Mluvčí 1
Jmenuji se Jiří Koleňák a vítám vás u podcastu Úspěšní, kde s mými hosty rozebíráme jejich principy a návyky, které z nich dělají úspěšné lidi. Pojďme tedy na to: mým dnešním hostem je Sebastian Pachman, podnikatel, který svým způsobem redefinuje přístup k nemovitostem, architektuře a stavebnímu developmentu. Sebastian má bohaté zkušenosti v oblasti brand developmentu, realit a prodeje technologií modulární výstavby. Zjednodušuje proces výstavby nových objektů inovativními přístupy, a tak je úspěšným absolventem Newton University. Ahoj Sebastiane, vítej v podcastu.
Mluvčí 2
Ahoj, děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Sebastiane, všech se na úvod ptám, co jim v posledních dnech udělalo největší radost, tak co to bylo u tebe?
Mluvčí 2
U mě to, že jsme začali trošičku jako restrukturalizovat ten náš byznys a přicházejí noví lidi k nám, kteří v tom vidí ten stejný smysl a potenciál jako my, a říkají nám to jako jasnou zpětnou vazbu, což je pro mě hrozně super.
Mluvčí 1
Ty sis při svých studiích vybral specializaci marketing a brand management. Co tě k tomu vedlo?
Mluvčí 2
Protože to v té době bylo hrozně jako sexy téma. A vlastně úvodní hodina, když jsem se šel na Newton vůbec podívat, tak byla o archetypech brandu. A mě to tak zaujalo, že jsem si říkal: "Hele, tohle je něco, co jako pracuje s psychologií, je to obchod, baví mě to a má to hrozně jako široký spektrum využití." Takže to mě přesvědčilo vlastně tenkrát na tohle téma jít studovat.
Mluvčí 1
Jak je ten obor propojený s tvým podnikáním dneska?
Mluvčí 2
Takže vlastně jako v té roli toho majitele nebo toho podnikatele já nemusím úplně přesně technicky znát každej šroubek, ale musím o tom umět mluvit, musím to umět prodat, musím tomu dát nějakou duši a tím se to snažím propojovat, dělat to prostě hezký.
Mluvčí 1
Ty jsi začal podnikat už během studia. Co tě k tomu vedlo, co bylo tím startérem?
Mluvčí 2
Já jsem odmalička vyrůstal v prostředí, kde táta ten byl ve vrcholovém managementu a mamka ta ze svýho hobby vlastně udělala byznys, tak mě to tak táhlo a najednou jsem si uvědomil, že vlastně díky tomu jsem trošičku jako nezaměstnatelnej, protože se rád ozvu, rád vzdoruju, a to úplně pro tu zaměstnaneckou roli není, takže a furt mám nějaký nápady, takže prostě jsem se rozhodl jeden z nich přetavit do reality.
Mluvčí 1
Co bylo nejtěžší na té cestě přetavení toho nápadu v ty první produkty, který jsi uváděl na trh?
Mluvčí 2
No v kontextu už tý jako modulární technologie, tak to bylo to vůbec jako získat ten start, získat ty první zakázky, protože pro firmu, která jako neexistovala do tý doby a nikdo ji neznal, tak je jen málo lidí, který vám jako dají do ruky 5, 6 nebo více milionů a řeknou: "Tak stav," jo, takže přesvědčit.
Mluvčí 1
Jaký byly první kroky toho tvýho podnikání? Vzpomeneš si na první zakázku?
Mluvčí 2
Jo, první zakázka byla, kdy my jsme měli první asi tři zaměstnance, jako manuální zaměstnance, a skrz jinou firmu jsme získali montáž v Německu, která byla asi 7,5 hodiny autem. Tak to bylo ta první zkušenost, která jako byla, a první zakázka a první peníze, který v tý firmě byly, jenom to prostě bylo ukrutně daleko.
Mluvčí 1
Jsou nějaký konkrétní lekce, který sis odnesl z prvních měsíců nebo let toho podnikání?
Mluvčí 2
Z těch prvních měsíců jsem si odnesl to, že chceme dělat zakázky jenom v Česku, protože ten českej trh byl nenasycenej, a zároveň že ne všechno, co je jenom řečený nahlas, tak se jako stane, že to musí bejt někde zapsaný, někde ukotvený, s někým potvrzený, a musí se ty věci mnohem víc řídit, než jsem měl jako představu z filmů a různejch prostě povídání.
Mluvčí 1
Jak jsi tady na ty lekce reagoval?
Mluvčí 2
Tak že jsem se snažil jako pídit po tom, co vlastně je jako to ty vnitřnosti, jo, jak to vypadá, jak se to řídí, jaký jsou manažerský styly, jak postupovat, jak plánovat procesy a tak dále, a z toho jsem se snažil vlastně něco jako aplikovat v rámci tý firmy, která už nějakým způsobem jako fungovala trošičku.
Mluvčí 1
Kdybys měl popsat ty hlavní rozdíly mezi tou firmou v začátcích a dnes, co se tam odehrálo?
Mluvčí 2
Tak v začátku, díky tomu, že jsme tam jako přinesli vlastní peníze, tak chvíli to bylo hrozně jako hezký. Dneska už jsme zase ve fázi, kdy jsme se z takový tý cashflow pasti jako začali dostávat ven, protože jsme velmi rychle jako rostli. No a to nejvíc je, že dneska už jsou v tý firmě lidi, se kterýma si jako vykám, jo, že vlastně v tom začátku to bylo jako rodinný prostředí a dneska tam začínáme mít i jména, kdy já je jako nedokážu na první dobrou přiřadit k člověku.
Mluvčí 1
Co tě přivedlo do tohodle oboru, proč zrovna modulární výstavba?
Mluvčí 2
Vlastně ten nápad jako jít, nebo ten drive jít do toho modulárního oboru, respektive do toho stavebnictví, byl můj otec, kterej byl spoluvlastníkem firmy, která dělala a produkovala jako modulární věci, ale z 99 % to byly stavební buňky. A já jsem říkal: "Hele, jako všude ve světě z toho už dělají velmi zajímavý věci, jako za pomocí tý industriální architektury prostě stavěj rodinný domy, školy, školky, kanceláře, všechno možný, a je to hrozně jako zajímavý." Tak jsem říkal: "Pojďme udělat jako projektovou firmu, necháme si to někde vyrobit, necháme si to od někoho smontovat a my si odřídíme ten proces, protože to jde a bude to něco jako hezkýho." No tak tam byl ten první impuls, akorát tři měsíce na to jsme skončili s vlastní výrobou a s prvníma zaměstnancema.
Mluvčí 1
Jaká byla tvoje hlavní vize, když jsi ty firmy zakládal?
Mluvčí 2
To, abysme byli schopný dělat jako něco novýho, abysme byli schopný minimálně v Český republice právě tuhle technologii dostat mezi normální jako retailovou společnost, mezi ty lidi, který si chtějí postavit svůj rodinný dům, mezi ty obce a města, který chtějí najednou rychle školku nebo školu, a vlastně z tý zděný technologie dneska během jednoho volebního období to nezvládnou, jo, takže to, abysme trošku jako rozšířili tu osvětu a tu technologii dostali mezi lidi.
Mluvčí 1
V té modulární výstavbě nejste jediní, ale jste hodně vidět, takže je to hodně o budování značky. Jak se buduje značka nebo jaký specifika má budování značky v tom stavebnictví a konkrétně tady v té modulární výstavbě?
Mluvčí 2
Je to jako hodně specifický, kor ještě pro nás, protože my nejsme jenom pro jeden z těch trhů, nejsme jenom pro koncovýho zákazníka, ale taky nejsme jenom pro B2B, takže musíme jako opatrně našlapovat. Zároveň my chceme vždycky být jako z části, z velký části o sobě mluvit jako o rodinné firmě, takže pro nás budování toho brandu je, že chceme být hodně jako familiérní, kamarádští, otevření, komunikativní a nechceme nikdy vypadat jako nějakej velkej developer, kterej řekne: "Tady to je, takhle to tady leží a stojí, kup si to a moc si s tebou nechcem povídat."
Mluvčí 1
Takže máte hodně specifickou firemní kulturu. Jak vybíráš lidi, když rozšiřuješ tým?
Mluvčí 2
Mnohem víc podle jako osobní interakce a zkušenosti než podle těch předchozích zkušeností, který si někdo namaluje do životopisu. Podle toho, jestli ten člověk mi prostě sedí nebo ne. Samozřejmě nějaká predispozice tam musí být jako pro tu pozici.
Mluvčí 1
Jak poznáš, jestli ti ten člověk bude sedět?
Mluvčí 2
To, že z toho, že si nechám půl hodiny v kalendáři na to, abych si s ním popovídal, se stane hodina a půl nebo dvě hodiny. To, že máme společný komunikační téma, že ten člověk je schopnej se otevřít, povídat si prostě i o jinejch věcech než o tý práci a dokáže navazovat ty mezilidský vztahy, protože to je vlastně naše jako obrovský takový vnitřní jako heslo v tý firmě, že chceme být prostě přátelští.
Mluvčí 1
Máš nějaký příklady, kdy ti takhle jako budování té přátelské atmosféry se stalo takovým tím game changerem při získání nějaké mimořádné zakázky nebo zvládnutí nějaké krize?
Mluvčí 2
Určitě. Ono ve chvíli, kdy si i z těch zákazníků uděláte, jako nechci to nazvat jako přáteli, ale že jste si blíž než jako jenom ten vztah odběratel-dodavatel, tak samozřejmě i ve chvíli, kdy se cokoliv jako nepovede, tak ty lidi k tomu přistupujou trošku jinak. Snaží se to řešit, my se neotáčíme zády, když se něco nepovede, komunikujeme o tom a ty lidi jsou najednou vstřícnější a přesně je přátelštější, mnohem jako lépe uchopí ten problém a chtějí bejt vlastně jako společně v tom. Nechtějí říkat: "Vy jste to podělali," nebo prostě tady já nevím, "vyměříme vám penále," nebo prostě nechceme více náklady, ale řeknou: "Jasně, chápu, pojďme vymyslet, jak to zvládnout."
Mluvčí 1
Jaký jsou krátkodobý plány teďka pro Smart Modul?
Mluvčí 2
Teď my jsme začali, jak jsem vlastně říkal na začátku, my jsme začali proces takový jako restrukturalizace i kvůli tomu, aby my jako majitelé jsme se trošičku oddělili od tý operativní činnosti. A vlastně ten cíl je teď do dvou let opravdu nasadit plnohodnotný výkonný ředitele do obou těch firem, vlastně ve kterých my fungujeme, a být mnohem víc v tý jako vizionářský a strategický roli než v tom dennodenním kontaktu s tou jako stavbou nebo s těma lidma jednotlivýma a tak dále.
Mluvčí 1
Máš už vymyšlený, co to bude obnášet takhle jako usazení výkonných ředitelů?
Mluvčí 2
Máme to vymyšlený, ten jeden proces už se děje, rozhodli jsme se na to jako si pomoct zvenčí i z části institutem jako interim managementu, kdy vlastně teď spolupracujeme s člověkem, který má právě za úkol na následující 24 měsíců usadit všechno do jasných procesů, programovatelných rozhodnutí, jasných struktur a připravit tu firmu na to, aby byla opravdu manažersky řízená.
Mluvčí 1
To je jedna z mála nevýhod těch rodinných firem, že díky důvěře a ochotě komunikovat za všech okolností vlastně mezi členy rodiny tam často nejsou dotažený procesy, že jo, a další věci.
Mluvčí 2
Přesně tak, je to taková jako, je to lehkej punk, zároveň to ale dělá to extrémně dynamický prostředí, který mě baví.
Mluvčí 1
Sebastiane, jak se díváš na úspěch? Co je podle tebe úspěch?
Mluvčí 2
Myslím si, že to není úplně věc, která by byla měřitelná penězma. Myslím si, že je to věc, která je měřitelná buďto nějakým jako odkazem, nebo tím, že v rámci toho svýho byznysu se uživím, že se na lidi usmívám, že z toho mám dobrej pocit a že to i pozitivně ovlivňuje můj jako osobní život, nejenom ten pracovní.
Mluvčí 1
Cítíš se úspěšný?
Mluvčí 2
Dostávám se tam, dostávám se tam, ne, občas samozřejmě jsou momenty, kdy si řeknu, že jo, že je to supr, pak jsou takový ty momenty, když je toho moc, tak si vždycky říkám: "Ježíš, kéž by to bylo lepší," ale cítíme se úspěšně jako firma a taky jednotlivý lidi.
Mluvčí 1
Jaký byly největší výzvy, kterým jsi musel čelit při budování firmy?
Mluvčí 2
Jak se říká, cashflow is the king, takže největší výzvy byly, když my dneska máme jako to, že zakázka trvá tři, čtyři měsíce a ty peníze dostanete většinou na konci a vlastně ty veškerý náklady platí člověk jako v průběhu. Takže největší výzva bylo, jak tohle přežít v momentě, kdy jsme prostě vyrostli o dvojnásobek za rok a jak se dostat do tý fáze, kdy tohleto zase bude jako stabilizovaný. To byla úplně největší výzva zatím ze všech, v obou těch firmách to jako dostáváme pod dobrou kontrolu a vypadá to, že tenhle problém už začíná bejt opravdu jako vyžehlený.
Mluvčí 1
Máš nějaký fígl na to, jak zvládat stres spojený s podnikáním?
Mluvčí 2
Mít osobní život, mít osobní život, mít něco jinýho, přičemž na ten byznys samozřejmě myslím, ale není to to hlavní v ten moment, jo, mít nějakou prostě zálibu, zábavu, což se mi i poslední dva roky moc nedařilo, takže teď jsem si dal jako za dlouhodobej cíl opravdu začít nějakou strukturovanou činnost i v tom jako osobním životě, něco, co mě bude naplňovat, bavit a co mi ten mozek jako přepne.
Mluvčí 1
Vzpomeneš si na nějaký neúspěch a na to, co ti přinesl, co ses z něj naučil?
Mluvčí 2
Vzpomenu, těch neúspěchů bylo víc, ať už je to nějaká nedoplacená zakázka, protože jsme se prostě nedohodli, nebo to, že najmeme novýho ředitele a on za měsíc dá klíčky na stůl a vlastně odejde. Naučil jsem se to, že věci, který si myslím, že nějak jsou, ne vždy tak musí bejt a že je potřeba pořád se rozhlížet kolem sebe a pracovat na tom, aby vlastně se dalo jako všechno dynamicky a agilně řešit a přemejšlet i nad těma scénářema, jak se říká, ne mít zadní vrátka, ale mít ten krizovej scénář, protože ten krizovej management může přijít z nenadání z minuty na minutu a člověk musí bejt vždycky připravenej.
Mluvčí 1
Můžeš sdílet největší fuckup, kterej se nakonec proměnil v něco, co vás eh posunulo eh jako radikálně dopředu?
Mluvčí 2
Určitě, eh myslím si, že je to zrovna jako eh ne dávno, kdy se nám úplně nepovedlo plánování zakázek a najednou vlastně tři čtvrtě našeho ročního obratu eh jsme měli dělat ve čtvrtroce, což eh člověk je omezenej kapacitou prostoru, kapacitou lidí a kapacitou tý jako manažerský, toho manažerskýho systému a přesně nás to dotlačilo, respektive ne dotlačilo, ale rozhodli jsme se v ten moment, že ať je to složitý, tak ještě si to jako zesložitíme tím, že opravdu v tu chvíli začneme budovat ten management a nastavovat jasně daný procesy a opravdu jako kontrolovat veškerý ty věci tak, aby jsme v budoucnu je tolik kontrolovat nemuseli. Takže jsme si vlastně přidělali spousta věcí, spousta harmonogramů a spousta takovejch nástrojů, který nám zabraly čas, ale myslím si, že už v tuhle chvíli vidíme, že to má ten efekt.
Mluvčí 1
Máš nějaký podnikatelský vzor?
Mluvčí 2
Já jsem se před několika lety úplně zamiloval do knížky "Štěstí doručeno" a hrozně mě bavila myšlenka toho, že vlastně neprodávám produkt, ale prodávám nějakej jako pocit, prodávám to štěstí třeba. A tam musím říct, že jako Tony Shay, kterej bohužel už už už je už je po smrti, ale udělal neskutečnou věc, že vlastně změnil opravdu jako celou mentalitu, jak těch zaměstnanců, tak těch zákazníků a dokázal doručovat to štěstí a ne ty boty. Takže tam bych asi jako vždycky tu knížku otevřel, když chci se jako načerpat nějakou inspiraci.
Mluvčí 1
Daří se ti tohle propisovat k vám do firmy?
Mluvčí 2
Tím, že opravdu to bylo jako hodně dynamický těch prvních prostě x let toho podnikání, tak se o to snažíme kontinuálně. Myslím si, že spousta lidí je tak nastavená, že část těch našich zaměstnanců určitě je hrdá i na tu značku, pod kterou dělá, právě kvůli tomu, že si hodně povídáme, jsme hodně otevřený, oni věděj, co se děje mnohem víc než v nějaký jiný firmě, ale určitě by to mohlo bejt lepší.
Mluvčí 1
Když se snažíte inovovat projekty nebo procesy, jak k tomu přistupujou vaši lidi a čím se snažíš podpořit to, aby to přijali?
Mluvčí 2
Tak my jsme hodně jako v tý řemeslnický nátuře a tam, když člověk něco dělá 20 let nějakým způsobem, tak říct mu, že existuje i jinej způsob, je jako náročná disciplína, ale většinou i tím, že i my sami se jako nebojíme a jdem tu věc vzít do ruky, protože jsme si ji načetli nebo jsme se s někým o tom pobavili, nastudovali si ji a ukázat, že i my jsme schopný to používat a v tu chvíli vlastně neexistuje argument, proč to nezkusit. Eh, ukázaná vždycky platí a a jít s těma lidma, ne proti nim, ne se hádat o tom, tohle je ta nová verze eh a jinak to neexistuje, ale říct: "Hele, máme tady novou verzi, pojďme ji společně zkusit, pojďme si pak říct, jak to, jak to funguje, nefunguje." A a tam tohle je vlastně jako cesta, kterou my fungujeme.
Mluvčí 1
Jakým způsobem dobíjíš baterky? Říkal jsi, že poslední dva roky na to moc času nebylo, ale přeci.
Mluvčí 2
Nebylo, ono ta časová kapacita je, ale mentální kapacita nebyla eh na to něco vymejšlet, ale eh před právě nějakou dobou já jsem si udělal takovou jako osobní bilanci a říkal jsem si: "Sakra, v tom osobním časem mi fakt jako chybí ta náplň." Eh, tak eh jsem během tejdne si vymyslel, že si udělám jachtařský zkoušky, takže eh jsem si zaplatil kurz, odjel jsem na moře na tejden, všechno se to událo mezi asi já nevím, dvou měsícema jako obdobím. Eh, tak jsem si udělal jachtařský zkoušky, od tý doby jsem tomu úplně propad, asi jako každej, kdo si to jednou zkusí. Eh, a začal jsem prostě trávit mnohem víc času jako bez telefonu a s rodinou, bejt víc jako vyklidněnej, takže opravdu jít do toho jako sám do sebe a a a tu práci trošku jako odsekávat a i když něco hoří, tak si prostě říct: "Hele, teď půl hodiny jako chci klid nebo dvě hodiny chci klid."
Mluvčí 1
Řešíš u vás ve firmě dobíjení baterek i u ostatních členů týmu, nebo to necháváš úplně na nich?
Mluvčí 2
Z velký části na nich, ale samozřejmě jako ptáme se a ty lidi nám dávají tu zpětnou vazbu. Eh, a když prostě někdo přijde a řekne: "Hele, já chci dovolenou nebo potřebuju bejt doma tři dny, eh, potřebuju vydechnout," no tak eh, nebráníme jim v tom, snažíme se vždycky vymyslet ten způsob, aby ten člověk měl i ten svůj osobní život opravdu eh, jako možnost budovat, trošku se uklidnit a od tý práce si odpočinout, protože čeho je moc, tak to to většinou skončí negativně.
Mluvčí 1
Máš nějaký plán, jak bude dál rozšiřovaný to vaše podnikání?
Mluvčí 2
Mám, eh, v tuhle chvíli my řešíme, jestli, respektive různý varianty, kudy jít. A vypadá to, že půjdeme cestou vytvoření nějaký holdingový struktury. Chceme bejt primárně stále v Česku, protože ten českej trh není úplně nasycenej a myslím si, že pořád sem nedošly ty trendy z toho světa. Jít cestou jako vlastního developerskýho projektu, ale v tom, v tý naší nátuře, ne postavit a vodit lidi na prohlídky, ale opravdu jít trošku personalizovanější cestou a dělat prostě vlastní investice, vlastní projekty a trošku i katalogověji řešit ty naše výrobky, protože v tuhle chvíli my děláme stavbu na klíč v 90 % případů.
Mluvčí 1
Máš nějaký snový projekt, jak by vypadal snový projekt pro tebe?
Mluvčí 2
Něco, v čem sám třeba budu chtít bydlet nebo fungovat, nebo prostě cejtím tam sám sebe, jako tu DNA mě, což znamená, mě by hrozně bavilo mít něco jako s přesahem, nejenom jako standardní developer nebo standardní prostě stavař, stavět domek za domkem, ale stavět něco, do čeho se propíše trošku jako duše a bude to něco, co není úplně všední v Česku, ať už to bude nějaký komunitní bydlení, eh, nebo to bude nějakej multifunkční prostor v tom designovým rázu nebo jako architektonicky zajímavý, eh, podobný prostě myšlenky, jít trošku jinou cestou než velkovýrobce, velkofabrikant a nebo velkodeveloper, eh, který dneska tady na tom trhu jsou.
Mluvčí 1
Mhm, jaká je podle tebe budoucnost modulární výstavby v Čechách?
Mluvčí 2
Myslím si, že ta budoucnost už jako nastává v tenhle moment, protože i z těch jako dat, který já studuju, tak vidím, že standardní výstavba, respektive celkově stavební trh, trošku jako klesá meziročně, ale když to člověk rozebere na ty jednotlivý pilíře, tak klesá vlastně jenom ta konvenční výstavba, ta mokrá, ta standardní, která tady je odjakživa, ale ta modulární výstavba stále jako roste a ta budoucnost je to, že se dostaneme aspoň do fáze, kde třeba dneska jsou dřevostavby, že už lidi jim věří, chápou je, věděj, co si kupujou a že budeme třeba na úrovni Německa, který dneska veškerý školy, školky, eh, municipální stavby a tak dále realizuje za pomocí modulárních jako technologií, protože to v tom kontextu křivek, ať už jako demografických, eh, nebo nějakých jako vývojových, dává smysl.
Mluvčí 1
Mhm, máš nějaký osobní cíle na na příštích 5 až 10 let, kterých bys chtěl dosáhnout?
Mluvčí 2
Opravdu se odloučit od tý operativní práce, ale ne tak, že bych o ní nevěděl, ale tak, abych měl jako mentální kapacitu na to vrátit do hlavy takový ty sny, vize, přemejšlet nad tím, nad tím jako víc, co dál, jak to podnikání posouvat, opravdu, jak to má celý vypadat a věnovat se zase víc tomu brandu, tomu marketingu a víc jako vonět, než reálně prostě se pohybovat po tý stavbě.
Mluvčí 1
Mhm, je s tím spojená nějaká oblast, ve které se chceš teď nadstandardně rozvíjet třeba?
Mluvčí 2
Určitě v tom, v tý pozici toho jako strategickýho řízení. V tuhle chvíli, co se týče projektovýho řízení, tak už toho jako známe spoustu a jsme v tom celkem vyškolení. Eh, co se týče jako řízení výroby, taky už toho spoustu známe, umíme, aplikujem, ale eh, v řízení prostě celý tý firmy jako celku, eh, v tom bejt opravdu ten člověk, kterej do toho dává ty impulzy a dokáže tu firmu řídit skrz lidi a ne, že ta firma řídí jeho i všechno ostatní, eh, a furt se jako někde uhánět vlastně zleva doprava, víc se zklidnit a přemejšlet opravdu jako o těch snech a o těch vizích.
Mluvčí 1
Jaký jsou podle tebe předpoklady toho, aby se lidi cítili úspěšní v dnešní době?
Mluvčí 2
Myslím si, že dneska hodně lidí lpí na uznání, na tom, že je někdo zná, na tom, že když se řekne nějaká oblast, nějaký trh, tak že to jméno se jako někde vybaví. Eh, ale zároveň si myslím, že ten úspěch je hlavně v tom bejt jako šťastnej s tím, co dělám a mít kolem sebe lidi, který to vidí stejně a i to, že mi můj kámoš řekne: "Hele, děláš to dobře, líbí se mi to, eh, kdybysme nebyli kámoši, tak bych pro tebe hrozně rád pracoval a nebo to dělal s tebou." Tak to si myslím, že je úspěch, protože je to ta zpětná vazba toho, že i někomu jinýmu než mně samotnýmu to dává smysl.
Mluvčí 1
To jsem se chtěl právě zeptat, jestli je ta cesta přesto tlpět na tom, aby mě někdo znal, eh, a nebo teda pracovat na tom, aby mě někdo znal.
Mluvčí 2
Jo.
Mluvčí 1
Eh, jakou radu bys dal někomu, kdo stojí na začátku, kdo teprve zvažuje, že by se pustil do podnikání?
Mluvčí 2
Trošku se obrnit, dobře si to rozmyslet, eh, projet si telefon a a ohvězdičkovat si tam všechny lidi, který by mi někdy mohli jako pomoct nebo mě zachránit a pro který si vždycky můžu, nebo ke kterým si můžu přijít pro nějaký informace, protože opravdu na začátku, ať už je to to, že najednou člověka překvapí to, že má odvádět obrovskou sumu na DPH, eh, nebo eh, že prostě najednou potřebuje účetní firmu, mzdový účetnictví a tak dál, jsou to všechno věci, ve kterejch člověk má určitý jako ponětí o tom, že to existuje, ale eh, mnohdy je potřeba mít někoho, za kým přijít a říct: "Hele, já bych potřeboval poradit, eh, pojď se mnou na oběd a a pojď, prosím tě, mi říct, jak tohle funguje."
Mluvčí 1
Měl bys nějaký doporučení pro mladý lidi, kteří sní o úspěchu v podnikání, co co je tím hnacím motorem potom k úspěchu?
Mluvčí 2
Myslím si, že je to to, aby eh, jako zahodili nějaký eh, nějaký jako strachy v hlavě, eh, protože co nejhoršího se může stát, jako to, že to se to nepovede a stejně nastoupěj do práce, která bude od 9 do 5, tak to si radši zkusím realizovat ten svůj sen a budu si vizualizovat to, jak to třeba bude vypadat a co tím můžu sám pro sebe udělat a mít prostě bejt hnanej tím, co co mě jako baví, jo, bejt hnanej tou vášní pro tu věc, že vím, že tvořím něco svýho, můžu si to dělat podle sebe a pro mě třeba ten hnací motor je to, že si vždycky říkám: "Hele, jako jdu, jdu si za tím." Že chci jednou mít tu možnost eh, třeba i někomu jinýmu pomoct v rámci toho podnikání a když se to nepovede, tak můžu jako vinit sebe, ale není tam nikdo třetí, kdo by mi do toho jako povídal a říkal: "Hele, takhle ne," a na konci by to tou radou přišlo prostě do tý záhuby.
Mluvčí 1
Mhm, mě zaujalo to tvoje vizualizovat si. Mhm, eh, jak často si vizualizuješ nějakou nějaký budoucí stav toho, eh, kde jsi ty nebo tvoje firma?
Mluvčí 2
Já jsem, a ono to už opravdu bude ty dva roky, kdy jsem si jako řekl, že každej půlrok si sednu ke stolu a já jsem hodně jako člověk, který si kreslí cykly, myšlenkový mapy, já si potřebuju jako všechno nějak graficky znázorňovat a mít za tím určitou představu, že jenom jako číslo nebo nebo cokoliv takovýhleho mě jako úplně nepřesvědčí. A já opravdu každej půlrok si říkám: "Hele, je tohle pořád jako ten cíl, ta věc, kterou já jsem si stanovil, je pro mě pořád aktuální, a nebo se za ten půlrok něco změnilo?" A vlastně jsem došel do úplně jednoduchý formy, že si napíšu to, co jsem si za ty v těch oblastech, ať už je to osobní život, jako já, se mnou, e firma nebo rodina, tak eh, vždycky si jenom napíšu ty tři hlavní prostě témata a dám si plus a dám si mínus a píšu si, co se mi povedlo, co se mi z toho nepovedlo a jestli třeba není potřeba ten cíl jako upravit, ten psanej, protože za půl roku se může stát úplně cokoliv.
Mluvčí 1
Takže plánuješ i osobní život?
Mluvčí 2
Snažím se neplánovat, že bych si něco termínoval, ale snažím se eh, říkat si, kam jako kudy chci jít, ne že tam budu za tolik a tolik dlouho, ale eh, že mám nějakej jako stav, do kterýho bych se chtěl dostat a už se snažím ho plánovat víc jako ne za 10 let, ale teď i ty krátkodobý kroky, abych vlastně sám sobě dokazoval, jestli tou cestou jdu nebo nejdu.
Mluvčí 1
Takže spíš směrovat.
Mluvčí 2
Přesně tak, to je správný slovo.
Mluvčí 1
Máš nějaký doporučení, který pomůže lidem, eh, když už se nasměrují, tak potom překonat strach z toho udělat ten první krok?
Mluvčí 2
Zvizualizovat si, co nejhoršího se mi může stát, to pomáhá mně, nedávám tu radu eh, rád nikomu, ale vždycky si říkám, ať už je to jako, že sedu, protože když jsem byl menší, tak jsem tancoval a dělal jsem akrobaci, tak vždycky jsem si říkal: "Hele, když tohle zkusím skočit, co nejhoršího se mi může stát? Zlomím si nohu." No a tak mě to, co, tři měsíce to trvá, čtyři měsíce, a pak budu zase úplně v normálním režimu, jo, a to je to nejhorší, co se mi může stát. Já u toho neumřu, nikoho u toho nezabiju, eh, nejhorší, co se mi může stát, že to bude nějaký zaškobrtnutí na tý cestě a v ten moment se mi ukáže, jako jestli je to ta cesta, nebo není. Takže opravdu, co nejhoršího se mi může stát, když tenhle krok udělám.
Mluvčí 1
Říká Sebastian Pachman. Sebastiane, já ti moc děkuju, že jsi přijal pozvání a přišel s námi sdílet svoje myšlenky a eh, a možná i motivaci a to, co tě pohání dopředu.
Mluvčí 2
Taky děkuju moc za pozvání a třeba někdy příště.
Mluvčí 1
Pokud jste dokoukali až sem, tak já se budu těšit na setkání s dalšími zajímavými osobnostmi. Eh, zajímá mě, co si myslíte o našich podcastech, takže budu rád za vaše komentáře, lajky a sdílení.
