ukázat na světlo světa, a to jediné, co máme, jsou ta naše jména. A ta myšlenka byla taková, že vlastně založíme Svoboda a Průcha, protože vlastně to máme principiálně extrémně za své. Neseme ta svá jména na trh a je to vlastně to nejdůležitější, to, co máme, to, na čem nám záleží. Takže nese ta firma naše jména, protože my to prostě bereme za své, a my jdeme s vlastní kůží na trh. A je to postavené na tom, že my dva s Martinem tu firmu garantujeme a za tu firmu vlastně pokládáme hlavu na špalek.
Mluvčí 1
Máte vítěznou mentalitu, když přijdou rizika, nejistoty, nějaké nepředvídatelné situace. Je tam něco, co vám pomáhá, nějaký nástroj, princip, teorie, o kterou se opíráte v tu chvíli?
Mluvčí 2
Ta teorie je vlastně rozdělení rolí v týmu. Já jsem si nevybral Martina k sobě náhodou. Já vlastně jsem si s ním hned na začátku rozdělil role. A to je, že já to ženu kupředu, jsem tím tažným koněm, tím vlkem, který to bourá na tom popředí a snaží se hledat ty nové příležitosti a snaží se, aby ta firma extrémně rychle a dobře rostla. A na druhou stranu plně respektuju toho svého partnera, který má na starosti ošetřování rizik. Takže eh, mně se mnohdy stane, že já mám nějakou vizi a využiju to roli staršího a zkušenějšího, a on mně vlastně popíše ta rizika a řekne: "Ale aby to fungovalo, tak musí to být ošetřeno tak a tak." A já jsem si vlastně dal do hlavy, že to je extrémní bonus, že to je obrovský dar do toho podnikání, protože on to sice zbrzdí, nebo to nějakým způsobem eliminuje, nebo to dokonce zastaví, a pro mě je to obrovský dar, protože on pět věcí zastaví a pět věcí pustí s ošetřenými riziky, a my díky tomu vlastně kontinuálně dobře rosteme. Takže ten princip je vlastně rozdělení si rolí v tom týmu, někdo to tlačí dopředu a někdo to se svou zkušeností hlídá a ošetřuje rizika.
Mluvčí 1
Co tě nejvíc překvapilo ve srovnání podnikání a práce pro korporát?
Mluvčí 2
Jak strašně moc mě to naplňuje. Mě práce v korporátu bavila, ale vždycky jsem dostal dřív nebo později nějakou brutální tečku typu, že vlastně za dobře odvedenou práci jsem ještě dostal vlastně negativní feedback a že to takhle vlastně není, protože tam vlastně je spousty politických her na pozadí, které nejsou jako jednoduché číst, a v tom mladém věku to pro mě vůbec nebylo jednoduché číst. A ta velká změna je, že já zažívám opravdu jako život snů. Já jdu do práce ráno a těším se tam každý den a miluju svoji práci. Takže já vlastně, ta práce dneska je můj splněný sen. Já vlastně žiju v situaci, která je pro mě výrazně příjemná, byť každý den jsou to věci, které se musí řešit a jsou stresující, tak já oproti tomu, co jsem zažíval v korporátu, dneska zažívám opravdu pocity naplnění a stav mysli, kdy opravdu to, co dělám, pro mě má životní smysl.
Mluvčí 1
Teď jsem se chtěl zeptat, jak si pro sebe definuješ úspěch, ale myslím, že jsi to právě popsal. Je tam něco, co bys ještě doplnil k tomu?
Mluvčí 2
Jo, určitě. Eh, já si pro sebe definuju úspěšného člověka tak, že má na svém jako životním portfoliu vyrovnaný byznys, kariéru a rodinné zázemí. Já jsem dneska přesvědčený, že součástí mého úspěchu je i moje žena, moje rodina. A já principiálně, kdybych neměl doma spokojenou a skvělou ženu, která zajišťuje tu druhou polovinu, já bych nebyl schopen vůbec si tak užívat tu druhou půlku. Já vlastně vnímám, že eh ta rodinná část je plnou součástí toho úspěšného života. A lidé, kteří žijí krásnou kariéru, ale nemají vedle sebe partnera, kterého můžou večer obejmout, který vlastně je ten jejich největší fanoušek a který vlastně žije tím, že se může principiálně podílet na tom růstu celé té rodiny tím, že vlastně zajišťuje tu druhou stránku a že má na starosti to rodinné zázemí, tak je to podle mě poloviční. Pro mě je důležité, aby vlastně ta rodina byla kompletní, aby byla fungující, aby zajišťovala vlastně jako plynulý rozvoj celé té rodinné skupiny dál. A pro mě vlastně jako ten úspěch znamená, že fungují obě dvě věci. To znamená, je zdravá fungující rodina a je dobrý zdravý byznys.
Mluvčí 1
Kdy sis poprvé uvědomil, že se ti v kariéře daří? A jaký to byl pocit?
Mluvčí 2
No, já bych řekl, že až v tom podnikání. Já jsem v těch všech korporátech měl pořád nějakou touhu být trochu výš a být trochu jinde a být trochu na jiné pozici, a pořád jsem tam měl takové boje typu, ale tenhle to dělá trošku jinak a tenhle mě, já vlastně dneska to vyhodnocuju tak, že jsem ani nerozuměl těm pozicím jiným, ale bylo to pro mě hrozně komplikované. Až když jsem začal podnikat, tak jsem si vlastně začal uvědomovat, najednou se ocitneš na cestě a přijde ti: "Aha, tak teď je to konečně správně, teď je to tady dobře, tak jo, tak tohle je ono." Tak to se mi stalo třeba před dvěma lety, nebo před rokem a půl jsem si teprve uvědomil, že aha, tak takhle to vypadá, když tě to plně naplňuje a když je to pro tebe vlastně ten dream job, protože každý den ráno v šest vstaneš a těšíš se do té práce.
Mluvčí 1
Máš nějaké milníky, na které jsi obzvláště hrdý po té cestě?
Mluvčí 2
Hele, já bych řekl, že eh jsme letos, nebo že jsme uzavřeli rok 2024 eh ve stavu, na který jsem určitě pyšný. To znamená, ten eh já si každý rok na začátku udělám strategickou přípravu toho, jak to na konci roku chci, aby to vypadalo. To znamená, my na každý rok si uděláme strategii, nejenom, že teda děláme roční, tak děláme i nějakou dlouhodobou, ale my každý rok v lednu si řekneme, kam tu firmu do konce roku chceme dotlačit. A mně to hodně pomáhá v celém roce, mi to strašně pomáhá, protože já jsem letos, já jsem loňský rok se mi stalo to, že ta firma narostla na pětinásobek toho, co jsme si naplánovali. To znamená, bylo to pro nás strašně moc příjemné. Na druhou stranu, já jsem každý den zažíval mnoho strastí, eh dílčích neúspěchů, každý týden se stalo něco nepříjemného, nebo stalo se něco, co vlastně ten růst ohrožovalo. A to jediné, co mi pomáhalo, se v průběhu toho roku odstoupit od těch dílčích potíží, od těch dílčích starostí, od těch dílčích neúspěchů a podívat se na to z toho kontextu toho roku. A říct si: "No jo, ale sice je to tady takhle na prd, je to složité, je to komplikované, je to v riziku, teď to vlastně nefunguje, musíme zajistit, aby to fungovalo." Ale v tom kontextu toho roku jsem vlastně si vždycky mohl říct: "Jasně, ale z celkového pohledu už tam směřujeme, už tam skoro jsme." Nebo jsem dokonce ve tři čtvrtě roce si mohl říct: "Aha, já už jsem ty cíle toho roku naplnil." Takže jsem si ten čtvrtý kvartál vlastně moc užil, protože jsem vždycky měl tu možnost se z těch sraček vrátit do toho strategického pohledu a říct si: "Hele, už tam vlastně jsme, jenom je potřeba na to koukat z trochu jiného úhlu pohledu."
Mluvčí 1
Využíváš strategický přístup jenom v podnikání, nebo ještě někde jinde?
Mluvčí 2
Tak není tajemstvím, že máme rodinnou strategii. Takže eh já jako eh systemik a a člověk, který eh vlastně se zabývá konstruktivismem a různými systemickými teoriemi, tak samozřejmě mám eh strategii i rodinnou. To znamená, já se snažím to eh plánování a ten centrální pohled na ty věci eh aplikovat i do rodinného života, eh byť to pro všechny ostatní členy rodiny není vždycky jednoduché.
Mluvčí 1
Můžeš jednoduše vysvětlit, co je systemický přístup?
Mluvčí 2
Za mě systemický přístup znamená, že si uvědomuju, že moje realita, moje životní pocity a můj náhled na věc není to samé, co má ten partner nebo jakákoliv jiná osoba ve svém nitru. Že si vlastně uvědomuju, že to, co já si v té své mysli konstruuju, není možno zajistit, aby si konstruoval někdo jiný. Že já si musím uvědomovat, že ta protistrana, ten partner, může mít úplně jiné pocity, může mít úplně jiné potřeby, může tu samou věc vnímat úplně v jiných kontextech. A že je potřeba o tom hodně komunikovat, je potřeba si ty věci dobře rámovat do těch kontextů a je potřeba si ty věci eh s velkou citlivostí vysvětlovat. A snažit se navnímávat a pochopit úhly pohledu i těch dalších členů domácnosti, firmy, partnerů, nebo kohokoliv dalšího, koho v tom životě potkáte. Protože mně to dost často pomáhá se z toho nezbláznit, nebo pochopit, že ten člověk prostě reaguje úplně jinak, než já bych předpokládal.
Mluvčí 1
Mhm. Jak systemický přístup ovlivňuje způsob, jak vybíráš členy svého týmu?
Mluvčí 2
Já bych neřekl, že ovlivňuje, jak ty členy vybírám, ale já bych řekl, že výrazně ovlivňuje to, jak tu firmu řídíme. Jo, každý náš zaměstnanec, člen týmu, má na sebe tzv. objednávku. Každý ten člen týmu principiálně ví, co na konci toho roku má doručit. Jako ta firma ví, co má na konci doručit, tak každý z těch členů týmu má tu objednávku na sebe. Eh, pracujeme s těmi lidmi v nějakém intervalovém řízení. To znamená, já se s každým členem toho týmu pravidelně potkávám na tzv. jedna jedničkách. Eh, a není to jenom tak obyčejný pokec, ale principiálně máme vlastně zase tu roční strategii toho rozhovoru, kam se chceme společně za ten rok posunout. A vlastně zase každý ten rozhovor pracujeme na tom jednom dílčím kroku, který eh nás posouvá k tomu společnému cíli. Tak to je pro mě hodně, eh, jako to je pro mě hodně významné pro ten systemický přístup. To, že eh pracujeme na nějakém dlouhodobém cíli a realizujeme ho v těch kratších časových intervalech těmi jednotlivými kroky.
Mluvčí 1
Mhm. Jakou roli v tom hrají hodnoty a přesvědčení těch jednotlivých členů?
Mluvčí 2
No, docela dost zásadní, protože já dokonce pracuju systemicky i s lidmi, kteří eh to nemají moc rádi, kteří vlastně říkají: "Já žádný rozvoj, já žádnou objednávku nechci, já a já vlastně žádnou eh nepotřebuju, já jsem úplně skvělý, dokonalý, mně to funguje a vůbec jako to se mě vůbec netahej, nějaké psychoezo." Jo, a eh, já jsem se naučil za tu dobu, co vlastně systemiku studuju a co se tím zabývám, to dělat tak, aby to pro ty lidi bylo přeloženo do jejich jazyka, aby to bylo přeloženo do jejich rámce, který je pro ně přijatelný. To znamená, my opravdu s některými lidmi máme pouze operativní pokec, který je veskrze pro ně přijatelný, pouze se bavíme o tématech, která oni přinášejí, ale já vím, že na pozadí mně běží systemika a že to má pro mě nějakým způsobem strukturu a že tam mám zapojené, jaký smysl toho rozhovoru to má mít. A eh, to je vlastně to nejzásadnější. Já se snažím do každého rozhovoru dávat ten správný rámec a pracovat přes ty lidi, s těmi lidmi přes smysly.
Mluvčí 1
Jak se vy jako firma vyrovnáváte s tím, že trh se mění?
Mluvčí 2
Já vlastně, jedno z mých životních mot je to, že jediné, co je v životě jisté, je trvalá změna. A snažíme se na to být mentálně připraveni a snažíme se to vnímat jako příležitost. Já vlastně každou změnu, nebo i každé zakopnutí, vnímám, že to je pouze příležitost na cestě si něco zlepšit, nebo něco začít dělat jinak a efektivněji a výhodněji pro nás. Já dokonce jsem i tak myšlenkově nastavený, že já vnímám každou krizi, která přijde do společnosti, že ta krize není krize pro každého. Byť to může znít zvláštně, jo, ale já si myslím, že v každé světové krizi vznikly další silné firmy, vznikly další silné skupiny a nebyli jenom lidé, kteří kvůli tomu padli na dno, ale byli i lidé, kteří té krizi využili a stali se z nich jako silnější a lepší články toho světa. Takže já se snažím i eh vlastně takhle silným způsobem každou tu negativní část svého života přetavovat do toho, že jednoho dne se z toho stane něco, co mě posune nahoru a co mě posune dál.
Mluvčí 1
Mhm. Máš nějaké návyky nebo rituály, které ti pomáhají zůstávat efektivní a produktivní?
Mluvčí 2
No, mám. Já každý den ráno vstanu a jdu do práce. Já vlastně dělám byznys, nebo development je o dlouhodobých projektech. A já se každý den ráno seberu a jdu do práce. Eh, já jsem přesvědčený o tom, že abys něco ukázal při práci v developmentu, abys u developerského projektu něco ukázal, abys vůbec získal důvěru, aby ti partneři kolem tebe vůbec začali vidět, že tu práci děláš správně, tak potřebuješ rok. A to znamená, že 250× přijdeš do práce a uděláš dokonale a skvěle ty drobné činnosti, které jsou teprve za rok vidět. To znamená, ten můj hlavní rituál je o tom, že já každý den ráno vstanu a jdu do práce. Ať se děje, co se děje, já prostě pět dní týdně pracuju.
Mluvčí 1
Je to tedy disciplína?
Mluvčí 2
To by nebylo fér, protože já svoji práci miluju. Mhm. Já vlastně jsem svojí ženou trvale, eh, jak bych řekl, eh, pokořován a jsem trvale vlastně jako indikován, jakože ty si tam chodíš odpočinout. Ty do té práce vlastně vůbec neříkej, že musíš do práce, ty prostě si jdeš odpočinout od těch rodinných povinností, jo, což tak samozřejmě není, ale eh, na druhou stranu ano. Já miluju svoji práci a je to o tom, že jsem si to nastavil tak, že vím, proč to dělám, vím, co chci, to je jako další věc. Já vlastně vím, proč to dělám a vím, co chci, čeho chci dosáhnout. A vím, že jediná cesta, jak toho dosáhnout, je každý den ráno vstát a jít dělat ty drobné činnosti, které vedou k tomu velkému cíli.
Mluvčí 1
Máš nějaké nástroje nebo triky toho, jak pracuješ na svém osobním růstu?
Mluvčí 2
Ano. Eh, já jsem dlouhodobým studentem Institutu systemických studií. Eh, teď jsem aktuálně ve třetím ročníku, jak my říkáme systemiky, je to vlastně systemický výcvikový program. A můžu říct, že z těch eh prvotních let, kdy to vlastně byla práce s vnější entitou, to znamená s dalším partnerem ve firmě, kdy to byla práce s jednotlivcem nebo skupinou jednotlivců eh nějakým způsobem na tom jejich nitru, tak teď se mi to přenáší, že to zásadní gró je, že to taky musím umět dělat sám se sebou, že vlastně musím nacházet ty svoje vnitřní já, že musím být schopen sám sebe rozdělit do různých rolí, do různých úhlů pohledu a umět sám sobě pomáhat eh tak, jako bych to dělal vlastně dalším členům firmy nebo dalším přátelům nebo partnerům. Takže eh tohle mně hodně pomáhá. Je to pro mě těžké, ale zároveň naplňující. A ještě se mi nestalo, že by mě to každý rok někam neposunulo, nebo že bych vlastně neodešel s nějakým výsledkem, který si dokážu přetavit sám pro sebe a pro svoje vnitřní já.
Mluvčí 1
Jsou nějaké knihy nebo teorie, které tě obzvláště baví a ke kterým se vracíš?
Mluvčí 2
Já jsem eh dlouhou dobu měl přání, je to tak 10 let zpátky, a to, že jsem chtěl být bohatý. A já jsem začal tím, že jsem začal číst ty knihy o tom bohatství a o těch penězích a o tom vlastně, jak to funguje, jak funguje ta energie peněz a a vlastně bych to každému na startu doporučoval. Robert Kiyosaki, Bohatý táta, chudý táta, Myšlení k bohatství, tohle to jsou všechno vlastně knížky, které jsou za mě, musím říct, základem a startem. Pak to postupuje k jednomu francouzskému filozofovi, který napsal Jak si správně přát a následnou knížku Tajemství rezonancí. To už je trošku víc k vesmíru a víc k ezo. A jeden okamžik jsem se těmi knížkami proboural do stavu, že vlastně jsem si uvědomil, že peníze jsou vedlejší efekt, že bohatství a peníze vlastně nejsou spojená nádoba. Že pokud člověk žije bohatý, naplněný život, plný vlastní energie a ví, proč to dělá, tak ty peníze jsou taková potvora, že najednou chodí samy. Jo, není to o tom, že by že by ty peníze jako člověk měl primárně řešit. To znamená, já jsem přesvědčený, já jsem se vlastně potom vracel zpátky do svého dětství, nebo vracel jsem se zpátky do do těch historických událostí a říkal jsem si, je to pravda, opravdu, když jsem si v životě cokoliv přál, už jako malé dítě nebo kdykoliv dál jako v dospělosti, a přál jsem si tu věc umět, znát, dokázat, nebo aby mi do života přišla, tak mi ty peníze k tomu nějakým způsobem život vždycky seslal. Protože to vlastně nebyl primární pocit těch peněz, ale bylo to primární cokoliv jiného. Jo, a ta firma je hodně s tím podobná, já taky vlastně nedělám firmu pro peníze. Já dělám firmu pro to, jaký má sociální kontext, dělám firmu pro to, jakým způsobem tam vytváříme firemní prostředí, jak se v té firmě cítíme, co ta firma dělá za produkty, jak ta firma vlastně působí na své eh další partnery, eh jak nás reprezentuje, co vlastně ta firma o sobě říká a co dodává do společnosti. A já jsem přesvědčený, že díky tomu, že toto máme nastaveno a že vlastně děláme ten development ne z pocitu peněz, ale z pocitu vítězství nebo nutnosti naplnění si potřeb té služby společnosti a vlastně dodávat do té společnosti eh cokoliv, co má pro nás sociální kontext, který je pozitivní a na co jsme pyšní, tak právě proto podle mě je ta firma užitečná. A abych se vrátil zpátky k tomu, že jsem chtěl být bohatý, tak mně se vlastně to bohatství splnilo v tom duševním vlastnictví, v tom, že jsem vlastně získal lepší osobnost, že jsem byl schopen vědět, co chci, že jsem měl ten sen, protože já dneska ten sen považuji za to největší bohatství. Protože to, že máš ten sen, znamená, že můžeš každý den ráno vstát a každý den tě to naplňuje, protože ty jsi díky tomu vlastně blíž k těm snům. Takže eh asi tak.
Mluvčí 1
Když si potřebuješ odpočinout, máš nějaké aktivity, které ti dobíjí baterky?
Mluvčí 2
Hm, já miluju si ubíjet lyžovadlo. Takže v momentě, kdy eh nazuju lyžáky a lyže a začne mě to všechno tlačit a bolet a a pálit ty nohy, tak to je vlastně něco, co mě jako extrémně nabíjí a extrémně mi to pomáhá eh mentálně odpočívat. Když vyjedeš eh v té Itálii do těch 3000 a nadechneš se toho řídkého vzduchu a dáš si tam to cappuccino a ten Aperol špric ještě s někým, koho miluješ, a desetkrát sjedeš ten kopec a pak jsi úplně zpocený, sedneš eh eh k tomu kafíčku, tak to je něco, co mně vlastně dává jako moc, moc, moc odpočinku. A pak to taky miluju na jachtě. A to vlastně díky tobě, protože je to úplně stejný koncept jako na těch horách, akorát je to na na tom moři a na té vodě. Byť jsem vlastně úplně na začátku toho jachtingu, ale úplně, úplně jsem vlastně ve školce, tak mě to taky strašně baví a strašně si odpočinu a mám v tom obrovské plány, co všechno ještě společně sjedeme a kde všude vlastně ještě budeme závodit. Takže to jsou dva takové milníky toho roku a to jsou lyže a jachta. To jsou pro mě vlastně jedny z nejoblíbenějších zón toho roku.
Mluvčí 1
I moje. Eh, když se potřebuješ rozhodovat, máš nějaké eh nástroje, které ti pomůžou při důležitých rozhodnutích?
Mluvčí 2
Hm, já už jsem to tady říkal, já tím, že vlastně vedu tu celou firmu, tak já každé to zásadní rozhodnutí vztahuju zpátky k té celkové strategii toho, jaké je majitelské zadání a jaká je celková strategie té firmy. Já vlastně jsem, já jsem přesvědčený o tom, že každá příležitost je jako pošťák, nikdy nezazvoní s tou samou zásilkou. Ta příležitost přijde jenom jednou, ty ji musíš čapnout a to, že ji čapneš, znamená, že máš šanci si ji prohlédnout, že máš vlastně tu šanci to zanalyzovat, zjistit, zjistit si všechny plusy, mínusy, rizika, kvality, jaké to má hodnoty a kolik to může vydělat. A pak v ten okamžik se musíš ale zeptat, jestli ti to zapadá do té firemní strategie, jestli tohle, co teď jsi se tady zanalyzoval a čemu jsi věnoval vlastně v tom úseku velice krátký, ale intenzivní čas, jestli ti zapadá do toho, co jsi si v tom ročním kontextu naplánoval. A podle toho se rozhoduju, protože když ne, tak já to s velice lehkou myslí a duší opustím, ale mám vlastně za sebou ten pocit toho zadostiučinění, že jsem si to prošel, zanalyzoval a že tu příležitost neztrácím, že ji pouze kontrolovaně pouštím do světa někomu jinému, protože mně to nezapadá do té strategie. Takže já se dost často rozhoduju eh strategicky, zpětně se vracím k těm strategickým cílům a chci vždycky vědět, jaká to má rizika a jak ta rizika můžu ošetřit.
Mluvčí 1
Co bys poradil lidem, kteří přešlapují a bojí se udělat nějaký důležitý krok ve svojí kariéře?
Mluvčí 2
Já jsem si párkrát v životě zažil situaci, že jsem si myslel, že teď a tady umřu, že teď a tady je konec. Ať z různých důvodů, eh jako zdravotních nebo vnějších, ale zažíval jsem reálnou situaci, že jsem si myslel, že je to můj poslední nádech. A to mně dalo do života obrovské bohatství, obrovský dar. A to, že si uvědomíš, co vlastně znamená to zhodnocení toho života. A ty nikdy na tom konci nelituješ těch kroků, které jsi udělal, těch chyb, toho, co jsi si zkusil, co nevyšlo, že jsi si na tom kole rozbil hubu nebo jsi se roztřískal v tom autě, toho nelituješ. Ale neseš si k té smrti tu obrovskou bolest toho, že jsi ty kroky neudělal. Neseš si to, že si říkáš, kdybych já tenkrát se na to vyprd a šel jsem s těmi kluky podnikat, mohl jsem prožít úplně jiný život. A já vždycky, když mám nějaké takové nutkání nebo si říkám, eh jo, ne, jo, ne, tak se vlastně vrátím zpátky k tomu a řeknu si, může se mi v životě stát, že když to nezkusím, že budu toho litovat, ponesu si to v sobě jako jako jakýsi neotevřený nebo neprozkoumanou část, o které si budu moct říkat, mohl jsem to udělat a neudělal jsem to. Tak když tam tohle mám, tak to vždycky jdu zkusit.
Mluvčí 1
Je něco, co by sis přál vědět v době, kdy jsi začínal s podnikáním a víš to až teď?
Mluvčí 2
No, já bych řekl, že já bych řekl, že je to lepší nevědět. Já bych řekl, že to jediné, co pro sebe udělejte, je, že se rozhodněte, že to chcete. Jako já se o tom dost často bavím se svojí ženou a ona mi vždycky řekne, ty máš prostě na oproti všem obrovskou výhodu, že víš, co chceš, a to ti dává vlastně tu sílu ty kroky dělat. Takže abych se zpátky vrátil úplně na začátek, já bych každému doporučil, aby začal pracovat na tom, že ví, co chce, aby měl jasně napsáno, a je úplně jedno, jak, jestli si uděláte vizualizující nástěnku, nebo jestli si to napíšete někam, nebo jestli si to uděláte jenom sami pro sebe, pro mě je strašně cenné vědět, co chci. A já jsem přesvědčený o tom, že všichni lidé, kteří jsou úspěšní, to buď nevědomě, pak to vypadá, že to je vlastně náhoda, anebo vědomě mají. Jo, a já nejsem schopen to mít nevědomě, takže jsem si to musel vyrobit vědomě. Já jsem si musel říct, co chci, čeho chci dosáhnout, proč to chci, jaké to pro mě má hodnoty, a to si myslím, že by ti lidé na začátku toho podnikání měli udělat. Jo, já si dovedu představit, a je to podle mě super fajn a měli by to ti lidé daleko lehčí, než bych to měl já, kdyby ti lidé šli 5, 10 let pracovat do korporátu, protože si řeknou, já chci v budoucnu podnikat, ale chci dělat velkou firmu a chci se to někde naučit. Pak je to daleko snazší cesta, než když jdete jako já do korporátu a říkáte si, aha, tak teď je to tady správná cesta, já budu manažer, nastoupím na manažerskou kariérní cestu a takhle je to správně. A já, kdybych to předtím věděl, že jsem se rozhodl, že opravdu chci podnikat a že chci mít vlastní firmu a že tady v tom korporátu jsem jenom proto, že se to chci naučit, bylo by mi to jednodušší, snazší a naučil bych se víc. Mhm, a já ještě jsem vlastně chtěl říct jednu věc, a to je, že já vnímám, že je úplně eh jedno, jestli eh ta firma je malá nebo velká, jestli ti lidé podnikají, anebo nepodnikají. Já vlastně vnímám to, že pro mě úspěšný člověk je ten, který ví, proč na té cestě je, jaký to pro něj má smysl, proč ten člověk vlastně teď a tady právě vydává tu energii tímhle tím směrem. To je podle mě to důležité, znát nějakým způsobem ten horizont, kam já vlastně v životě chci a co chci.
Mluvčí 1
Já k tomu mám dokonce ještě trošku jinou teorii, ne vědomě, nevědomě, ale veřejně a neveřejně. Tak eh, protože si myslím, že úspěšní lidé, téměř všichni vědí, kam kam to vedou. Kde bude vaše firma za 5 nebo za 10 let?
Mluvčí 2
Já vím, že za 5 i za 10 let to stále bude rodinně řízená firma, stále za 10 let chceme být ve výkonu i vlastně v mentálním řízení té firmy. Víme, že chceme dělat development a víme, že chceme rozvíjet další příležitosti. To znamená, chtěli bychom za 10 let mít funkční čtyři, minimálně čtyři nohy fungování naší společnosti. To znamená, mělo by to být development, měl by to být nějaký invest, mělo by to být nějakým způsobem energetika a měla by to být nějakým způsobem obchod nebo nějaká obchodní část. To znamená, chtěli bychom, aby se nám firma z jedné zásadní nohy během 10 let rozrostla do čtyř, abychom byli schopni vytvářet firmu, která je v tom turbulentním prostředí stabilnější, a abychom měli firmu, když zrovna ta jedna nebo druhá noha nebude fungovat, aby měla další dvě nohy, které vlastně budou schopné tu firmu podržet a stabilizovat. Takže ta moje, to moje přání, já bych chtěl, aby firma za 10 let byla výrazně stabilnější, aby ta firma byla výrazně zabezpečenější a abychom byli schopni snáze překonávat ty turbulence toho vnějšího světa. Protože pro mě to, že ta firma je stabilní a že vlastně vytváří kontinuální práci a kontinuální stabilní hodnotu, je to, podle čeho já si posuzuju, že ta firma bude dobrá.
Mluvčí 1
Máš nějaký snový developerský projekt, který by sis chtěl zrealizovat?
Mluvčí 2
Já to takhle nemám, já bych rád, aby se nám podařilo nějaké velké, pěkné území, které bude součástí Prahy. Takže jestli je pro někoho, pro hokejistu Stanley Cup, něco, tak pro mě by to bylo, kdyby se nám podařilo postavit nové území, které by bylo eh tak pěkné, rozsáhlé a stalo by se vlastně novou součástí nějaké čtvrti v Praze. To je něco, co by se mi v rámci developmentu hodně líbilo.
Mluvčí 1
Mhm, je něco, co bys chtěl předat dalším generacím? Jaký je extrakt Ondřeje Průchy?
Mluvčí 2
Jediná šance, jak zvítězit před tím vnějším světem, je začít důvěřovat sám sebe. To je něco, na čem to podle mě stojí.
Mluvčí 1
Říká Ondřej Průcha. Ondro, já ti ještě jednou moc děkuju, že jsi přišel, přijal pozvání a sdílel s námi sebe.
Mluvčí 2
Já taky moc děkuju za pozvání, bylo to moc fajn.
Mluvčí 1
A vy, pokud jste to dokoukali až sem, tak nás lajkujte, odebírejte, nebo třeba komentujte, jak se vám to líbilo. A já se budu těšit na setkání s dalšími zajímavými osobnostmi.
