Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde budeme rozebírat principy a návyky mých hostů, které z nich dělají úspěšné lidi. Tak pojďme na to. Mým dnešním hostem je Lenka Žlebková. Lenka je od roku 2020 generální ředitelkou Kongresového centra Praha, místopředsedkyní představenstva Prague Convention Bureau, je manažerkou roku 2022, kdy zvítězila v kategorii Služby. Její motta jsou 'Změna je život a co mě nezabije, to mě posílí'. Dobrý den, Lenko, vítejte v podcastu.
Mluvčí 2
Dobré dopoledne, moc děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Lenko, co vám udělalo v posledních dnech největší radost?
Mluvčí 2
Tak největší radost, paradoxně tady u tohohle podcastu, musím říct, že největší radost mi udělalo vlastně obhájení dizertační práce v rámci MBA studia tady na Newton University.
Mluvčí 1
Tak to dělá radost i mně.
Mluvčí 2
To se nedivím.
Mluvčí 1
Když se podíváme na začátky vaší kariéry, věděla jste hned, že budete CEO, nebo že míříte do vrcholných pater managementu?
Mluvčí 2
Tak asi jsem jako nevěděla hned úplně na začátku, že se tam dostanu, ale já jsem jako docela brzy věděla už jako na škole, že chci jako být tou manažerkou a že chci prostě stoupat někde v rámci ekonomie, protože už v 10 letech jsem vlastně věděla, že chci studovat vysokou školu ekonomickou a mezinárodní obchod, což se nakonec vlastně stalo. A pak bylo logické, že jsem někde začala v rámci teda cestovního ruchu pracovat a postupně jsem se vypracovávala a byla to taková jako přirozená cesta. Jakou asi bych řekla, že to byl takový ten jako dětský možná sen, jako se někde do té role ředitele na tu nejvyšší úroveň jako dostat, tak asi jo.
Mluvčí 1
Takže tak, jak chtějí být kluci populáři, hasiči nebo nebo kosmonauti, tak vy jste věděla, že míříte do pozic, kde povedete lidi.
Mluvčí 2
Já bych řekla, že asi jsem to jako věděla. A já jsem, já ještě to jako doplním, já jsem totiž jako býk, narozený býk, a ti býci to taky trochu mají, že jdou hlavou proti zdi a tvrdě. A já jsem i díky tomu i v dětství kolikrát jako narážela, ale přišlo mi to jako přirozené, bylo to moje součást jako mého charakteru, takže.
Mluvčí 1
I berani to tak mají.
Mluvčí 2
Berani taky, to byl brácha, takže my jsme si na sebe hodně naráželi v dětství.
Mluvčí 1
Jaké jsou klíčové momenty ve vaší kariéře? Dokážete udělat několik zastávek po té cestě a vzpomenout si na momenty, které vás nejvíce formovaly?
Mluvčí 2
Já myslím, že mě formovalo už od začátku i třeba během studií, když jsem pobývala v Americe vlastně na internshipu, tak to byla ta mezinárodní zkušenost, byla vlastně ta první, která mě asi jako velmi formovala, protože ocitnout se třeba na work and travel programu ve San Franciscu sama, bez rodiny, bez práce, měla jsem tam jednu známou kamarádku, kde jsem mohla pobývat asi první tři, čtyři dny, fakt mi řekla, že už tam dál nemůžu být, takže jsem nejenom hledala práci v tu dobu, ale hledala jsem i ubytování a tak. A to jsou všechny takové ty jako momenty, které člověka formují, protože se musí vlastně naučit spoléhat sám na sebe, hledat řešení a tak. Takže pak ještě studium mezinárodní v Paříži, to mě taky určitě ovlivnilo. No a pak už jako na té cestě těch momentů bylo samozřejmě víc. Od hotelnictví potom asi takový významný, protože jsem pracovala v hotelu President, byl posun právě do Prague Convention Bureau, kdy jsem vlastně po prvním dítěti, po první mateřské, vlastně přemýšlela nad tím, kam dál. A byla jsem oslovená, jestli se nechci přihlásit vlastně na ředitelku Prague Convention Bureau, a to jsem hodně zvažovala, protože vlastně měla jsem ani ne dvouleté dítě doma, tak tenkrát jsem měla mentora, který mě velmi jako podpořil a řekl: 'Lenko, prostě na to není nikdy vlastně správná chvíle, když to chcete, nebo to tak, tak běžte a jděte touhle cestou.' Takže takhle já jsem se pak přihlásila, získala jsem to místo, byla jsem tam čtyři roky. Pak byl takový významný moment, kdy jsem se vracela ke kořenům, jsem to nazvala na Moravu, protože pocházím ze severní Moravy, tak jsem měla návrat ke kořenům na Moravu, kdy jsem prostě spálila mosty, kariéra manažerky nebo ředitelky byla pryč a šla jsem si za svým stát se spolumajitelkou jednoho malého hotýlku v Čeladné. To se nestalo, po dvou letech jsem se vrátila zpátky do Prahy, ale už jsem měla třetí dítě, takže už jsem měla třetího chlapečka. A pak přišla teda do cesty už Kongresové centrum, protože tím, jak jsem v tom kongresovém průmyslu pracovala už vlastně 10 let, tak jsem dostala tu příležitost vlastně nastoupit tady jako do Kongresového centra Praha a tu příležitost jsem využila a jsem tady teda už teď osm let. No a během té doby z těch zkoušek bylo hodně.
Mluvčí 1
Jasně, ta vaše předchozí pozice, pokud si vzpomínám, tak byla obchodní ředitelka a to byl váš začátek v Kongresovém centru?
Mluvčí 2
To byl přesně můj začátek, to byl začátek v září 2016, je to přesně osm let. A to bylo fajn, protože obchod mě vždycky bavil, dělala jsem vlastně celý život obchod a marketing, takže jsem naskočila do něčeho, co jsem věděla, co budu dělat vlastně, nebo bylo mi to blízké, protože vlastně už Prague Convention Bureau jsme lákali a získávali kongresy do Kongresového centra Praha, takže já jsem se v podstatě jenom z té propagace a celé destinace Prahy přesunula do propagace Kongresového centra, ale zároveň jako stejně k tomu k získávání velkých kongresů potřebujete i tu destinaci. Takže to byla práce, která mě bavila, hlavně potkávání se s klienty a tak, to mě jako vlastně baví dodneška. A takže to bylo, to bylo fajn, my jsme rostli, vlastně čísla šla nahoru a tři roky se nám to dařilo, měli jsme skvělé výhledy, tak jsem pak byla oslovena předsedou představenstva, když se hledal nový ředitel, abych se přihlásila do výběrového řízení. A tak se mi pak po pěti měsících stalo, že jsem 1. března 2020 nastoupila teda do role ředitelky a 8. března přišel covid a 12. jsem zavírala budovu pro první lockdown, tak to byla první těžká zkouška.
Mluvčí 1
A pak přišly asi i další těžké zkoušky, možná chvilku zůstaňme u té pandemie. Jak se vám podařilo zvládnout pandemii covidu?
Mluvčí 2
Tak já myslím, že vzhledem k tomu, že momentálně už dva roky máme ještě lepší výsledky než v roce 2019, tak jsme to zvládli snad asi velmi dobře, ale byly to jako určitě těžké momenty, protože já jsem fakt jako opravdu byla ten business development ředitel, v uvozovkách, to je jen obchoďák, markeťák, který se snaží získávat ten byznys a jako mít ten růst. A měli jsme mít fakt 20% nárůst v roce 2020, takže já jsem si to jako malovala, že konečně jsem se v uvozovkách dostala do té ředitelské role a dám si teďka ty nohy na tom stole a slíznu si tu smetanu jako těch skvělých výsledků. A ona ta realita byla nakonec úplně jiná a musela jsem se naučit toho krizového řízení, kdy jsem vlastně vůbec nevěděla, co to znamená. Jo, nikdy jsem vlastně krizový management nedělala, neřídila jsem, takže to bylo těžké. Naštěstí tady samozřejmě kolem mě byli lidi, kteří už s tím zkušenost nějakou měli, ať už třeba HR manažerka, která v roce 2020, když se tady hostilo Mezinárodní měnový fond, tak musela propustit všechny zaměstnance, takže ona moc dobře věděla, když mu budeme snižovat stavy kvůli covidu, jak to má udělat. A byla mi jako velkou oporou třeba v té oblasti redukce zaměstnanců. Pak zase třeba tady je hasičská jednotka, že jo, která má velitele, hasiče, tak ti jsou zvyklí na ty krizové situace, tak ti přesně věděli, co mají v krizové situaci jako dělat, jak se svolává krizový štáb a podobně, což já vůbec neměla zkušenost. Takže jsem měla jako obrovské štěstí, že jsem tady byla obklopena lidmi, kteří s tím měli jako nějaké zkušenosti. A jinak tady jsou všechno strašní velcí srdcaři, takže oni se v tu chvíli toho covidu dokázali všichni jako vlastně spojit a semknout a dokázali jsme díky tomu jako zvládnout spoustu jako těžkých situací. I potom, když přišlo KACPU a tvořili jsme během 20 hodin vlastně Krajské asistenční centrum pro uprchlíky, tak zase i ti hasiči, ale i jiní kolegové prostě se sebrali, vzali ty v uvozovkách holinky a šli tam malovat a prostě přetvářet ty prostory tak, abychom co nejdříve prostě mohli pomoct, takže.
Mluvčí 1
Je něco, co byste se současnými zkušenostmi v té chvíli udělala jinak?
Mluvčí 2
No, dneska už bych věděla vlastně, co mám přesně dělat. Jo, tenkrát jsme tápali, ona ta situace trošku z pohledu té nemoci a toho covidu byla vlastně jako nová pro všechny, takže nikdo úplně přesně nevěděl, co má dělat. Takže z tohohle, kdyby to přišlo dneska, tak už mnohem jako jsem zkušenější z tohohle pohledu, že mám tu zkušenost, jak to řešit. A bylo to vidět, když přišla jako třetí krize, třeba když přišla energetická krize, tak už jsem byla naprosto v klidu, jako už jsem úplně s klidem to dokázala řešit. Takže bych řekla, že to hlavní ponaučení je víc jako podívat se z toho nadhledu a víc jako to rozdýchat a být v klidu a řešit to prostě, jak to přijde.
Mluvčí 1
Dokážeme z toho udělat nějaké zobecnění na téma, jak se připravit na situace, na které se připravit nelze?
Mluvčí 2
No, určitě krizové situace je třeba předvídat, mít určitě nějaký risk management a mít nějaký krizový plán a to všechno je určitě dobré udělat jako preventivně, protože to je přesně to předcházení tomu potom té situaci té krize. I když bude nějaká jiná a bude se trošku odlišovat, tak vy budete přesně jako vědět, co máte udělat, což tady jako úplně krizový plán taky nebyl sepsaný v té době, takže to bylo relativně, krom toho, že teda byla hasičská jednotka, tak to bylo docela nové, i když třeba knihu rizik a tak podobně to tady máme.
Mluvčí 1
Kongresové centrum a udržitelnost.
Mluvčí 2
Tak my v tom hodně jedeme, to je dobrá otázka pro mě. Ano, protože hodnota udržitelnosti je jedna z našich sedmi hodnot, kterou jsme si stanovili v rámci nějaké vize mise společnosti a strategie. A máme tady spoustu věcí, měli jsme to štěstí, že jsme investovali do energeticky úsporných energií už mezi roky 2016-2017. Takže když potom přišla vlastně fakt opravdu ta energetická krize ve 2022, tak jsme měli obrovskou konkurenční vlastně výhodu. Máme ten EPC projekt, který byl podepsaný na 10 let, takže ho máme teď do roku 2026. Měl se zaplatit v těch 10 letech, on se nám díky té i energetické krizi tak vrátil v pěti letech, takže máme energeticky úsporné energie, ale zároveň jsme přidali teda v předloňském roce tu největší fotovoltaickou elektrárnu na střeše budovy, takže máme i ty solární panely, které nám pokrývají tak 10 % spotřeby energií. A v tuhle chvíli teda ale intenzivně i pracujeme třeba na odpadovém hospodářství, vytváříme celkovou ESG strategii, nechali jsme si změřit uhlíkovou stopu vlastně společnosti, necháváme si změřit i vlastně velký kongres uhlíkovou stopu a chceme do budoucna vlastně být nějakými poradci, konzultanty i pro ty klienty, jak udělat ten event nebo tu akci co nejudržitelněji. Takže tímhle směrem vlastně se teď směřujeme i v rámci naší ESG strategie.
Mluvčí 1
To zní opravdu skvěle. Jsou ještě nějaké jiné trendy, které vás ovlivňují ve vaší práci?
Mluvčí 2
Tak já jsem v prvé řadě jako ráda, že to ty krizové roky dva až tři, bych řekla dva a půl v našem případě, jsou za námi, že se nám to vrací do, jako nebo vrátilo do normálu, že i ty akce, kdy dva roky si spousta lidí jako pochybovala, že se vůbec někdy vlastně kongresy vrátí do té původní podoby. Takže dneska můžu po vlastně, už je to teda čtvrtý rok, že jo, už čtvrtým rokem, tak konstatovat, že zaplaťpánbůh za ty dary kongresy se vrátily skoro do původní podoby a naopak ještě jsou větší a intenzivnější, když vezmu ty velké lékařské vědecké kongresy. Ale ty trendy samozřejmě jsou, je ta třeba ta udržitelnost, inovace, hledají se stále inovace, nové služby, takže je třeba v podstatě sledovat ty trendy a to, co se děje na tom trhu, protože pokud se nepřizpůsobujete jako kdyby těm trendům nebo toho, co se děje, tak vlastně ztrácíte tu konkurenceschopnost. Takže je to určitě potřeba a sledujeme to. A ještě dneska říkám k tomu poslední věc, že kompetence vlastně flexibility a adaptability jako narůstá úplně jako, a kdo se není schopen přizpůsobit, proto já to mám, kdo co mě nezabije, to mě posílí. Kdo není schopen a nebude schopen jako i s budoucí generací se přizpůsobit tomu, jak se to ten trh a vůbec ty okolnosti kolem nás jako vyvíjejí, tak vlastně nemá šanci moc přežít. Jako prostě ta kompetence je důležitá.
Mluvčí 1
Vy jste zmínila generace, ovlivňuje vás nějak mezigenerační obměna nebo ten vývoj, to, že teď přicházejí generace lidí, ať už na trh práce nebo k nám jako studenti, kteří to mají hodně jinak v mnoha ohledech? Propisuje se to nějak do vaší práce v rámci pozice CEO Kongresového centra, nebo někde jinde?
Mluvčí 2
Určitě ano, protože ta mezigenerační obměna je tady v současné chvíli jako obrovská, protože opravdu, když jsem nastoupila do Kongresového centra před osmi lety, tak tady byl průměrný věk 55 let a většina zaměstnanců tady opravdu pracovala 30, 40 let o celou dobu vlastně. Takže ano, je to i nějaká jako v tuhle chvíli i chtěná změna, protože samozřejmě s mým příchodem přišla i snaha o změnu té firemní kultury, která tady panovala, a to se velmi těžko dělá úplně s těmi všemi stejnými zaměstnanci, kteří tady pracovali prostě těch 30, 40 let, protože mají přesně zajeté ty svoje způsoby práce a podobně. A takže je to vítané, ale ta nová generace je prostě jiná a zase já myslím, že je i role lídra vlastně pochopit a přizpůsobit i svoje jako lídrovství nebo nebo to způsob vedení vlastně i té mladé generaci. Takže jo, ale já ráda pracuju s mladými lidmi, takže mě to jako nečiní úplně asi problém.
Mluvčí 1
Jaký je tedy váš manažerský styl? Jak se snažíte přitáhnout ty lidi k sobě a inspirovat je?
Mluvčí 2
Určitě nějakou jako vizí, integritou, to, že co říkám, tak tím žiju. A myslím si, že to přitahují všechny generace vlastně tohle, že jdou za někým, kdo ví, proč to dělá a dokáže to těm lidem vysvětlit a dává jim to smysl. Tak to si myslím, že je jako nejdůležitější, jedno z nejdůležitějších lídrů. A pak určitě můj styl je lidskost, otevřenost, transparentnost, otevřené dveře. Jako to si myslím, že taky je důležité do budoucna tady ta, že jenom, nebo aspoň je to moje přesvědčení, že jenom lídři tohohle charakteru mají šanci taky být jako vlastně do budoucna úspěšní.
Mluvčí 1
To potvrzuju, to z vás prostě vyzařuje tak, jak se tady potkáváme. Co motivuje vás osobně a kde vy hledáte inspiraci?
Mluvčí 2
Já jsem vždycky měla asi jako hodně vnitřní svoji motivaci jako silnou, mě vlastně jako nemusí nikdo moc motivovat. Já se jako dokážu motivovat sama, to tady i vždycky říkají kolegové, to není možné, jak prostě ty se z toho vyspíš a ráno zas přijdeš jako plná energie. Takže prostě mě to baví, já dělám celý život vlastně práci, která mě baví, a to je taky jako vlastně důležitý element, že když lidi dělají to, co je baví, tak je moc nemusíte přesvědčovat o tom, že to mají dělat. Takže to je nějaká i k tomu lídrovství vlastně moje asi úloha, obklopit se lidmi, aby dělali to, co je baví, na těch pozicích, kde to dává smysl. Takže jako nepotřebuju se moc motivovat, i občas, když jsou nějaká těžká rozhodnutí nebo člověk dostane tu sprchu, tak je potřeba se někde dobít, ale mně většinou opravdu na to stačí se vyspat, anebo se dobíjím samozřejmě v rámci nějaké rodiny a nějakých koníčků, které mám.
Mluvčí 1
Musíte hledat rovnováhu mezi tím pracovním a soukromým životem, nebo se to tak nějak děje přirozeně?
Mluvčí 2
Musím ji hledat. Teď už je to mnohem lepší, ale svého času jsem, myslím si, věnovala té práci víc, než je možná zdrávo, ale bylo to přesně tím, že jsem vždycky dělala to, co mě baví, takže mně to vlastně jako nepřišlo. Prostě moje práce je zároveň mým koníčkem, takže ale pak jako jako uznávám, že asi z pohledu té rodiny to někdy nebylo úplně vyvážené, což jsem si ale před pár lety uvědomila a začala jsem se posouvat sama jako v tom svém postoji k tomu, nebo jakým způsobem funguji i ke svému time managementu a tak. Takže jsem si tam ty priority prostě přenastavila a chodila jsem kvůli tomu i třeba k terapeutce dva roky, ale myslím si, že mi to moc pomohlo.
Mluvčí 1
Já si myslím, že je dobré mít poradce, terapeuty, kouče, lidi, kteří nám pomůžou občas se na ten náš svět podívat trošku zvenku a přenastavit nám to, protože to kompletně podepisuju. Mám to podobně, taky hodně žiju svojí prací, miluji ji a prostě někdy člověk nezná tu míru. Já jsem zaznamenal spolupráci kongresáku s Českým olympijským výborem, moc se mi to líbilo, můžete nám k tomu říct pár vět?
Mluvčí 2
No, byla to skvělá spolupráce, my jsme z toho měli jako obrovskou radost, když nás oslovili vlastně, oni nás, Český olympijský výbor vlastně oslovil sám, že by měl tu představu, že by v Kongresovém centru vydávali vlastně tu olympijskou kolekci. Takže my jsme zajásali, nám to samozřejmě, oni nás žádali o partnerství, nám to dávalo obrovský smysl. Ono to taky bylo, teďka neřeknu přesně, ale bylo to i jako výročí, protože kdysi ten se tady taky jako byl, zasedal ten Olympijský výbor před spousty lety, takže ono to mělo návaznost na tu historii. Takže i z toho pohledu nám to dávalo smysl a samozřejmě propojovat se i se skupinou vlastně sportovců a vůbec jako i s nějakou vizí třeba organizování sportovních akcí v Kongresovém centru nám to celkově dávalo smysl. Takže ta ta spolupráce byla skvělá a vlastně měli jsme obrovské štěstí i v tom, že my jsme se vlastně i z pohledu marketingu a nějaké propagace a PR fotili jenom s pár sportovci vlastně a nakonec nám to jako vyšlo, že ty nejhezčí fotky byly s těmi, kteří nakonec získali ty medaile, jako byli třeba šermíři, kteří vlastně jsme s nimi natočili nebo nafotili se nádherné fotky vlastně v Kongresovém sále. Takže to byla vlastně nakonec asi vzájemná jako úžasná spolupráce, že vznikly krásné fotky, ale i nám to pomohlo jako.
Mluvčí 1
Vy jste mluvila o hodnotách kongresáku, jsou nějaké hodnoty, které jsou vaše osobní? Můžete je posdílet?
Mluvčí 2
Já myslím, že vlastně všechny, které jsou propsané v Kongresovém centru jako do hodnot, tak jsou moje hodnoty. Já jsem si to uvědomila taky v jednom, kdy vždycky, když jsem se loučila z každé práce, tak v té předcházející teda, tak mi dali takové tablo fotek a na tom table fotek uprostřed byly ty hodnoty vlastně součástí. A tak já, když jsem nastoupila do Kongresového centra a začali jsme to tvořit, tak já říkám: 'No, ale to jsou přesně ty hodnoty moje vlastně, které já chci i tady v rámci toho Kongresového centra.' Takže jsme to nějakým, samozřejmě pracovali jsme na tom, my jsme do toho vtáhli asi 50 zaměstnanců ze všech různých i oddělení, takže jsme na tom pracovali pak společně. Takže nejsou úplně všechny tak, jak bych to já naskládala, ale to gro ano, protože třeba profesionalita, na tom jsem vždycky stavila, že na tom být profesionální a dělat tu práci dobře, nebo udržitelnost, s tím se ztotožňuji. A tam jsem třeba nebyla před 20 lety, bych řekla, nechovala jsem se udržitelně, ale samozřejmě s příchodem rodiny chápu, že je potřeba zachovávat planetu pro pro další generace. A nebo hodnota lidé, my tam máme hodnotu lidé a to je za mě jako ta hodnota, kterou si myslím, že to je snad asi ta nejdůležitější úplně. Jako lidskost a lidé, to myslím, že orientace na lidi je prostě z pohledu lídra podle mě je to nejdůležitější.
Mluvčí 1
Jak často se cítíte úspěšná?
Mluvčí 2
Já si myslím, že jsem se před pár měsíci bych ještě ani neřekla, že jsem úspěšná, takže takže já jsem se spíš jako podceňovala a nějak jsem si to jako neuvědomovala, že jestli je člověk úspěšný. Samozřejmě dneska, když po tady těch přesně nějakých občas titulů, co tady člověk získá, tak si pak řekne a začne nad tím víc přemýšlet a rekapitulovat tu svoji kariéru. Už taky nejsem úplně nejmladší, tak si řekne: 'Jo, tak asi asi je to dobré, jako když už mě začnou zvát do podcastu.'
Mluvčí 1
Máte nějaký tip a radu eh pro ženy na pozici CEO? Pro ty, které už tam jsou, nebo pro ty, které tam míří?
Mluvčí 2
Já bych určitě měla tu radu vlastně se nebát. Nebát a nepodceňovat se a věřit si. Eh, i já jsem se do toho musela, přestože takhle jsem nepůsobila vlastně navenek mnohdy, tak vnitřně jsem se musela hodně povzbuzovat. Ale myslím si, že je strašně důležité se toho vlastně jako nebát, protože všechno se dá řešit, všechny ty situace v životě, i děti. Já jsem toho příkladem, že jo, mám tři syny. Eh, dá se to zvládnout a jsou, všechno má své řešení, tak jako i v té práci, když člověk řeší těžkou situaci, tak všechno má své nějaké řešení. Tak i i ty momenty toho ženského leadershipu, kdy se setkává s nějakou těžkou situací, nebo není to úplně jednoduché, to uznávám mnohdy, tak ale má to řešení a dá se to vyřešit. A když si ta žena bude věřit a bude vědět, že to chce, tak to dokáže prostě. Takže já bych je chtěla povzbuzit, aby si věřily prostě.
Mluvčí 1
Děkuju, ještě jednou moc děkuju, že jste přijala pozvání a sdílela s námi nejen svoji cestu, ale i takové ty tipy, eh, jak jak to zvládnout, jak se dostat nahoru, jak tam vydržet a snad jak si to užít. Takže ještě jednou velké díky.
Mluvčí 2
Já moc děkuju ještě jednou za pozvání, bylo to fajn.
Mluvčí 1
A pokud jste dokoukali tento podcast až na konec, tak eh, sdílejte, lajkujte, komentujte a já se moc těším s dalšími inspirativními hosty.
