Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde spolu s mými hosty rozebíráme jejich principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Mým dnešním hostem je Jiří Vávra, odborník na strategii, marketing a inovace. Jiří vedl významné týmy v Deloitte Next, kde se zaměřoval na byznysovou a marketingovou strategii. V současnosti je zakladatelem strategického poradenství Comojo, které pomáhá firmám a lídrům dosahovat skvělých výsledků. Během své kariéry spolupracoval s globálními značkami, jako jsou Škoda Auto, Nivea, Pepsi a další. V rámci programu MBA Newton University bude učit strategické řízení a myšlení, na což se já osobně moc těším. Ahoj Jirko, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj, já taky děkuju.
Mluvčí 1
Jirko, všem dávám stejnou úvodní otázku: co ti udělalo v posledních dnech největší radost?
Mluvčí 2
Jé, no tak to jsi mě zaskočil, Ježišmarja. Sníh teďkon, ten mi udělal velkou radost, že napad a byl a mohl jsem jít na běžky, to bylo super.
Mluvčí 1
Super. Mně udělal o něco menší radost, protože jsem musel dneska přijet po dálnici a tam to, možná ty běžky jsou prostě, prostě lepší. Jirko, pojďme na začátek tvojí kariéry, pojďme k tomu, co tě inspirovalo k tomu věnovat se té oblasti, ve které působíš, a možná pojďme začít u těch úvodních myšlenek o tvojí kariéře: co sis myslel, že budeš, a co z toho nakonec bylo?
Mluvčí 2
Jé, no já, já jsem nekoukal takhle daleko. Pro mě je to, kde dneska se pohybuju, byť si nemyslím teda, že to je někde daleko, tak to je jako za hranicí, jako daleko za hranicí mojí představivosti. Jo, já jsem hrál hokej a myslel jsem si, že budu hokejista. To bylo tak to první, co jsem si myslel, a to mě v životě stačilo. Mhm, a a pak jsem si myslel, že bych mohl někdy bejt něčím jako kreativním, jako já nevím, eh, režisér, spisovatel, redaktor, něco v tomhletom duchu. Jo, mhm, akorát že tohle jsem naplnil jako poměrně brzo, a pak jsem si říkal: "Co teď? Já už jako nevím, já už jsem si to splnil." Jo, ty první, jako ty kreativní části, to jsem si splnil strašně rychle.
Mluvčí 1
Jsi točil nějaký filmy?
Mluvčí 2
Jo, jo, jo. Já jsem, eh, já jsem vlastně vystudoval audiovizuální tvorbu, a tam jsme, a protože my jsme byli první ročník, a já jsem začal studovat už poměrně jako starej, si myslím, ve dva, ve 24. Mhm, tak já už jsem byl považovanej, já lidi končili a já jsem začínal, takže jsem ten čas chtěl využít co nejvíc na maximum a točil jsem, co šlo. Jo, takže jsem vlastně produkoval poměrně dost věcí a špatnejch věcí i, eh, abych se dostal k těm dobrým, takže to jsem někde do 28 jsem natočil, já nevím, x jako filmů dokumentárních hodně. No.
Mluvčí 1
A když nastal ten moment, co tedy teď, tak co ti pomohlo se rozhodnout? A byly tam nějaký vzory, nebo jak, jak to vlastně vzniklo to, že dneska máš za sebou zkušenost v Deloitte?
Mluvčí 2
No, to je všechno náhoda. Já opravdu jsem o tomhle vůbec netušil, mě ten byznysovej svět vůbec nezajímal. Já jsem se snažil, eh, v životě naplnit můj, můj sen, žít jako žil Hemingway a další v tý francouzský kavárně, a a to se mi splnilo. Jako na tý vejce jsme to tam měli poměrně výrazně, a nikdy jsem nepřemejšlel vlastně moc nad tím, jak budu vydělávat prachy, protože jsem se cejtil jako, že budu teda víc jako umělec. Jo, ale pak jsem teda pochápal, že ten život možná jako byl až příliš naivní v týhle tý představě, a a dost jsem vlastně s tím bojoval, protože byla nějaká cesta mojí, moje jako třeba do Český televize, a já jsem furt narážel na překážky a na svět, kterej se mi nelíbil, jako jak vypadá. A a když jsem vlastně nějak, mně vždycky přijde, že když jsem v životě, řekněme, byl trošku jako v koncích, tak pak život jako nabídnul. Tak mi tenkrát nabídnul jako: "Hele, tady je reklama, kterou já jsem pohardal. Mhm, pojď to jako zkusit do reklamy." Tak já bych jako si vydělal nějakou korunu, tak jsem to zkusil a zjistil jsem, že mi to jako najednou hrozně moc jde, že tam jsem každej den kreativní, že najednou já umím jako analyzovat věci, že jako nějak se dokážu vlastně strategicky orientovat a že mám vlastně i trochu drive. Takže jsem se jako velmi rychle i stal jako šéfem kreativního oddělení na můj, no, na můj vkus, na mojí, v rámci mojich představ. Jo, a podobně to bylo i s tím Deloitte, že najednou prostě, když už jsem si říkal: "Ty jo, tak já už tohle všechno dělám jako velmi lehce a už to pro mě není taková výzva, a a co budu dělat dál?" Tak zase jako život natáhnul ruku a říkal: "Tady máš jako příležitost." A ono to teda vypadá vždycky tak jako, eh, řekněme, lekavě. Jo, že to je jako ten život se změní, je to nabídka, ale je velmi těžká, a pojď do toho, ale ta pravděpodobnost failu je tam velká. No, nebo takhle jsem to vnímal vždycky.
Mluvčí 1
Takže to poselství je: buďte připraveni, eh, na to, co vám život nabídne, a všímejte si tady těch příležitostí.
Mluvčí 2
No, já si myslím, že to je ono, že, že, že, že jako ta všímavost je na místě. Jo, a zároveň, když už ta příležitost jako přijde, tak v ní bejt, eh, jako snažit se v ní bejt opravdu dobrej, že já. Já jsem se vždycky posunul dál, než ta příležitost jako byla. Jo, ale protože jsem se snažil ty věci dělat jako opravdu nejlíp, jak jsem uměl, a dělat je pořádně, a přijít na kloub tomu, jak se to má vlastně správně dělat, abych v tom byl dobrej.
Mluvčí 1
Mhm, eh, to se týká kreativy, ale ty jsi vedl i týmy lidí. Jak tohleto jde dohromady? Protože jedna věc je ten umělec v tobě, eh, ten, kterej je kreativní, a potom ale nejseš tam ten sám voják v poli, většinou pracuješ v nějakým týmu. Eh, jak se ti pracuje s lidma a jak se lidma, lidem pracuje s tebou?
Mluvčí 2
Eh, to jsou dvě úplně jiný jako otázky. Eh, mě vždycky hrozně zajímala psychologie. Jo, a já mám za sebou i teď jako terapeutickej výcvik a vlastně taky to praktikuju, takže, eh, pro mě je to alfa a omega vlastně celý mý práce, jako vlastně jako trošku se vyznat v lidech, chápat jim, rozumět jim, bejt jako empatickej. Eh, současně, jak já jsem hrál ten hokej, tak vlastně já jsem byl furt jako v týmu lidí, takže tam jako nějaký vedení a asi pravděpodobně jako velmi špatný, ale jsou tam nějaký jako dobrý principy, který jsem si s sebou bral dál. Takže já jsem kolem sebe vždycky chtěl vybudovat tým, jako lidi, který nechoděj do práce, ale který spolu jako žijou. To pro mě bylo důležitý, abych měl komunitu lidí, aby ta komunita vlastně si pomáhala, nezávisle na tom, jestli já tam jsem nebo ne, a společně jsme byli dobrý. To byly takový ty základní principy. No.
Mluvčí 1
Dělali jste pro velký značky. Je tam nějakej rozdíl mezi tím dělat pro velkou zavedenou značku, možná s globálníma ambicema, versus startupy?
Mluvčí 2
No, záleží taky, v jaký fázi je ten startup. Jo, eh, je rozdíl víc mezi startupy, jsou víc jako, když už, když jsou na začátku, tak jsou víc dychtivý po pomoci. Tam je to jednoduchý. Jo, vlastně máte zkušenosti nebo zdroje, který můžete nabídnout. Velký firmy po tomhle moc jako netoužej, ty vlastně potřebujou něco, možná často ani neví co. Jo, ale oni přicházej vlastně s tím: "Hele, tohle je to, co potřebujem vyřešit, tak nám s tím pojďte pomoct." A teď taky, když je to v reklamě nebo v marketingu, tak tady máme dalších jako 50 firem, kterým to můžem nabídnout, takže vlastně máme menu, z kterýho si můžem vybírat, a já nevím, proč bychom měli dělat s váma. Jo, mhm, a a a když ale jste jako už posunutý v tom vyšším managementu, tak tam by vlastně, nebo já jsem byl spíš jako řešitel problémů, takže h už je to víc jako na úrovni, že jednáte s tím klíčovým člověkem, kterej si uvědomuje, že potřebuje pomoct. Jo, a tam je to jednodušší. Takže nejhorší je to bejt někde uprostřed, jako v tom, eh, řekněme, v tý střední třídě těch služeb, který se nabízej firmám, protože tam si můžou vybrat kohokoliv jako jinýho namísto vás. Jo, mhm, máš nějaký fígle nebo triky, eh, jak jednat s těma velkýma klientama? No, mám. Já bejt prozradíš dobře, eh, já, ale ono to je do plusu i do mínusu. Jo, já už si uvědomuju, že já musím bejt jako autentickej a ne, a jako h pravdivej k sobě. Mhm, takže jsem, když jsem pravdivej k sobě, tak jsem pravdivej k těm klientům. Já chci mít partnerství, já nechci bejt lokaj. Jo, je rozdíl, jestli, já to takhle říkám, takhle to natvrdo je: buď jste lopaty, a nebo jste partneři. Jo, a lopaty jsou, vykopej díru, pak ji zase zakopej, a teď ti dáváme podle toho, jak jsme se probudili, ti dáváme vlastně jako práci, a nebo jste partneři, a to znamená, že si vás ten člověk na druhý straně jako váží, a a vy mu vlastně pomáháte dělat jeho roli a jeho byznys. Jo, pomáháte mu v jeho kariéře, a tohle je to, kde já se chci vlastně, kam se chci dostat. Takže pro mě je to bejt pravdivej v tom, co já umím, neumím, kde chci pomoct, co si myslím, nehledě na to, že třeba to pro mě v tu chvíli nemusí bejt výhodný. No, máš nějakej srdcovej projekt, kterej považuješ za úplně největší bombou svojí kariéry? Hm, v Deloitte jsme udělali marketingovou kampaň, hajrovací náborovou, která se jmenovala Deloitte Dream Job. Jo, a tam, a a to to bylo poměrně velký, protože se tam spojilo několik věcí dohromady. Eh, první, co bylo, protože my jsme byli jako strategickej tým, kterej pomáhal i dovnitř, takže jsme viděli, že někde tam se vlastně nám uniká trh, eh, s tím, že my potřebujem vždycky, nebo Deloitte potřeboval a potřebuje stále, eh, lákat mladý lidi, aby tam přišli, a zároveň ten trh se proměnil. Eh, jo, už není jako velká čtyřka, která vlastně láká většinu jako studentů z ekonomickejch, eh, studií, ale už to je prostě, jsou i tady strašně moc technologickejch firem a tak dál. No a my jsme přišli, že vlastně potřebujeme přijít s něčím, co vlastně trošku zvrátí tenhle trend a přiláká tu pozornost zase zpátky a vlastně naplní to, jo, ty, eh, ty pokladničky vlastně, který tam jsou potřeba jako naplnit. Teď z pohledu lidí jsem to řekl blbě, ale no, holt mě nic lepšího nenapadlo. No, tady jsme to museli vlastně jako prosadit zespoda až do boardu, kde jsme dostali mandát. Deloitte v tý době neinvestoval žádný velký částky do takovýhle kampaně, která by mohla vzniknout. No a já jsem měl vlastně jako hlavu, eh, na špalku, protože já jsem to prosadil a já jsem vlastně garantoval to, že to je ten krok správným směrem a že to musí povíst. Jo, a potom jsme s mým týmem jako řídili vlastně celej ten velkej projekt, kde byla zainteresovaný jako nějaký marketingový agentury, HR, pro který to bylo hrozně náročný. No a my jsme čekali na ty výsledky. Jo, a bylo to ještě vlastně jako z pohledu tý firmy, to bylo velmi jako inovativní, eh, byla to velká disadapce. Jo, nebylo to vlastně vůbec jednoduchý, že lidi taky často jako nechápali, co se to teda teď děje, co to vlastně jako venku nabízíme. Takže jako těch x měsíců, když jsme to dělali, to bylo velmi náročný, ale skončilo to vlastně super. Relativně až, jo, že ten nábor prostě překonal, eh, jako ty metriky, který jsme chtěli. Zvýšilo to nábor vlastně na všech jinejch otevřenejch pozicích, těch seniorních, jako o desítky procent, a pak jsme za to vyhráli jako pár cent. To bylo super. No, je asi dost velká výhoda mít takovejhle tým, kterej, jak tys to označil hezky, dělá i dovnitř. Jo, jo, jo, že to, že to té firmě může opravdu, eh, hodně pomoct. No a pak přišlo Comojo. Jo, co to je? No, to je vlastně stejná služba, jako jsme dělali za Deloitte, což znamená, jako nabízíme, eh, strategický, eh, poradenství a řízení, eh, firmám. Tak teď to nenabízíme za Deloitte, nabízíme to za sebe. Jo, takže to nabízíme vlastně firmám s tím týmem, kterej, no, je vlastně v tom základu skoro stejnej. A ty jsi jeho zakladatelem, nebo spolu, spolu, spolu s Danem Millerem, kterej on vlastně vybudoval, eh, Deloitte Next, pak mi to předal a odešel, a teď to děláme spolu. Jo, takže každej z nás vlastně operuje jako důstojník na svým vlastním poli, ale spolu vlastně děláme takovou dvojici. Ještě k tomu máme jako další, další kolegy. No, je to zkratka. No, no, no, jako není, jako trochu. Já vlastně, my jsme se o názvu hádali strašně dlouho, nebo hádali, diskutovali jsme si to strašně dlouho, protože oba chceme dělat něco jako unikátního a trošku se v tom najít, a nechceme jenom nějakej blbej název, ale aby to mluvilo hlavně k nám. A tak jsme diskutovali, co to vlastně jako děláme, kde je ten přesah, protože vlastně, jo, ta, ta poradenství dělá kdekdo, ale co děláme my? A my děláme to, že my někam jako přijdeme a pomůžeme tomu člověku bejt lepší v tý roli, pomůžeme se v tý kariéře posunout dál. A tím, že vlastně, když on je, dejme tomu, v boardu, takže ta jeho agenda je vlastně jako dobrá. My mu pomáháme s těma efektivníma rozhodnutíma, eh, s těma změnama velkejma, který jako přicházej, aby vlastně ty změny dopadly dobře, když se do něčeho investuje, aby ta investice se vyplatila a ta firma se tak posouvá jako na další level. A tak jsme říkali, co zosobňuje tyhlety kvality, a v angličtině se tomu říká slovo Mojo. Jo, a ve výkladu je to nějaká magie osobní, která vlastně pomáhá bejt úspěšnej a přitahovat vlastně k sobě i úspěšný lidi. Tak my jsme si říkali, že tohle možná, když budeme trochu drzí, že to máme a že to ko, že vám to jako půjčíme a pomůžeme vám vlastně to tlačit. No, takže Comojo. Super, eh, kde vznikla ta myšlenka se osamostatnit, nebo co bylo tím startérem? Tam bylo strašně moc věcí dohromady. Eh, já nevím ani, jestli to umím jako dobře vysvětlit. První bylo, že Dan cejtil, že se potřebuje posunout sám, protože tohleto praktikoval sám dřív jak my. Jo, on, co se došel z Deloitte, tak to dělal na sebe. Eh, další bylo, že my jsme taky věděli, že se potřebujem z Deloitte Next někam posunout a nevěděli jsme moc kam. A i, hm, no a tohleto byla vlastně jako nejrozumnější cesta, která podle mě byla nejprospěšnější pro všechny, včetně, včetně Deloitte. Možná, mhm, no, byly tam nějaký specifický výzvy, kterým jste museli čelit, když jste to zakládali. Hm, teď ty jsou furt. Já myslím, že my jsme furt, jim se furt jako, já to považuju za MVP v týhle současný chvíli. Jo, takže já furt čekám, jestli se posunem ještě o nějakej level dál, byť teď jsme na tom jako dobře, ale je to, nestojí za mnou žádná velká firma, nepřijde mi vlastně plat. Jo, nikdo mě teoreticky nezná, takže já musím najednou tam stojím před vlastníkem obrovský firmy, která vydělává miliardy, a já musím prokázat, že jsem opravdu schopnej člověk, kterýho se vyplatí vlastně si pustit dovnitř. Jo, a tak, tak tohle jsou jako výzvy, který mám dennodenně na stole. Máš nějaký faktory, který považuješ za opravdu klíčový pro úspěch firmy, když ji buduješ? Hm, je to o lidech, všechno o lidech, takže bejt kvalitní a mít tam kvalitní lidi je podle mě jako, jako nejzásadnější věc, která je. Jo, a možná to nesouvisí jenom jako s finančním úspěchem, ale obecně s tím, aby ta firma, aby, aby jako dlouho dejchala, aby v ní lidi jako chtěli pracovat, aby v ní, mně se v ní jako chtělo dobře bejt. Jo, tak to je, to je ta první věc. A hlavně to souvisí vlastně, že když máte dobrýho lídra, kterej umí, kterej má vizi, umí komunikovat s lidma, má strategii, je si vědomej, že když něco neumí, že potřebuje se obklopit lidma, který to uměj líp než on, tak to je podle mě jako základ úspěšný firmy. Mhm, no, máte vy nějaký hodnoty, o který se opíráte, nebo filozofii, jako naší firemní? Mhm, no, pro nás je tam to, že my, my opravdu se snažíme bejt pravdivý. Jo, takže je tam ta autenticita, upřímnost. Eh, když nám něco nedělá, tak si dovolujeme vlastně jako nespolupracovat, jakože odmítnem zakázku s někým, kdo vlastně nezapadá do naší, do našeho vidění světa. Jo, že jako my někdy jsme až tak jako, což máme s Danem společný, že, že vlastně někdy řekneme tu pravdu a někdy na ní třeba není úplně ještě ten správnej čas. Jo, že můžeme bejt až moc jako upřímný a dost často jsme jako až moc, řekněme, inovátorský na pro někoho. Jo, jo, že, že, že můžeme je vystrašit, jako do tohodle jsme se neměli pouštět. Jo, ale to je, to je vlastně to, co my cejtíme, že se dělat musí. No, tys už nakousl to, že lídr by měl být autentický taky. Eh, je tam ještě něco? No, já si myslím, že musí bejt trošku jako vizionář. Jo, že musí vědět, kam jde, protože k tomu se lidi dokážou připojit. Lidi potřebujou vědět, jo, kam teda směřujou, co jsou, co je ta firma, proč ta firma je na světě. Jo, teď jsem to odstraňoval, nebo odstraňoval, byl jsem v jedný velmi sympatický firmě, kde měli, nemají hrozně dobrý šéfy, lidi se mají mezi sebou rádi, všechno funguje skvěle. Jo, ale eh, jako engagement, ta proaktivita zaměstnanců, jde poslední roky hrozně dolů a já jsem měl za úkol přijít jako pro čas vrátit ten trend. A tam jsme přišli na to, že oni i přesto, že vlastně vedení opravdu spoustu zaměstnanců nejlepší mají rádi. Jo, a zaměstnanci mezi sebou mají rádi, mají skvělou firemní kulturu, tak oni nechápou vlastně, proč do tý práce chodit, protože i zaměstnavatel, majitel tý firmy, identifikuje tu firmu jako jednu, jednu z mnoha firem, která dělá prostě nějaký konkrétní produkty a služby. Jo, no a zaměstnanci jsou jedni z mála zaměstnanců, který dělají nějaký produkty a služby. Jo, a když do práce podle Eurostatu chodíme přes 36 let, jo, tam trávíme tolik jako let, trávíme v práci, tak nechceme svůj život trávit v něčem, kde to jsme jedni z mála děláme něco. No, jako proč? Jo, takže ta teď tam jako dáváme tomu smysl. Mhm, máš nějaký projekty, který v Comojo chystáte, který nejsou nějak jako ohraničený a daly by se popsat? Jo, já dělám převážně tyhlety typy. Jo, eh, tak buď je to tenhleten, to je ten klasickej HRovej a standardně. Jo, to jsou, ono se to rozděluje hodně do eh, HR, B2B marketing a a pak to jsou spíš jako řešení nějakých problémů. Jo, nebo a a a to, to já všechno považuju, že to je vlastně součástí jako nějaký, nějaký strategie. Jo, ale je to eh, typicky zase odcházejí nám prostě mladý lidi. Jo, přijdou sem, je vychováme, oni v tu chvíli odejdou. Proč? My vůbec nevíme, co máme dělat a potřebujem to nějak jako změnit. Jo, takže potřebujou získat jako ty informace, získat ty data a potom vlastně se podívat na to, jak s tím jako pracujou a nastavit nějaký iniciativy, který, který zvrátěj, zvrátěj ten trend. Jo, nebo pak jsou hodně teď eh, eh, v B2B a v technologickejch firmách máme marketing. Jo, a my jako obchodníci s ním nejsme spokojený, protože marketing podle nás nedělá to, co by měl dělat a vlastně my potřebujeme mít víc leadů. Jo, a pak jdu do marketingu a marketing říká: "No jo, ale vždyť oni si nás zase jako nevážej." Jo, a úplně s náma jako hezky nekomunikují a vždyť my se to snažíme dělat zodpovědně. No a teď najednou přicházíte na to, že a to je velmi častý. Jo, eh, že eh, marketing vlastně nerozumí úplně tomu tolik, co vlastně ten byznys jako potřebuje, protože vlastně ten byznys je velmi specifickej a na druhý straně ten byznys nemá úplně často vysvětlovat tomu marketingu a ty se spolu nedokážou jako dohodnout. Tam oni potřebujou ten průsečík mít mezi sebou, kdo ho chápe vlastně v obě strany a dokáže tam nastavit ten správnej směr, co mají bejt ty aktivity. Jo, protože velmi často, když si najmete eh, a teď to, no prostě tak to je, když si najmete jako klasickou agenturu, která ale nerozumí tomu B2B byznysu, tak vám prostě řekne: "Tak pojďte udělat, já nevím, sociální sítě." Jo, no jo, ale vy nepotřebujete vložit jako, já nevím, milion ročně do sociálních sítí, když vám to nepřihodí ani jeden kšeft, protože vlastně vaše klientela jsou řídící lidi ve velkejch firmách, který rozhodně na základě sociálních sítí nic nenakoupěj. Jo, takže co jsou ty správný aktivity, do kterejch máme vlastně jako investovat a co je teda ten marketing pro nás? Jo, tak tohle třeba. No, jak bude Comojo velký, až ty budeš spokojenej s tím, kam, kam to cílíš? Eh, ono bude spíš obratově velký. Asi. Jo, my nechceme to škálovat z pohledu jako zaměstnanců a lidí, nebo teď tam jsme. Jo, takže nevím, eh, ty, ty debaty furt vedem, ale v současnou chvíli vlastně chceme mít omezenou skupinu lidí, velkejch profíků, který jsou schopný vlastně dělat jako dobrý věci, eh, ve firmách. Jo, hm, dobrý věci za velký peníze. No jasně, jo, ale ale zase já pro mě je důležitý, možná to souvisí s těma hodnotama. Já, já vlastně jako pro mě je důležitý, že když já v tý firmě jsem a odcházím, tak ty lidi říkají, že se jim to vyplatilo. Mhm, jo, já nechci prodávat, eh, sebe a lidi a projekty jenom proto, abych si vydělal, protože mám pocit, že to není ono. Jo, to s tím úplně souzním. Eh, já tě považuju za velmi kreativního člověka. Děkuju. Eh, myslíš, že je to něco, co je vrozený, nebo se to dá naučit, natrénovat nějak? Kreativita? Já si myslím, že se to dá trošku jako okleštit. Mám na to takový fígle, ale zároveň já, já furt jako asi částečně tam bude, ale je tam nějaká zvědavost, která, eh, kterou člověk musí mít a ta zvědavost a i touha po, hm, poznání. Moje kreativita podle mě hodně souvisí s tím, že já mám obrovskej přehled jako o kulturních věcech. To znamená, mám dost načteno, mám nakoukáno, ty věci si dokážu spojovat dohromady a vytvářet z toho nový celky. A tohle mě, tohle je jako kreativita. Jo, že mě prostě jako nějaký věci zajímají a říkám si, jak by to fungovalo takhle. A teď mám chuť to vlastně jako vytvořit, že ta kreativita je o tom vlastně ty věci jako tlačit dopředu a a tvořit. No, to jsou ty fígle. Ty fígle jsou, že ano, pokud někdo není kreativní, tak jednoduchý, jednoduchej způsob, jak třeba v konkrétním případě, když potřebujeme teď něco řešit, jak vlastně mu pomoct jako bejt kreativní, je mu rozšířit vědomí. Jo, takže teď pojď se podívat a podívej se, já nevím, do přírody, podívej se do jinejch industries. Jo, jak se tam ty věci dělaj a napiš si ty věci, který tě zaujaly, a potom tady teď pod nátlakem ho donutím vymyslet jako 10 věcí do dvou minut, který, aby neměl čas na jako seberegulaci, aby neměl autocenzuru, aby prostě dal na papír. Jo, cokoliv ho zajímá, najednou má věci, který na ně kouká a říká: "Ty jo, tak já jsem to stihnul strašně rychle." Jo, no a teď to můžem rozvíjet. Jo, i špatnej nápad je vlastně jako, eh, v rámci diskuze super, super jako potrava pro pro nějaký kreativní přemejšlení. Mhm, když se podíváme na druhou, druhý konec toho, eh, spektra té škály, co v lidech zabíjí kreativitu podle tebe? Hm, podle mě je to strach, stres, no, strach z toho, že udělám něco špatně. To je největší zabiják a to se děje hrozně moc. No, jako touha po úspěchu, i i ta je vlastně jako to, že když jdu za úspěchem, tak nemůžu udělat chybu. Jo, prostě, takže jít vlastně ven. Jo, s tou danou věcí. Jo, že tohle je můj názor, to taky zažívám dost často. Já si tohle, já si myslím, že vlastně vy všichni se tady jako pletete, protože jo, tak lidi radši mlčí. Jo, jít s kůží na trh je jako těžký někdy. No, je. A jak tohle podpořit v lidech, tu ochotu jít s kůží na trh? Zase záleží, jaký jsou situaci. Jo, když se bojí o to, že by na ně ostatní musí, musí jim někdo pomoct vlastně jako jim zvědomit, že i to, že se mýlí, tak může posunout ostatní dopředu. Ta chyba může pomoct jako všem. Hm, jo, eh, to, že vlastně se mi nepovede něco, když prostě uvádím, já nevím, produkt dopředu, tak zase jako jo, je to nepříjemný, ale můžu se z toho poučit a dostat se jako dál. Jo, to, to je, to je, ale to si člověk musí zažít. Jo, a musí to mít podle mě i trochu v sobě a zároveň dneska je strašně moc lidí, na kterejch my všichni jako stojíme, kterým se dlouho něco nedařilo, až nakonec prostě absolutně zvítězili. Jo, jasně, eh, děkuju za to, jak to říkáš, protože já si myslím, že přesně takový to "neboj se a řekni to" je vlastně stejnej, stejnej formát nátlaku jako cokoliv jinýho a na ty lidi to prostě nefunguje. No, takový to ujišťování, že teď seš tady v bezpečným prostředí a podobně, jako to, že jako chyba nás posouvá taky, je za mě o dost užitečnější verze toho, jak ty lidi podpořit. Jo, jo, jo, díky. Eh, když se podíváš na kreativitu jednotlivce versus kreativita týmu, protože ty jsi pracoval s týmama, který měly jako kreativní výsledky, eh, je tam něco, čím se dá podporovat ta kreativita ještě jako v týmu, aby, aby vlastně jako vznikala synergicky? Určitě, určitě, eh, já jsem se to musel učit. Jo, taky, taky prostě to nebylo jednoduchý na tohle přijít pro mě, ale eh, on je rozdíl, když je brainstorming a je tam prostě jeden jako silnej, silnej člověk, kterej to urve, protože je prostě jako excentrickej, je hlasitej. Já třeba, jo, a teď tam můžou bejt introvertní lidi, který mají jako skvělý nápady. Jo, takže já to dokážu vlastně jako v místnosti velmi často jako urvat mým směrem, ale já potřebuju, aby když odejdu z tý místnosti, aby všichni byli připojený k tomu, co jsme vytvořili, jakože. Takže když já to urvu, tak k tomu bude připojená třeba jenom třetina lidí. E, zároveň umět stavět, umět do toho procesu jako "co si o tom myslíš, co je za vás, co je za vás" a brát ty věci a začít to stavět společně. Jo, tak on, když každej tam bude mít svoji mahlou cihličku, dost často to může bejt mnohem lepší a hlavně jsou k tomu všichni připojený. Takže takhle připojuješ otázkama: "Co si o tom myslíš?" No, já, já mě zajímají jejich názory, jejich nápady, jejich jako věci a pak je tam, může tam bejt někdo seniorní, ten, kdo to třeba překřičí, kterej z toho vyzobává jednotlivý věci, začíná to stavět a ujišťuje se, že s tím ostatní jako souhlasí. Jo, ale je to vlastně jako dohromady. Jo, stavíme dům a každej vlastně tam přidává to jeho řemeslo a pak to za mě jako dává, dává smysl. Jo, a furt je tam nějakej jako product owner. No, kreativita a technologie podporují, nebo destruují technologie kreativitu? Podle mě jako se to nevylučuje vůbec. Jo, určitě ne, umožňují ji dělat efektivně a zároveň, eh, kreativní věci taky často dost teď jako začínají bejt spotřební. Jo, ta, ta kvalita jako kreativity dost často už nemusí bejt, jakože já to vidím, já nevím, na reklamách. Jo, tak prostě to stačí. Já to úplně vidím na to, když vyjdou ven věci, tak úplně vidím, že to stačí, ne, že to je prostě něco, jsme udělali, máme zářez a je to jako v rámci firmy, jsme s tím všichni OK, takže je to bezpohlavní, nikdo si na to nestěžuje. Jo, a a je to v pohodě. Tak to mně přijde jako třeba strašný. Jo, že že kdysi jako reklama a cokoliv. Jo, mělo vlastně jako nějakej svůj výraz, kterej byl jedinečnej a unikátní a teď dobře, mohlo to pár lidí naštvat, ale teď to mohlo bejt dobrý. Mhm, jo, a tohle mně přijde, že dost často teď chybí, protože potřebuje, protože, eh, jsme spotřební. Jo, každej, eh, už dneska může dělat vlastně téměř jako všechno. Jo, můžem natáčet svoje videa, filmy, e, prostě toho obsahu je, je, je mrtě. Takže teď ta kreativita vlastně už jenom ty nejlepší lidi, který jsou dobrý kreativci, jsou vlastně výrazný, protože už ji umí dělat úplně každej. No, my jsme vlastně jako společnost uřezali špičky. No, no, no, je to takovej les. No, já si myslím, že ty špičky tam furt jsou. Mhm, jo, ale, ale, ale jsou, ale zůstaly jenom ty nejvyšší. Jo, že předtím byly vidět i prostě, já nevím, průměrně vzrostlý stromy. Jo, tak teďkon právě už jsou sesekaný všechny. Jo, ale ty nejvyšší jsou pořád nejvyšší. Specificky umělá inteligence a kreativní proces může hrozně jako zefektivnit a pomoct. Jo, já to používám sám na takovej one-to-one brainstorming, eh, protože já sám potřebuju si pinkat ty věci s někým a když to hážu jako do do AI, tak ona mi umí okamžitě, eh, to vracet zpátky. Jo, ale slyšel jsem, teďkon jsem před, eh, přednášel na nějaký konferenci, tam byl chlapík, kterej se zabejvá AI a říká, že AI je, eh, z 99 % jako kreativnější než, eh, jako lidi. Jo, a já, já to, to ve mně jako rezonovalo, že tomu jako úplně nevěřím. Já si myslím, že i když do AI napíšu cokoliv, ona mi dokáže jako hned vyjet jako ten nápad, ale já si myslím, že ten nápad, eh, je právě v úrovni těch toho lesa. Jo, a já nechci tyhlety nápady, oni pomáhají se dostat vejš. Jo, ale zase říkám, spustil jem, to stačí. Jo, takže takhle ano. Jo, takhle AI mi může pomoct to pinknout jako dál a zároveň, když nechci bejt jako nejlepší v tom, tak mi umí hodit vlastně něco, co, mhm, stačí. Takže jako stavební řezivo dobrý a pak to chce ovonět, eh, osobně něčím. Jo, jo, jo, jo, jo, jo, jasný, eh, ty a tvůj odborný růst a možná nejenom ten odborný, ale i ten, i ten tvůj osobnostní, eh, máš něco, o co se opíráš? Knihy, teorie, filozofie? Jo, jo, strašně moc věcí. Mě tohle hrozně zajímá. Tak co některý poděl, eh? No, tak je, eh, mě vždycky zajímalo jako, jak to, jak to vlastně mám já, jak to mají ostatní lidi. Jo, prostě to je první, jako vyznat se sám v sobě mi přijde, že je základ k tomu, abych mohl jako nějak růst. Eh, dneska už terapie je prakticky jako normální součástí života mi přijde. Jo, já jsem s tím začínal v době, kdy ještě si lidi mysleli, že jsem agor, teda, že jsem tam začal chodit, ale mně to přijde jako největší investice do sebe, kterou jsem kdy udělal. Eh, a k tomu vlastně jsou jako všechny knihy, který byly předtím. Jo, my, my podle mě jsme ztratili trošku jako, eh, cit a vztah k tomu, co už před náma, ale jako historicky jako lidstvo vymyslelo. Takže když se podíváte třeba na mýty, báje mýty, tak tam je už všechno. Jo, akorát my jsme to neuměli jako dneska správně interpretovat a ono, když si třeba Joseph Campbell, ten zanalyzoval vlastně všechno, všechny mýty, eh, který byly napsaný, tak v tom je strašně moc pravdy, kterou my dneska objevujeme. A pro mě to jsou hodnotný jako věci, na kterejma je dobrý si občas zapřemejšlet. Jo, taková myšlenka, která mě naposled jako utkvěla hodně v hlavě a hodně mě vlastně otočila, je, že my dneska jako hrozně lpíme na životě a já jsem si říkal: "Ty jo, to je, to je jako silný pro mě, protože to lpíme znamená: Ano, já svoji představu úspěšnýho života mám, že tady budu žít, já nevím, minimálně do 80." Mhm, jo, protože i když ne, tak jsem jako vlastně zklamal. Jo, a s tím se peru, teda, a a zároveň i ten život vlastně máme nějakou představu, jako jak bychom ho měli mít jako správně, jak by správně měl bejt, kolik bychom měli mít majetku, jak co bychom měli dělat za práci. Jo, co kdo by měl bejt naše jako drahá polovička? Jo, jak to vlastně jako máme správně mít? A tady v tý větě je jako všechno, že dřív to tak vlastně to lpíme, že ono to může bejt jakkoliv a my, když vlastně to necháme jako bejt, tak tak najednou je ten život jako lepší. Jo, jako jako pocitově nebo v prožitku. Jo, ano, k tomu se nelze než připojit. Eh, máš nějaký rituály? Hm, a je dost. Jo, tak mám, eh, já si třeba každej rok vždycky dělám takovej strategickej plán pro sebe a on je takovej jemnej. Jo, já, já, to je někde, to je kombinace několika různejch jako cvičení, kdy já si vlastně vytvořím, eh, cíle, kterejch chci za ten rok dosáhnout. Jo, takže teď tam mám třeba letos, eh, já nevím, že Běchovice poběžím zase a musím to mít, nebo měl bych to mít pod 55 minut, jako těch 10 kiláků. Jo, nebo jsem si dal, že udělám přes 20 000 chybů, že jsem si nainstaloval hrazdu, nebo že musím prostě vycestovat, zažít nějaký velký dobrodružství, který už plánuju, nebo pak mám nějaký jako rodinný věci, který chci. Jo, pak mám nějaký byznysový a ještě tohle všechno mám rozřazený podle barev, kdy ty červený jsou pro mě ty největší priority, oranžový jsou střední, je prostě jako takovej semafor. Ano, a takhle to mám. No a pak většinou, když třeba mám prokrastinaci, tak se na to dívám a vlastně si říkám: "Aha, tak já potřebuju v tomhletom něco." A mně, a musím to každej den vidět a vlastně mě to motivuje ty věci dělat. Jo, takže z chyby dělám, běhám, jo, já nevím, co všechno. Tak tohle je ta jedna část, kterou mám a a myslím, že asi teď jako nejzásadnější. No, hm, máš nějaký, a nemusí to bejt i rituál, ale něco, co, eh, pro tebe doopravdy znamená odpočinek, něco, při čem vypínáš? To hledám furt. Sport, to je určitě. Hraju počítačový hry, jo, když za to teda bejvám bitej, ale, ale, ale hraju, ale přemejšlím si, teda, a potom hodně to jsou pro mě jako přátelé, teda. No, jakože když máme, eh, já nevím, prostě i když jdu s někým jako na pivo, tak tohle mám, mám jako rád hodně. No, mhm, cítíš se být úspěšný? Ne, jak si definuješ úspěch? Asi, že jako už stačí, jakože nepotřebuju víc, že jsem spokojenej s tím, jak to je, jak to mám, eh, nepotřebuju se nikam hnát a prostě život je kolem mě krásnej, tak, eh, tady nejsem. Jo, a a sám si tuhle otázku jako pokládám. Tam lze být asi až na tom konci, až po té 80, tím pádem. No, ale, eh, já jsem viděl seriál "Bojack Horseman", jo, kterej je vlastně hodně, je to jako sitcom, ale je to hodně existencionální a tam si s tímhletím jako koketujou. A mě tam bude scéna, kdy ten Bojack jakože umře, nebo je někde na hranici smrti a teď on teda jako už jde, že už je teda tak jako umírá do toho konce a on říká: "To je jako všechno?" Protože tam jenom jako končí, prostě on říká: "No ne, jaká je jeho fiktivní postava?" On říká: "Na co jsi čekal? Jako nějaký vyhlášení vítězů?" Jo, takže vlastně jsem si říkal: "No jo, ta představa tam je, ne, že na konci života bude prostě nějaký shrnutí a někdo řekne: 'Tak ten žil a žil líp než jako tyhlety lidi.'" No, tak vůbec není. No, takže pro mě to, že bych právě to takhle tlačil až do konce života, mi přijde, já bych se to chtěl zbavit tý představy, abych to takhle neměl. No, kdo nebo co je teď pro tebe největší inspirace? No, dost často je to moje žena, protože má náhled jako na život, takovou lehkost má v sobě, kterou jí jako dost často závidím a hrozně mi tím jako mě zlepšuje, zlepšuje den. No, tak tohle tam mám a pak se dívám i, že mám svoje takový jako, já nevím, vzory z historie nějaký, jo, který se mi líběj, jak se uměli postavit vlastně za sebe nebo jako měli čelit těm těm konkrétním věcem. Buď trochu konkrétní, mám tak, mám dva protipóly. Jo, eh, jeden je Alexander McCandles, eh, on měl natočenej film "Útěk do divočiny". On se vlastně úplně absolutně všeho zbavil a rozhodl se, že bude svobodnej a vlastně plnil si ty sny a žil jak Jack London někde v Americe, já nevím, v 90. letech, tipuju. Jo, a pak se mu to teda stalo osudným, protože někde šel na Aljošku a tam vyhladověl, ale, ale žil jako hrozně šťastně a ten život žil naplno. A pak na druhý straně beru třeba, já nevím, Winstona Churchilla, kdy, eh, ten člověk jako jaký měl nervy a uměl vlastně jako se postavit do čela, kdy spousta, spousta lidí nemělo ty koule jako on. Jo, a a a a spousta mu říkalo, že vlastně on dělá špatný rozhodnutí. Jo, že že tohle mi přijde hrozně jako cenný a silný, eh, o čemž se píšej v nějaký jedný jako básni taky anglický. A teď jsem spolknul, ten napsal knihu "Džungli" a pak, eh, to Kipling. Ano, Kipling, tak on napsal básničku "If" pro svýho narozenýho syna a tam se právě jako h o tomhletom píše a velmi silně on píše, jak by mohl bejt jako dobrej chlap z něj. Jo, If. No, tak to doporučuju si ji přečíst, to je jak v originále, tak i v češtině skvělé. No, super. Máš nějakou profesní nebo osobní radu, kterou bys dal svýmu mladšímu já? Ty jo, hm, ta rada je asi jako: "Věř tomu, že to dobře dopadne, nech to plavat, jako nepřestaň se snažit, ale netlač tolik jako na na ten výsledek." No, jasně, na úspěšnej stačí být až na konci. Hm, ne, já myslím, že se tím člověk jako stane, jakože když člověk dělá věci dobře, svědomitě a je spokojenej s tím, je spokojenej vlastně s tím, jakou mírou do toho jako investuje, tak věřím, že ten úspěch tam jako leží, že ten, že pro každého z nás to může bejt něco jinýho, ale jde jenom o to, jestli jsem vlastně v, je to v souladu se mnou. Tak tohle je pro mě nějaká nirvána, která mně přijde inspirující a kterou se snažím jako někde najít. No, jasně, Jiří Vávra. Jirko, moc děkuju, že jsi přišel, že jsi s námi strávil čas a sdílel tady tyhlety všechny moudra, který jsou za mě teda naprosto skvělý. A těším se na tvou přednášku v rámci MBA, teda taky. Ty já se bojím. No, ale tak děkuju moc, děkuju moc za pozvání, za pozvání. Tak díky. A vy, pokud jste dokoukali až sem, tak dejte lajky, odběry a všechny další projevy podpory a já se budu těšit s dalšími zajímavými hosty.
